Mladí a neklidní

Smrt herectví se blíží, naznačuje česká herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová

31. srpen 2017 četba na 21 minut
Tereza Šefrnová v klaunské komedii August, August, August Divadla pod Palmovkou

Tereza Šefrnová v klaunské komedii August, August, August Divadla pod Palmovkou

Foto: archív Terezy Šefrnové

/VIDEO/ Proč může Audrey Hepburnová hrát i dvacet let po své smrti v nové reklamě na čokoládu? Proč se mladé herečky neubrání ukazování nahoty, ani kdyby chtěly? A proč mají čeští herci vlastně velké štěstí? O tom mluví herečka a spisovatelka Tereza Šefrnová.

Hercům tak hrozí, že jejich profese za chvíli skončí, nebo že je studia začnou používat bez jejich vědomí. Což už se začalo dít. Protože dřív podobná technologie neexistovala, herci nemají ve svých smlouvách podchyceno, že se jejich osoba nesmí "digitálně klonovat". A fiškuntálové ve filmových studiích začali prohlašovat, že není-li to ve smlouvě, tak to dělat mohou. Proto dnes třeba Danny De Vito o tomto problému veřejně mluví a zveřejňuje kopie svých smluv, v nichž je jasně uvedeno, že ho studio nesmí bez jeho vědomí po jeho smrti dál využívat. Je velkým průkopníkem, protože většina herců se bojí na tohle téma vystupovat.  

Mít ve smlouvě "bez mého vědomí po mé smrti" zní docela bizarně…

Aspoň vidíte, kam až to jde. Alespoň v USA. My jsme na tom zaplaťpánbůh lépe. Tady ještě může každý herec hrát, nemusí za to nikomu platit nesmyslné částky a nemusí se zatím bát, že se bez svého vědomí objeví v něčem, v čem nechce.

Přece jen, nejde jen o krátkodobou módu? Proč by měli mít digitální herci budoucnost?

Studia zatím schovávají využití digitálních herců za to, že mají-li lidi dávné hvězdy - jako třeba právě Audrey Hepburnovou - pořád rádi, proč jim tedy nenabídnout? Tvrdí, že to dělají pro film i pro pozůstalé oněch hvězd, kteří tak mohou získat další finanční příjem. Tím si je získávají na svou stranu, takže vnuci a pravnuci slavných star jsou ochotni podobné využití podepsat. Ale to je strašná lež. Důvodem je hlavně to, že slavní herci pak nebudou využívaní jen do hezkých věcí, ale především do takových, které jsou finančně výnosné a hvězda sama by na nich pravděpodobně neparticipovala. Koneckonců hned první věc s "naklonovanou" Audrey Hepburnovou byla reklama. Zatím na čokoládu.

Ale proč by to jít nemohlo dál? Proč by podobně nemohla vzniknout třeba reklama na půjčku? Nebo dokonce porno? To by přece také zajímalo a potěšilo spoustu lidí. Je to hrozně nebezpečné. Opravdu. Ale prosazuje to tak silná klika, že nejde jít úplně proti tomu. Jediné, co můžeme dělat, je udržovat si a chránit naši kulturu, dělat věci řemeslně poctivě a držet si toho.

Není to trochu černý pohled? I ve Spojených státech se pořád objevují nové hvězdy. Třeba právě už zmíněný seriál Hra o trůny "namíchal" své obsazení tak, aby vedle zavedených osobností představil a globálně proslavil nové tváře.

Ale představte si, že producentovi jedna z představitelek řekne: "Točíme už sedmou sérii a já se v ní už nechci znovu svlékat." Ale producent tam další nahou scénu chce. Čili odpoví: "Ok, odehraj si to oblečená, nahou tě už máme, takže si tě tam prostě doskenujeme." To je přece hrozné. Vím, že jedním článkem to nezměníme, ale je důležité na to upozorňovat.

Co bude s dizertací dál? Vyjde knižně?

Vyjde. Dlouho jsem přemýšlela, jak to vyřešit, nechtěla jsem přepisovat samu sebe. Jedním řešením, které mi doporučovali akademici, bylo vydat dizertaci tak, jak je, určenou odbornému publiku. Ale přišlo mi nešťastné, aby práce zůstala uzavřena jen pro univerzity, když o herectví diskutuje i spousta lidí na internetu. Rozhodla jsem se proto práci zjednodušit a zpřístupnit prakticky komukoli. Když už mě k americkým hercům pustili a ten materiál jsem přivezla, považuji za svou povinnost nabídnout ho všem.

Jak se bude jmenovat?

Jmenovat se má "Podmínky k herectví. Srovnání USA v. Česká republika". Normálnější název mě zatím nenapadl. Vyjít by mohla někdy v příštím roce. Napsaná je, ale chci ji nechat shlédnout i studenty konzervatoře, abych se ujistila, že jí rozumějí, protože by měla sloužit i jim. Když zjistím, že ano, tak půjde všechno rychle, ale pokud se dozvím, že je to pro ně nesrozumitelná akademičtina, budu na tom muset ještě pracovat.

Co plánujete dál? Zůstanete u herectví, u psaní nebo u teoretické práce?

Asi u všeho (smích). Výzkum herectví určitě nepustím. Podařilo se mi otevřít dveře do míst, kam se málokdo podíval, a chci v tom pokračovat. Je tam spousta materiálu, na němž se dá pracovat dál. I co se českého herectví týče.

Příklad?

Třeba na rok 2019 chystám k třicátému výročí listopadové revoluce práci o tehdejším prvním ročníku studentů DAMU. Když tenhle ročník nastupoval, měl nejhorší podmínky, jaké vůbec mohou být. Nejdřív revoluce, pak jim třikrát vyměnili pedagogy, z nichž každý chtěl po nich jiného, navíc všichni žili spíš stávkou než divadlem. A přesto se právě tenhle ročník stal jedním z nejúspěšnějších v historii DAMU a jeho příslušníci ušli každý ve svém oboru fantastickou cestu. Míša Kuklová, Tomáš Krejčíř, Bob Jašków, Radek Holub, Dana Morávková, ti všichni jsou z tohoto ročníku.

Dovolím si poznamenat, že jim revoluce naopak spíš pomohla, protože studenti DAMU se díky ní dostali do středu společenského i politického dění, a tedy i do středu zájmu. DAMU jako první vysoká škola začala v listopadu 1989 stávkovat, takže studenti DAMU se stali ze dne na den pro všechny známými hrdiny.

Ale to nebyli prvňáci. To se týkalo třeťáků, těch velkých (smích). Prvňáci přišli do školy, uviděli papír s nápisem "Stávka" a nevěděli, co bude.

Ale třeba Radek Holub začal hned rok nebo dva poté hrát Cyrana v představení divadelního spolku Kašpar a byla z toho okamžitě událost sezóny.

To byla. Ale vedle jeho talentu se tam projevil právě vliv Kašparu, který postavil Jakub Špalek - a Jakub Špalek byl přece z toho třetího nebo čtvrtého ročníku. Už byl velkej. Zatímco Radek Holub byl prostě mimořádně talentovanej prvňák.

Víte už, jak bude práce o tehdejších prvácích DAMU vypadat?

Mám nasbírané rozhovory s nimi a teď mě čeká archivářská práce nad dobovými materiály. Myslím, že celý ten ročník nabídne krásnou paletu vývoje české divadelní a televizní tvorby v posledních třiceti letech. Kdo odkud kam směřoval, jak se z herců stali moderátoři, jak se pak těžko dostávali zpátky k divadlu a kde je jádro pudla. Moc se na to těším. Mám 700 stránek a potřebuji z nich vyhmátnout podstatu tak na 200 stran, aby to nebyla jen nějaká vzpomínková čalamáda na rok 1989. O ten totiž vlastně vůbec nejde. Jen uvozuje celý příběh.

Jak se vůbec herečka dostane k psaní?

V roce 2005 jsem skončila s moderováním Balírny a oslovil mě Český rozhlas, jestli nechci uvádět jeho pořad Odhalení, který vyráběl pro Českou televizi. Já se už ale chtěla od moderování posunout dál, tak jsem řekla: "Nemohla bych to spíš psát? Už se mi nechce ukazovat obličej." Zasmáli se a řekli, ať zkusím napsat scénář jednoho dílu, že se uvidí. Napsala jsem ho a dozvěděla se: "Super, budeš to psát celé." Bylo to totiž na úplném počátku projektu, který ještě neměl svůj formát. Tak jsem napsala asi prvních sto dílů, a pak jsem potřebovala jít zase dál. Chtěla jsem si vyzkoušet i jiný žánr. A vznikly pohádky. Už v rámci Odhalení jsme vytvořili jednu rubriku, pro kterou jsem vymýšlela a namlouvala pohádku, tak jsem řekla: "Pojďme z toho udělat knížku."

Mirek Bobek, tehdejší ředitel Českého rozhlasu a pozdější šéf Zoo Praha, k tomu byl nejdřív skeptický. Ale já jsem začala psát, on se pak se svými pohádkami přidal, a vznikla knížka, kterou dodneška přeložili do šesti jazyků a děti v Africe se podle ní učí číst, což mi přijde úplně neuvěřitelné. Ale to už byla Mirkova zásluha, protože tam vede charitativní projekty pražské zoo, a dokázal je propojit s knížkou.

Několikrát jsem si říkal, jak se vlastně píšou scénáře k "reality show" s gorilami, když nevíte, co ty gorily budou dělat?

Jak bude formát vypadat, lidově řečeno jaký tomu nastavíme čumák, jsme hledali dlouho. Bylo jasné, že musí jít o ochranu přírody, o ukázání přírodního druhu a o vytvoření vztahu k němu, a že na to půjdeme přes reality show, protože ty tehdy byly na vrcholu popularity, Vyvolení hodně frčeli. Ale formát sám o sobě by vědu nepopularizoval. Proto Mirek Bobek a Martin Smrček jako zoologové a spousta lidí z rozhlasu, kteří se věnovali naučným pořadům, přinášeli do reality show i odbornou problematiku, a mým úkolem bylo přiblížit ji lidem populární formou. Takže jsem vymyslela třeba "gorilí kuchařku", abychom zprostředkovali informaci, co gorily jedí a nejedí a co se jim nemá házet přes plot.

Opět to byl populární formát, Polhreich byl v té době už známý. Na projektu pracovala spousta odborníků. Já jsem v tu dobu studovala fakultu humanitních studií, byla jsem studentkou bakalářského cyklu, proti profesorům na magisterském cyklu malé pivo, ale všichni s námi spolupracovali.

Jak na školu vzpomínáte?

Říkali jsme jí Bradavice a byl to ráj pro lidi, co hodně čtou a rádi se pídí po věcech do hloubky. Prošla jsem řadu škol a řada mě jich nebavila, ale tohle bylo něco jiného. Jenom příklad, učila nás věhlasná profesorka Lily Císařovská, neuvěřitelně distinguovaná dáma, a ta každou hodinu zahajovala slovy: "Vy jste budoucí inteligence tohoto národa." Taková slova ve vás vytvoří závazek. A opravdu, řada mých spolužáků se zasazuje o vývoj této země. Vím, že školou prošla i spousta lidí, co na ni nadává, ale to nejsou absolventi, nýbrž většinou ti vyřazení. Jen v našem ročníku nás do prváku nastoupilo 1700, do druháku prošlo 200 a skončilo nás padesát. A bylo to o tom, jak kdo makal. Zadarmo to zkrátka nebylo.

Tereza Šefrnová

Vystudovadla herectví, novinařinu a Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Od svých dvanácti let hostovala na pražských i oblastních divadelních scénách. Stala se moderátorkou Zlaté prahy/Fajn radia a televizní seznamovací reality show Balírna. Byla hlavní scenáristkou populárně-vědeckého pořadu Odhalení, který vznikal ve spolupráci Českého rozhlasu, České televize a Zoo Praha a jehož DVD verze získala na festivalu Wildscreen v Bristolu cenu Panda Award za rok 2006. Je autorkou a režisérkou seriálu krátkých pohádek Mojánky a scenáristkou pořadu věnovaného českému jazyku O češtině. Jako kreativní producentka se věnuje vývoji nových televizních formátů. Pro edici recenzovaného časopisu Disk psala během stipendia v New Yorku studie o podmínkách herectví. Vyšlo jí několik knih: pohádkové knížky Pohádky ze zoologické zahrádky, Moja a páv - gorilí pohádky a Moja, Tatu a tiplící, a dále román Holka drzá. Herecky, režijně i překladatelsky spolupracuje převážně se zahraničím. 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST