Trendy v demografii

Tahle země není pro mladý

31. květen 2013 četba na 22 minut

Foto: redakce

V Evropě se víc a víc prosazuje gerontokracie. O politice a budoucích reformách stále častěji rozhoduje starší generace voličů. Pracující a vydělávající občan se stává nejdiskriminovanější menšinou.

Šestatřicetiletý Ital Andreas Pieralli už několik let žije v Česku. Sám sebe označuje za ekonomického emigranta. Stejně jako šedesát tisíc jeho vrstevníků, kteří ročně opouštějí Itálii, nevidí pro sebe v rodné zemi dobrou perspektivu. „U nás panuje gerontokracie," říká. Vláda starých se projevuje tím, že průměrný věk vůdců je podstatně vyšší než je věk dospělé populace. Jen pro zajímavost, věkový medián v Itálii dosahuje necelých 44 let. V minulých dnech přitom do čela země v roli prezidenta podruhé usedl Giorgio Napolitano. Tomu je dnes dvakrát tolik. Až za sedm let skončí – pokud se toho dožije – bude mu 95.

Takové životnosti přitom nikdy nedosáhlo ani sovětské politbyro. Přitom právě pro „předgorbačovský" SSSR byla gerontokracie typická. Stejně jako třeba pro rakousko-uherské mocnářství v posledním stádiu panování Františka Josefa. „Jak z toho ven? Těžko říct," komentuje situaci ve své zemi Andreas. „Jde o pořádně zapeklitý bludný kruh, kde jdou gerontokracie a nepřekročitelná bariéra nástupu mladých k vládní a ekonomické odpovědnosti ruku v ruce s ideologickými mýty konzumní společnosti. Ta lidi láká na spotřebitelský carpe diem – bav se dnes, nestarej se o budoucnost, hlavně utrať své peníze a užívej si současnosti plné lákadel, třpytivých slastí a zábavných hraček," glosuje současnou Itálii absolvent politologie a ekonomie na univerzitě ve Florencii.

Mladý muž s částečně českými kořeny se dnes v Česku živí jako překladatel, konzultant, trenér, učitel a publicista (viz Italská mezigenerační válka). V současné době je za stále více gerontokratickou označována celá západní společnost, v níž starší generace získává pořád silnější pozici i mezi voliči. V některých zemích se dokonce začíná hovořit o diktatuře nepracujících a s ní souvisejícím mezigeneračním konfliktu. Mladí Evropané jsou deprimováni tím, že jim společnost nedává šance a začínají se bouřit.

Zeman jako první příznak?

Češi se mohou tvářit, že se jich to netýká, ale opak je pravdou. I nedávné výsledky prezidentské volby mohou být dány za příklad nastupující gerontokracie. Ze sociologických průzkumů jasně vyplývá, že „penzistu z Vysočiny" Miloše Zemana na Hrad vynesly především hlasy důchodců (obecně všech ekonomicky neaktivních obyvatel). V kategorii nad 60 let Zeman nad svým protikandidátem Karlem Schwarzenbergem drtivě zvítězil. U lidí středního věku a zaměstnanců byly síly obou kandidátů víceméně vyrovnané, u nejmladších voličů a podnikatelů jasně dominoval Schwarzenberg.

Ponechme ale úplně stranou volební výsledky, sympatie i antipatie. Důležitější je samotný fakt, že se penzisté i v Česku stávají stále silnější politickou silou, která může udávat směr i u všech dalších voleb. Dnes je mezi oprávněnými voliči více než 27 procent lidí důchodového věku. Pokud se nezačne rodit více dětí, do země se nepřistěhuje více cizinců a populace bude stárnout současným tempem, pak se jejich počet – i při zohlednění pozdějšího odchodu do penze – může zvýšit až na 36 procent. Alespoň to vyplývá z analýzy demografa Tomáše Fialy z Vysoké školy ekonomické (viz Tři scénáře osudu českého národa). Česko přitom zatím nepatří k zemím, kde by byl podíl seniorů v populaci (a mezi voliči) nejvyšší. V evropské tabulce je zhruba uprostřed. V tomto směru dominuje sousední země a již zmíněná Itálie. Německo se kvůli tomu chystá ještě více otevřít stavidla přistěhovalcům.

Diktatura nepracujících

Celosvětová finanční a dluhová krize se již přelila do krize sociální, která má vícero podob. Jednou z nich je – u nás zatím spíše latentní – mezigenerační konflikt. Senioři jsou deprimováni prodlužováním vstupního důchodového věku či relativně nízkými penzemi v kombinaci s rostoucími životními náklady. Mnozí mladí zase hledí žárlivě na starší, protože mají pocit, že jim berou práci a přitom mají „své jisté". O hrozbě konfliktu se ve své loňské knize Úsvit zmiňuje i přední český ekonom Pavel Kohout, člen Národní ekonomické rady vlády.

