Evropskou unii sužují přívaly uprchlíků od jihu a východu. Žádné jednoduché řešení neexistuje, ujišťují nás eurounijní politici a sázejí na potápění člunů ve Středozemním moři či na vracení běženců do jejich zemí. Nejnověji zvažují vytvořit uprchlické tábory ještě před hranicemi unie. Radikálnější recepty zaznívají zdola – německé hnutí Pegida či francouzští Le Penovci chtějí zákony proti „islamizaci Evropy“. U nás se na protiimigračních demonstracích objevily šibenice, mluví se i o střelbě na hranicích.

Historie přitom ukazuje, že když jde o vyrovnávání hladin životní úrovně, žádné administrativní opatření dlouhodobě nefunguje. Ukázkovým příkladem, jak může dopadnout novodobé stěhování národů za lepším, je potýkání někdejší Římské říše s barbarskými kmeny, vstupujícími do ní zpoza jejích hranic.

Vandalové plení Řím v roce 455.Autor: neznámý

Stačilo pouhých sto let soustavných nájezdů a pronikání Germánů do římských mocenských struktur a původně obávaná, bohatá a kulturou překypující středomořská velmoc se složila jako domeček z karet. Blahobyt zmizel a éře, která nastala, se dnes říká „doba temna“. Čeká Evropu totéž?

Od expanze k obraně

Dějiny se sice nikdy přesně neopakují, ale v tomto případě jde možná o výjimku. Také máte dojem, že éra úspěšné expanze Evropské unie

skončila? Že ofenzivu společné měny, otevřených hranic a lákavého života v hojnosti a bezpečí vystřídalo přešlapování na místě, pochybování, obava z vetřelců a strach z budoucnosti? Že jsme v těžké defenzivě?

Pak vězte, že přesně takový pocit zlomu zažívali v polovině 2. století po Kristu i staří Římané. Ještě za císařů Traiana (98–117), Hadriana (117–138) a Antonina Pia (138–161) bylo římské impérium na vrcholu moci.

Řím versus barbaři

• 89 př. n. l.

Římský senát přijal na žádost vzbouřených provincií zákon Lex Plautia Papiria, jímž bylo římské občanství – do té doby určené jen obyvatelům města Říma – rozšířeno na obyvatele celé podmaněné Itálie.

• 1. století n. l.

Na severu Římské říše vznikla mezi dnešními městy Kolín nad Rýnem a Řezno 550 kilometrů dlouhá opevněná hranice zvaná Limes Romanus na ochranu před barbarskými kmeny. Podobné opevnění později Řím vybudoval i na Dunaji v Panonii, v Británii (Hadrianův val), v Arábii (Limes Arabicus) a v Africe (Limes Tripolitanus).

• 212

Římský císař Caracalla vydal edikt Constitutio Antoniniana, jímž všichni svobodní mužští obyvatelé římské říše obdrželi plnoprávné římské občanství.

• 375

Gótové, tlačeni Huny, vpadli do římských provincií na Balkáně. Zatímco východní Gótové zůstali pod nadvládou Hunů, západní Gótové – Vizigóti – našli azyl na území římské provincie Dacia.

• 378

Vizigóti se vzbouřili kvůli nedostatečnému zásobování a v bitvě u Hadrianopole zvítězili nad Římany. Císař Theodosius jim roku 382 přidělil půdu a povolil vlastní zákonodárství.

• 395

Po smrti císaře Theodosia byla nezvladatelná Římská říše rozdělena na říši Východořímskou a Západořímskou.

• 400

V důsledku najímání germánských vojáků a celých oddílů do římských legií kvůli bojům mezi uchazeči o římský trůn bylo 30 až 50 procent římského vojska tvořeno Germány.

• 401–402

Vizigóti s náčelníkem Alarichem poprvé vpadli do Itálie, ale bezúspěšně.

