Starohraběnka Marielise

7. červenec 2016 četba na 26 minut

Foto: H. KALVACHOVÁ

Před 84 lety se narodila na zámku v Rájci nad Svitavou a prožila tam dětství. Dodnes usiluje o jeho vrácení, jakož i dalšího majetku, který jejím předkům patřil skoro dvě století. Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitz se však nikdy nevzdá. I kdyby měla jít až do Štrasburku. Za každou cenu chce očistit jméno svého otce. „Nebyl nacista! A nacisty dobrovolně nikdy nepodporoval!" stojí si za svým.

To to pěkně začíná. Proražená pneumatika, zrovna když máme jít na zámek. „To opravíme," odhodlaně zavelí paní hraběnka.

Během mžiku točí klíčem, který přinesla ze svého vozu, a uvolňuje šrouby na kole. Kde se u dámy urozeného původu vzala zručnost, u jiných žen – jde-li o auta – spíš neobvyklá? Šest let jezdila s náklaďákem. Vládnoucí dělnická třída to tak chtěla, aby se šlechta živila rukama.

Foto: H. KALVACHOVÁ

Je sychravý podzimní den, zámecká sezóna skončila a my se v doprovodu paní hraběnky vydáváme na prohlídku rájeckého zámku. Se zdejší kastelánkou Janou Kopeckou se předem domluvila, abychom mohli bývalý domov knížecí rodiny Salmů navštívit. Letos je to přesně 70 let, co stát zámek zabavil. Posléze jej prohlásil za národní kulturní památku.

Jako ve filmu

Procházíme chladné komnaty, ze kterých se už dávno vytratil život. Komu by se v té chvíli nevybavil starší televizní film Zámek v Čechách, natočený na námět Jiřího Hubače. Jiřina Jirásková se v něm jako hraběnka vrací oslavit sedmdesátiny na zámek, kde ona a její předci žili, než je komunisté vyhnali.

Oslava byla utajená, hraběnka měla ve městě zákaz pobytu.

Kulatiny (80) slavila na „svém" zámku před čtyřmi lety také Marie Alžběta Salmová, společně s narozeninami dalších členů rodiny – i s nejstarší devadesátiletou sestrou. Je jiná doba, a tak na rozdíl od filmu byla slavnost v Rájci s oficiálním svolením. Odehrála se na nádvoří, kde se sešlo na 280 příbuzných a přátel. S filmovým má rájecké šlechtické sídlo dodnes jedno společné – oba jsou znárodněné.

Foto: H. KALVACHOVÁ

„Nechci po zámku chodit sama. Potřebuji doprovod," předem hlásí hraběnka. Někteří lidé ji šlechtickým titulem spontánně oslovují. Správně bychom jí ovšem měli říkat starohraběnka.

„To neznamená, že jsem stará hraběnka, jak si někdo myslí. Jeden můj předek se rozčiloval, že se příliš často dává za nějaké zásluhy titul hrabě, přitom náš rod ho měl už od roku 919, jistě od roku 1090, na to jsou doklady. A tak někdo vymyslel titul starohrabě," vysvětluje příslušnice starohraběcího rodu Salmů. Na tento aristokratický titul mají Salmovi exkluzivitu.

Profesionální průvodkyni na prohlídku zámku, označovaného za architektonický skvost Moravy, sice nedostaneme, v komnatách ale nejsme úplně sami. Stále se kolem míhá paní uklízečka. Ochotně nám rozsvěcuje a otevírá prastaré okenice, aby do ponurých místností pustila více světla.

Někteří lidé ji šlechtickým titulem – hraběnko –spontánně oslovují. Správně bychom jí ovšem měli říkat starohraběnka.

„Já výklad tak dobře neumím jako průvodci. Mohu říci jen některé glosy. Třeba, že maminka u vchodu nepostavila sochy nahých žen. Jsou to odlitky z blanenských železáren. Mamince přišly kvůli dcerám nemravné, proto byly někde schované," říká úvodem Marie Alžběta Salmová. Pro blízké byla vždy Marielise řečená Marilis, jako zkratka jmen Marie Alžběta (Elisabetha).

S vychovatelkou za zády

Průvodkyně s modrou krví obohacuje prohlídku státního zámku o autentické příběhy ze života příslušníků starobylého knížecího rodu a jeho potomků.

Jaké bylo vaše dětství v Rájci?

Krásné. Ačkoli jsem si stěžovala, že každému děcku v dědině se dařilo lépe. Nestála za ním totiž guvernantka. Ostatní se mohli volně pohybovat, ale my ne. Sice jsme měli pro sebe celý park, ale vždy s námi byla vychovatelka, slečna Marie Veselá z Rájce.

Byla přísná?

Běda, když jsme nebyli hodní. Nahoře – ve druhém patře měly pokoje děti a služebnictvo – jsme pak dostali vynadáno a často schytali i pár pohlavků. Teď noviny píší týdny o jednom pohlavku v pražské škole! Vychovatelka nás také učila. Zkoušky jsme pak dělali v Rájci v obecné škole.

Jak vzpomínáte na život na zámku?

Můj domov jsem měla ráda, proto se do Rájce vracím a vrátila jsem se do Česka. Když nám zámek po válce sebrali, mohli jsme tu dál bydlet ve třech místnostech. Bylo to proti dřívějšku stísněné, ale kdo by to celé udržoval… Otec zemřel v březnu 1946 a zůstala jsem tu s maminkou a bratrem. Vypadalo to, že tu udělají starobinec nebo internát.

FOTOGALERIE


Proč na to, chválabohu, nedošlo?

Přijeli sem vždy v létě a rozhlíželi se, jak z jedné místnosti udělají šest kamrlíků. Maminka jim říkala, proč jezdíte v létě? Přijeďte v zimě, kdy je jinovatka na zdech.

Naštěstí na ministerstvu kultury byli rozumní lidé a pochopili, co jim maminka opakovaně doporučovala – zřídit muzeum.

Restituční zámek na vedlejší koleji

Míjíme starý obraz, který zachycuje zámek za původních šlechtických majitelů. Takzvané čestné nádvoří před hlavním vchodem bylo pečlivě udržované, kolem cestiček osázené buxusy, stále zelenými keři. Nyní tam rostou jen letničky – oranžové afrikány.

„Keře se musely dvakrát do roka stříhat. Kastelán na to po válce neměl lidi, tak je nechal vytrhat. Když na nádvoří byly keře, byl zámek opticky dál. Teď vám padne na hlavu," hodnotí naše průvodkyně.

Marně ovšem hledá portrét hraběnky Karolíny z Roggendorfu, proslavené tím, že ve Sloupě nechala postavit poutní chrám Panny Marie Bolestné (autorem návrhu byl italský architekt Isidor Marcello Canavale.) Karolínina dcera Rafaela si v roce 1743 vzala Antonína Josefa ze Salmu, který vyplatil ostatní dědice, a rájecké panství tak přešlo do vlastnictví rodu Salmů.

Foto: H. KALVACHOVÁ

„Karolína z Roggendorfu je na výletě v Praze. Restauruje se," vysvětluje později kastelánka. Posteskne si, že financí na restaurátorské opravy je stále méně, ale zase posílá ministerstvo peníze na střechy.

„Však my se Lednici také vyrovnáme," vtipkuje správkyně rájeckého zámku na adresu jihomoravského skvostu chráněného UNESCO, na který stát posílá stamiliony.

Marie Salmová ale ví, že do „restitučních" zámků stát nemá zájem mnoho investovat.

„Komunismus skončil brzo. Všechny židle nestačili opravit," zažertuje v letní jídelně příslušnice rodu Salmů. Ukazuje na jedinečný strop, vyrobený zřejmě z jediného kusu dřeva. Obává se, aby neshnil. Prý jí ale po tom nic není.

RÁJECKÉ PANSTVÍ

Salmové získali rájecké panství v roce 1763 za starohraběte Antonína Karla ze Salm-Reifferscheidtu. Oženil se s hraběnkou Raffaelou z Roggendorfu, jejíž rod panství vlastnil. Posléze jej odkoupil od jejích bratrů. Starohrabě také přikoupil blanenské panství. Pozemková držba se tak rozrostla na 13,5 tisíce hektarů a panství Salmů se stalo jedním z nejrozsáhlejších na Moravě.
Antonín Karel nechal nad obcí Rájec nad Svitavou, na vyvýšenině, pod kterou kdysi stával hrad, postavit zámek ve stylu rokokového klasicismu. Stavba trvala od roku 1763 do roku 1769, kdy starohrabě zemřel. Poslední úpravy zůstaly na jeho synovi knížeti Karlu Josefovi.
Knížecí rodina Salmů vlastnila zámek, velkostatek a továrnu na šamot do roku 1945. Na základě Benešových dekretů byl majetek znárodněn. V restituci získali Salmové nazpátek přes 570 hektarů lesů z celkových zhruba sedm tisíc hektarů.

