Jaro je pro cestu do Kazachstánu nejvhodnější. Stepi ještě nejsou úplně vyschlé, a přitom třeba na jihu země v podhůří Ťan-šanu už kvetou krásné divoké rostliny, které u nás známe jen ze zahrad. Ve vlhčích oblastech jsme tak obdivovali obrovské „záhony" planých pivoněk či kosatců.

Zvířena je také pozoruhodná. Širou stepí cválají stáda koní, potulují se skupiny velbloudů s jedním (dromedár) i dvěma hrby (drabař). Občas zahlédnete nefalšovaného středoasijského „kovboje" na koni a s bičem. Technika ovšem dosáhla i sem. Když jsme požádali jednoho domorodce o možnost ho nafotit zblízka, s úsměvem kývl – a pak vytáhl mobil s tím, že si na oplátku udělá zase naši fotku...

Občas zahlédnete nefalšovaného středoasijského „kovboje" na koni a s bičem.

V Národním parku Altyn-Emel jsme pozorovali vzácné gazely a na tamní pověstné pískové duně také kouzelné trnité ještěrky. V horách můžete zase spatřit orly, supy a další dravce.

Step, a zase step

Zhruba ve středu východního Kazachstánu je velké Balchašské jezero, rozlohou přes 18 tisíc čtverečních kilometrů zhruba srovnatelné s kanadským jezerem Ontario. Balchaš je oblíbeným místem rybářů. Když nás místní zastavili s otázkou, kde jsme se v těch zapadlých končinách vůbec vzali, sami si odpovídali: Aha, nejspíš jedete „na rybalku". Rybolov jsme sice nepěstovali, ale domorodci se mu věnují vášnivě. Balchaš je přitom celosvětovým unikátem. Jezero má dvě poloviny, spojené jen úzkým průlivem. Jedna jeho půlka je slaná, druhá sladká.

Zdaleka nejvýraznějším přírodním fenoménem, s nímž se zde cestovatel setká, jsou ovšem stepi. Někdy porostlé kavylem – to je tráva s dlouhými bílými vousy – nebo voňavým pelyňkem. Vzhledem k obrovské rozloze země se stává, že jedete stovky kilometrů zdánlivě stále stejnou stepí.

Zdaleka nejvýraznějším přírodním fenoménem, s nímž se zde cestovatel setká, jsou stepi.

My jsme s kolegy měli to štěstí, že se věnujeme i malým zvířátkům, totiž hmyzu, a tak jsme i ve zdánlivě jednotvárné stepi stále objevovali něco pozoruhodného pro oko i kameru. Jak ale poznamenal náš řidič, cestovat dny a dá se říci i týdny jen stepí bylo i pro něj už „na palici".

Jaderní komáři

Zajímavý, do jisté míry také přírodovědný, zážitek jsme měli na severovýchodě země u velkého města Semej. Když jsme zase jednou uvízli na strašné silnici, na mapě přitom záludně značené jako velmi dobrá cesta, vrhli se na nás tentokrát až nepřirozeně velcí komáři. Aspoň nám se zdáli nadstandardně velicí a krvežízniví.

Možná to však bylo pod dojmem jiné okolnosti. Kazašský Semej má totiž i ruský název, Semipalatinsk. Pokud je vám tento název povědomý, pak právem. Právě zde vznikl v roce 1947 sovětský jaderný polygon, tady vyzkoušela Moskva svou první jadernou bombu. A testy pokračovaly dlouhá léta. Dneska už jde o minulost, ale nám nikdo nevymluví, že ti komáři byli vážně přehnaně obrovští.

Sovětská moc pochopitelně poznamenávala Kazachstán celá desetiletí, nezávislost země vyhlásila až v roce 1991. Pokud jsme měli možnost s místními mluvit (lámanou ruštinou hlavně z naší strany, rusky jinak rozumějí prakticky všichni Kazaši), pak projevovali hrdost na svou zemi, na přírodu, na její velikost.


Měli jsme ale i zajímavou diskusi u jedné pumpy (pro zajímavost, litr benzinu stojí v přepočtu asi 12 korun) na téma, zda i my v Česku litujeme rozpadu Sovětského svazu a celého sovětského bloku. Naše ironické poznámky „Stalin i Brežněv, éto byli navérno molodci", tamní zjevně velkorusky „nabrífovaný" mladík přecházel se shovívavým úsměvem, k incidentu nedošlo.

Debata ovšem probíhala ve městě Zorjansk, kde náměstí vévodila Leninova socha, k níž vedla Sovětská třída. A jako by to nestačilo, do města jsme přijeli z podaltajské vesničky Putintsevo. Nikde jsme sice zpětně „nevygooglili", že by nebohá ves byla aktuálně nazvána podle současného ruského imperátora. Ale, podobně jako to bylo s těmi semipalatinskými komáry, zdálo se nám i Putintsevo dost podezřelé...

Tenkrát na východě

Když se nám na neskutečně špatných silnicích „konečně" rozklížilo auto a čekali jsme na servis, zažili jsme zase zcela jinou atmosféru. Jak vystřiženou z filmu Tenkrát na západě. Místo, označené na mapě jako městys Kaškengel, byl totálně ospalý zapadákov. Jen několik hospůdek s nezbytnou pumpou u křižovatky, z níž vedly silnice několik set kilometrů každým směrem do nejbližšího většího města.
V té naší hospodě jsem leželi na lavicích pod stříškou, vánek přinášel sálavé teplo z okolní polopouště (42 stupňů ve stínu), zhruba každou hodinu přejelo nějaké auto...

K večeru se provoz trochu oživil, přisedl si k nám příjemný chlapík s lahví vodky a sdělil nám: Rusové nás naučili pít, ale neřekli nám, kolik... Po jeho další poznámce, že je bývalý boxer, jsme mu příliš neoponovali. A rodina si ho vzápětí v klidu odvedla ke svému stolu. Blízcí dotyčného opilce přitom vypadali dost muslimsky, jeho vztah k alkoholu byl přesto dost výrazný.

Dali jsme se do řeči i s „naší" hospodskou a mimo jiné vznesli i nepříliš zdvořilý dotaz, jaký že je kazašský prezident. Nejprve přestala rozumět, ale pak se dozlatova usmála (místní ženy i muži často ukládají bohatství do zlatých zubů) a konstatovala, že přece výborný.
Nursultan Nazarbajev je v demokratických zemích označován spíše za diktátora, doma má od roku 2004 prakticky neotřesitelnou pozici. Nicméně pokud můžeme aspoň trochu usuzovat z naší krátké návštěvy, respektive porovnávat život v Kazachstánu se situací v jiných středoasijských republikách, pak je tato země aspoň pro cizince „pohodová".

Nikdy jsme neměli pocit ohrožení, tedy ze strany tamních lidí – pokud jde o komáry a již zmíněné dezolátní silnice, vedoucí často bažinami nebo roklemi, to naopak chvílemi bylo hodně dobrodružné. Dokázali jsme vyváznout i z debat s místními policisty (dopravními, jiní si nás nevšímali). Po jejich pozdravu salam alejkum (asi dvě třetiny obyvatel vyznávají islám, skoro třetina pravoslaví) následovalo naše ujišťování, že jsme „inostranci", že jsme značku omezující rychlost neviděli, že jejich země je krásná – a jeli jsme dál. Bez úplatku.

Země, která přežila nájezdy Čingischána i nadvládu ruských carů nebo Stalina, si současného relativního klidu zřejmě plně užívá.

Nejde ale samozřejmě o tenhle zcela subjektivní pohled. Země s obrovským nerostným bohatstvím (vedle ropy taky uhlí, uran), s hlavními obchodními partnery, jako jsou Rusko a Čína, se v domácí i zahraniční politice zatím vyhýbá nějakým extrémům. Jeví se tak nějak příjemně ospale.

S lidmi nepohnulo ani to, když si Nazarbajev usmyslel vytvořit z vesnice Astana své zcela nové hlavní město, na jehož výstavbu cpe miliardy dolarů z ropy a dalších produktů. „Astana očeň krasivaja," řekl nám jeden pastevec ve stepi. Nikdy přitom v nové metropoli nebyl, a nejspíš se tam sotva kdy podívá. Ale země, která přežila nájezdy Čingischána i nadvládu ruských carů nebo Stalina, si současného relativního klidu zřejmě plně užívá.

Kazachstán

Rozloha: 2,7 milionu km2 (9. největší na světě)
Počet obyvatel: 17,7 milionu (62. na světě)
Hlavní město: Astana
Úřední jazyky: kazaština, ruština
Náboženství: islám (přes 50 %), křesťanství
Prezident: Nursultan Nazarbajev
Získání samostatnosti: 16. 12. 1991