• 406–407

Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn potom překročili porýnští Vandalové, Alané a Svébové a vpadli do Galie.

• 407

Římské legie se stáhly z Británie.

• 408–409

Alarich a Vizigóti se znovu neúspěšně pokusili dobýt Itálii.

• 409

Vandalové, Alané a Svébové vpadli do Hispánie.

• 410

Alarich a Vizigóti dobyli Řím. Západořímský císař jim zajistil usídlení v jižní Galii.

• 429

Vandalové pod tlakem Vizigótů vpadli do severní Afriky.

• 439

Náčelník Vandalů Geiserich dobyl Kartágo a založil říši Vandalů.

• 440

Králem Hunů v Panonii se stal Attila, roku 451 je však poražen Římany a Vizigóty v bitvě na Katalaunských polích.

• 455

Geiserich a Vandalové dobyli a vyplenili Řím.

• 474

Ostrogóti v čele s náčelníkem Theodorichem vstoupili do východořímských provincií na Balkáně, kde je usadil východořímský císař jako spojence, tzv. federáty.

• 476

Germánský velitel Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula Augusta.

• 486

Porýnský kmen Franků pod vedením krále Chlodvíka vpadl do Galie a porazil Alamany a Burgundy.

• 488

Theodorich vstoupil s Ostrogóty do Itálie, obsadil Odoakerovo území a z Ravenny učinil centrum Ostrogótské říše, která měla navázat na Západořímskou říši.

• 507

Frankové porazili v bitvě u Vouillé Vizigóty, kteří pak odešli na Pyrenejský poloostrov a založili tam říši. Na území dnešní Francie vznikla říše Franků, jejíž králové počínaje Chlodvíkem přijali křesťanství v římské a nikoli ariánské verzi jako ostatní germánští panovníci. Což se ukázalo jako zásadní důvod, proč právě Franská říše převzala jmenováním Karla Velikého císařem roku 800 štafetu tradic staré říše římské.

• 534

O podíl na kořisti po Západořímské říši se přihlásila Východořímská říše: její vojevůdce Belisar vyvrátil říši Vandalů v severní Africe.

• 536

Belisar se vylodil v Itálii, roku 552 vyvrátil říši Ostrogótů a připojil Itálii k Východořímské říši.

• 558

Vpád Avarů do Evropy.

• 568

Sever východořímské Itálie dobyl porýnský germánský kmen Langobardů a založil království.

• 626

Avaři, Slované a Peršané vpadli na Balkán a zaútočili na Konstantinopol.

• 681

Vznikla první říše Bulharů.

• 711-713

Arabové porazili a zničili říši Vizigótů v dnešním Španělsku.

• 793

Počátek éry nájezdů severských Vikingů a Normanů, kteří pronikli až na Sicílii, odkud vytlačili Araby.

• 800

Korunovace franckého krále Karla Velikého císařem z rukou římského papeže a obnovení Římské říše jako univerzálního státu všech křesťanů.

• 810

Karel Veliký porazil Avary v bitvě na Lechu.

• 9. století

Příchod Maďarů do Karpatské kotliny jako závěrečná fáze éry stěhování národů.

Sahalo od Skotska a Portugalska na západě až k Núbii a Mezopotámii na východě.

Málo se ví, že jedním z hlavních faktorů tehdejšího úspěchu Římanů bylo velkorysé rozdávání římského občanství spojencům a porobeným nepřátelům. „Jejich ctižádost, místo aby rušila klid státu, se úzce družila k jeho bezpečí a velikosti,“ popsal výsledný efekt anglický historik Edward Gibbon.

Už v roce 89 před naším letopočtem Římané uplatili udělením občanství obyvatele celé podmaněné Itálie a v roce 212 našeho letopočtu dostali občanství všichni svobodní mužští obyvatelé impéria.

Mimochodem, i když zpočátku bylo římské občanství nedostižným snem, dalo se za vysoký obnos koupit. Také evropské občanství je dnes jednoduše k mání. Rusové, Číňané nebo kdokoli jiný se může stát občanem Španělska, Kypru, Británie nebo Malty, pokud v dané zemi investuje, třeba do nemovitostí.

Mapa stěhování národůAutor: neznámý

A nelze náhodou přirovnat příslib podílu na výhodách plynoucích z římského občanství k masivnímu rozšíření Evropské unie o postkomunistické státy v uplynulých patnácti letech?

Jenže všem zájemcům, jak víme, dát privilegium nelze. A tak i Římané vytvořili v prvním a druhém století jakýsi „Schengen“ neboli severně od Alp vybudovali mohutnou opevněnou hranici Limes Romanus. Ta na linii od dnešního Nizozemska přes Rýn a Mohan až po Dunaj oddělila „domácí“ zaalpské barbarské občany od „cizích“ barbarů bez občanství, před nimiž měla Limes impérium naopak chránit.

Leč za císaře Marka Aurelia (161–180) překročily masy germánských kmenů v čele s Markomany poprvé hranici říše a ohrozily dokonce i samotnou Itálii.

I barbarizace vyspělé civilizace má pozitivní řešení: korunovace Karla Velikého papežem Lvem III. znamenala završení éry zmatků a záchranu kontinuity starověku a středověku.Autor: neznámý

Legie nápor nájezdníků zvládly, jenže těžké boje s Germány pokračovaly po celé třetí století. Řadu kmenů Římané usídlili ve své říši a dali jim status federátů čili spojenců. Jenže „domácí“ Germáni pronikali navzdory až xenofóbní nelibosti běžných Římanů vysoko do římských struktur.

Jak totiž proti sobě čím dál častěji bojovali adepti římského trůnu, využívali stále víc služeb germánských bojovníků a celých oddílů. Početně poddimenzované legie byly záhy tvořeny z až padesáti procent germánskými žoldnéry, přičemž i na vysokých postech státní správy se začali objevovat „neitalové“. Prvním neitalským císařem byl již zmíněný Traianus, původem z Hispánie.

Brzy ale mělo být ještě hůř. Přicházelo takzvané stěhování národů.

Uprchlíci před Huny

„Jako mezní data doby stěhování národů jsou zpravidla uváděna léta 375, kdy Hunové překročili řeku Don a pronikli podle tehdejších měřítek do Evropy, a 568, kdy Langobardi založili na území Itálie poslední z barbarských germánských států,“ upřesňuje docentka Jarmila Bednaříková z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně ve své monografii Stěhování národů.

Historie ukazuje, že když jde o vyrovnávání hladin životní úrovně, žádné administrativní opatření dlouhodobě nefunguje.

Proč a jak právě divocí asijští Hunové vypudili germánské kmeny Gótů z jejich pravlasti v Černomoří, se historikové jen domýšlejí. Faktem je, že jako první „uprchlíci“ dorazili roku 375 na římské území příslušníci kmene západních Gótů neboli Vizigótů. Císař Valentus je velkomyslně usadil v Dacii, dnešním Rumunsku.

Historie ukazuje, že když jde o vyrovnávání hladin životní úrovně, žádné administrativní opatření dlouhodobě nefunguje.

Jenže už za tři roky se vizigótští „azylanti“ kvůli špatným zásobovacím podmínkám vzbouřili a v bitvě u Hadrianopole císaře Valenta porazili. Nový císař Theodosius jim pak výměnou za mír poskytl půdu a právo vlastního zákonodárství.

Vizigóti v ŘíměAutor: neznámý

Stěhování národů

Migrace velkých kmenů, k nimž docházelo od konce 4. do konce 7. století, měla dvě etapy.

Germánská etapa (4.–6. století)

Za severní hranicí Římské říše v přímce od ústí Rýna až po ústí Dunaje žily vedle sebe germánské kmeny Sasů, Franků, Burgundů, Langobardů, Vandalů, Vizigótů a Ostrogótů. Vlivem vpádu Hunů a také přechodu na zemědělství, který přinesl hlad po půdě a bobtnající populaci, se daly do pohybu. Nejkratší trasu urazili Frankové – z Porýní do Galie. Nejdelší pak Vandalové, Vizigóti a Ostrogóti.

Stěhování vedlo ke zničení Západořímské říše.

Slovanská etapa (6.–7. století)

Slovanské kmeny ve východní Evropě se daly do pohybu v důsledku tlaků Avarů.

Stěhování Slovanů ohrozilo a poškodilo především Východořímskou (později Byzantskou) říši.

Stejně jako dnešní vlna afrických uprchlíků neměla ani ta vizigótská před 1600 lety v úmyslu hostitelskou velmoc a její blahobyt zničit. Chtěli se jen účastnit na úspěchu. Konkrétně toužili získat od římské vlády vlastní sídelní oblast, která by jim zajistila určitý životní standard. Jenže ve skutečnosti římský způsob života zcela zničili, protože většina barbarů – když se později usadila – žila v malých zemědělských vesnicích a nechala římská města úplně rozpadnout.

Vizigóti i přes uzavřenou dohodu táhli dál pod vedením náčelníka Alaricha římským Balkánem a na začátku 5. století došli až do Itálie. Roku 410 jako první z germánských kmenů dokonce dobyli Řím.

Klíčový moment pro středověk – křest franského krále ChlodvíkaAutor: neznámý

Následně si sice znovu vyjednali právo usadit se – v provincii Galii –, ale další osud je zavál až na Pyrenejský poloostrov a tam jejich založené království roku 718 podlehlo Arabům.

Rovněž dnešní Evropa už čelí podobnému organizovanému náporu prchajících západních Afričanů. Také je láká hlavně náš blahobyt a vidí, že mnozí přistěhovalci to v Evropě dotáhli vysoko. Zeptáme se starých Římanů jak reagovat? Odpověď nás nepotěší.

Císař Theodosius roku 395 impérium rozdělil, aby bylo lépe ovladatelné. Tím ale pomohl jen stabilnější Východořímské říši s centrem v Konstantinopoli.

Naopak Západořímská říše definitivně upadla do zmatků. Nepřipomíná to „dvourychlostní“ Evropskou unii s její premiantskou eurozónou a zbytkem odstředivých států?

Řím vsadil i na vojenské řešení. Počátkem 5. století legie opustily Limes Romanus a provincii Británii a stáhly se k obraně vlastní Itálie. Což je to samé, jako kdyby NATO ponechalo osudu – respektive Rusku – celé Pobaltí a soustředilo se jen na obranu srdce aliance čili Německo, Francii a Benelux.

Římané se pochopitelně drželi i své vlastní zásady „rozděl a panuj“. Třeba proti invazi Hunů s jejich obávaným náčelníkem Attilou se spojili s Vizigóty a společně roku 440 porazili Huny v bitvě na Katalaunských polích poblíž dnešního Chalons-sur--Marne. Tehdy chybělo málo a Galie i celý západ se místo pozdější Svatou říší římskou staly královstvím Hunů.

Jenže to bylo i poslední západořímské vítězství. Uprchlíků, nájezdníků a vetřelců na území západořímské říše přibývalo téměř geometricky.

Mauzoleum ostrogótského krále Theodoricha v Ravenně se zachovalo do dnešních dnů.Autor: neznámý

Stačilo pouhých sto let pronikání Germánů do římských mocenských struktur a středomořská velmoc se složila.

Obsadili už skoro všechny provincie kromě Itálie. A čím dál častěji bojovali i sami proti sobě.

