Velký bratr

Špioni v době internetu

27. červen 2014 četba na 19 minut

Foto: redakce

Zdálo se, že s koncem studené války vzali za své i tajní agenti a jejich paranoidní svět. Krize na Ukrajině ukázala opak. Moderní špioni navíc ovládli internet, Facebook, Twitter i svět byznysu.

Začátkem června si americká tajná služba CIA zřídila profil na Twitteru a vyslala do světa vzkaz: „Nemůžeme potvrdit ani popřít, že toto je náš první příspěvek." Podpořila tím spekulace, že sociální sítě a obecně internetové portály jsou již dlouhou dobu pod drobnohledem zpravodajských agentů. Jeden z internetových uživatelů, takzvaných followerů, si následně do CIA rýpl, když jí adresoval otázku: „CIA, jaké to je, když někdo pro změnu sleduje vás?" 

Podle vyjádření ředitele Johna Brennana chce tajná služba tímto novým komunikačním kanálem sdílet neutajované informace. Před několika dny se například pochlubila snímkem miniaturního fotoaparátu o rozměrech 4,7 x 2,3 x 1,5 cm, který její agenti využívali v minulosti.  Britští zpravodajci z The Government Communications Headquarters (GCHQ) pro změnu pořádají ve virtuálních světech náborové kampaně. Zašifrované zprávy ze zdánlivě chaotického uspořádání číslic a písmen vložili v minulosti do počítačových her jako Call of Duty nebo k jejich šíření využili právě sociální sítě.

Nové zdroje tu jsou

Tyto a další podobné aktivity jsou však jen pomyslným vrcholem ledovce, který ční nad hladinou. Lze se jen dohadovat, na kolik představy tvůrců akčních filmů či autorů špionážních románů odpovídají realitě. Skutečná praxe skutečných agentů je pro běžnou společnost neviditelná. Pokud tedy tajná služba nezaměstnává někoho jménem Edward Snowden. Právě tento bývalý systémový administrátor Národní bezpečnostní agentury (NSA) loni přinesl důkazy o masivním sledování elektronické komunikace a mobilů, které ve jménu ochrany státu, obyvatel a boje proti terorismu praktikují americké tajné služby.

NSA přitom údajně měla mít přístup i k osobním údajům, které o všech svých uživatelích sbírají současní vládci technologického světa, tedy firmy jako Google, Facebook, Apple, Microsoft či Yahoo. Minimálně v jednom případě, při podezření z kybernetického útoku, napochodoval agent Národní bezpečnostní agentury přímo do kanceláří jedné z firem. „Strávil zde i několik týdnů, po které si stahoval data do svých počítačů," popsal před rokem praxi deník The New York Times.

Po zveřejnění tajných materiálů a vypuknutí aféry kolem NSA začaly firmy dosavadní praxi kritizovat a volat po nápravě. „Důvěra v otevřený a globální internet přinesla Spojeným státům obrovský ekonomický prospěch. Tato důvěra ale byla narušena důkazy o vládním špehování, o nátlaku americké vlády na americké firmy, aby jí poskytly přístup k osobní komunikaci i uživatelů, kteří pocházejí mimo USA, ačkoli to může odporovat zákonům na ochranu soukromí v zemích, kde tyto firmy působí. Zároveň ji podkopalo obvinění, že vláda využívá bezpečnostní chyby v produktech namísto toho, aby je ohlásila," napsal nedávno na firemním blogu Mark Chandler ze společnosti Cisco.

Technologické firmy nicméně podle dostupných informací nefungovaly jako automatická výdejna zboží ve formě osobních dat, ale pouze naplňovaly svou zákonnou povinnost. Obdobná praxe je i v České republice. „Samotné zažádání se nerovná vydání požadovaného obsahu. Každá ze žádostí je individuálně posuzována a k vydání obsahu dochází pouze v případě, že splňuje všechny náležitosti. Pro představu, typickým předpokladem pro úspěšné vydání obsahu je odpovídající soudní příkaz," popisuje Martin Havlíček, manažer helpdesku ve společnosti Seznam.cz. Zároveň vyčíslil, že jeho zaměstnavatel dostal za loňský rok od policie a tajných služeb více než tisíc žádostí o zpřístupnění kompletního obsahu e-mailové schránky konkrétního uživatele.

