Revoluce v dopravě

Slovenské létající auto

28. listopad 2014 četba na 11 minut

Foto: redakce

Slovenský konstruktér Štefan Klein ohromil svět: dokázal přeměnit v realitu sto let starý sen vynálezců. Jeho aeroauto se jediným stisknutím knoflíku promění ze skutečného auta ve funkční letadlo.

Podzim 1989 má Štefan Klein stále v živé paměti. Z okna bratislavské Vysoké školy výtvarných umění se dívával na nedaleký rakouský břeh Dunaje, který se zdál být tak nedosažitelný. Až najednou padla železná opona a nadějný student designu si jej mohl jít prohlédnout na vlastní oči. „Procházel jsem se po místech, kde by na mě ještě před pár týdny stříleli.

Pro moji generaci to byl neskutečný zážitek," vzpomíná pětapadesátiletý Klein. Amatérskému letci a příležitostnému vynálezci se už tehdy honila hlavou spousta nápadů, čemu by se mohl v nových poměrech věnovat. Čtvrtstoletí poté dokázal jedním z těch nápadů prorazit až na stránky světového tisku a renomovaných odborných časopisů.

Štefan Klein se stal konstruktérem jednoho z prvních funkčních létajících aut v historii. Jeho aeromobil již dnes nabízí svému řidiči-pilotovi možnost projet se městem, zajet na letiště a odletět stovky kilometrů daleko. Jinými slovy: stisknutím knoflíku proměnit skutečné auto ve skutečné letadlo.

„Už máme jistotu, že to funguje. Že v praxi dokážeme propojit dva zdánlivě nesourodé dopravní prostředky v jeden," říká. Klein se svým společníkem Jurajem Vaculíkem letos v říjnu představili již čtvrtou vývojovou verzi svého vynálezu: AeroMobil 3.0. Záhy se stal hlavní hvězdou prestižního festivalu Pioneers ve Vídni, kde si ho s nadšením prohlížely zástupy novinářů, investorů i obyčejných snílků. Další mety mají teď následovat.

„Nyní máme funkční prototyp, který budeme zalétávat a zjišťovat, co všechno dokáže a co je potřeba ještě vylepšit. Pak by mělo dojít již na výrobu nulté série," upřesňuje.

Více prozrazovat nechce. Kdy uvede aeromobil na trh, kolik bude stát a pro koho bude určen – při takovýchto dotazech zůstává Klein opatrný. Podělí se pouze o svoji vizi. „Když dnes potřebujete jet z jednoho města do druhého, vezmete si obvykle auto. Já ale nabízím něco nového. Něco, v čem můžete zažít dobrodružství i pocit svobody, protože o tom je létání," hovoří.

Slovák v elitní skupině

Myšlenka zkonstruovat létající auto je stará téměř jak letectví samo. První, kdo se o něj reálně snažil, byl americký vynálezce Glenn Curtiss, který v roce 1917 připevnil na hliníkovou bugatku vrtuli a tři řady křídel. Jeho „autoplane" však předvedl pouze několik menších skoků. S podobnými výsledky skončila i řada Curtissových následovníků.

Ti obvykle jen zkoušeli, jak co nejlépe připevnit křídla na běžné auto, nikoli už jak udělat z dvou prostředků jeden. Funkční létající auto tak dlouhá desetiletí zůstávalo pouze záležitostí tvůrců animovaných seriálů nebo filmů o Fantomasovi, jenž ve známé scéně dokázal svým pronásledovatelům ujet na okřídleném citroënu.

Slibnější pokusy se objevily teprve nedávno a souvisely zejména s pokrokem v leteckém i automobilovém designu i s dostupností ultralehkých materiálů. Přesto se i dnes počet konstrukčních týmů, které dokážou propojit koncept letadla a automobilu v něco skutečného, dá spočítat na prstech jedné ruky. Nejdál se dostaly americká firma Terrafugia nebo nizozemský projekt PAL-V One. 