Jako byste už nevěřila, že vám zámek přece jen vrátí?

Stále nechtějí, ale já se nevzdávám. I kdybych měla jít až do Štrasburku.

U nás v rodu je to samý Hugo. Bratr byl Hugo Maria, otec Hugo Mikuláš, dědeček Hugo Leopold. Mezi předky byli také Hugo Karel, Hugo Eduard, pak se mi už jména ztrácí.

Majetek bude ale spravovat synovec Hugo Kristián. On je kníže. Tak uvidíme. U nás v rodu je to samý Hugo. Bratr byl Hugo Maria, otec Hugo Mikuláš, dědeček Hugo Leopold. Mezi předky byli také Hugo Karel, Hugo Eduard, pak se mi už jména ztrácí.

Kdo z předků byl podle vás nejvýznačnější?

Hodně podnikavý byl Hugo František, ale knížetem se nestal. Byl synem prvního knížete Karla Josefa, který knížecí titul dostal od císaře Leopolda II. Hugo František zemřel o dva roky dříve než otec, tím pádem byl jen starohrabě. Vybudoval blanenské železárny, když předtím načerpal poznatky v Anglii. Pustil se do probádání Macochy. Jeho syn a vnuk byli také podnikaví. Ale pravnuk, můj dědeček Hugo Leopold, byl trošku moc v Monte Carlu. Vznikly dluhy, musely se prodat železárny a doly. Dědeček brzy zemřel, v 41 letech na Silvestra. Jinak by asi rozfofroval všechen majetek.

Jaký byl váš tatínek?

Zdravého jsem ho neznala. Měl zřejmě něco s krví. Zranil se a dostal trombózu, která se tenkrát nedala – nebo jen stěží – léčit. Stalo se mu to těsně po mém narození. Byl možná zklamaný, že to nebyl kluk. Hlavně byli zklamaní ráječtí fotbalisté. Otec jim slíbil fotbalové hřiště, když se narodí kluk. Tak si hřiště vzali po válce.
Tatínek ležel dlouho v sanatoriu, málem mu amputovali nohu. Už nikdy pořádně nechodil, vždy jen s hůlkou.

Foto: H. KALVACHOVÁ

Na začátku války podepsal po velikém nátlaku přistoupení na německé občanství, z důvodů ochrany zaměstnanců proti nacistům. Hrozně ho to vzalo, zhroutil se a od té doby už nevstal. Mně bylo osm let.

Co si z té doby vybavujete?

Hosté tu skoro žádní nebyli. Jezdila sem jenom teta z Boskovic, z maminčiny strany z rodu Mensdorff-Pouilly. Také sem jezdil Karel Belcredi, který spravoval náš majetek, než na něj, ale i na Belcrediho majetek, uvalili nacisti nucenou správu. Sestra Eliška vždycky říkala, jak je lakomý. Musel být, aby panství dostal z dluhů. A proto jsem i dnes proti bankovním úvěrům. Našetřit a pak investovat. Což není moderní a neulehčuje hru konkurzní mafii.

Také si pamatuji, že velký salon se nedal vytopit, Němci nám přidělovali peníze, otop, personál a další. V roce 1945 zde byli vojáci – nejdřív Němci a pak Rumuni, s nimi jsme mluvili francouzsky, a Rusové. Ti u nás v parku měli zajatecký tábor, skoro sedm tisíc zajatců. Přineslo to neštěstí pro obec, rozšířil se tyfus a byly zamořené skoro všechny studny v Rájci. Mezi ruské vojáky jsem hodně chodila. Měli koně, které jsem milovala.

S Rusy jste si rozuměla?

S nimi jsme mluvili česky. Jednou jsem seděla v maštali, v ruce „bejčák" a přišel Rus. Říká mi: „Davaj nagajku." Já že nedám, tak mi ji vytrhl z ruky. To mě rozčílilo, chytila jsem jeho koně za oprať, aby nemohl vyjít z úzkých dveří a on se po mě vzteky ohnal. V tom šel kolem důstojník a postěžovala jsem si mu. Šla jsem pak brečet jinému koni do krku a za chvíli nagajka přilétla do maštale. Dnes je tam restaurace.