Ten jde ve svých úvahách ještě dál. Podle něj nehrozí jen střet mezi seniory a juniory, ale dochází i k napětí mezi pracujícími a nepracujícími. Přitom je ale třeba rozlišovat, zda je někdo po celoživotním zaměstnání na zaslouženém odpočinku, je v invalidním důchodu či byl z práce bez vlastního zavinění propuštěn a mezi těmi, kteří se práci programově vyhýbají či pracují načerno.

V součtu to ale může vypadat tak, že v Česku již započala jakási nová diktatura nepracujících. Ekonom Kohout ve své knize uvádí, že v roce 2010 poklesl podíl pracujících v celkové populaci Česka na 46,8 procenta, přičemž do ekonomicky aktivních jsou započteni i státní úředníci a podobné profese. „Po odečtení všech, kdo žijí na účet státu, se pracující a vydělávající občan stává nejdiskriminovanější menšinou ve státě," argumentuje Kohout.

„Nejde zdaleka jen o takzvané bohaté, kteří mají nadprůměrné příjmy. Jde o všechny, kteří pracují v nějakém produktivním oboru, včetně školství a jiných služeb, kde se něco faktického dělá, a kteří nosí domů mzdu – respektive zbytky mzdy, které jim stát ponechá," dodává Kohout. Tématu se věnuje i kniha předních německých ekonomů Hanse-Wernera Sinna a Silke Übelmesserové, kteří již v roce 2001 přemítali o hrozící permanentní vládě starců. Spočítali, že ještě do roku 2023 zůstane střední věk voličů v Německu pod kritickou hranicí a reforma penzijního systému bude stále demokraticky prosaditelná.

Po roce 2023 se ale Německo stane gerontokratickou společností. V té době převáží v populaci počet těch, kteří budou chtít pokračovat v penzijním systému, který je založený právě na mezigenerační solidaritě (pay as you go). Staří budou plně rozhodovat o osudu mladých. „Pouze strach z emigrace mladých (a snad jistý altruismus) zabrání důchodcům úplně vysát produktivní generace," prorokuje Sinn se svou kolegyní.

Japonské umírání

Jak už bylo řečeno, Německo společně s Itálií vévodí evropským tabulkám v procentuálním zastoupení seniorů v populaci. Starších 65 let je více než 20 procent Němců a Italů. V Česku je to stále ještě o 5 procent méně a nejlépe (necelých 12 procent) je na tom Irsko. V rámci celosvětových tabulek je před Německem a Itálii již pouze atypické Monako obývané postaršími daňovými rezidenty (26,9 procenta) a Japonsko, kde je lidí nad 65 let už zhruba 23 procent.

Země vycházejícího slunce má se stárnutím populace obrovské problémy. Politický skandál nedávno způsobil ministr financí Taro Aso, který veřejně hovořil o tom, že by se umírání lidí nemělo zbytečně prodlužovat. „Bůh chraň, aby byl člověk držen naživu, když už chce umřít. Jeden by ani nemohl spát, když si pomyslí, že to všechno platí vláda, a co to stojí. A tohle se nevyřeší, dokud se nenechají pokud možno co nejrychleji umřít," prohlásil.

Charakteristické může být, že i mimo Japonsko se stala bestsellerem kniha Konec stříbrného věku Jasutaky Cucuiho. Románová fikce je vystavěna na zdánlivě absurdní situaci, kdy se všichni japonští občané starší 70 let musí povinně zapojit do programu vzájemného vyvražďování. Poslední, který přežije, je odměněn luxusní penzí. Je to černý humor, ale jen do té doby, než člověk začne vnímat realitu.

Těžké hledání rovnováhy

V Česku se zatím stárnutí populace tak dramaticky nejeví. Vývoj je ale neúprosný. Problém samozřejmě není v počtu seniorů, ale v neadekvátním počtu ekonomicky činných osob, mladých daňových poplatníků. Když to zkombinujete s předluženými státními financemi, tak se do budoucna vytváří téměř smrtící koktejl. Za posledních pět let například poklesl počet poplatníků sociálního pojištění, kteří připadají na jednoho starobního důchodce, z 2,48 na 2,11. A stejně jako v Německu se objevuje politický problém. O případných úpravách a reformách daňového, sociálního, penzijního a zdravotního systému budou ve volbách ve stále větší míře rozhodovat ti, kteří jsou na fungování těchto systémů existenčně závislí.

Tedy těch, kteří jsou čistými příjemci státních peněz, nebo je jim státem přerozdělováno. Naopak volební hlas čistých plátců bude v dalších desetiletích slábnout. Může v takovém případě vyhrávat volby někdo, kdo chce změnu, úspornější rozpočty? Bude výsledné řešení oboustranně akceptovatelným kompromisem? Asi velmi obtížně. Přesto je třeba bývalý vůdce české sociální demokracie Jiří Paroubek přesvědčen, že lidé zdaleka nevolí tak, jak by bylo možné odhadnout z jejich sociálního statutu. V jednotlivých skupinách prý nelze hledat pevné volební bloky.

„Voliči ne vždy jednají tak, jak jim určuje jejich třídní zájem, jejich reálné zařazení ve společnosti. Velkou roli hrají emoce a iracionalita. Třeba v lednu spousta učitelů běhala po ulicích s plackami pana Schwarzenberga, který už šest let dělá politiku, která v jejich zájmu rozhodně není," říká Paroubek.

Nový volební cenzus?

A přesto lze spekulovat i o tom, zda vzrůstající sociální a mezigenerační pnutí nemůže v budoucnu znovu nastolit otázky, které se zdály být v Evropě již jednou provždy zodpovězeny. Jde o všeobecné a rovné hlasovací právo. Asi nelze čekat, že se společnost vrátí k majetkovému cenzu, jak to české země znají z 19. století. Ale co třeba zavedení daňového, či úprava současného věkového cenzu? V sousedním Rakousku mohou od roku 2008 volit šestnáctiletí, při výběru hlavy katolické církve (a státu Vatikán) je zase omezena horní hranice: volit mohou pouze kardinálové mladší osmdesáti let.

„Diskurz o základních politických otázkách proběhl v západních zemích už před desítkami let. Proč se k němu vracet?" vylučuje Paroubek, nyní vůdce národních socialistů, nějaké převratné politické změny. Nevěří, že by v době internetu jakákoliv snaha o okleštění či reformu demokracie mohla slavit úspěch. Naopak třeba někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek, známý svými provokativními názory, se na svém blogu před prezidentskými volbami na toto téma vyjadřoval úplně jinak. Míní, že do fungování státu by měli mluvit jen plátci daní.

„Mám stále větší dojem, že pro záchranu demokracie (nejen u nás, ale v celé Evropě) je na čase začít zavádět volební cenzus. Ideálně podle výše IQ, reálně alespoň podle odvedených daní. Jinak nás nečeká demokracie, ale demokratura," vyjádřil svůj názor. Nizozemský ekonom Lans Bovenberg z univerzity v Tilburgu už dříve vznesl otázku, zda by rodiče neměli ve volbách získat hlas navíc i za každé jimi vychovávané dítě. S podobnou myšlenkou v Česku koketují lidovci. Jak jinak hájit zájem mladší generace, která jednou zemi i s jejími dluhy bude muset převzít? Jak ochránit zájmy daňových poplatníků, kteří musí zvyšující se náklady sociálního státu krýt? Ekonom Pavel Kohout vidí šanci v tom, že lidé, kteří ze svých výdělků sociální stát financují, si „obludnost" přerozdělovací mašinérie sami uvědomí a začnou se podle toho chovat.

Pokud se je podaří přesvědčit, že není úplně normální, aby odváděli do státního rozpočtu nadpoloviční procento ze svých celkových mezd, myslím, že ještě existuje nějaká šance. Pokud to ale tito lidé ve své většině nepochopí, budeme se řítit spirálou do propasti – čím dál tím vyšší daně, čím dál tím pomalejší ekonomika, čím dál tím vyšší nezaměstnanost a horší stav veřejných financí," říká Kohout pro týdeník Dotyk. Nic víc „bohužel" podle něj dělat nelze. Změnu volebního systému nepovažuje ani v budoucnu za reálnou.

Peníze nejsou všechno

Levicově orientovaný sociolog Jan Keller má strach již jenom z oněch úvah o „reformě" demokracie. „Přece by stačilo vzít volební právo jenom důchodcům, kteří chtějí volit levicově. Pravicoví důchodci by pak aspoň vyvážili hlasy pomýlených z řad ekonomicky aktivních," protiargumentuje ironicky. „Už teď trnu, že si ten můj nápad vezme nějaká politická strana jako volební heslo," dodává Keller. Již vážně namítá, že demografický vývoj není tak špatný, jak se to mnozí snaží vylíčit.

„Nejmenší počet ekonomicky aktivních na počet důchodců bude v letech 2040 až 2060 a i v té době budou ekonomicky aktivní výrazně převažovat nad důchodci. Po roce 2060 bude počet ekonomicky aktivních vzhledem k počtu důchodců opět stoupat," říká Keller. Na stranu těch, kteří odmítají katastrofické scénáře a vize o gerontokracii, se přidává i politolog Jiří Pehe, někdejší blízký spolupracovník exprezidenta Václava Havla.

„Nevěřím, že by se vytvořil jednotný volební blok lidí, kteří neplatí daně. I mezi těmito lidmi je přece mnoho těch, kteří jsou na tom ve stáří poměrně dobře, protože například investovali, když byli v produktivním věku. Navíc lidé nevolí jen podle jednoho kritéria," poukazuje i na skutečnost, že mezigenerační soudržnost není obvykle postavena jen na penězích. Pehe věří, že i sociální stát má stále svou budoucnost. „Nejlépe fungují v Evropě ty demokracie, kde mají silný a zároveň pružný sociální stát – skandinávské země, Německo, Nizozemsko," argumentuje. Poslední události ve Švédsku ale tomuto přesvědčení poněkud ubírají na váze.

Konzervativně ladění politologové a politici jsou toho názoru, že současný sociální stát je neudržitelný. Pokud se chce Evropa uzdravit, musí se dle jejich názoru vrátit ke kořenům. Do dob, kdy základním stavebním kamenem sociálního systému byla fungující rodina a kdy existovala přirozená (a sebezáchovná) potřeba lidí plodit a řádně vychovávat děti. V rozvolnění této mezigenerační vazby, v nástupu individualismu vidí prapříčinu všech současných problémů.

Jejich příkladem může být předseda momentálně neparlamentních lidovců Pavel Bělobrádek, podle něhož se do společnosti může vrátit sociální soudržnost pouze posílením rodinných vazeb. „U nás ale naopak důchodová reforma i další kroky vlády rozeštvávají mladé proti starým, bohaté proti chudým, zdravé proti nemocným. Přitom právě destrukce sociální soudržnosti v minulosti vedla k nástupu diktatur," varuje. „Problém je ve spravedlivé důchodové reformě, která bude zásluhová nejen co do příjmů – odvodů, ale i do počtu řádně vychovaných dětí, které budou moci část svých příjmů (když pracují) odvést rodičům na penze. Tím se začne řešit příčina, proč chybějí peníze na penzijním účtu," dodává Bělobrádek. I současná vládní koalice měla v plánu posílit mezigenerační soudržnost. A to tím, že umožní dětem, aby 1 procento ze své hrubé mzdy posílaly v rámci povinných odvodů do průběžného penzijního systému přímo rodičům. Plán zatím zůstává na papíře.

Rodina je stále základ státu

Roman Joch, ředitel konzervativního thin tanku Občanský institut a bývalý poradce premiéra Nečase (do doby než přirovnal exprezidenta Klause k ufňukané kremlofilní bábě), uvažuje podobným směrem jako Bělobrádek. Soudí, že se až v časech skutečné krize ukáže, že za sociální rozměr rodiny neexistuje adekvátní náhrada. A právě tato krize podle něj může ve svém konečném důsledku vést k mezigeneračnímu stmelení, nikoliv k rozklížení.
„Stejně jako rodiče mají jakousi primární odpovědnost za své malé děti v době dětství, také v případě velice nízkých státních důchodů senioři nebudou mít prakticky jinou pomoc než se spolehnout na své vlastní děti. Otázkou tedy je, zda tento přechod bude pouze pozvolný a relativně bezbolestný, anebo bude následovat tvrdý náraz. Já stále věřím v pozvolný vývoj."

Jestliže se nedostatek peněz na fungování sociálního státu bude řešit pouze dalším zvyšováním daní, domnívá se Joch, že i mladí Češi budou stále častěji volit emigraci. „V konečném důsledku by to ale znamenalo další zhoršení sociální situace, dostali bychom se spirálou k ještě větší bídě a chudobě," soudí.

Historie ukazuje, že nespokojenost mladé generace může vygradovat až do podoby, která je pro většinu současníků těžko pochopitelná. Před první světovou válkou byla mladá generace v řadě evropských zemích frustrována natolik, že s jásotem vítala, když začaly řinčet zbraně. Viděla v tom svoji šanci. Snad se toho nedočkáme.

