Historie

Svého příbuzného, atentátníka na Heydricha, uviděl poprvé s uřezanou hlavou

25. květen 2012 četba na 4 minuty
Alois Kubiš v roce 2011 v Šumperku.

Alois Kubiš v roce 2011 v Šumperku.

Foto: Vít Lucuk

Šumperk - Aloisu Kubišovi, který dnes žije v Šumperku, bylo deset let, když 27. května 1942 začalo zatýkání po atentátu na Heydricha. Neměl tušení, že jedním z atentátníků byl jeho vzdálený příbuzný; Jana Kubiše neznal. Jeho dědeček a otec Jana Kubiše byli bratranci, rodiny se ale moc nestýkaly. Poprvé malý Alois spatřil svého příbuzného mrtvého s uřezanou hlavou.

S rodiči žil Alois Kubiš v Černé Hoře na jižní Moravě, ale gestapo ho zatklo při druhé vlně zatýkání širšího příbuzenstva atentátníků v srpnu ve Vémyslicích, kde byl na prázdninách u babičky. Vězněn byl půl roku - nejprve v Jihlavě, pak v Terezíně a nakonec v Masarykově ústavu v Praze, kde na něm Němci několik měsíců prováděli pokusy s očkováním.

„Zatkli i moje rodiče a sestru Miladu. Nejhorší bylo, když nás pak odtrhli od matek. To byl oboustranně strašný zážitek. Máma nás nechtěla dát a dozorci nás násilím odtrhli a odvezli," vzpomíná osmdesátník Alois Kubiš.

Z Jihlavy, kde gestapo celou širší rodinu shromáždilo, následoval přesun do pražské Pečkárny.

„Setkal jsem se tam i s nejmladším bratrem toho Kubiše, čtrnáctiletým Františkem. Provedli nás místností, kde na stole stály oválné skleněné dózy a v nich byly uřezané hlavy těch výsadkářů. Ptali se: Poznáváš, nepoznáváš? A my jsme říkali: Nevíme, neznáme," pokračuje ve vzpomínkách Alois Kubiš.

Alois Kubiš v roce 1948.Z paměti mu nikdy nevymizí i drastické zážitky z Terezína, byť tam strávil pouhé tři dny. Vězni tam stavěli pro dcery velitele Jöckela bazén. Vesměs to byli vysílení ruští zajatci, kteří sotva chodili.

„Jöckelovy dcery byly takové mrchy, že se svlékly do plavek a vězně provokovaly. Měly takové velké vlčáky a běda, jak se některý z vězňů zakoukal! Poslaly psy a ti je pokousali. Nebo dozorce naložil na kolečka tolik cihel, že je vězeň ani neuzvedl, a pak ho zmlátili do němoty," říká Alois Kubiš.

V Praze pak byl malý Alois společně s dalšími dětmi vězněn v Masarykově ústavu.  Věznitelé roztřídili děti podle barvy vlasů a očí a dělali na nich pokusy. „Vždycky nám něco naočkovali, pak zas protilátky, někdo dostal teplotu, někdo ne, někomu to zrudlo."

Asi po půl roce byla celá rodina propuštěna. Proč, to je pro Aloise Kubiše dodnes záhadou. Doma je ale nečekalo žádné vlídné přijetí. Někdo jim mezitím dům vyraboval a místní obyvatelé se rodině vyhýbali, protože jim bylo brzké propuštění podezřelé.

„Nikdo s námi nechtěl mluvit, lidé se báli, jestli nejsme nějací konfidenti. Všichni od nás dávali ruce pryč," říká Alois Kubiš.

Po válce se rodina přestěhovala do Moravské Třebové, kde otec jako národní správce dostal malou stolárnu, ta však byla po roce 1948 znárodněna. Alois se vyučil truhlářem, později vstoupil ¨do armády, kde jako učitel tělesné přípravy zůstal až do roku 1964. Kvůli úrazu nohy musel odejít a až do důchodu pak pracoval v dřevařském závodě v Šumperku. Dnes je v předsednictvu okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu. A jak hodnotí provedení atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha?

„Byl to velký hrdinský čin. Atentátníci stoprocentně věděli, že už se nevrátí, že není úniku. Já osobně je stavím do role velkých hrdinů."

Životní příběh Aloise Kubiše zaznamenal nedávno Vít Lucuk pro občanské sdružení Post Bellum (Paměť národa), které se zabývá shromažďováním osudů obětí nacismu a komunismu.

K výročí atentátu připravila Paměť národa multimediální expozici, která bude 27. května v 16 hodin otevřena na Karlově náměstí v Praze. Je umístěna v dřevěném baráku evokujícím koncentrační tábor. Mimo jiné představí pětatřicet příběhů žijících pamětníků, kteří byli nějak spojeni s atentátem a na vlastní kůži zažili následnou heydrichiádu. Je mezi nimi i příběh Aloise Kubiše ze Šumperka.