Uprchlíci

Středomořské drama za humny Itálie

23. duben 2015 četba na 14 minut

Foto: redakce

Itálie čelí v posledním týdnu nebývalému náporu běženců ze severní Afriky. Stovky z nich už za svoji touhu po lepším životě zaplatily nejvyšší cenu. Jenže Italové, unavení nekončící ekonomickou stagnací a vysokou nezaměstnaností, vidí v migrantech nebezpečné konkurenty na trhu práce. Najít řešení problému se opakovaně snaží bruselští úředníci.

Za posledních 15 let zemřelo podle statistik Fortress Europe více než 20 000 uprchlíků, kteří za vidinou lepšího života prchali před válkou a chudobou do zaslíbené země zvané Evropská unie. 

V čím dál nebezpečnějším a nestabilnějším světě už pozornost evropského publika vůči podobným číslům, svědčícím o lidských tragédiích, otupěla. K prolomení svého informačního znecitlivění potřebujeme čím dál vyšší počty obětí dnešních válek, hladomorů či chudoby. Právě to se stalo během minulého víkendu, kdy se 27 km od Libye a 210 km od italského ostrova Lampedusa utopilo minimálně 800 migrantů. Tak alespoň zní odhad Agentury OSN pro uprchlíky. Konečné číslo ale pravděpodobně bude až 900 mrtvých, jelikož podle svědectví zachráněných loď vezla v nelidských podmínkách téměř tisíc osob.

Evropská veřejnost je šokována tragédií, která vysoce překonala smutný rekord ze září minulého roku, kdy v moři zemřelo 500 běženců. A ze šoku se rodí rozhořčení vůči politikům, neschopným čelit problémům. Na Facebooku například koluje fotomontáž, na níž někdo na malý člun umístil snímek evropských politiků, vyříznutý z fotky pořízené během demonstrace proti útokům na redakci Charlie Hebdo.

Italská vláda se snaží pozornost a pocit frustrace z tragédie přesunout na zlé pašeráky, které premiér Matteo Renzi nazval „otrokáři 21. století". Pravda je sice komplikovanější, evropská politika má nicméně na situaci velký podíl viny.

Mare nostrum vs. Triton

V Itálii, kde je stát mnohdy slabý a neefektivní, se má obecně za to, že unijní politika je lepší než ta místní, což také vysvětluje obvyklé euronadšení Italů. V tomto případě se to ale zdá být přesně naopak. Díky italské záchranné a vojenské misi Mare Nostrum (Naše moře – z jména, které Římané používali pro jimi ovládané Středomoří) se během jednoho roku podařilo zachránit 150 000 migrantů a zatknout 330 pašeráků. 

Úspěšnost této operace, zavedené v říjnu 2013, se odvíjela od nasazení 32 vojenských lodí, 2 ponorek, vrtulníků a letadel s celkem 900 vojáků. A to za cenu 9 milionů eur měsíčně.

Rozhodnutí ukončit tento program a nahradit ho společnou akcí 20 evropských zemí zvanou Triton – pod taktovkou agentury Frontex – nebylo šťastné. Triton má za úkol jen hlídkovat a ponechává záchranu kolemplovoucím komerčním lodím. Jeho působnost se navíc omezuje na 30 mil v italských teritoriálních vodách, kdežto Mare Nostrum zasahovalo prakticky až k libyjským břehům. 

Zásadní rozdíl je ale v jeho podfinancování: Triton měsíčně stojí 2,9 milionu eur, necelou třetinu Mare Nostrum. 

Itálie se tedy stává terčem kritik neoprávněně – zejména když kolují zvěsti, že Španělé neváhají proti ilegálním migrantům použít slzný plyn a gumové projektily.

Jak se to řešilo za Kaddáfího

Tragická událost přihrává těm, kdo s nostalgií vzpomínají na kontroverzní dohodu podepsanou v srpnu 2008 v městě Benghází Silviem Berlusconim a libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím. Kromě italských investic do infrastruktury v Libyi bylo jejím předmětem právě potlačení přílivů migrantů. 