Bolavé místo Salmů 

Byla jste malá, nemůžete si pamatovat, jak to bylo s německým občanstvím vašeho otce. K němu byl – i podle studie Ústavu pro studium totalitních režimů – donucen. Kdy jste se o tom všem dozvěděla?

Od rodičů jsem během války nic neslyšela. Až po válce. Již za války jsme ale věděli, že s nacismem nemají nic společného.

Pokaždé dostanu vztek, když musím poslouchat, že otec byl nacista. Že prý chodil kontrolovat lesy s hákovým křížem. Jak se mám bránit takovým lžím, když byl ve skutečnosti vázaný na lože? Přistoupení k německému občanství podepsal jen proto, aby velkostatek nezabrali a naše české zaměstnance odsud nevystěhovali. Aby zachránil celé rodiny před internací. Bylo to 120 rodin. Tatínek byl vychovaný ještě v době, kdy bylo povinností nést zodpovědnost za své zaměstnance. Chci, aby otce nešpinili. On si to nezaslouží. Já nepovolím, jeho jméno očistím.

K německé národnosti se ale přihlásil už dříve?

Ano, v roce 1930 při sčítání lidu. To podle tehdejších předpisů musel, protože jeho mateřskou řečí byla němčina. Měl rakouské školy, ale výborně mluvil česky. Duší byl Čechem. Vždyť se také v roce 1919 dobrovolně přihlásil do československé armády.

Kdo ho přesvědčil, aby se o dvacet let později prohlásil za Němce?

Byl na něj vyvíjený obrovský nátlak a výhrůžky. Když nebylo úniku, tehdejší starosta Rájce Rakovčík a náš právník Dolanský otce přesvědčili, ať požadavku vyhoví. Že mu pak po válce dosvědčí, jak to bylo. Jenže právník zahynul v koncentráku a starosta během války zemřel.

Je pravda, že v nacistických spolcích byl otec zapsaný, ale on se do nich nikdy nepřihlásil. Není tam jeho podpis. Přihlásili ho ti nacisti z kanceláře, ředitel Veselka, ze kterého se vyklubal nacista jako hrom. Od 15. března 1939 se okamžitě začal psát Weselka. Přivedl účetního Chvatíka, z kterého se zase stal Tugemann. A konečně lesmistr Zeiner – všichni to byli opravdu skalní nacisté. Kdyby to bylo možné, tak by je tatínek vyhnal.

Dlouhá léta se soudíte o otcovu pověst a bojujete o navrácení majetku. Na jaký verdikt teď čekáte?

Soudy vyhráváme, ale politici jsou proti nám. Teď čekáme na druhé rozhodnutí ministra vnitra Chovance. S tímto úřadem pořád bojujeme, aby konečně uznal otcovo československé občanství.

Ruské stěhování 

Ve vitríně za sklem je vystavená vzácná knížecí koruna. Vedle Svatováclavské koruny je to jediný korunovační klenot v České republice. „Ani jsme nevěděli, že tu existuje. Někde se našla a památkáři ji za 50 tisíc korun opravili. Vcelku pěkně, ale za ty peníze tam není ani hermelín. Ten má tenké ocásky," rozpoznává starohraběnka.

Foto: H. KALVACHOVÁ

Ukazuje inkoustovou skvrnu na pracovním stole. Patřil sestře Idě. Kaňka je poznávací znamení. Nejstarší z dětí, dnes 94letá Ida Schoellerová, žije už dlouho ve Vídni. „Už sem moc nejezdí. Má závratě a není moc pohyblivá," říká Marie Salmová o sestře, která má šest dcer a „neskutečné" množství vnoučat a pravnoučat.

„A tady stál biliard. Rusové ho odvezli do Lomnice. Pak ještě přijeli pro nábytek se třemi stěhovacími vozy a tvrdili, že je to pro velvyslanectví v New Yorku. Tam ale žádné není, když hlavní město USA je Washington. Pak tedy, že nábytek byl pro KNV v Jihlavě. To také nebyla pravda. Někdo ho asi za pět prstů koupil."
Stojíme v zahradním dvoupatrovém sále, kde se příležitostně rozeznívá hudba. „Slavily se tu Vánoce pro děti z Rájce. Pod vysokým vánočním stromem byly na stolech hračky, svetry, boty. Za války dostaly děti poukázky na boty, se kterými se pak šlo do místního obchodu Baťa. O Vánocích k nám přicházelo na šedesát dětí, za války trochu méně," vzpomíná aristokratka, která většinu života byla pracující ženou.

Jak jste se jako absolventka gymnázia dostala za volant náklaďáku?

Sama se divím, že jsem mohla gympl studovat. Pak jsem rok dělala v Metře Blansko v administrativě. Ale doporučili mi, ať se dobrovolně přesunu do výroby.

Ucházela jsem se tedy o práci v ČSAD Brno. Jeho šéf, bývalý závozník, to byl někdo. Při prvním pohovoru netušil, kdo jsem. Ale vzali mě a šest let jsem jezdila s náklaďákem. Hodně jsem se tam naučila. Nejdříve mě strčili do dílny a okukovala jsem, jak mechanici pracují. Dovedla jsem seřídit benziňák. Jednou, když jsem někam jela s manželem, vyměňovala jsem během cesty porouchanou spojku. On o tom neměl ponětí.

Čím jste jezdila?

Nejdříve předválečnou pragovkou 1,5tunkou, pak ještě starší tatrovkou a posléze škodovkou a čepelem.

Dopracovala jsem se ke čtyřtunce. Měli jsme také americké vozy, co tu Američané nechali v západních Čechách. A anglické Denissy, to byly výborné vozy. Vozila jsem všechno možné – písek, hnůj, chleba, nábytek.

Výslechy u estébáků

Vaše dvě starší sestry emigrovaly. Jak zbytek rodiny pronásledovalo StB?

Chodili za námi a mysleli, že nepoznáme, co jsou zač. Chtěli z nás tahat rozumy. Ale posílali takové idioty, že to ani nebylo možné. Sestra Eliška sem s manželem a dcerou přijela v roce 1956 a mě si pak pozvali k výslechu. Byla jsem nervózní. Hlavně je zajímalo, kudy sestra utekla. A rozčilovalo je, že jsem nevěděla. Samozřejmě jsem věděla, ale neprozradila. Uprchla s Honzou Mensdorffem. Taky jsme chtěli utéct, ale už se nepovedlo. Mensdorffy před námi čapli, nás poslali domů.

Co je ještě zajímalo?

Ptali se, kolik příbuzných mám v zahraničí. Jakoby to neměli v papírech. Tak jsem se zeptala, jestli míní západní, nebo východní zahraničí. Manželův strýc totiž odešel zpátky do Ruska. Víc o něm nikdo nikdy neslyšel. Pořád dokola se mě také vyptávali, co dělají manželé mých sester v Rakousku. Jeden byl bankéř, druhý právník ve společnosti, která na přehradách na Dunaji stavěla elektrárny. Copak já mohla vědět, co tam dělá právník? Vyrostla jsem v komunismu, kde se smlouvy nedělaly.

Žena musí být dvakrát chytřejší než muž, aby se uplatnila. Běda, udělá-li malou chybu. Chlapi se na to hned vrhnou. Jsou zvyklí bojovat proti sobě.

Smluv jste si pak v Rakousku asi užila dost jako pojišťovací agentka?

Musela jsem se něčím živit. Odsud jsem neměla žádné vzdělání a profesi. Chodila jsem po přízni, abych něco našla. A tak byl švagr mým šéfem. Když jsem měla pojistit nějakou firmu, brala jsem nějakého muže z vedení sebou. Chlapovi se věří, ženě ne. I v politice je to pro ženy těžší.

Byla byste tedy pro ženské kvóty?

Musí být, jinak se tam ženy nedostanou. Žena musí být dvakrát chytřejší než muž, aby se uplatnila. Běda, udělá-li malou chybu. Chlapi se na to hned vrhnou. Jsou zvyklí bojovat proti sobě. Kdysi proti sobě chodili se šavlemi a zabíjeli se. Dnes se utlučou v zaměstnání a v politice. Žena není pro muže partner v byznysu.

Zámecké seance zednářů

Díky starohraběti Hugovi Františku Salmovi-Reifferscheidt-Raitz je v rájeckém zámku jedna z největších soukromých knihoven v tuzemsku. Uchovává asi 53 tisíc svazků. Empírovou knihovnu malá Marilis moc nevyhledávala, raději sedávala na stromech v parku. „Četla jsem Tři mušketýry od Dumase. Hodně sem ale chodila sestra Eliška," vzpomíná Marie Alžběta Salmová.

Obratně šplhá po příkrých dřevěných schodech, aby dohlédla na vrchol rodokmenu, který se v knihovně pne skoro ke stropu. „Maminka říkala, že úplně neštymuje, že je to fantazie." Na plánku ukazuje, jak měl zámek původně vypadat. Pranic nelituje, že na mnohem rozsáhlejší stavbu nebyly peníze.

Foto: H. KALVACHOVÁ

„Paní hraběnko, nevíte, kam vedl zazděný vchod?" ptá se uklízečka, která naši malou výpravu v knihovně dostihla. Dozvídáme se, že tu měli seance svobodní zednáři a mizeli za dveřmi, které jsou dnes zazděné. Kníže Karel Josef Salm-Reifferscheidt, prapradědeček naší hostitelky, zastával významné funkce v několika zednářských lóžích po celé Evropě. „Před lety tu přijímali nové členy. Lebky, co jsou tu vystavené, bývaly na půdě. Všichni se jich příšerně báli a nechtěli na půdu chodit."

„A tady jsme jako děti jezdily na kolečkových bruslích. Brzy nám to zakázali, aby se nezničily parkety," říká paní hraběnka, když procházíme dlouhou spojovací chodbou v prvním poschodí.

Věkem nejblíže jí byl o dva roky mladší bratr Hugo Maria, který měl těžký osud. „Byl alergik, měl sennou rýmu. O to hůř snášel práci v dolech, když musel k pétépákům. Emigrovat se mu podařilo až v roce 1964. Z prachu v dolech ale onemocněl rakovinou. Zemřel ve 40 letech. Jeho synovi byl rok." Dnes je Hugo Kristiánovi 42 let, žije v Rakousku, ale do Rájce jezdí. „Snad se dočkáme, že jako nástupce knížete panství převezme," věří jeho teta.

Vaši synové Georg a Leopold se narodili ve Vídni. Naučili se česky?

Neměli tu možnost. Mluvila jsem s nimi německy. Bydleli jsme v okrajovém okrsku Vídně, kde se mluvilo hrozným nářečím. Musela jsem je učit pořádnou němčinu. Manžel mluvil příšerně německy a já mu říkala: „Prosím tě, mluv s dětmi česky." Ale on se bránil: „Můj otec s námi taky nemluvil rusky." Byl to emigrant z Ruska, při výslechu v roce 1949 zemřel.

Jaké mají synové profese?

Starší Georg žije v Mnichově a pracuje ve farmacii. Leopold zůstal ve Vídni a profesi převzal po mně. Je makléřem v pojišťovnictví. Osamostatnil se a šlo mu to docela dobře. V Itálii se ale vyboural na motorce, naštěstí ho dali dohromady v jedné z nejlepších úrazových nemocnic. Mašina mu skončila na prsou, měl zlomených 21 žeber, poraněné plíce, pomačkaná játra a roztrhanou slezinu. Nedovolte svým dětem jezdit na motorce!

Bydleli jsme v okrajovém okrsku Vídně, kde se mluvilo hrozným nářečím. Musela jsem syny učit pořádnou němčinu.

Stále autem pendlujete mezi Vídní a Rájcem. Proč už si nedopřejete více klidu?

O víkendech jsem ve Vídni, mám tam syna s vnoučaty. Sem jezdím do práce. Musím. Stále něco vyřizuji a ledasco podepisuji.

Přejíždění vám asi zkomplikují kontroly na hranicích…

Aeroplánem lítat nebudu. Ale bude to asi otrava. Na české straně stojí policisté už teď. Je to udivující, jak se tu vůči uprchlíkům staví vláda. Ani v Německu nejsou s přílivem běženců všichni srozuměni, ale to neznamená, že by se nějakému řešení měli bránit. Bohužel stále více se ukazuje, že Česká republika není imigrantská země.

Foto: H. KALVACHOVÁ

Rod Salmů

Rod Salm-Reifferscheidt pochází z Porýní, dnešního Beneluxu. Na Moravě patřili k nejvýznamnějším šlechtickým rodům. Náležitost k místu vyjadřovali dominiem Raitz (Rájec).