Že se mezi tuto průkopnickou elitu zařadil také docent katedry designu na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění, může působit jako dílo náhody. Ve skutečnosti se však v životě i samotné osobě Štefana Kleina skloubila řada slibných předpokladů, které mu umožnily posouvat hranice možného kupředu. Klein na prvním místě vyzdvihuje fakt, že je vášnivý pilot a umí se proto na věci dívat doslova z nadhledu.

„Létám od čtrnácti let. Má rodina byla vždy orientována na letectví a také na zkoušení nových věcí, což mě hodně inspirovalo," vypráví. V mládí zkoušel konstruovat ledacos. „Vyrobil jsem si například motorovou koloběžku. To byl rok 1983 a něco podobného tady předtím asi nikdo neviděl." A hlavně: než se Klein rozhodl studovat design, stihl si ještě dodělat strojní fakultu. Dokázal tak propojit znalosti designéra se znalostmi inženýra.

Vynálezce a byznysmen

Ačkoli pozdní normalizace nebyla dobou, která by novým nápadům extrémně přála, Klein měl štěstí. „Na katedře designu nás ani za socíku netrápili žádnými ideologiemi. Měli jsme možnost sami si například zvolit téma diplomové práce, na něm pak pracovat a využívat zázemí školy," vzpomíná. A právě zde začíná příběh aeromobilu, který Klein rozpracoval ve své diplomové práci. „Dokončoval jsem ji zrovna během listopadu 1989, kdy jsme tady drželi okupační stávku. A už tehdy jsem projektu věřil," tvrdí.

V dalších letech se profesně věnoval především automobilovému designu a také vzdělávání nové generace slovenských designérů – mezi jeho žáky patřil například Jozefa Kabaň, současný šéfdesignér mladoboleslavské Škody Auto. Kromě toho však v garáži v rodné Nitře pracoval doslova na zhmotnění své diplomky. Postupně však narazil na své limity. I když první prototyp sestrojil již v 90. letech, neuměl přesvědčit investory, že se vyplatí do něj vložit peníze, které potřeboval na další vývoj.

„Jezdil jsem po různých zahraničních výstavách a předváděl tam funkční maketu, která již mohla být pro investory dostatečným signálem. Všichni si mě však jen vyslechli a řekli: Je to zajímavé, držíme vám palce. Ta věta už mi šla na nervy," vypráví. 

Klein by možná zůstal ve své garáži až do smrti, kdyby se před pěti lety nesetkal s podnikatelem Jurajem Vaculíkem, jehož znal ještě z dob studií. Vaculík byl přesně tím, koho k sobě Klein potřeboval: profesionálem, který umí řídit firmu a jednat s byznysmeny. A který má také peníze – sedmačtyřicetiletý Vaculík založil a vybudoval jednu z největších reklamních agentur na Slovensku.

Po setkání s Kleinem se však Vaculík zcela nadchl pro aeromobil, který se také rozhodl podpořit coby investor. „Já jsem Ďurovi říkal, jaké je to riziko. Že stačí, abych to jednou zapíchl do země, a přijde o všechny peníze. On ale té vizi věřil," vzpomíná Klein. A tak se z garážového aeromobilu zrodila firma AeroMobil, která dnes zaměstnává zhruba patnáct lidí. Kolik přesně, to Klein z hlavy ani nedokáže říct – a při rozhovoru raději odkáže na PR manažera firmy, který má v popisu práce podobné informace poskytovat.

Ostatně dělba práce byla jednou z těch změn, které posunuly Kleinův projekt do podoby, které se dnes obvykle říká startup. „Dříve jsem mnohdy ani nezvedal telefony, když jsem byl zavřen v garáži. Nestaral jsem se ani o to, zda o mně píší média. Dnes vím, že to byla chyba a že potřebuji někoho, kdo mi s těmito věcmi pomůže," říká. Především však mohl mnohem rychleji postupovat ve vývoji. „Najednou jsme mohli do aeromobilu zabudovat originální a certifikovanou pohonnou jednotku nebo zakoupit materiály z kompozitu," vypráví Klein.

První významný úspěch přišel loni na podzim – Klein s Vaculíkem dostali pozvánku na leteckou show do Montrealu. Kvůli ní také poprvé natočili svůj aeromobil v akci. „Já jsem chtěl ještě počkat, protože jsem si nebyl jist, zda je to již bezpečné. Ďuro mě ale přesvědčil, že teď je správná doba, abychom již do toho šli," říká Klein. Na rok starém videu je vidět, jak aeromobil vyjede z řady stojících aut, dorazí na letiště, roztáhne křídla, vysune klapky, roztočí vrtuli. A proletí se v několikametrové výšce, aniž by musel opustit kabinu. „To video se podařilo tak umně sestříhat, že nebylo ani poznat, že potah byl tehdy ještě z plátna. Znovu se ukázalo, jaká je výhoda mít na tyhle věci specialisty," oceňuje konstruktér.

Aeromobil v Montrealu zaujal. Kleina s Vaculíkem začali kontaktovat lidé z celého světa, objevili se v amerických televizních zprávách i v mezinárodních leteckých časopisech. Sám Klein si nejvíce považoval, že pochvalu dostával nejenom za technické parametry, ale také design: „Odborníci psali, že je to prostě pěkný produkt. To bylo velice povzbudivé." Pak už následovala zmíněná verze 3.0, která je již z kompozitního materiálu.

Na dalším propagačním videu už Klein neletí jen v několikametrové výšce, ale prolétá jako skutečný pilot vysoko nad krajinou. Video je natolik působivé, že jej na YouTube za necelý měsíc zhlédly více než čtyři miliony lidí.

Jako Exupéry

Svými proporcemi má dnes aeromobil problém vměstnat se do jakékoliv úřední definice. Firma proto usiluje o zapsání do kategorie „osobní motorové vozidlo" i do kategorie „ultralehké letadlo". Ve skutečnosti je však průnikem obou – s autem třeba sdílí čtyři kola, s letadlem zase křídla a letecký motor. Vystačí si však s klasickým benzinem.

„Celý stroj je poměrně lehký: prázdná hmotnost dosahuje jen 450 kilogramů. Díky tomu nám stačí motor o výkonu sto koní," vysvětluje Klein. Kromě toho stroj nepotřebuje ani žádnou speciální přistávací dráhu. „Dokáže přistát na běžné travnaté ploše o délce 500 nebo 600 metrů," dodává. Právě tyto nenáročné požadavky na provoz dělají podle Kleina z aeromobilu vynález, který nemusí zůstat jen hračkou pro technologické nadšence, nýbrž prostředkem ke každodennímu využití. Tedy například pro rostoucí klientelu, která je již dnes zvyklá dopravovat se vlastními sportovními letadly a kvůli které i ve zdejších končinách přibývají malá soukromá letiště.

„Představte si, že se chcete rychle dostat například z Bratislavy do Košic. Dnes se nejdřív musíte dopravit na letiště, pak otevřít hangár, vytáhnout aeroplán, nechat si jej prohlédnout mechanikem a teprve pak letíte. A další procedura vás čeká po přistání," vysvětluje Klein. Naproti tomu aeromobil veškeré mezikroky přeskočí: „Jednoduše se odvezete od dveří ke dveřím, aniž byste museli vystupovat." Tenhle scénář si však zatím může zkoušet pouze Klein sám – je totiž jediným testovacím pilotem.

Další piloti a také první skutečné objednávky by mohly přijít v roce 2016. „K takovémuto výhledu nás alespoň vedou zkušenosti, které mají s uváděním svých prototypů vývojáři běžných ultralightů," podotýká. 

Do té doby ale Kleinovi s Vaculíkem zbývá ještě leccos dořešit – například dokončit záletový program, kde se bude detailně zkoumat chování aeromobilu v různých situacích. A také získat další peníze, ať už formou strategického investora nebo prostřednictvím grantu z Evropské unie. Klein však svůj sen vidí jasně: „Chci dát lidem možnost zažít to, co před válkou popisoval Exupéry, když se v autě nerušeně proháněl francouzskou krajinou. Rozdíl bude pouze ten, že se nebudou prohánět po silnicích, ale vzduchem."