Náhle zklidněné vody Sicilského kanálu byly pro mnohé dostatečným důvodem k přimhouření oka nad krutostí Kaddáfího migrační „politiky". V situaci, kdy z nepovedeného libyjského jara vzešla země s dvěma vládami, infiltrací IS a všeobecným chaosem, mají mnozí za to, že jedinou záchranou pro Evropu je podpora severoafrických diktátorů. Svými – byť ze západního hlediska nepřijatelnými metodami – byli přece jen schopni své země stabilizovat, a tím značně omezit příliv uprchlíků. Současné tragédie jsou proto pro islamofoby, razící teze o neslučitelnosti islámu a demokracie, vodou na jejich mlýn.

Válka chudých

Mezi ně se řadí Matteo Salvini, lídr italské xenofobní a populistické Ligy severu, vzniklé na začátku 90. let s programem rozdělit Itálii. Právě on nikdy neváhal zneužít podobné humanitární katastrofy k rozdmýchávání nespokojenosti svých voličů, pramenící převážně z ekonomických obav. Jednoduše řečeno: dlouhotrvající ekonomickou stagnací a vysokou nezaměstnaností unavení Italové mají čím dál větší obavy z migrantů, ve kterých vidí nebezpečné konkurenty na trhu práce. V zemi, kde Německem nařízené bolestivé škrty veřejných výdajů omezují nebo zcela likvidují sociální a veřejné služby, se mnozí ptají, proč by měl italský stát pomáhat uprchlíkům, když není schopen ani zajistit kvalitní životní podmínky svým občanům.

Je to jistá válka chudých, při níž jsou migranti obviňováni, že přijímají pro Italy zcela nepřijatelné pracovní podmínky. Můj švagr, dělník v továrně na známé skútry Piaggio, se na migranty nedívá jako na kolegy, ale jako na soky kdykoliv připravené vzít mu práci. 

Na druhou stranu je ale pravda, že cizinci z chudších zemí většinou dělají práce, které sami Italové nevyhledávají. Jeden známý novinář například vznesl řečnickou otázku, kdo by chtěl jít sbírat v létě pod sluncem rajčata za mzdu 2 eura na hodinu.

Také obavy z náporu na sociální systém se zatím jeví jako neoprávněné. Z analýz naopak vyplývá, že pro pokladny sociálního zabezpečení tito lidé představují kladný přínos. Jak je ale známo, racionální argumenty nebývají překážkou pro populisty, kteří jak v Itálii, tak jinde v Evropě staví své politické kariéry právě na strachu svých voličů z invaze migrantů.

Také Italové měli svoji emigrační vlnu

Naštěstí druhá část italské veřejnosti zastává mnohem chápavější přístup k tragédii, jež nutí tisíce migrantů riskovat své životy na zchátralých bárkách přes neklidné vody Sicilského kanálu. Mnozí s nimi soucítí, protože si uvědomují, že sami Italové byli dlouho národem ne vždy vítaných migrantů. 

Mezi roky 1876 a 1915 opustilo tehdy velmi chudou vlast 14 milionů Italů a celá polovina z nich se vydala přes Atlantský oceán do Severní a Jižní Ameriky.

Ani tehdy se tyto obrovské exody neobešly bez značných lidských obětí. Lodě pro 700 pasažérů vyplouvaly běžně s 1000 lidí, z nichž stovky při dlouhé plavbě umíraly hladem. Například 17. března 1891 se 576 Italů utopilo před Gibraltarským průlivem, 4. srpna 1906 zahynulo 550 exulantů u španělských břehů, 25. října 1927 se potopila loď s 600 Italy už v blízkosti Brazílie. A navíc, migrace Italů není jenom fenomén minulosti: desetitisíce mladých opouštějí zemi kvůli nezaměstnanosti. Můžeme si proto položit otázku, proč mladí Italové, kteří emigrují, bojují za svoji budoucnost, kdežto migranti kradou práci.

