Válka v Sýrii

Superliga teroristů

23. leden 2015 četba na 16 minut

Foto: redakce

Irák, Afghánistán, Pákistán, Nigérie a Sýrie. Pětice zemí, v nichž umírá rukou teroristů nejvíce lidí. Teroristické útoky se však nevyhýbají žádnému kontinentu, jak dokazují mimo jiné nejnovější případy vražd z Francie, a jejich počet stále roste. Které jsou nejznámější teroristické organizace, v kterých oblastech působí a kde berou na svoji brutální činnost peníze?

Terorismus je nadále jendou z hlavních hrozeb pro světovou bezpečnost. Jen v roce 2013 bylo zabito více než 18 tisíc lidí při 10 tisících teroristických útocích. Znamená to 61% nárůst počtu teroristických incidentů oproti roku předchozímu. Více než čtyři pětiny všech obětí zemřely v pěti státech: Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii a Sýrii. Rok 2014 byl ale ještě krvavější. Své udělaly pokračující konflikty v Sýrii či Afghánistánu, ale zejména vzestup tzv. Islámského státu. Blízký východ je obecně regionem s největší aktivitou mocných teroristických organizací, jako je Islámský stát, Tálibán či al-Káida. Týdeník Dotyk krom nich přináší i profily teroristických skupin z jiných regionů. Jmenovitě jde o Kavkazský emirát, který operuje na jižní hranici Ruska, a Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC).

Islámský stát

Islámský stát (IS) je radikální islamistickou teroristickou organizací, která od poloviny roku 2014 kontroluje rozsáhlá sunnitská území Sýrie a Iráku a úspěšně bojuje proti široké koalici místních a zahraničních spojenců. IS není novým fenoménem – má své organizační a personální kořeny již v dobách spojenecké okupace Iráku, kdy bojovníci, tehdy známí pod názvem al-Káida v Iráku, bojovali proti Američanům a federálním silám Bagdádu. Jádro nejzkušenějších kádrů IS tvořili a tvoří bývalí Saddámovi důstojníci a vojáci – tito ostřílení bojovníci se přidali na stranu sunnitských rebelů po rozpuštění irácké armády po obsazení země v roce 2003.

V posledních letech se k IS přidávají i tisíce zahraničních bojovníků mnohdy s bohatými bojovými zkušenostmi z Evropy, dalších zemí Blízkého východu, Kavkazu i jihovýchodní Asie. V současnosti se odhaduje počet bojovníků na území Sýrie a Iráku mezi 20–50 tisíci. Deklarovaným cílem IS je ustanovit fungující islámský stát (chalífát), a to nejen na území Iráku a Sýrie, ale na území táhnoucím se od Indie až k Atlantickému oceánu. Skupina oficiálně sleduje radikální výklad islámu. V Sýrii těžila z nenávisti vůči federální vládě a získávala tak značnou místní podporu.

Brutalita IS při vynucování poslušnosti obyvatelstva na kontrolovaných územích či v boji proti odpůrcům je v moderní historii zcela bezprecedentní. Setkáváme se s masovými popravami oponentů či vyháněním nesunnitského obyvatelstva. Celkový počet obětí z řad civilistů či padlých v boji je odhadován v řádu mnoha desítek tisíc, nemluvě o statisících uprchlíků, kteří museli opustit svoje domovy. Islámský stát není závislý na zahraničních financích. Podařilo se mu vytvořit vlastní nezávislý systém financování, který z něj dělá nejbohatší teroristickou organizaci na světě. Současný lídr Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí již při svém nástupu v roce 2010 zdědil fungující a finančně soběstačnou organizaci, kterou dále rozšířil.

Afgánský Tálibán

Tálibán je radikální sunnitské paštúnské hnutí, jehož kořeny můžeme hledat v odporu proti ruské okupaci v letech 1979–1989. Řada paštúnských mužů byla tehdy podporována a cvičena Pákistánci a Američany. Část těchto kádrů pak tvořila rozhodující sílu v následné krvavé afghánské občanské válce a od roku 1996 měla kontrolu nad podstatnými částmi země včetně Kábulu. Vláda Tálibánu také poskytovala útočiště operativcům al-Káidy včetně samotného Usámy bin Ládina a následně byla svržena po spojenecké invazi v roce 2001.