Cizinci ve vlastním domě

Jen co Římané porazili Huny, už se na Řím od jihu z Afriky valili Vandalové. Tento nejpočetnější germánský kmen o stovce tisíc lidí pocházel spolu s dalšími federáty – Alany, Svéby a Burgundy – z Porýní. Vandalové přešli nechráněnou hranicí do Galie a přes Pyrenejský poloostrov se dostali až do severní Afriky, kde založili království.

Jejich úspěšný vůdce Geiserich si konec anabáze svého lidu náležitě vychutnal – roku 455 dobyl a vyplenil Řím tak, že ještě dnes jsou Vandalové synonymem zkázy, barbarství a zmaru.

Bezbranné zbytky Západořímské říše čekalo už jen jednadvacet let pomalé agónie. Konečně přichází známé datum 476, kdy germánský velitel Římanů Odoaker sesazuje formálně posledního římského císaře Romula Augusta a stává se pánem Itálie.

Což je de facto obdobné, jako kdyby příslušník francouzské arabské komunity zhasl po posledním francouzském prezidentovi světlo v Elysejském paláci a stal se správcem regionu Île de France.

Konec vstřícné a „dvourychlostní“ Západořímské říše byl vskutku tristní. Do Galie se roku 486 přesunul z Porýní germánský kmen Franků, Hispánie byla vizigótská, v severní Africe vládli Vandalové, Británii ovládli Anglové a Sasové a Jutové (více viz Řím versus Barbaři).

Provincie zkrátka patřily Germánům a římskou zůstávala jen samotná Itálie, ovládaná ovšem „římským“ Germánem Odoakerem. To všechno pouhých sto let od prvního ničivého vpádu Vizigótů!

Ale došlo i na Itálii. Šanci udržet kontinuitu se Západořímskou říší měli v osmdesátých a devadesátých letech 5. století další uprchlíci, východní Gótové čili Ostrogóti. Tito původní sousedé Vizigótů se sice roku 375 podřídili Hunům a zůstali na jejich území, nakonec se ale i oni „probudili“ a odešli za štěstím tam, kam už dávno před nimi jejich vizigótští soukmenovci – rovnou do Itálie. Ostrogótský náčelník Theodorich Veliký porazil roku 493 Odoakera a začal z Ravenny vládnout Itálii.

Pokřtěný Theodorich aspoň velmi toužil navázat na vyspělou římskou kulturu. Dokonce se snažil své Ostrogóty romanizovat. Neměl ale odvahu prohlásit se římským císařem a neměl ani dost času na své plány. Východořímská říše totiž přežila období stěhování národů relativně ve zdraví a její velitel Belisar roku 552 vyvrátil italské království Ostrogótů. Itálie se tak znovu, byť jen na čas, stala součástí východořímského antického světa.

Proč a jak Hunové vypudili germánské kmeny Gótů z jejich pravlasti v Černomoří, se historikové jen domýšlejí.

Mince s vyobrazením posledního západořímského císaře Romula AugustaAutor: neznámý

Teprve roku 568 dobyl italské území poslední přišlý germánský kmen Langobardů, založil tam své království a ukončil první fázi stěhování národů.

Všimněme si, jak civilizace ve stadiu expanze – jedno zda starořímská či třeba britská koloniální – podmaněné národy romanizovala či poangličťovala. V éře defenzivy naopak zmizelo latinské římské etnikum a proměnilo se v pozdější Francouze, Italy, Němce či Španěly. Budeme i my jednou mluvit poarabštělou, počínštělou či poruštělou verzí češtiny?

Evropská doba temna?

Popisované události 4. a 5. století jsou velmi spletité. Jedno z nich však vyplývá jasně. Tváří v tvář takové početní přesile, pokud by se valila přes naše hranice, nemáme jako stát šanci. Stejně jako ji neměla Římská říše. Římané to zkoušeli s uprchlickými vlnami po dobrém i po zlém, upláceli vetřelce občanstvím i funkcemi, rozdávali půdu, privilegia i celé provincie, ale výsledkem byl jen pozvolný rozvrat a barbarizace říše.