Jaké je řešení?

Klíčová otázka ovšem zní: Jak zabránit dalším velkým katastrofám? Ve čtvrtek 23. dubna jednali při mimořádném imigračním summitu unijní ministři zahraničí a vnitra o návrhu Evropské komise, jak vyhrocené situaci čelit. 

Jedním z hlavních bodů bylo zdvojnásobení rozpočtu programu Triton společně s dalšími podpůrnými opatřeními, mezi která patří posílení společných operací ve Středomoří a snaha dopadnout a ničit plavidla užívaná pašeráky. Dále byl na stole návrh na větší sdílení informací mezi agenturami Europol, Frontex, EASO (Evropský podpůrný azylový úřad) a Eurojust včetně užší spolupráce přímo v klíčových zemích sousedících s Libyí, kde by mohli být rozmístěni styční úředníci. Na pomoc Itálii a Řecku by měly být vyslány speciální týmy ke společnému vyřizování žádostí o azyl, na které již tyto země samy nestačí.

Naopak jako politicky těžko prosaditelný se jeví návrh nouzového přemísťování běženců do ostatních členských států. Připomeňme si, s jakými potížemi česká vláda odsouhlasila přijetí pouhých 70 rodin syrských uprchlíků. Snadněji se proto voličům bude prezentovat snaha zavést nový program návratu nelegálních migrantů zpět do Afriky. 

Ať už bude konečná dohoda vypadat jakkoliv, je více než zřejmé, že nastal čas, aby si celá Evropská unie uvědomila, že ochrana jejích vnějších hranic v tak neklidných dobách nemůže být nadále považována za převážně vnitřní záležitost jižních zemí. 

Nelze opomíjet ani fakt, že valná většina uprchlíků bere Itálii a její slabé hranice jen jako přestupnou zastávku ve své cestě do lákavějších destinací: Německa, Anglie, Francie či severských zemí.

Historie kufrů, ranců a razítek

Když se dnes řekne imigrace, každý si představí vratkou bárku na moři, napěchovanou uprchlíky. V historii však byly s přistěhovalectvím a s jeho regulací spojeny docela jiné symboly. Důvodem je fakt, že ve světě až do první světové války převládala liberální migrační politika, umožňující masové přistěhovalectví. Od druhé světové války je pak typická vynucená migrace.

Amerika

V Americe dlouho byla symbolem přistěhovalectví nízká budova imigračního úřadu na newyorském ostrůvku Ellis Island pod Sochou svobody. Tato oficiální brána do Nového světa začala fungovat o Novém roce 1892 a až do zrušení úřadu v roce 1954 jí prošlo na 12 milionů přistěhovalců. Zatímco do té doby zájemcům o život v USA – šlo převážně o Evropany – stačilo koupit si lodní lístek a pak se v Americe jednoduše usadit, imigrační úřad představoval první překážku. Přijímací procedura trvala kolem pěti hodin a zahrnovala evidenci příchozích, lékařské vyšetření, případné očkování a nákup jízdenek na vlak na americký západ.

Přes to všechno byla jen nepatrná část zájemců odmítnuta a příliv imigrantů do USA stále sílil. Už v roce 1850 bylo v zemi 2,2 milionu cizinců čili 10 procent obyvatel, ovšem v roce 1910 cizinci – tedy lidé narození v jiné zemi – tvořili 14,7 procenta populace. V roce 1924 proto Amerika zavedla imigrační kvóty pro každou národnost. Zaměřeny byly hlavně proti Asii. Oproti 149,5 tisíce Evropanů mohly do země přijít ročně jen 3 tisíce Asiatů. 