Antonín Karel (1720–1769) – zakladatel a kupec rájeckého a blanenského panství. Nechal postavit zámek v Rájci nad Svitavou. Jako mladý vzdělaný muž se stal vychovatelem dětí císaře Josefa II. Později byl ve službách Marie Terezie a Josefa II. Působil jako rakouský velvyslanec v Bruselu. Josef II. ho vyznamenal Řádem zlatého rouna.

Karel Josef (1750–1838) – syn Antonín Karla zdědil rájecký majetek, dokončil stavbu zámku. Pořídil v něm velkolepé umělecké sbírky a založil bohatou zámeckou knihovnu. Často pobýval v Brně a ve Vídni, kde zastával úřady u císařského dvora. Byl čelným představitelem svobodného zednářství na Moravě. Od císaře Leopolda II. získal v roce 1790 knížecí titul.

Hugo František (1776–1836) – podnikavý průmyslník, vědec, sběratel a mecenáš. V Anglii studoval moderní průmyslové metody a pak je zaváděl ve svých moravských podnicích. Založil železárny v Blansku. Stál u vzniku dnešního Moravského zemského muzea v Brně. Přátelil se s J. W. Goethem a Josefem Dobrovským. Zemřel o dva roky dříve než jeho otec Karel Josef.

Hugo Karel (1803–1888) – pokračoval ve stopách otce Hugo Františka v rozvoji průmyslu na Moravě. Majetek rozšířil o kamenouhelné doly na Ostravsku a lignitové doly u Kyjova. Nechal postavit koksovnu, jednu z prvních v českých zemích. Rodový majetek spravoval jako kníže 40 let. Od císaře Františka Josefa I. dostal Řád zlatého rouna.

Hugo Leopold (1863–1903) – byl poslancem moravského zemského sněmu v Brně, zasedal v Říšské radě ve Vídni, byl členem řádu maltézských rytířů. Za jeho správy nastalo zadlužování, blanenské železárny byly prodány. S manželkou hraběnkou Eleonorou Sternbergovou měl tři děti. Majetek a knížecí titul zdědil po otcově smrti teprve desetiletý Hugo Mikuláš.

Hugo Mikuláš (1893–1946) – poslední majitel rájeckého panství a nositel knížecího titulu. S rodinou se za první republiky trvale usadil na zámku v Rájci, do té doby využívaného jako letní sídlo. Správu velkostatku přenechal hraběti Karlu Belcredimu. Za války se přihlásil k německému občanství, po ní požádal o obnovení československého občanství, ale 2. března 1946 zemřel. S manželkou Leopoldinou Mensdorff-Pouilly měl čtyři děti: Ida (1921), Eliška (1925–1992), Marie Alžběta (1931) a Hugo Maria (1933–1974).

Marie Alžběta Salmová-
-Reifferscheidt-Raitz (84)

Narodila se 17. srpna 1931 jako třetí dcera knížete Hugo Mikuláše Salma a Leopoldiny, rozené Mensdorff-Pouilly. Jejich nejstarší dceři Idě bylo tehdy 9 let, Elišce 6 let. V roce 1933 se narodil bratr Hugo Maria.

Marie Alžběta měla nejprve domácí učitelku Marii Veselou. Za války musela navštěvovat německou školu. Po válce studovala na gymnáziu v Brně, poslední rok dokončila v Blansku. Maturovala v roce 1950.

Tři čtvrtě roku po válce obdržela rodina prozatímní osvědčení o zachování československého občanství. Definitivně ho Salmovi, kteří zůstali v republice (Marie Alžběta, Hugo Maria a jejich maminka), dostali v roce 1953.

Rok pracovala v Metře Blansko v kanceláři, potom 6 let jako řidička nákladního auta v ČSAD Brno.

V roce 1956 se provdala za Jiřího Čubuka, syna ruského emigranta. O rok později manželé emigrovali do Rakouska. Ve Vídni se jim narodili synové Georg a Leopold. Má 4 vnoučata, samé kluky.

Po roce 1989 se vrátila do vlasti. Od roku 1992 vede restituční proces o navrácení rodového majetku. Je členkou představenstva rodinné společnosti Salm se sídlem v Rájci-Jestřebí. Pobývá tu během pracovního týdne, bydlí v hájence Šošůvka, která rodině patřila a nyní si ji pronajímá od státních lesů. Na víkend odjíždí do Vídně.

Článek vyšel 1. listopadu 2015 v Dotyku Styl Royal č. 11/2015.