Rekonstrukce římského tábora při opevněné severní hranici impéria Limes RomanusAutor: neznámý

Největší celky barbarů na území západo-římské říše

• Království Anglů a Sasů (dnešní Anglie)

• Ostrogótská říše (dnešní Itálie, Slovinsko a Chorvatsko)

• Vizigótská říše (dnešní Španělsko a Portugalsko)

• Říše Vandalů (dnešní Severní Afrika, Korsika, Sardínie a Baleáry)

• Franská říše (dnešní Francie, Benelux a jihozápadní Německo)

Barbaři prostě hráli přesilovku. Řím dopadl jako louka, na niž zavítá invaze hladových kobylek.

Přesto nám takzvaná evropská doba temna vzkazuje kromě trpkých vyhlídek i jednu důležitou naději. Zašel sice stát, zmizel vyspělý životní styl starého Říma, vylidnila se milionová města, zarostly důmyslné dopravní cesty a skončil rozvinutý obchod. Noví vládci germánských říší nepotřebovali peníze, protože vyráběli to nejnutnější jen pro sebe a vystačili si s primitivní naturální výměnou. Přes nastalý všeobecný úpadek však zůstalo to hlavní – římský myšlenkový svět.

Stejně jako dnešní vlna afrických uprchlíků neměla ani ta vizigótská v úmyslu hostitelskou velmoc a její blahobyt zničit.

„Křesťanství, vítězné náboženství římského impéria, úspěšně pronikalo též k barbarům, ovlivňovalo je a bylo jimi ovlivňováno,“ konstatuje historička Jarmila Bednaříková.

Rekonstruovaná věž Limes Romanus u německého města Bad HoenningenAutor: neznámý

„V prostředí Římské říše i na území barbarských germánských království se zdárně rozvíjela plodná syntéza antického a křesťanského myšlení, vzdělanosti, starších i nových etických hodnot, pokračování díla, které se jako celek spojuje např. se jmény Klementa z Alexandrie, Órigena, Eusebia z Kaisareie, Basileia Velikého a tzv. velkých Kappadočanů. ... Křesťanské náboženství a dědictví antiky se stávaly jedním ze základních pilířů dnešní evropské civilizace,“ popisuje docentka Bednaříková.

„Staré-li zašlo, novému žijme,“ praví moudrý nápis na jedné prvorepublikové vile v pražském Braníku. Ve víru stěhování národů téměř zaniklo, že římští papežové v duchu zmíněného hesla pravidelně vysílali řeholníky mezi barbary, aby šířili křesťanství. Většina barbarských králů jej skutečně přijala, i když v ariánské verzi (ariáni popírali božskou podstatu Ježíše Krista a uznávali jen lidskou – pozn. red.).

A první král říše Franků Chlodvík přijal díky sňatku s dcerou římského císaře Klotyldou římskou verzi křesťanství. Což jeho pozdějšího následníka Karla Velikého předurčilo, aby roku 800 získal z rukou papeže Lva III. titul císaře obnovené Svaté říše římské.

Kontinuita byla zachráněna.

Franská říše za Karla VelikéhoAutor: neznámý

A co my? Budiž nám poučením, že materiální římský svět sice zanikl, protože jej hladové „kobylky“ vyjedly a pošlapaly. Ostatně, podobně barbarsky naložili Češi před sedmdesáti lety i s dobytým pohraničím. Myšlenkové poselství Evropy však může novodobé stěhování národů přežít – jenže má současná unavená Evropa nějaké? Máme kromě vyspělých technologií něco, co bychom toužili předat svým dnešním dobyvatelům?

Je jasné, že něco nového a možná i dobrého budoucí syntéza evropské a přistěhovalecké kultury přinese. Dějiny neskončí. Jde jen o to, zda se už teď musíme cítit jako poražení, když bychom na poli ducha pořád ještě mohli být i vítězi.