Po druhé světové válce se situace radikálně změnila. Zaoceánskou lodní dopravu postupně vytlačila letecká doprava, hlavně však do USA začali místo Evropanů mířit Hispánci a lidé z rozvojového světa (v 50. letech Evropané tvořili polovinu imigrantů, v roce 1970 už jen 15 procent). V roce 1965 byly navíc zrušeny imigrační kvóty.

Rasa, náboženství, barva pleti a původ přestaly hrát roli a hlavním faktorem při rozhodování o vstupu do USA se staly schopnosti a povolání žadatele. Následkem toho došlo k velkému vzestupu legální migrace do Ameriky, přesto prudce rostla i imigrace nelegální, zejména z Mexika. Její hlavní branou ovšem nebyly přístavy či letiště, nýbrž obtížně střežitelná jižní hranice USA s Mexikem. Jakkoliv Amerika od 70. let zesiluje ostrahu této hranice, sankcionuje podnikatele zaměstnávající nelegály či vyhlašuje amnestie pro miliony nelegálních přistěhovalců, proud imigrantů ani dnes nepolevuje.

Evropa

Evropa byla až do první světové války přelidněným místem, odkud se spíš odcházelo. Bez jakýchkoli administrativních problémů. Zejména do Ameriky, ale také do Kanady, Austrálie, jižní Afriky či Brazílie. Z Anglie, Irska či Španělska v letech 1870 až 1914 odešlo dokonce 20 až 40 procent veškeré populace. Jenže po roce 1914 se situace změnila. Do války bylo postupně zmobilizováno na 60 milionů Evropanů a kontinentu najednou chyběli dělníci. Úřady jednotlivých zemí se rozhodly získávat pracovníky z řad nezaměstnaných žen a mladistvých – a rovněž náborem ze zahraničí. Koloniální mocnosti si pak ze svých držav v Africe, Asii a Latinské Americe opatřily kromě dělníků i vojáky – například v britské armádě jich sloužilo více než milion.


Po první světové válce byla migrační politika západoevropských zemí opět zpřísněna. Jenže záhy přišla druhá světová válka a s ní i mohutné migrační vlny a rapidní úbytek evropského obyvatelstva. Imigrace znovu dostala zelenou.

Do západoevropských zemí proudili lidé hlavně kvůli rozpadu koloniálního systému. Nejdřív šlo o zhruba 7 milionů vracejících se evropských úředníků a vojáků koloniální správy. Po nich ovšem následovala i část etnického obyvatelstva kolonií. Nejvíce migrantů přijala Velká Británie z Keni, Indie a Malajsie, Belgie z Konga, Nizozemsko z Indonésie, Portugalsko z Angoly, Mosambiku a Latinské Ameriky. Do Francie a Itálie přicházeli lidé ze severní Afriky. Válkou zničené Německo zase přijímalo imigranty z Turecka, Itálie, Řecka, Španělska, Portugalska i z Jugoslávie. Navíc na Západ brzy proudili i emigranti z komunistického východního bloku a rovněž gastarbeitři ze Středomoří.

Od sedmdesátých let 20. století sílí kvůli opětovnému zpřísnění migrační politiky azylová migrace, založená na tolerantní azylové legislativě evropských zemí. Zatímco zpočátku hledali v západní Evropě azyl hlavně lidé z východní Evropy, kteří byli přijímáni kladně, v 2. polovině 80. let počet žádostí o azyl stoupl až čtyřnásobně a převažovali uprchlíci ze zemí třetího světa. Ti byli méně kvalifikovaní, prohlubovala se kvůli nim nezaměstnanost a rostla vůči nim nevraživost. 

Jestliže dříve mělo přistěhovalectví charakter běžného stěhování či cestování za prací, vystačily imigrační úřady s administrativní či mocenskou regulací. Dnes ale na vrata Evropy buší hlavně azylanti a uprchlíci – a tady humánní evropské zákonodárství politikům a úředníkům často svazuje ruce.