Rozhovory

Spisovatelka Sára Vybíralová: Ve Francii by moje povídky nikoho nezajímaly

21. červenec 2016 četba na 12 minut

Foto: Cena Jiřího Ortena / Soňa Abramowitz-Fraňková

Rozhovor s letošní držitelkou ocenění pro mladé české autory – Ceny Jiřího Ortena – Sárou Vybíralovou. Hovoří mimo jiné o tom, jak ocenění vnímá, o čem je její sbírka povídek či jak se jí žilo ve Francii.

Překladatelka, tlumočnice a spisovatelka Sára VybíralováPřekladatelka, tlumočnice a spisovatelka Sára VybíralováAutor: Cena Jiřího Ortena

Cena Jiřího Ortena je každoročně udělována mladým českým autorům. K jejím držitelům se řadí například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petra Hůlová či Jaroslav Rudiš. Letošní laureátkou Ceny Jiřího Ortena, ocenění pro mladé české autory do třiceti let, se stala třicetiletá doktorandka Univerzity Karlovy, která žije střídavě v Praze a v Paříži, Sára Vybíralová.

O kariéře spisovatelky snila už jako malá holčička. „Představovala jsem si, že je to nějaké normálně placené povolání, že je to takové příjemné, člověk je doma a práce snadná.“ Nakonec ale vystudovala francouzštinu a živí se jako překladatelka a tlumočnice.

Porota její dílo ohodnotila jako nadprůměrné. „Autorka si ze všeho kolem vybírá právě obyčejnost, nevybíravě s ní flirtuje a občas nezůstává jen u flirtu. Je vzdělaná a na svého čtenáře odpovídajícím způsobem náročná. Její milostný vztah s obyčejností, její hodnotou, krásou i nekončícími nejistotami zplodil tento pozoruhodný ,milostný' román dosahující kvalit současné evropské literatury,“ hodnotí kvality sbírky Spoušť v laudatiu jeden z porotců ceny, spisovatel Miloš Urban.

Probojovala jste se do finále Ceny Jiřího Ortena v roce 2016. Četla jste díla i dalších dvou autorek-finalistek?

Četla jsem sbírku Železná košile od Zuzany Lazarové, která se mi moc líbí a odráží nejspíš dobře Zuzaninu silnou osobnost a originalitu. Novelu Heleny Černohorské O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa jsem před cenou vůbec neznala a musím říci, že mne velmi překvapila. Její psaní je na české poměry hodně nezvyklé, takové pábivě pohádkové. Autorka si hraje s vypravěčstvím samotným a balancuje přitom na hranici líbivosti, ale nikdy nepřekročí kritickou hranici. To se mi na tom líbí.

Kdo může přihlašovat autory do soutěže?

Autoři se do soutěže nepřihlašují sami. Přihlášku zasílá nakladatel či jiné instituce a nemusí jít vůbec o prvotinu daného autora. Naopak, do dosažení věku třiceti let má ambiciózní a schopný autor možnost napsat víc než jednu knížku. Před několika lety vyhrála Petra Hůlová se svou knihou Umělohmotný třípokoj, a to rozhodně nebyla její prvotina.

Co to pro vás osobně Cena Jiřího Ortena znamená?

Z ocenění mám radost, protože si vážím členů poroty a obdivuji některé dříve oceněné. A i letos nominované autorky. Každopádně, obecně vzato si myslím, že vytvářet pořadí a dělat soutěže v oblasti tvorby, umění nebo literatury je hodně problematické.

Cena Jiřího Ortena

Prestižní ocenění pro mladé autory, kterým v době vydání jejich prozaického či básnického díla v češtině nebylo více než třicet let. Cenu uděluje Svaz českých knihkupců a nakladatelů, který každý rok jmenuje pětičlennou porotu, která o výherci rozhoduje.
Autory a jejich díla do soutěže nominují nakladatelé, knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a další instituce, které se zabývají podporou a šířením literatury. Následně jsou nejpozději měsíc před vyhlášením oznámeni tři finalisté. Vítěz se vyhlašuje na Světu knihy.

Ocenění je závazek

Díky ceně si vašeho jména všimlo více lidí, má to i nějaké negativní efekty?

Je to svým způsobem trochu nepříjemné v tom, že je to závazek. Je to něco jako medaile, která člověka sune do nějaké funkce, o kterou vlastně ani neusiloval. Jsem z toho trochu v rozpacích, protože mám pocit, že moje knížka je úplně obyčejná, až moc obyčejná na nějaké ocenění.

Jak reagovalo na ocenění vaše okolí?

Já jsem se předtím ve svém okolí nijak zvlášť nešířila, že píšu. Nestála jsem zrovna dvakrát o to, aby o tom věděli třeba členové rodiny. Na křest knihy ale přijeli oba rodiče a působilo to pak jako nějaký velký milník osobně-rodinného života, třeba jako promoce. Moje babička se o tom, že jsem vydala knížku, dozvěděla, bohužel, až kvůli té ceně. Šla si knížku koupit a zabalila si ji do novin.

Neuvažovala jste o publikování pod pseudonymem?

Trochu uvažovala, ale nijak vážně. Loni získal Magnesii Literu za objev roku za dílo Pálenka Matěj Hořava, takový fantom literární scény, který si svou identitu pečlivě střeží. Možná je to ve vztahu k dílu v něčem poctivější, správnější.

Sára Vybíralová a herec Lukáš Hejlík v roli moderátora při předávání Ceny Jiřího OrtenaSára Vybíralová a herec Lukáš Hejlík v roli moderátora při předávání Ceny Jiřího OrtenaAutor: Cena Jiřího Ortena/Soňa Abramowitz-Fraňková

Co vás ve vašich povídkách inspirovalo za motivy?

Prvotním spouštěčem byly různé skutečné zážitky, ať už moje, nebo někoho jiného. Takové rozbušky se pak chopí fantazie – a záměr – a vede to nějakým směrem. Všechno, i to nejméně pravděpodobné, jsem svým způsobem zažila..

Máte blízko k Francii a francouzštině. Kdo patří mezi vaše oblíbené francouzské autory?

Z těch v současnosti známějších čtu ráda třeba Patricka Modiana, což není moc originální volba, protože loni dostal Nobelovu cenu za literaturu. Také mám ráda Marie Ndiaye, které vyšlo jen několik děl v češtině, a pak spíše menší jména, autory, kteří u nás ještě nebyli přeložení.

Důležitá je pro mě literatura počátku 20. století. Céline, Camus, Simone de Beauvoir, Boris Vian… Inspiruje mne Nathalie Sarraute, to je moje velká čtenářská láska, a taky, svým způsobem, Marguerite Duras.

Které knihy vás v poslední době oslovily?

Měla jsem hodně silných čtenářských zážitků. Třeba loni na podzim vyšla sbírka Zimní ryby od německého autora Gregora Sandera. Myslím, že je to jeden z dokladů toho, že žánr povídky má smysl. Každá z těch povídek je jiná, nasátá atmosférou. Může to být dobré čtení na léto, protože je to chladivé a mrazivé, odehrává se to hlavně v severním Německu u Baltského moře.

Taky se mi hodně líbil román Alberta Cosseryho Hrdí žebráci. Cossery je egyptského původu, celý život prožil v Paříži v hotelu, ale psal o Egyptě. Je to neuvěřitelná kniha o lidech z káhirského okraje společnosti. Je velmi silná, tragická, ale na povrchu i hrozně vtipná.

Bod zlomu

Chtěla jste se odmalička stát spisovatelkou?

Když jsem byla malá, měla jsem různá snová zaměstnání. Jedno z prvních bylo, že budu spisovatelka. Představovala jsem si, že je to nějaké normálně placené povolání, že je to takové příjemné, člověk je doma a práce snadná. Ale asi v sedmi letech už jsem měla nějaký další, lepší nápad.

Přesto jste napsala soubor povídek Spoušť…

Píšu docela málo. Psala jsem to hodně pomalu a původně jsem ani neměla záměr ty povídky vydávat.

Jak se tedy stalo, že jste své dílo vydala?

Znala jsem se s Janem Němcem z nakladatelství Host. Jednou jsem se mu zmínila, že píšu nějakou prózu, poslala jsem mu ji, a on se vyjádřil povzbudivě. Pak uběhly další zhruba dva roky, než jsem měla na knihu dostatek povídek. Bylo to vlastně hrozně snadné. Měla jsem asi štěstí, že jsem znala Jana. Kdybych posílala rukopis mailem po nakladatelstvích, tak by ta knížka nejspíš nevyšla. Já bych to ostatně po prvním odmítnutí určitě vzdala.

Sára Vybíralová a moderátor Lukáš HejlíkSára Vybíralová a moderátor Lukáš HejlíkAutor: Cena Jiřího Ortena / Soňa Abramowitz-Fraňková

Jaký význam má v kontextu vašeho díla slovo spoušť?

Spoušť je chytlavé slovo, které má několik významů. U povídek je těžké najít nějaký společný jmenovatel tak, aby to nebylo něco příliš neurčitého nebo bez významu. Takovým pojítkem mých příběhů je, že se v nich vždycky něco zhroutí. Dojde k bodu zlomu.

Zavádějící grafika

Měla jste vliv na podobu obálky?

Ne. Jediné, co se mi podařilo ovlivnit, byl text na zadní straně. Do grafického návrhu jsem nemluvila.

A jste s grafikou spokojená?

Myslím, že grafika Martina Pecinu zaujala jedna konkrétní povídka, vyprávějící o ženě, která je svým způsobem femme fatale. Ale bojím se, že roli hrálo i to, že autorkou je mladá žena. Proto ty „ženské motivy“. O kosočtverci se dá alibisticky říct, že je to jen geometrický obrazec, ale předsádky se postarají o uvedení na pravou míru. Ty mi přijdou vyloženě nevkusné.

Některé recenze, které na knihu vyšly, začínají tím, že vyvracejí, že by šlo o hodně erotické dílo, jak by se dalo usuzovat na základě grafické úpravy. Když to píší i recenzenti, tak to asi nebude jen moje paranoia.

Nebojíte se, že čtenáři pak budou zklamaní, že vlastně čtou něco jiného?

Jasně. Nejenže je kniha o dost méně erotická, ale také o dost méně cool, než vypadá.

Nakladatelství: Host

Počet stran: 240

Rok vydání: 2015

ISBN 978-80-7491-494-2

Anotace: Deset pokusů o katastrofu. Co je v případě člověka kritické množství? Deset postav žije své zdánlivě obyčejné životy, a přece je každá infikována různě silnou dávkou neuróz a nenaplněných tužeb. Pokoušejí se žít samy za sebe, ale jako by to nestačilo, ostatní jim to komplikují, jak se úporně snaží o totéž. Po dosažení kritického množství se však spouští nevratné procesy… A v tu chvíli je buď konec, nebo začátek, buď se umírá, nebo se konečně začíná žít. Anebo někde za okny dojde k velkému třesku, když už ani vesmír neví, co dál. Taková spoušť!

Jak vnímáte negativní recenze?

Nejhorší je, když někdo napíše něco negativního, s čím musíte souhlasit. To si pak trochu vyčítám, že jsem nebyla sebekritičtější včas. Ale baví mě, když mi přátelé říkají, která povídka se jim líbila nejvíc a která méně. U každého je to totiž jinak.

Plánujete něco dalšího? Třeba román?

K románu mě to netáhne, ale nemám zatím žádné úplně konkrétní plány. Chtěla bych napsat, ale nevím jestli i vydat, nějakou další povídkovou sbírku. Témata, která mne napadají teď, jsou dost odlišná než ta ve Spoušti, z toho mám celkem radost. Ale třeba napíšu něco, co vůbec nebude stát za to, aby to někdo četl.

Život ve Francii

Vystudovala jste francouzský jazyk a nějakou dobu ve Francii pobývala. Neuvažujete o tom, že byste psala prózu i ve francouzštině?

Prózu ve francouzštině nepíšu a nikdy nebudu, i když z ní překládám a jsem schopná napsat třeba odborný text. To je ale něco úplně jiného. Mateřština nám dává širokou paletu výrazů, kdežto u cizího jazyka, i když ho zvládneme výborně, zůstává omezená. Zlé jazyky třeba tvrdí, že i na Kunderovi je poznat, že francouzština není jeho mateřským jazykem, že píše příliš akademicky. Mně se ale jeho francouzština hrozně líbí i s tou svou strohostí.

A co francouzský překlad vaší knihy?

Obávám se, že ve Francii by moje povídky nikoho nezajímaly. Oni mají tolik výborných autorů, že zahraniční literatura tam má velmi omezený prostor.

Zažila jste v době svého pobytu v Paříži nějaké teroristické útoky?

Nezažila, ale bydlela jsem ve čtvrti, kde se loni v lednu odehrála většina těch útoků, znám bary, na které se útočilo. Když se stal atentát na Charlie Hebdo, zrovna jsem letěla do Paříže. Zažila jsem tu dusnou policejní atmosféru potom. Měla jsem okno na bulvár a zvuk policejních houkaček byl v mém pokoji neutuchající kulisou. Vypadalo to, jako by se bezpečnostní složky, které dosud spaly, najednou probudily k životu. Vytvářelo to nepříjemnou náladu a také neustálé paranoidní kontroly byly dost obtěžující.

Sára Vybíralová

Narodila se v roce 1986.

Vystudovala francouzštinu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde je v současné době doktorandkou.

Pracuje jako lektorka, překladatelka a tlumočnice z francouzštiny.

Básně a krátké prózy publikovala v minulosti časopisecky a na literárních webech. Sbírka povídek Spoušť je její knižní prvotina.