Válka v Sýrii

Syrská poušť jako zdroj ruské velikosti

27. listopad 2015 četba na 9 minut

Foto: redakce

Účast ruských vojsk v ozbrojeném konfliktu v Sýrii vyvolala další kolo diskusí o směrování jeho zahraničněpolitických a vojenských aktivit. Rusko vzbuzuje obavy: jeho ambice k uplatnění vojenské síly se nedají předvídat. Navíc se jeho elity a společnost jakoby opět rozpomínají na autoritu velmocenského postavení.

Rusko hledá nikoli poprvé v moderní éře potvrzení své vlastní role a historie naznačuje, že by to nemusel být proces poklidný a stabilizující. V roce 1917 vypukla v Rusku občanská válka, která jen navázala na marasmus války světové. Další spousty mrtvých, zbídačených a vězněných, po okolních státech bloudil milion exulantů, kteří vyhlíželi změnu režimu a možnost návratu. Tito lidé prodělali tragickou zkušenost vykořenění a ztráty veškerých životních jistot. Přesto – budeme-li procházet korespondenci a vzpomínky této generace běženců – nás překvapí, jak málo z nich nese stopy nenávisti ke strůjcům tohoto rozvratu, k novému režimu a jeho samozvaným revolučním elitám.

Na dvou kontinentech

Usedavá láska k vlasti a touha po Rusku jaké znali či jaké chtěli znát, překrývala projevy snad pochopitelné zloby. Nikoli náhodou v této době a nikoli náhodou právě v okruhu exilu byly definovány teoretické základy koncepce, jejíž kořeny byly výrazně starší – euroasijství, teorie ruského specifika, nevázanosti na jeden či druhý kontinent, nárokující si ovšem vliv na obou z nich. Již 1. září 1931 se konal v Praze první sjezd euroasijských organizací. Hledání ruské velikosti tak můžeme souběžně sledovat nejen v prostředí revolučního vítězného proudu, ale i v jeho utečenecké opozici, symbolizující rozvrat a pád na dno. Pro Euroasijce zůstávalo bolševickou zásluhou, že „… skutečně‚ sebrali' Rusko. ‚Nesjednoceny' zůstaly ne více než 1/10 teritoria a 1/5 obyvatelstva bývalé říše" (P. Savickij).

Rusko se ocitlo na rozcestí moderní éry, nicméně obě z těchto stran občanského střetu spojovalo hledání základů nové či staronové dominance. Přes veškerou ideologickou rozdílnost, vycházející jednou z internacionalisticky pojímaného třídního boje, podruhé z izolacionistické výlučnosti ruského charakteru, stála v pozadí společná imperiální ambice.

Jako na kyvadle

Ta se rodila již v předchozím století a vykazovala pozoruhodný kyvadlový pohyb ruského tlaku mezi oběma kontinenty. Protinapoleonské tažení ruských vojsk bylo v říši oslavováno jako velká vlastenecká válka a záchrana Evropy před Napoleonem, ale další válečný střet postavil tuto Evropu znovu proti Rusku a porážka v krymské válce zanechala na jeho velmocenské tvářnosti vážné šrámy. Představovala dočasný ústup z evropské ambice a jejich kompenzace v Asii. Porážka na Krymu byla vyvážena smlouvou z Aigun (1858), která Rusku přiřkla obrovská území v Poamuří a Mandžurii na úkor Číny. Rovněž další zisky ve Střední Asii od konce 60. let rozšiřovaly ruský vliv předtím, než se v 80. letech angažovalo zpátky v Evropě, v protitureckém tažení na Balkáně.

Zřetelné vojenské zisky tehdy nicméně Rusko nebylo schopno potvrdit diplomaticky a ztráty na berlínském kongresu (1878) jej zatlačily nazpět, nejen do Ruska; obrátily jeho pozornost opět do Asie. Další vojenský střet jej již postavil proti sílící ostrovní mocnosti, Japonsku. Nečekaná porážka v roce 1905 odhalila slabiny ruského vojenského systému, nicméně následný střet na evropských frontách první světové války na sebe nenechal dlouho čekat. Ne vždy byly tehdejší vojenské kolize pro Rusko úspěšné, ovšem západo-východní, euro-asijské obraty byly charakteristickým projevem jeho zahraniční expanzivní politiky 19. století. Vnitřní rozvrat po roce 1917 představoval nepochybně výrazný zásah do rozvoje ruské společnosti, ale byl zároveň nadechnutím k dalšímu projevu imperiální ambice.

Velikost jako samoúčelný ideál

Situace se v jiné konstelaci opakovala po pádu komunismu. Po rozpadu Sovětského svazu následovalo dočasné zklidnění vyčerpané mocnosti a její frustrované společnosti, po němž nastoupilo opětné hledání a potvrzování autority, přirozené pro velmoc, jakou Rusko bylo a zůstává. Současná obnova základů této ruské velmocnosti má oproti době formování sovětského režimu před sto lety jednu výraznou a v posledku nebezpečnou slabinu. Chybí jí totiž onen ideologický základ, který by se alespoň pokoušel vysvětlovat smysl a záměr užití velikosti. 

Jak bolševický, tak euroasijský koncept spojovala vize pozitivní změny Ruska, prokazující vůli po koncepčním a cílevědomém formování systému, který tento vnitřní obsah změny ctil a prosazoval. V tomto smyslu byly čitelné a předvídatelné. Ona je samoúčelným cílem nejbližšího vývoje této říše a její společnosti, bez dlouhodobějšího ideového obsahu. Vladimir Putin nenabízí nic jiného než pragmatismus moci, oživený model opojné velikosti, již lze prokazovat a potvrzovat pouze silou. Jediné v čem z tohoto pohledu lze spatřovat prostor pro alternativu, je různost cest k dosažení tohoto cíle, a i to je alternativa forem, nikoli obsahů.

Zatracení legitimních cest

Na straně jedné stála cesta primárně ekonomické dominance spojované s formací BRICS. Vyhlídka ekonomické nadvlády budoucnosti postavená na rostoucích ekonomikách Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky sice zněla lákavě, ale i optimistické odhady spatřovaly její reálné možnosti v horizontu desítek let. Stejně tak druhá, diplomatická či geopolitická vize rostoucího vlivu, skrývající se pod projektem Společnosti nezávislých států, ztratila na své energii, a to zejména nežádoucím vývojem na Ukrajině. Bez její spolupráce koncept ztrácel na přesvědčivosti obnovené mohutnosti impéria v hranicích Sovětského svazu a někdejší carské říše. Tyto cesty ekonomického a diplomatického postupu byly zcela legitimní a chtě nechtě by je musel respektovat rovněž Západ.

Paradoxní je, že s jejich využitím by si ruská elita bez výraznějších nákladů a ztráty prestiže pravděpodobně vydobyla pozici srovnatelnou s tou dnešní. Pravda, bez územního zisku Krymu. Trvalo by to nicméně déle a ve své časové zdlouhavosti by zisky nebyly dostatečně přesvědčivé, zejména pokud mají aktuálně kompenzovat propady jiného druhu – ekonomického.

Ne že by tyto alternativy posíleného vlivu byly zapomenuty, v posledních měsících a letech je nicméně překryl třetí přístup – vojenský. Ze své podstaty razantní, a při úspěšném výsledku přesvědčivý. V této rovině je třeba vnímat rovněž současné angažmá v Sýrii a také třeba ruský plán na vybudování vojenské základny na Kurilských ostrovech či výrazné angažmá Ruska v boji o zdroje nerostů v Arktidě a Severním ledovém oceánu. (viz Ruská expanze a Rusko je na rozdíl od západu odhodláno bojovat)

Demonstrace připravenosti

Jistě, Rusko rozvíjí na Blízkém východě své dlouhodobé zájmy, a to zejména v Sýrii. Prezident Asad je vnímán jako tradiční spojenec; Rusko má v Sýrii svoji jedinou námořní základnu ve Středozemním moři; Sýrie sice nedisponuje tak výraznými nalezišti ropy a plynu jako jiné státy regionu, ale je z pohledu těchto komodit důležitou tranzitní zemí a Rusko zná velmi dobře cenu kontroly přepravních tras. Celá řada analýz navíc poukazuje na zástupný charakter války, v níž se Rusko nepoměřuje jen s tamními vojenskými protivníky, ale s regionálně konkurenčním uskupením aliančních sil. Nelze nicméně opomenout další výrazný faktor. Jestliže totiž Rusko křísí svoji velmocenskou pozici, činí tak jak navenek, tak dovnitř ruské společnosti. A v tomto smyslu nemohl být postup na Ukrajině dostatečně jasně prezentován jako vojenský úspěch. Otevřený útok na sousední slovanský stát, někdejší součást společného svazu, a rezignace na diplomatickou cestu by nebyly ve své podstatě v ruské společnosti podpořeny. K tomu bylo třeba zastřeného postupu za podpory argumentů o záchraně ruského živlu na Krymu a samotné Ukrajiny před vnitřním rozvratem a vnějším západním vlivem.

Naopak úspěšné nasazení zbraní v Sýrii není jen prověrkou bojové připravenosti, ale demonstrací této připravenosti před domácí scénou. Je snadno obhajitelným vojenským vystoupením nejen za ruské zahraničněpolitické cíle, ale rovněž proti obecně sdílenému nepříteli radikálního islamismu – to vše na pozadí snahy o znovuobnovení pocitu sebevědomé velmocenské autority Ruska. Je důležité, aby si Rusko uvědomovalo nejen svoji sílu, ale také její smysl, nejen autoritu, ale také zodpovědnost, která z ní vyplývá.