Slídilové po digi-stopách

Internet se v posledních letech nevyhnutelně změnil i v nové pracovní prostředí zpravodajských služeb. Například Vojenské zpravodajství ve své zatím poslední výroční zprávě uvedlo, že v roce 2012 „byl zaznamenán významný nárůst kybernetické špionáže s cílem získat informace vojenského, politického či ekonomického charakteru". „Každý za sebou necháváme vědomě i nevědomě výrazné digitální stopy a musíme si být vědomi toho, že jsme se tím mnohdy vzdali soukromí a že jsme sledovatelní.

Pokud jsou vyhodnoceny vaše statusy na sociálních sítích v kombinaci s vaší polohou a například použitím platební karty v obchodě, tak už z toho lze analýzou vyhodnotit situaci a dojít k potřebným závěrům," myslí si Aleš Špidla z Českého institutu manažerů informační bezpečnosti. Připouští, že pro zpravodajce nejsou internetové služby pouze nástrojem k monitorování situace, ale počítačové technologie mohou využít i k vlastním operacím. „Byl jsem na školení v jedné evropské zemi, kde jsme se učili získávat důkazy o protizákonném jednání. Metody byly jak pasivní, tak do jisté míry aktivní," potvrzuje Špidla, který v minulosti vedl odbor kybernetické bezpečnosti na ministerstvu vnitra. 

Počítače sledují lidi

V současné době je na černém virtuálním trhu k mání bezpočet nástrojů pro sledování lidí. Lze si například obstarat návody, jak prolomit často chabé zabezpečení veřejných wi-fi sítí třeba v obchodních centrech. Existují softwary, které bez vědomí uživatele odesílají data o zmáčknutí libovolné klávesy na jeho počítači, včetně zadávaných hesel. Proč se obtěžovat se sledováním osoby po městě, když tu samou práci vykoná i mírně pozměněný kód v mobilní aplikaci, která se navenek tváří jako populární hra? Další z tajných cest, jak nepozorovaně vniknout do soukromí sledované osoby, je hacknout webovou kameru, která je dnes namontovaná ve většině počítačů. Setkal se s tím i v Praze žijící Íránec Babak Mahdian.

„Všiml jsem si, že webová kamera mojí kamarádky vykazuje divnou aktivitu. Nějaká data probíhala sem a tam, i když měla být vypnutá," vypráví. Později zjistil, že kamarádku někdo na dálku sleduje a její fotky nahrává na web. Mahdian proto ve své firmě Imagemetry vyvinul obranný program Safetized. Zároveň upozorňuje na další hrozbu, která se objevila vzápětí. „Když chcete mít stoprocentní jistotu, že vás nikdo přes webovou kameru nesleduje, tak přes ni dáte papírek, ale co mikrofon u počítače? Ten těžko zalepíte třeba žvýkačkou…"

CIA nakupuje „hračky"

Masivní rozvoj informačních technologií proto klade nové nároky i na zpravodajské služby. Běžný člověk s chytrým mobilem a počítačem má dnes kvalitnější sledovací vybavení, než jakým disponovaly agentury během druhé světové války, upozornil Sujeet Shenoi z University of Tulsa. „Jednou z našich největších výzev je zůstat relevantní i ve věku digitálních informací," pronesl nedávno při konferenci na univerzitě v Georgetownu ředitel CIA John Brennan. A to se samozřejmě neobejde bez investic. Například německá tajná služba BND si řekla o 300 milionů eur na vybudování programu, který jí umožní sledovat komunikaci na Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítích v reálném čase.

CIA se lépe adaptovala na princip fungování globálního byznysu. V roce 1999 založila „dceřinou firmu" In-Q-Tel, která vystupuje jako investor a skrze ní si zpravodajská služba zajišťuje přístup k nejmodernějším technologickým „hračkám". Ani pětadvacet let po skončení studené války totiž svět reálných předloh pohádkového agenta 007 Jamese Bonda nevzal za své. Dokazuje to ostatně i dění na Ukrajině. Zhruba před měsícem se jeden z šéfů ukrajinské kontrarozvědky SBU Vitalij Najda pochlubil: zadrželi jsme čtyřicet agentů najatých ruskou tajnou službou.

Mykola Sunhurovskyj z kyjevského Razumkovova centra pro hospodářský a politický výzkum dokonce tvrdí, že kolem 30 procent příslušníků ukrajinské SBU se v posledních čtyřech letech stalo agenty Ruska. Mělo se přitom za to, že po pádu železné opony budou státy nasazovat rozvědčíky už jen na teroristické organizace. Jenže nic takového se nestalo. Informátoři, provokatéři a manipulátoři zasahují do mezinárodních vztahů znovu, a silněji než dřív.

Ještě studenější válka

Jak by ne, když jeden z těch starých nejschopnějších vládne desátým rokem v Kremlu, chce se říct. Není to však jen Rusko a Vladimir Putin, kdo dnes sází na agenty. Velmi efektivní tajnou službu – postavenou stejně jako v případě Ruska na vlasteneckém smýšlení – má i Čína. Nové je především bitevní pole zpravodajců. Fungují dálkové odposlechy, veřejnost je ovlivňována kybernetickými dezinformačními útoky, špioni zakládají firmy, média a možná i sociální sítě. Pro konkrétní příklad není potřeba chodit daleko. V dubnu musel ředitelské křeslo nejúspěšnější sociální sítě v Rusku Vkontakte opustit Pavel Durov poté, co se většinovými majiteli stali lidé napojení na Kreml. 

„Je to masivní útok proti Západu," tvrdí pro týdeník Dotyk muž, který patří k české zpravodajské komunitě a chce zůstat v anonymitě. „Ruské tajné služby FSB a GRU jsou dnes aktivnější než KGB ve vypjatých dobách studené války," zdůrazňuje s tím, že Západ je proti tomu zatím poměrně bezmocný. Totéž si ostatně myslel i Edward Lucas, komentátor týdeníku The Economist, když už před pěti lety vydal knihu Nová studená válka. „Rozhodně bych neřekl, že jde nyní o začátek nové studené války, protože ta už probíhá. A situace se neustále zhoršuje, především od války v Gruzii v roce 2008," říká dnes Lucas k nynější eskalaci konfliktu na Ukrajině.

Symptomem jsou právě aktivity špionů. Zatímco dřívější ruská KGB neměla podle znalce historie tajných služeb a publicisty Karla Pacnera dost peněz na financování vlastních firem v zahraničí, dnes je tomu jinak. Výše zmíněný příslušník české zpravodajské komunity tvrdí, že ruské služby vlastní zprostředkovaně například média, patří jim údajně jeden deník v Řecku či týdeník v Indii. Kromě toho prý ruští exponenti založili řadu firem s anglickými názvy, které sídlí třeba v Lucembursku. V případě Ruska však stačí, když má nějaká firma jen blízko k současnému Kremlu. Jak nedávno zjistil týdeník Dotyk, patří k takovým třeba ruská banka Sberbank, která masivně rozvíjí aktivity na území někdejších východoevropských sovětských satelitů. 

K ovlivňování mediální politiky však dnes není třeba ani vlastnit média. Vydavatelé britského listu Guardian před časem zjistili, že mezi jejich čtenáři je řada příznivců ruského prezidenta Putina, kteří v anketách pravidelně hlasují v jeho prospěch či ve prospěch ruských postojů. Specialisté na informační technologie pak odhalili, že reakce do anket přicházejí jen z několika málo počítačových adres.

Hackeři a kybernetika

A to je příznačné i pro dnešní styl tajných služeb. V posledních patnácti letech lze mluvit dokonce o jakýchsi kybernetických válkách, do nichž se nezávisle nebo ve spojení se zpravodajskými službami zapojují i dobrovolnické skupiny hackerů. Rozeznat, kdo a proč vlastně útočí, pak není snadné. Zdálo by se, že tím války tajných služeb ztrácejí smysl, protože nástroje elektronické špionáže se čím dál víc ocitají v rukou „civilistů" čili běžných občanů. Jenže spíš jde o kvalitativně vyšší a sofistikovanější formu špionáže. Běžní uživatelé moderních komunikačních sítí nemusí ani tušit, kdo jimi manipuluje nebo komu poskytují informace.

Publicista Karel Pacner připomíná útok čínských hackerů proti USA z roku 1999. „Tehdy letadla NATO bombardovala v rámci války proti Srbsku kvůli Kosovu Bělehrad a tamní čínskou ambasádu. Při útoku byli zabiti tři Číňané a několik hodin nato se v Číně ustavila ‚Red Hacker Alliance´, tedy jakási armáda hackerských dobrovolníků. Ta postupně nabrala až 80 tisíc registrovaných členů, kteří pak útočili na webové stránky amerických úřadů i na zpravodajské weby, jako je třeba CNN," líčí Pacner pro týdeník Dotyk zrod nového trendu ve vztazích mezi státy. Jak je to s iniciací dobrovolníků a jejich dobrovolností se můžeme jen domýšlet. 

„Čínské služby podobně jako Rusové využívají silného vztahu Číňanů žijících v zahraničí k rodné zemi. Operují i u nás, byť nejsme cílovou zemí, protože jejich prioritou je ovládnutí jihovýchodní Afriky a zisk informací z USA, především z Kalifornie," charakterizuje Pacner styl agentů říše středu. Podle stejného scénáře jako čínský útok na USA proběhla v roce 2007 kybernetická válka mezi Ruskem a Estonskem. Záminkou k ní bylo přemístění bronzové sochy rudoarmějce a několika válečných hrobů v estonské metropoli Tallinnu. „To vyvolalo nejen mezinárodní diplomatický incident s Ruskem, ale také útoky ruských kybergangů, které vyřadily z provozu řadu estonských webů a serverů," dodává Pacner.

O aktuálním růstu ruských i čínských imperiálních choutek není pochyb. Avšak kyberválek s nejasnou rolí tajných služeb se účastní i jiné země. Třeba Indové v roce 2009 hackovali e-maily amerických vládních organizací, aby se dověděli o jednání mezi USA a Čínou. Téhož roku izraelští studenti útočili počítači na weby podporující palestinský Hamás. O rok dříve se Rusové dostali do počítačů Pentagonu a pákistánští hackeři napadli Indickou státní banku. To všechno je ovšem jen zlomek aktivit, případy, které pronikly na veřejnost. Nedávno publikovaný výzkum Centra pro strategii a mezinárodní studia odhadl, že kybernetické útoky připraví celosvětovou ekonomiku ročně o 500 miliard amerických dolarů. 

Snowdenové dříve a dnes

Jiný příznačný jev pro dnešní špionážní poměry je masivní celosvětové sledování telefonických hovorů a elektronické komunikace ze strany tajných služeb. Přesně tak, jak to v roce 2013 popsal britskému listu Guardian Edward Snowden z NSA. Muži, který si dnes užívá azyl v Rusku, se vyzrazením utajovaných skutečností nepodařilo vyčistit mezinárodní ovzduší, čímž se hájil, ale spíš otrávit vztahy mezi západními spojenci. „Dnes už je Snowden hlásnou troubou ruských služeb," tvrdí pro týdeník Dotyk pod podmínkou anonymity další zdroj, který má blízko k české zpravodajské komunitě.

„To, co dnes Snowden vypráví, už pochází jen z moskevských archivů a jde o svérázný způsob zpravodajského boje. Kdyby chtěl tento chlapec skutečně něco změnit, svěří se novinářům nikoli v Hongkongu, aby se pak takzvaně náhodou musel vracet do USA přes Rusko, ale třeba v ústraní americké Havaje," myslí si muž, který Snowdenův čin považuje za zpravodajskou zradu. Každopádně případ Snowden ukázal, že doba, kdy naopak utíkali ruští agenti na Západ, který je během studené války lákal na příslib nové identity a milionu dolarů pro začátek, je pryč.

„Stejná finanční nabídka, zřejmě o něco vyšší, platí i dnes. Ale Rusové už nemají tolik hmotných důvodů k útěku," připouští znalec špionážní historie Karel Pacner. Ruským agentům by sice mohla vadit vysoká míra korupce v jejich zemi nebo absence garantované perspektivy služebního postupu, ale utrácet vydělané peníze už lze dnes v Moskvě stejně dobře jako
v Americe. 

Důsledkem je ovšem optický klam, že USA masivně sledují telefonáty a e-maily, jako kdyby to Rusko nedělalo. Realita je přitom taková, že Snowden má na útěku v Rusku klid, zatímco bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko zaplatil za svůj útěk na Západ životem, když byl roku 2006 otráven radioaktivním poloniem.

Ticho v Česku

O tom, jak se doba internetu, hackerů a sociálních sítí promítá do života českých tajných služeb, panuje nezvyklé ticho. Veřejnost se nedávno jen dozvěděla, že pracovníci Vojenského zpravodajství dostávali od bývalé ředitelky kabinetu premiéra Nečase Jany Nagyové instrukce sledovat jeho tehdejší manželku. Bývalý ředitel Bezpečnostní informační služby z let 1999 až 2003 Jiří Růžek pak vydal pikantně laděné memoáry „V labyrintu zpravodajských služeb". Mimochodem, za jejich nevšední prostořekost a sebestřednost mu pak rovněž nevšedně – formou recenze umístěné na webu BIS – vynadal sám současný ředitel služby Jiří Lang.

„Vypustit do světa pravá jména zpravodajských důstojníků s jistými výhradami lze – ale tak za třicet čtyřicet let. Udělat to dřív, a dokonce v době, kdy nositelé řady těchto jmen ve zpravodajské službě stále pracují, je – mírně řečeno nevhodné a neprofesionální," napsal. Jinak je ale kolem všech tří českých služeb – civilní kontrarozvědky BIS, Úřadu pro zahraniční styky a informace (civilní rozvědka) i Vojenského zpravodajství (vojenská rozvědka i kontrarozvědka) – nebývalý klid. Po divokých personálních přestřelkách před zhruba deseti lety skoro až podezřelý.

„Myslím však, že úroveň našich tajných služeb je lepší, než líčí pan Růžek ve své knize. To by se o BIS nevyjadřovali pochvalně američtí prezidenti, a ti službu chválili," uklidňuje zdroj týdeníku Dotyk. Přesto dosud v Česku nebyl navzdory situaci na Ukrajině zadržen či zatčen ani jeden ruský špion. To ale české zpravodajce netrápí. „Pokud cizí zpravodajští důstojníci sbírají poznatky pouze z otevřených zdrojů, včetně kontaktů a rozhovorů s různými lidmi, a nesnaží se získat informace, které Česká republika chrání, není důvod zasahovat," říká mluvčí BIS Jan Šubrt. Nezbývá tedy než doufat, že v případě jakéhokoli našeho konfliktu s Ruskem nepřejde třicet procent českých agentů do služeb Moskvy. Jako se to podle citovaného kyjevského analytika Sunhurovského děje na Ukrajině a jak se to tady stalo po roce osmašedesát.