Mladí a neklidní

Smrt herectví se blíží, naznačuje česká herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová

31. srpen 2017 četba na 21 minut
Tereza Šefrnová v klaunské komedii August, August, August Divadla pod Palmovkou

Tereza Šefrnová v klaunské komedii August, August, August Divadla pod Palmovkou

Foto: archív Terezy Šefrnové

/VIDEO/ Proč může Audrey Hepburnová hrát i dvacet let po své smrti v nové reklamě na čokoládu? Proč se mladé herečky neubrání ukazování nahoty, ani kdyby chtěly? A proč mají čeští herci vlastně velké štěstí? O tom mluví herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová.

Do známějšího povědomí se herečka Tereza Šefrnová dostala jako moderátorka seznamovací reality show Balírna, kterou v roce 2004 vysílala televize Prima. Jako osobitou scenáristku ji proslavila další reality show, tentokrát z pavilonu goril pražské zoo. K oceňovanému seriálu Odhalení, který zpopularizoval zoologickou zahradu v pražské Tróji u nás i ve světě, napsala scénáře celé stovky dílů. V současnosti má další plány. Vyšel jí román Holka drzá a k vydání připravuje i svou dizertační práci, v níž srovnává podmínky českého a amerického herectví. A mimo jiné zjišťuje, že pokud se něco nestane, nemusí být během deseti let živí herci vůbec potřeba.

FOTOGALERIE

Tereza Šefrnová v klaunské komedii August, August, August Divadla pod Palmovkou Michaela Kuklová, Tereza Šefrnová a Ivo Šmoldas v představení Liga proti nevěře Tereza Šefrnová s hereckým kolegou Radimem Fialou a režisérkou Olgou Dabrowskou

Po scénáři k reality show Odhalení jste začala psát dizertační práci na téma srovnání českého a amerického herectví. Byly gorily dostatečnou průpravou pro psaní o hercích?

Částí průpravy bylo i to, že jsem herečka (smích). Po bakaláři na Fakultě humanitních studií UK jsem zvažovala, kam na doktorandské studium. Přijali mě na víc škol. Na Filozofické fakultě mi profesor Tomáš Halík jako jeden z prvních řekl: "Co spojit herectví a zkušenost z fakulty humanitních studií a věnovat se výzkumu této problematiky?" Mně se to nejdřív nezdálo, ale pak jsem si řekla: "Jasně. Tohle chci dělat."

Nastoupila jsem na doktorandské studium na DAMU, obor Teorie a praxe scénické tvorby. Na školu jsem se dostala v dubnu nebo v květnu a semestr začínal v září. To je pro mě hrozně dlouhá doba. A právě v tomhle mezičase jsem se dozvěděla, že herec Alan Rickman vystoupí naposledy na jevišti v představení v Golden Theatre v New Yorku. Řekla jsem, že u toho musím být. Koupila jsem si letenku, zabookovala hostel, přes internet koupila lístek a vyrazila jsem.

Všichni mi radili, ať si divadlo radši najdu den předem, že se jinak v New Yorku snadno ztratím. Tak jsem se dokodrcala ke Golden Theatru ještě s kufrem a zjistila, že před ním stojí fronta, přestože hrát se mělo až o den později. Ptala jsem se, oč jde, a dozvěděla se, že jsou to všechno jen příbuzní a kamarádi herců. Protože na Broadwayi se to tak dělá, že první představení vidí jenom ti nejbližší. Zadarmo, jen za takový modrý papír. Který jsem neměla. Stála jsem tam celá nešťastná a říkala si, že to vzdávám. Najednou ke mně přišla starší dáma, asi pětapadesát nebo šedesát let, a ptala se, jestli chci do divadla a proč. Povídám, že chci, že o divadle píšu dizertační práci a přijela jsem kvůli tomu až z Prahy. "Tak pojďte," řekla ta paní. "Já vás vezmu s sebou."