Tálibán je vedený veteránem afghánských válek a bývalým prezidentem za režimu Tálibánu, mulláhem Mohamedem Omarem. Od roku 2001 Tálibán vede ozbrojenou kampaň proti afghánských bezpečnostním složkám a zahraničním vojskům. Zhruba od roku 2011 s postupným omezováním zahraniční přítomnosti v Afghánistánu se setkáváme s rapidním zhoršením bezpečnostní situace a zintenzivněním bojů s Tálibánem. Počet operativců Tálibánu býval odhadován například v roce 2011 na 20–35 tisíc bojovníků, vzhledem ke zvyšující se intenzitě bojů lze však předpokládat, že číslo je dnes vyšší (někteří experti hovoří až o 60 tisících). Navzdory velkým ztrátám zřejmě organizace nemá problém doplňovat rekruty.

Tahrík-e Talibán-e Pákistán

Tahrík-e Tálibán-e Pákistán (TTP) je aliancí radikálních islamistických skupin operujících především na pákistánském území, ve Federálně spravovaných kmenových územích při afghánské hranici. TTP byla založena v roce 2007. V současnosti je vedena emírem Maulanem Fazlulláhem, který je veteránem bojů v Afghánistánu. Skupina stojí proti pákistánskému státu a řada jejích kádrů má bojové zkušenosti z Afghánistánu. Jedná se však o jinou skupinu než afghánský Tálibán, ačkoliv sdílí mnohé personální vazby, paštúnskou identitu i ideologii. Hlavním cílem TTP je konsolidovat svůj vliv ve Federálně spravovaných kmenových územích a spravovat je podle své radikální islámské ideologie. Svůj operační prostor nicméně rozšiřuje i dále do provincie Pundžáb.

TTP se angažuje v širokém spektru kriminálních aktivit včetně obchodu s drogami, vydírání, únosů, pašování, což jim přináší značné prostředky. Počet bojovníků se odhaduje na 25 tisíc. Skupina hrozila útoky na cíle v západních zemích kvůli jejich spojenectví s Islámábádem, například se přihlásila ke zmařenému bombovému útoku na Times Square v roce 2010. Hlavním terčem však zůstává pákistánský stát. Jedním z nejkrvavějších útoků byl incident z prosince loňského roku. Devět příslušníků TTP tehdy zaútočilo na školu v Péšávaru a postřílelo na 145 lidí, z nichž většina byly děti. Dalších více než 100 osob bylo zraněno. TTP představuje pro Pákistán jednu z největších vnitřních bezpečnostních hrozeb, která je ještě znásobena transnacionálními vazbami na afghánský Tálibán, ale i globální islamistické sítě.

Al-Káida

Al-Káida se stala kvůli událostem 11. září 2011 zřejmě nejznámější teroristickou organizací. Nelze si ji ale představovat jako hierarchickou strukturu – je třeba ji brát coby volnou globální teroristickou islamistickou síť. Tato síť se sestává z mnoha více či méně přidružených lokálních skupin „v poli" či malých buněk i přímo v západních státech, které spojuje radikální islamistická ideologie prosazovaná al-Káidou. V mnoha zemích nalezneme místní organizace přísahající věrnost al-Káidě, jako je například al-Káida Islámského Maghrebu, al-Káida Arabského poloostrova, a k tomu ještě další desítky menších uskupení, jež nenesou její jméno, ale hlásí se k její ideologii.

Po smrti Usámy bin Ládina se vůdcem stal Ajman az-Zawáhirí. V posledních letech nicméně organizace ztrácí svůj primát nad globálními islamistickými sítěmi. Je zastiňována například „úspěchy" Islámského státu, kterému teď mnohé skupiny vyjadřují věrnost. O al-Káidě je třeba uvažovat především jako o volném sdružení ideově spřízněných skupin a sympatizantů, jako o „síti sítí", nikoli jako o homogenní struktuře, jejíž centrální velení má možnost ve velké míře ovlivňovat operace či strategii svých sympatizantů.

Laškare tajjaba

Laškare tajjaba (LT) operuje na pomezí Pákistánu a Indie v oblasti Kašmíru. Organizace, známá také jako Armáda spravedlivých, byla založena na konci 80. let skupinou pákistánských islamistických radikálů, kteří předtím bojovali proti sovětské okupaci Afghánistánu. Jejím lídrem je Hafíz Muhammad Sajíd. Hlavním cílem organizace je připojit sporné území Džammu a Kašmíru k Pákistánu, a tudíž útočí především na indické vojenské a civilní cíle přímo ve sporné oblasti, ale také v jiných částech Indie (asi nejznámějším útokem je zastřelení 160 lidí v Bombaji v roce 2008, obdobný útok v roce 2006 si vyžádal 160 mrtvých). Další často používanou taktikou je podněcovat dobře mířenými útoky nenávist mezi muslimy a hinduisty především ve sporných oblastech Kašmíru. 

LT je údajně široce podporována pákistánskými zpravodajskými službami a skrze různé charitativní organizace je jí povoleno relativně otevřeně získávat zdroje na území Pákistánu (provozuje například školy, které slouží jako rekrutační základna pro militanty). Navzdory tlaku zejména Spojených států Pákistán z vlastních strategických důvodů odmítá vůči LT razantně a účinně zakročit a víceméně ji využívá v boji proti Indům. Organizace je komplexním systémem institucí, navíc s vazbou na globální islamistické sítě. Počet jejích operativců je proto obtížné odhadovat. Její součástí je například i Džamát-ud-Dawa, která se angažuje v charitativních akcích (například během zemětřesení v Kašmíru v roce 2005 či v průběhu povodní v Pákistánu v roce 2010).

Hamás

Hamás (arabsky „Snažení", slovo Hamás je také akronymem pro „Islámské hnutí odporu") byl založen v roce 1987 v průběhu první palestinské intifády a hlásí se k ideovým kořenům egyptského Muslimského bratrstva. Hamás má politické a vojenské křídlo, které od devadesátých let podniklo řadu útoků na izraelské cíle, často za pomoci raket vypálených z kontrolovaných území. Největším úspěchem Hamásu bylo vítězství ve volbách na palestinských teritoriích v roce 2006, které byly předzvěstí rozporu mezi islamistickým Hamásem a sekulárním Fatahem.

Rozkol mezi palestinskými skupinami skončil plnou kontrolou Gazy Hamásem, zatímco Fatah si udržel rozhodující vliv na Západním břehu. Skupina je na rozdíl od palestinské administrativy na Západním břehu odříznuta od zahraniční finanční podpory Západu, nicméně získává své zdroje především od donorů ze zemí Perského zálivu či ze zámoří, často z diaspor. Pásmo Gazy je pravidelným terčem izraelských vojenských pozemních operací, které mají za cíl poškodit Hamás a zamezit raketovým útokům na území Izraele. Poslední takovou akcí byla operace Ochranné ostří v červenci a srpnu 2014.

Hizballáh

Hizballáh neboli Strana boží byla založena v roce 1982 jako reakce na začátek izraelsko-libanonské války. Hizballáh je šíitská teroristická organizace, která se vzhledem ke svému náboženskému zaměření těší podpoře Íránu a syrského režimu. Organizaci se podařilo vstoupit i do legální libanonské politiky a drží několik křesel v parlamentu. Její skutečná moc v zemi je však reprezentována širokou sítí sympatizantů a organizací se silným bezpečnostním aparátem a bývá označována jako „stát ve státě".

Skupina je mocnou a zkušenou vojenskou silou, která disponuje sofistikovanou výzbrojí včetně protitankových a protilodních prostředků (zřejmě dodaných Íránem). Lídrem Hizballáhu je již od roku 1992 Hassan Nasralláh. Bojovníci Hizballáhu operují nejen v šíitských oblastech Libanonu, ale bojovými operacemi také přímo podporují režim Bašára Asada v Sýrii. Hizballáh pravděpodobně stál za vraždou libanonského premiéra Rafíka Harírího v roce 2005 či za bombovými útoky na autobusy s izraelskými turisty v Bulharsku v roce 2012.

Kavkazský emirát

Kavkazský emirát operuje převážně na nestabilní ruské jižní hranici. Zatímco v devadesátých letech a na počátku nového tisíciletí byl odpor kavkazských národů organizován především po etnické linii, nyní se k němu přidávají i rozličná radikální islamistická uskupení. V roce 2007 byla založena organizace zvaná Kavkazský emirát (KE) pod vedením sunnitského Čečence Dokku Umarova, která si získala prominentní pozici v ozbrojeném odporu proti Rusům. Emirát je rozdělen do šesti organizačních distriktů – vilájatů –, z nichž každý operuje víceméně autonomně a je pouze omezeně řízen představitelem emirátu, emírem.

Po Umarovově smrti je od března 2014 emírem Ali Abú Mukhamad. Oficiálně KE usiluje o vytvoření islámského emirátu v oblasti severního Kavkazu. Kavkazskému emirátu se podařilo vytvořit organizační strukturu schopnou odolávat zásahům ruských bezpečnostních složek. Mnoho bojovníků zejména na vyšších postech prošlo čečenskými válkami a mají bohaté bojové zkušenosti. Skupina využívá neutěšené ekonomické a sociální situace v oblasti a daří se jí rekrutovat velké počty mladých frustrovaných mužů.  Nejaktivnější jsou kavkazští teroristé v Dagestánu a Čečensku. Podle ruských zdrojů zemřelo v boji proti KE v letech 2009–2014 zhruba 1300 příslušníků ruských bezpečnostních složek a několik set civilistů. Jde tedy o pro Rusko velice problematickou oblast z hlediska vnitřní bezpečnosti. Kavkazský emirát se dostal do širokého povědomí především rozsáhlými bombovými útoky mimo severní Kavkaz.

Příkladem může být útok z ledna 2011 na moskevském letišti Domodědovo, který si vyžádal 36 mrtvých a 180 raněných, či bombový útok v moskevském metru o rok dříve. Na podzim 2013, krátce před olympiádou v Soči, organizace podnikla dva bombové útoky ve Volgogradu, což vedlo k obavám o zajištění bezpečnosti zimních her. KE je výrazně napojen na globální islamistické sítě a získává od nich část svých finančních zdrojů. Velkou roli hraje také početná kavkazská diaspora, která často v zahraničí napomáhá s rekrutací i získáváním finančních zdrojů. Příkladem může být odhalená síť Sharia4Belgium v roce 2010, která napomáhala financování KE, rekrutaci, ale i plánování teroristického útoku na území Belgie. Zatčeno bylo 11 lidí v Belgii, Nizozemsku, Španělsku, Maroku a Saúdské Arábii.

Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC)

Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) jsou nejstarší a stále nejmocnější marxistickou teroristickou skupinou operující na území Latinské Ameriky. FARC vznikly v roce 1964 v průběhu občanské války mezi vládou a levicovými skupinami. Organizace působí tradičně v periferních a těžko přístupných oblastech Kolumbie, zejména na jihu a jihozápadě země. FARC podniká i přeshraniční operace, které jsou většinou spojené s nelegálními aktivitami, jako je obchod s drogami, únosy, vydírání a podobně.

Ideologií je i nadále (alespoň nominálně) marxismus, nicméně de facto už není prosazován. Hlavní aktivitou a zároveň zdrojem financí je pěstování, produkce, přeshraniční pašování a prodej drog. Počet členů FARC se odhaduje na 10–15 tisíc. Organizace po roce 2010 utrpěla řadu ztrát v důsledku vládních operací podporovaných také Spojenými státy. V březnu tohoto roku byl například zabit jeden z velitelů FARC Mono Jojoy. Jednou z nejznámějších operací FARC byl únos kolumbijské prezidentské kandidátky Íngrid Betancourtové v roce 2002, která byla osvobozena až v roce 2008.

Nový kolumbijský prezident Juan Manuel Santos pokračuje v agresivních vojenských operacích proti FARC a nezdá se, že by ztrácel dech. Do jisté míry se však proměňují taktiky, kdy operativci FARC již jen sporadicky útočí na větší uskupení vládních složek, spíše se zaměřují na izolované jednotky, své kriminální aktivity či útoky na infrastrukturu země.