Inspirace

Tajemství Jiřího Voskovce: 11 měsíců vyhnancem na Ellis Islandu

11. srpen 2016 četba na 12 minut
Jiří Voskovec (zcela vpravo) v roli jednoho ze soudců ve slavném filmu Dvanáct rozhněvaných mužů režiséra Sidneyho Lumeta.

Jiří Voskovec (zcela vpravo) v roli jednoho ze soudců ve slavném filmu Dvanáct rozhněvaných mužů režiséra Sidneyho Lumeta.

Foto: Archiv Autor

Herec Jiří Voskovec, od jehož úmrtí letos uplynulo 35 let, uvízl po své druhé emigraci na jedenáct měsíců na Ellis Islandu. Magazín Dotyk přináší jeho dosud nepublikované dopisy významným osobnostem. Prosí je, aby potvrdily, že je přesvědčením demokrat a jakákoliv udání, že sympatizuje s komunisty, jsou nesmyslná.

Letošního 1. července tomu bylo pětatřicet let, kdy v Kalifornii zemřel Jiří Voskovec. Známý herec, který vytvořil v Osvobozeném divadle legendární dvojici s Janem Werichem, žil v USA, kam uprchl před nacisty, již během druhé světové válce.

V roce 1946 se vrátil do Československa, aby po boku osudového parťáka obnovil slávu společného divadla. Když ale zjistil, že společenská atmosféra se radikálně změnila a lidé naslouchají populistickým žvástům komunistů, rozhodl se pro druhou emigraci. Ani jeho americké novomanželce Praha k srdci nepřirostla.

Jiří Voskovec se během dlouhých let v exilu několikrát sešel se svým bývalým hereckým partnerem Janem Werichem, který zůstal v Československu.Jiří Voskovec se během dlouhých let v exilu několikrát sešel se svým bývalým hereckým partnerem Janem Werichem, který zůstal v Československu.Autor: Archiv autora

Hon na čarodějnice

Voskovec nejprve necelé dva roky pracoval jako filmový expert na sekretariátu UNESCO v Paříži. Poté se vydal opět za oceán (v životě již popáté) v domnění, že bez větších potíží naváže na svoji předchozí činnost a vybuduje slibnou kariéru. Z válečného pobytu si udržoval domovský status, platil v USA daň z příjmů, měl dvě otevřená bankovní konta a žádal o americké občanství. 16. května 1950 odletěl z Francie do New Yorku.

Velké bylo jeho překvapení, když po přistání na letišti La Guardia v 11.25 dopoledne putoval v doprovodu úředníka imigračního oddělení rovnou do Battery Parku na spodním Manhattanu. Odtud pokračoval trajektem na blízký Ellisův ostrůvek v ústí řeky Hudson, který byl tím prvním, co miliony migrantů v historii spatřily na americké půdě, když opustily zaoceánské parníky. Musely projít imigrační a zdravotní kontrolou a mnozí zde strávili dlouhé měsíce, než jim byl povolen vstup do USA, v horším případě než byli deportováni zpátky do země původu. Rozlehlé přijímací centrum a ubytovna pro migranty fungovalo v letech 1892–1954.

Voskovec připlul na Ellis Island v domnění, že jde o administrativní omyl a že za pár hodin bude volný. Čekání se protáhlo na nekonečných jedenáct měsíců, aniž mu kdokoliv sdělil, z čeho konkrétně je obviněn.

FOTOGALERIE

Ellis Islandem prošlo za více než 60 let přes 12 milionů imigrantů. Ellis Islandem prošlo za více než 60 let přes 12 milionů imigrantů.

V tísnivé atmosféře první poloviny padesátých let, kdy republikánský senátor Joseph McCarthy rozpoutal hon na čarodějnice, lépe řečeno na skutečné i domnělé komunisty a sovětské špiony, se vznášelo podezření nad úředníky, levicovými intelektuály, studenty, umělci, odboráři a pochopitelně každým nově příchozím z východního bloku. Nebylo těžké stát se podezřelým.