Italská mezigenerační válka

Být mladým je dnes v Itálii stejně nevýhodné a nebezpečné, jako dříve být starým. Na apeninském poloostrově se situace zhoršila do té míry, že třetina mladých lidí (na jihu dokonce polovina) je bez práce a porodnost je společně s Japonskem jedna z nejnižších na světě. Itálie má dnes zhruba 60 milionů obyvatel, ale podle odhadu demografů by jich v roce 2050 mohla mít jen 40 milionů. A to navzdory přílivu imigrantů, kteří mají vyšší porodnost (zejména ti z muslimských zemí) a v mnoha ohledech se stávají čím dál důležitějším prvkem italské společnosti.

Začarovaný kruh

Před časem se neoblíbená a dnes už bývalá ministryně práce Montiho vlády Elsa Fornerová nechala slyšet, že italští mladí jsou „choosy", čili že jsou příliš vybíraví. Tím měla na mysli, že mnozí z nich nejsou ochotni jít pracovat do call centra za nějakých 800 eur měsíčně (částka, která ve větších městech stačí pouze tak na bydlení). Mnozí z těchto mladých přitom trávili dlouhá léta náročným vysokoškolským vzděláváním. A nutno říct, že její vlastní dcera dnes pracuje na stejné univerzitě, kde politička působila v minulosti.

Celkově se tedy zdá, že pro mladé bez protekce italská společnost nemá místo. Banky jim hypotéku nedají, protože buď jsou bez práce úplně, nebo mají maximálně jen přechodná a nestabilní zaměstnání. Rodinu si založit nemohou, vyhlídky do budoucnosti nemají, a pokud se nerozhodnou emigrovat, často jim nezbývá nic jiného než dále žít v původní rodině, a to i do středního až pozdějšího věku. Tím ale jen upevňují gerontokracii, protože se stanou zcela závislí na rodičích. Ti naopak mohou sázet na jistou práci, pokud jim ji silné italské odbory uchrání, anebo na své důchody.

Za to, že se sociální situace v Itálii ještě úplně nevyhrotila, lze vděčit hlavně italské rodině, což je jediná instituce, která bezpečně funguje a která vždy nahrazovala nefunkční stát. Co se ale stane věčným mládencům, až starší generace odejde? Scénář není nijak růžový. S bydlením mnozí nebudou mít problém. Čtyři pětiny Italů mají byt ve vlastnictví, takže ho děti zdědí, ale to bude asi jejich jediná jistota. Za předpokladu, že budou mít na extrémně vysoké daně z nemovitostí.

Gerontokracie se stává obrovskou brzdou pro celou italskou společnost. Lidé, jako je expremiér Silvio Berlusconi, který vládl čtyřikrát během posledních 19 let a kterému letos bude 77, či prezident Giorgio Napolitano, jemuž brzy bude dokonce 88, nežijí ve stejném světě jako běžní třicátníci či čtyřicátníci. Tito političtí dinosauři často nemluví žádným cizím jazykem, neovládají ani nové technologie (jednou Berlusconi místo „guugl" četl „google", čili tak, jak se to píše!), dlouhá léta sedí v parlamentu (někteří z nich dokonce již 20 nebo 30 let), kde si užívají pohádkových platů a výhod. Nemají nic společného s reálným světem běžných občanů, jemuž vůbec nerozumějí. Připravují tak zemi pořádné problémy, které se pomalu ale jistě rozrůstají do zákopové mezigenerační války.

Je tudíž nutné najít východisko ze začarovaného kruhu, kdy pracovní trh jednak nyní neumí mladým lidem nabídnout vhodné uplatnění, a druhak stát vyžaduje, aby se do penze chodilo čím dál později. Tím se ale zmenšuje možnost přirozené generační výměny pracovníků a chystá se půda pro nebezpečné střety mezi generacemi.

Děti = budoucnost

Dle mého názoru je jediným možným východiskem, aby se mladí lidé přestali bát budoucnosti a začali opět zakládat rodiny. Pokud se zvýší porodnost, bude více pracujících na jednoho důchodce, který pak bude moci jít do penze dříve. Je třeba pomoci mladým přesunem sociálních výdajů na podporu založení rodiny a zvýhodnění nových rodičů. Je prostě třeba, aby pro mladé lidi bylo výhodnější a lákavější mít děti a žít v partnerství nebo manželství, než být věčnými singles.

Nikde není psáno, že bohatá společnost nutně musí mít extrémně nízkou porodnost. Země, kde do založení rodiny značně investují, jako jsou Francie nebo skandinávské státy, registrují vyšší porodnost. To svědčí o tom , že nejsme odsouzeni k demografickému úpadku, že jde jen o stanovení společenských priorit a jejich vytrvalé uplatňování. Žádnou jinou cestu z gerontokracie nevidím.