Rozhovory

Švandovo divadlo sahá po světovém rekordu

3. únor 2017 četba na 6 minut
Daniel Hrbek, režisér a ředitel Švandova divadla v Praze.

Daniel Hrbek, režisér a ředitel Švandova divadla v Praze.

Foto: www.svandovodivadlo.cz

Národní divadlo mělo na programu co do největšího počtu repríz Sluhu dvou pánů, pro pražské Švandovo divadlo je takovým rekordmanem komedie Kdo je tady ředitel? v hlavních rolích s Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem a v režii ředitele této scény Daniela Hrbka. 

Divadlo uvede už její třístou reprízu – dosáhne tak světového rekordu, neboť podle agentury Aura-Pont tolik představení tohoto titulu neodehrálo žádné jiné divadlo na světě.

„Z hlediska komediálního repertoáru je inscenace Kdo je tady ředitel? naší vlajkovou lodí," říká Daniel Hrbek na adresu divadelního přepisu stejnojmenného filmu Larse von Triera, který měl ve „Švanďáku" premiéru v roce 2009 (jen v Praze jej vidělo téměř 80 000 diváků a další na zájezdech divadla po celé republice a také na Slovensku).

Ke vzniku inscenace se váže několik zajímavostí. Jak to tedy všechno bylo?

Má to dvojí genezi. Nejdřív jsem dostal k dispozici titulkovou listinu filmu Kdo je tady ředitel?, který jsem neviděl. A hned jsem v tom viděl Kamila Halbicha a Michala Dlouhého. Když jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, sehnali jsme kompletní text a poslali jej k překladu Františku Fröhlichovi. „Vůbec nevím, co s tím chcete dělat. To se nedá," prohlásil. Pak jsem se na ten film podíval a ptal se sám sebe, zda nemá pan Fröhlich pravdu… Nakonec jsem se ale nenechal zviklat. A v průběhu zkoušek jsem jen sledoval, s jakým zaujetím se herci textu zmocňují.

A pak je tady ještě ta druhá geneze…

Ano, s manželkou jsme čekali dítě, mělo se narodit v generálkovém týdnu. Prosil jsem ji, aby ještě vydržela, což se i stalo, ale nakonec jsme jeli do porodnice v den premiéry. Takže jsem ji neviděl v „přímém přenosu", ale prý byla krásná. Dceři Rózičce vždycky říkám, že je jí tolik, kolik repríz má Ředitel. Jsem zvědavý, jestli se inscenace udrží na repertoáru do doby, kdy by ji mohla vidět a rozumět jí.

Zásluhu na úspěchu představení mají nejen Michal Dlouhý a Kamil Halbich, kteří si sami při zkoušení vymysleli mnohé gagy, vedle nich se svých rolí se zaujetím chopili i další herci.

Soubor se vyvíjí a mění, někteří herci do angažmá přicházejí, jiní odcházejí, takže se určité role musely přezkoušet – jsou i takové, které hráli už čtyři lidé. Hezké na tom je, že se do nich všichni rádi vracejí. Vlastně se dá říct, že každá repríza je co do obsazení vždycky trošičku jiná – vyjma samozřejmě už zmiňovaných Michala a Kamila a ještě Kristýny Frejové.

Kdo je tady ředitel? Michal Dlouhý a Kamil Halbich

Hned 4. února uvedete v suterénním Studiu premiéru hry Slušný člověk, kterou na motivy novely Karla Čapka Obyčejný život napsala a zrežírovala Martina Krátká, členka vašeho hereckého souboru. Vůbec dáváte ženám v aktuální sezoně více prostoru, je to tak?

Pokud mluvíme o Studiu, tak ano, ale vyšlo to náhodou. Témata, která jsme se rozhodli ve studiovém prostoru realizovat, jsou „agresivita", „anonymita", intimita". Kolem nich vznikají inscenace, kterých se chopily čtyři režisérky (na té poslední se budou podílet dvě). První z nich byla hra Caryl Churchill Je to tu (režie Viktorie Čermáková), druhou je právě Slušný člověk a třetí je vyloženě autorský text, který si píšou čerstvé absolventky JAMU a DAMU – Alžběta Burianová a Tereza Říhová. Přítomnost žen, které určují, co se bude v divadle dít, mě baví.

Další autorkou, ovšem na velké scéně, kde režírují zase muži – tedy vy, Dodo Gombár a Mikoláš Tyc, bude Natálie Kocábová. O čem je její text?

Je to věc, na kterou se hodně těším. S Natálií jsme na ní pracovali rok a půl a v poslední fázi jsme ji pojmenovali Pohřeb až zítra. Zkoušet začneme v březnu a premiéra bude v květnu. Jedná se o hru s autobiografickými motivy, která je netradiční tím, jak je otevřená. Odehrává se v rodinném prostředí během jedné večeře a vypráví, co se stane, když vybuchnou „všechny ty emocionální bomby" – jak Natálie nazývá své postavy. Do děje jsou zakomponované další skutečnosti a rekvizity naší současnosti, takže se bavíme i o Trumpovi či o migrační vlně. Diváci se zkrátka setkají s tématy, která každodenně probírají. Myslím, že si s tou inscenací zažijme spoustu dobrodružství – během zkoušení i potom, co ji „vykopneme".

Minulou sezonu jste si pochvaloval, teď se nacházíme v polovině té aktuální. Jak se vám zatím jeví?

Právě jsme dodělali uzávěrku roku 2016, což znamená, že jsou v ní zahrnuty i výsledky půlky současné sezony. A jsem nadšený! Máme štěstí, že poslední tři roky je většina našich inscenací vyprodaná, což znamená, že na některé z nich se diváci hůř dostávají. Zcela zaplněných jich v předchozím období bylo 350, celkově jsme jich odehráli 440. Z tohoto hlediska je právě probíhající sezona obdobná.

Jste soubor, který jezdí opakovaně do zahraničí. Jaké máte v tomto směru ambice?

Pokusit se v zahraničí zrealizovat českou hru. Vypadá to, že by se to v příštím roce mohlo podařit ve Washingtonu… Se zahraničním máme velké plány, mnohé z nich jsme už zrealizovali – v roce 2014 jsme tam odehráli přes 110 představení, z toho asi 75 v New Yorku. Následující rok to tak vysoký počet nebyl, ale opět jsme hráli na několika místech planety – znovu v New Yorku a v Koreji. A teď se domlouvá další výjezd. Tentokrát bychom se rádi dostali nejenom do New Yorku, ale i do Washingtonu a Filadelfie. V kontaktu jsme i s ředitelem a dramaturgem Pygmalion Theater z Vídně, kteří se přijedou podívat na naše představení, a s anglickým producentem Brianem Danielsem, jenž pro nás uspořádal dvacetidenní turné po Velké Británii. Zájem o hru The Good and the True napsanou podle příběhu české prvorepublikové herečky Hany Pravdové, kterou jsme hráli v Americe, má i Spolková republika Německo.

Švanďák žije – odehrávají se v něm nejenom činohry, ale i koncerty či jevištní talk show…

Jestli budou mít lidé, kteří chodí kolem, stejný pocit, tak budu šťastný. Divák má možnost přijít nejen navečerní představení, ale v divadle může navštívit i kavárnu, workshopy, které tam probíhají přes den, amatérské studio, které je rezidencí pro zajímavé soubory… Jo, Švanďák žije.