Podvýbory a komise

Již prezident Harry S. Truman vydal v rámci své doktríny zadržování komunismu v březnu 1947 dekret, který nařizoval státním úředníkům podstupovat přezkoumání loajality k USA. FBI mohl shromažďovat citlivé informace a podrobovat dohledu podezřelé organizace a tiskoviny.

Dne 22. září 1950 vešel v platnost tzv. zákon o vnitřní bezpečnosti (Internal Security Act), jenž upravoval imigrační zákony, umožňoval preventivně uvěznit vytipované jedince, kteří by se v případě vyhlášení výjimečného stavu mohli dopustit sabotáží či špionáže, a zřizoval také komisi s úkolem evidovat členy komunistických organizací a spolků.

Kvůli možným sympatiím ke komunismu byli prověřováni i občané jiných států s povolením pobytu. V počátečním období bylo vyhoštěno 3500 lidí, většina přitom žila v USA dlouhodobě.

Obávaný senátor Joseph McCarthyObávaný senátor Joseph McCarthyAutor: Archiv autora

Do dění výrazně promluvil již zmíněný senátor McCarthy z Wisconsinu. Od února 1953 získal institucionální zastřešení pro vypjatou antikomunistickou kampaň v podobě senátního Stálého podvýboru pro vyšetřování (Permanent Subcommittee on Investigations), zaměřujícího se na státní zaměstnance. Za rok a čtvrt se uskutečnilo celkem sto šedesát devět slyšení, k nimž předsedající McCarthy předvolal více než šest set padesát osob.

Paralelně k podvýboru působilo pod střechou Kapitolu několik dalších vyšetřovacích komisí. Mezi lety 1938–1975 fungovala ve Sněmovně reprezentantů pod několika názvy stálá Komise pro neamerické aktivity (House Committee on Un-American Activities).

Vyšetřovací komise pro neamerickou činnostVyšetřovací komise pro neamerickou činnostAutor: Archiv autora

V kritickém období na počátku padesátých let vypracovala vlastní seznamy podezřelých lidí a organizací a dodávala ministerstvu spravedlnosti doporučení, komu věnovat zvýšenou pozornost. Na základě různých udání se takto zapletla do sítí také řada předních československých exulantů, například ministři poválečné vlády, kteří se museli zpovídat, proč seděli za jedním stolem s komunisty.

Korespondence s přáteli

Voskovec dostal doporučení napsat vlastní životopis, přičemž každá věta musela být nějak ověřitelná důkazy, ať už články v tisku, zaslanými dobrozdáními, či přímo výpověďmi svědků. Presumpce neviny neplatila, bylo na něm přesvědčit, že jeho přítomnost nepředstavuje bezpečnostní hrozbou a že se nezapojí do žádné neamerické činnosti.

Voskovec věřil, že právo v zemi svobody nakonec zvítězí. Jeho případu se ujal mladý právník Victor Jacobs, který zaslal kompletní dokumentaci do Washingtonu D. C. k posouzení. Dlouhé měsíce se nic nedělo a zoufalému Voskovcovi nezbývalo než hledět přes mříže na Sochu svobody a světélkující Manhattan. Psal divadelní hry a básně a především prosil známé, přátele, publicisty, filmaře a divadelníky, s nimiž spolupracoval v Americe, aby potvrdili, že je přesvědčením demokrat a jakákoliv udání, že sympatizuje s komunisty, se nezakládají na pravdě.