Viděla jsem představení dřív než kdokoli jiný a po jeho skončení se paní na mě podívala znovu a říká: "Vy byste do té dizertačky ale potřebovala i nějaký rozhovor, viďte?" Opět jsem přisvědčila, ale věděla jsem, že za takové rozhovory se platí. A paní se mi představila jako maminka jednoho z účinkujících herců. "Jestli chcete, jdeme si teď všichni společně sednout, budeme jim říkat své připomínky, třeba máte také nějaké…" 

Šli jsme na kuřecí křídla, přišli všichni mimo Alana Rickmana, který byl už v té době vážně nemocný, což nikdo nevěděl. Všichni mladí herci tam ale byli, a s nimi i jejich učitelé herectví, režisér, scénograf, všichni si k představení řekli svoje. Během prvního večera mi tak odhalili, o co na té Broadwayi jde. Co všechno je jinak než u nás.

Co je jinak?

Skoro všechno (smích). Nejzásadnější věcí asi je, že na Broadwayi herci v činohře nehrají v alternaci, ale mají něco, čemu se říká understudy, "podstudování". To je herec, který je zaplacen za to, že nehraje, ale umí tu roli. Rok nebo dva nehraje, nesmí vzít nic jiného a jestli se dostane nebo nedostane na jeviště, vůbec neví. Je velmi dobře zaplacen, ale je to něco úplně jiného, než u nás záskok nebo alternace.

I v Česku existuje v muzikálech pozice "švenka", který dělá právě tohle - musí být připraven zaskočit za zpěváky, ale pokud to není potřeba, tak nezpívá.

Ale to je v muzikálech. Na Broadwayi to mají také v činohře, a to i pro hlavní role. Nejsem si vůbec jistá, zda by do toho čeští herci šli, pokud by tedy nešlo třeba o začínající studenty. Ve Spojených státech se to ale týká známých herců. 

Kterých třeba?

Konkrétní jméno si asi nevzpomenu, navíc pojmem "známý" nemyslím herec známý z filmu nebo z televize, ale spíš z divadla. Což se nemusí prolínat. Krásný příklad v tomto směru je třeba Alec Baldwin. Toho u nás známe spíš z béčkových komedií, ale ve Státech je to pan profesor, kterého americké televize pravidelně zvou, aby z pohledu kultury komentoval různá témata. V poslední době nejčastěji Trumpa, protože ho paroduje v pořadu Saturday Night Live. To jsou polohy, v nichž Baldwina známe my: jako béčkového herce a jako Trumpova parodéra. Na Broadwayi má ale auru, jako měl u nás třeba Boris Rösner. Člověka, který se nepodbízí, jasné divadelní autority a osobnosti, na niž by ho člověk podle jeho filmů netipoval. Když jednou za rok uspořádá čtení, je to událost, na níž se stojí fronty.

Co je vlastně hlavním smyslem dizertace?

Demýtizovat pohled na americké herce, který se u nás vžil jako klišé: že se mají dobře, že po vystudování prestižní americké herecké školy mají dveře otevřené, že mají obrovskou budoucnost a mohou si vybírat. Něco může být pravda, ale spousta věcí pravda není. V dizertaci mě zajímala herecká situace od začátku, tedy od studentů herectví, přes divadlo, televizi, film a seriály až po budoucnost herectví a po prognózy, co se s ním bude dít. Netušila jsem ani, že takové prognózy existují, ale stalo se z nich hlavní téma. 

Podle některých takových prognóz mají největší budoucnost výpravné televizní seriály typu Hry o trůny, které nejenže konkurují filmu, ale dokáží ho údajně překonávat, jak z hlediska výpravnosti a honorářů, tak někdy i příběhů… 

To je jeden úhel pohledu, který se týká toho, kam se bude herectví přiklánět. Mě ale víc zajímal proces tvorby a herecká profese jako taková. A tam jsou dvě naprosto zásadní věci, jimiž se obecná divácká představa liší od reality. Jedna se týká už zmíněného startu v herecké profesi. Ještě před pěti, lety, pokud si herec zaplatil drahou prestižní hereckou školu a vystudoval ji, neměl problém najít hereckého agenta. Dnes už tomu tak není. Vím o herecké univerzitě, jejíž absolventi do jednoho skončili jako nezaměstnaní dlužníci, s dluhem, který budou splácet celý život. Vysoké příjmy totiž nemají jak získat. K agentům se z nich dostala zhruba jen polovina, a to teprve během dalších let.

Agent je navíc zkásne o další peníze. Aby jim natočil showreel, nafotil je a dodal je do databází. Někdy si vezme dokonce peníze i za to, že se s absolventem vůbec baví, přestože tohle dělat nesmí a hrozí mu za to ztráta licence. A posílá absolventy na další a další herecké kursy, aby je mohl nabízet s více referencemi. To všechno je ale stojí další a další peníze. A pořád nemají garantovanou žádnou práci. Za prestižní se považovalo, když se jedné absolventce podařilo natočit celostátní reklamu. Je to úplně jiný svět než u nás. 

Jsme na tom líp?

Čeští herci, pokud nestudují nějakou soukromou školu, nemusí za svá studia platit. Ke zkouškám na DAMU nebo JAMU se může přihlásit každý. Zdarma. Na studentské práce se tu chodí dívat lidi z castingu i režiséři. Sice míň než dřív, ale mají zájem si studenty prohlédnout a nafotit, aby je mohli hned nabízet. O tom se může americkému absolventovi herecké univerzity jenom zdát. 

A ten druhý zásadní rozdíl představ od reality?

Ten se pro změnu týká konce herecké profese. Poslední kapitola mé dizertace se jmenuje "Smrt herectví". Někteří odborníci jsou totiž přesvědčeni, že během deseti let, tedy velmi krátké doby, se herectví buď radikálně promění, nebo zemře. Vlivem jednoho trendu, který lidé ani nevnímají, ale na němž většina amerických filmových studií velmi intenzivně pracuje. Skrytě, aby o tom nikdo nevěděl. Jde o budování digitální databáze herců, v podstatě o určitý typ jejich naskenování pomocí CGI (Computer-Generated Imaginery). Když pak zemře herec nebo když řekne, že něco točit nebude, studia ho už dokážou do filmu digitálně "dokreslit". Způsobem, že vůbec nepoznáme rozdíl. Existuje například moc hezká reklama na čokoládu s Audrey Hepburnovou, která vznikla před třemi nebo čtyřmi lety (Audrey Hepburnová zemřela v roce 1993, pozn. aut.).

Tím je známý Terminátor, v jehož posledních dílech svádí Arnold Schwarzenneger ve svém současném věku souboje se sebou samým coby třicátníkem.

Přesně tak. V menším měřítku se digitalizace používá například k úpravě fyzického vzhledu herců - třeba v Burtonově Alence v říši divů má Johnny Depp zvětšené oči a Helen Bonham Carterová hlavu - kdy jsme fascinováni tím, co všechno už trikoví filmaři umí.

Ale že se pak díváme na filmy, v nichž hrají herci, kteří už ani neexistují, toho si nikdo ani nevšimne. Je to pomalé, plíživé, ale strašně nebezpečné. Nejen kvůli herectví samotnému. Umím si představit, že leckdo hercům i přeje, že to může jít i bez nich. Ale má to dopad na kulturu jako celek. Dnes je digitální grafické zpracování filmu ještě drahé, ale podívejte se, jak šly dolů ceny jiných technologií, jak se zlevnily počítače nebo mobily. Každý dnes může doma vyrábět projekty, jaké před dvaceti lety nebyly vůbec myslitelné. Reálné odhady proto opravdu hovoří o deseti letech, kdy už "živé herectví" nebude ani potřeba.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST