Východní Evropa byla od konce II. světové války do let 1989–1991 sovětskou. Část tohoto prostoru se poté stala součástí standardní, tedy demokraticky a tržně-ekonomicky fungující Evropy, kam ještě před necelými deseti lety směřovalo i Rusko. Během posledních sedmi let však Kreml svůj politický i ekonomický kurz postupně, leč radikálně přehodnotil a Moskva opět začala sebe sama vnímat a prosazovat jako antitezi Evropy.

Nejprve tak činila prostředky politickými a ekonomickými, ale od března letošního roku, kdy po vojenské anexi Krymu došlo i k jeho „znovupřipojení", je zřejmé, že Putin používá i fyzickou sílu. Do okamžiku, než bylo sestřeleno malajsijské letadlo, se zdálo, že Rusku bez větších následků projde i zcela otevřená agrese. Vražda až 300 cizinců však natolik otřásla veřejným míněním i západními politickými elitami, že Moskva bude muset své chování – nejspíš jen dočasně – modifikovat.

Největší „výhodou", o kterou se Kreml může opřít, je, že odpovědnost za tragédii bude směřována k povstalcům. K nikým neuznané, amébní struktuře, která sice mohla vyrůst a působit zlo jen díky zjevné podpoře Moskvy, ale přímé důkazy nejsou, a dokud nebudou zpřístupněny archivy, což se v Rusku nenosí, ani nebudou. Možná v následujících měsících a letech budeme svědky pokusů obvinit, objevit a dopadnout Girkina-Strelkina či jiného z povstaleckých vůdců, ale bývalá Jugoslávie je dost dobrým příkladem toho, jak komplikované a zdlouhavé takové snahy jsou.

Za vše může cizina

Putin se ještě na počátku letošního roku zdál nejenom většině Rusů, ale i značnému množství Evropanů být „titánem naší doby". Ve světě sice nyní prožívá bezprecedentní propad popularity, ale na domácím hřišti, jež je pro něj rozhodující, stále ční vysoko nade všemi.

V souvislosti s malajsijským letadlem však i jeho pozice může zakolísat. Nejde přitom o to, že by snad Rusové schvalovali vraždu 300 lidí, nebo že by všichni uvěřili tomu, že za to může „kyjevská fašistická junta", cynicky podporovaná a krytá CIA, USA, OBSE, NATO a EU. Problém spočívá v tom, že ekonomické sankce – jak staré, tak předpokládejme nově uvalené – ruskou ekonomiku poškodí. Již se tak děje a dopady budou značné, hlasitým tirádám Putinových věrných navzdory.

Ostatně asi největší tlučhuba v Putinově okolí, vicepremiér Rogozin, je svými výroky typu: „Rusko se sankcí nemusí bát, protože si případně vše podstatné dokáže vytisknout na 3D tiskárnách, čímž zahájí 4. průmyslovou revoluci", k smíchu už i v Rusku. Smích sice většinu Rusů záhy přejde, ale Putin ekonomické problémy nejspíš ustojí. V tomto týdnu vešla ve známost iniciativa požadující zavedení „solidární 30% daně", kterou by všichni bohatí Rusové měli platit rozvoj Krymu.

Oligarchové jsou možná tak zkrocení, že i nadále budou ochotní nechat si pouštět žilou, přinejmenším do okamžiku, než by se jim Kreml, podobně jako už příslušníkům silových resortů, pokusil zabavit pasy. (Viz též Putinův strach z boháčů.) Vláda spustí kampaň, jež z hospodářských problémů nejenom obviní, ale konečně i usvědčí cizinu (sankce) a Rusové začnou stoicky a patrioticky trpět.

Evropu nepotřebujeme

Daleko větší nebezpečí ale představuje vlna hysterie a patriotismu vyvolaná ruskými médii, která společnost zradikalizovala v míře nemající v posledních padesáti letech obdoby. Někteří relativně vlivní, leč dosud nepříliš viditelní vůdcové radikálně-patriotistických sil v minulých týdnech hlasitě žádali bezodkladný fyzický zásah proti ukrajinským silám a zašli tak daleko, že Putina začali, byť opatrně, označovat za možného zrádce.

Konzervativní profesor Alexandr Dugin například ve svých textech tvrdil, že písmena VVP (tedy Putinův monogram), která v ruštině zároveň znamenají i zkratku HDP – jemuž se koří celý zkažený západní svět –, mají i jiný, mystický význam: „Vvedi vojska Putin!", tedy Putine pošli armádu na Ukrajinu. Předpokládejme však, že Putin je natolik silný, že i tento tlak nakonec zvládne, byť netušíme, za jakou cenu. Co z toho vyplyne pro Evropu, respektive její východní část?

Rusko tvrdí, že Evropu/Západ nepotřebuje a bude se soustředit na země BRICS. To je možné, i když to ekonomicky ani jinak nedává smysl. S Evropou však Rusko sousedí. Za shora zmíněné konstelace proto jako nejpravděpodobnější vývoj vidím snahu od Evropy se oddělit.

Moskva může vynaložit jak prostředky fyzické (které teď budou dočasně upozaděny), tak hospodářské a politické na co možná největší destabilizaci těchto zemí. Existuje k tomu vhodné prostředí jak ve fyzickém slova smyslu: Podněstří, východní regiony Ukrajiny, tak ve smyslu politicko-ekonomickém. Ani jedna z někdejších sovětských republik v posledních dvaceti letech totiž neprošla žádnou politickou či ekonomickou transformací, ostatně stejně jako Rusko samotné.

Východní Evropa se tedy bude potýkat s transformačními pokusy a vzniklé napětí čas od času nabude podobu fyzické konfrontace. Za touto „hradbou" se nakonec schová Rusko, „ostrov stability" a konzervativních hodnot...