V archivu na Stanfordově univerzitě se dochoval Voskovcův dopis ze 17. srpna 1950, adresovaný novináři a řediteli československé sekce vznikajícího rádia Svobodná Evropa Ferdinandu Peroutkovi:

Milý příteli,

sedím na tomto pustém ostrově v nekonečné konferenci se svým advokátem panem V. Jacobsem, který nabídl, že Vám doručí tento moták. Věc se má takto. Vraceje se po kdoví kolikáté do Spojených států, byl jsem zadržán na letišti (16. května t. r.) a držán od té doby na tomto ostrůvku. Praví se, že jsem podezříván z komunismu a snad i z tajné služby pro pražskou vládu. Můj advokát dává dohromady tučný spis se spoustou svědectví mnoha Američanů a kolegů z UNESCO, plus překlady mých písní a říkanek, jež dokládají mé přísežné tvrzení, že jakékoliv podezření je nesmysl.
Kdybyste mohl napsat pár slov na kus papíru a řekl, co si o mně myslíte ve spojení s takovým podezřením, byl bych Vám nesmírně zavázán. Vzpomínám, jak v Praze po válce Vám bylo jasno, co si myslím o komunistech. Viděl jste mou poslední hru (Pěst na oko, nové vydání) a líbila se Vám. Snad i víte, že jsem inscenoval tři americké hry v Praze, které se komunistům hrozně nelíbily. Pro Vaši informaci: po únorovém puči jsem s těmi pacholky nikdy nic neměl. Do UNESCA jsem šel na vlastní přihlášku Huxleyovi (Julian Huxley byl britský evoluční biolog a humanista, po založení UNESCO zastával jako první funkci ředitele – pozn. red.). Hoffmeister (spisovatel, malíř, diplomat, sběratel a muž mnoha dalších profesí Adolf Hoffmeister rovněž stál u zrodu UNESCO – pozn. red.) mi přátelsky přitlačil. Žádné politické provázky nebyly připojeny. To všechno už jsem přísežně prohlásil zde. Myslíte-li, že má žádost je spravedlivá, jsem si jist, že mi pár slov napíšete. Doufám, že mi věříte. Doufám, že si nemyslíte, že jsem prase. Já totiž nejsem.

Srdečně Váš Jiří Voskovec

Peroutka neváhal a do dvou týdnů napsal příslušným orgánům dobrozdání. Nepomohlo. Voskovec v izolaci strávil celý podzim i zimu. Čas od času jej navštívili přátelé včetně předúnorového ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky. Ani jeho přímluvy Američany neobměkčily. Stále trvali na důkladném prověření věcí z hercovy minulosti.


Z dopisu Ripkovi, datovaného 17. ledna 1951:

Milý Huberte,

chci Ti jen poděkovat za tu chvatnou návštěvu na mém pustém ostrově. Tvůj výslech byl zajisté znamenitý a Tvá výpověď velmi účinná. Snad Ti atmosféra připadala nepříznivá a zmatená, ale tak to tady chodí, a procedura tohoto „hearingu" je neobyčejně fantastická a groteskní, v doslovném, francouzském smyslu toho slova. Rozhodně však Tvoje přítomnost sama byla pro mne důležitým a příznivým faktorem. (…) Další výslech skončil včera. Zítra se dozvím verdikt. Moc nadějí si nedělám, ačkoliv konečný den výslechu, moje závěrečná výpověď, proběhl znamenitě. Očekávám však, že budu zítra exkludován, abych mluvil češtinou vybranou, v kterémžto případu, abych zvolil češtinu ještě pěknější, se odvolám k Immigration Board of Appeals (instance pro posuzování imigračních kasačních stížností – pozn. red.). To si vyžádá další mírnou sérii týdnů na tomto ostrůvku, leč doufám stále, že se na to někde přijde, že je to volovina a že mne pustí do země. Zatím Ti znovu třesu pravicí, jsem Ti vděčen, měl jsem radost, že jsem Tě uviděl, ale radši bych si byl s Tebou šel někam ožrat hubu. Doufejme, že toho bude lze poměrně záhy dosíci…

Vyšetřovací výbor zahájil závěrečné slyšení s Voskovcem dne 3. března 1951. Protáhlo se na patnáct dní během celého následujícího měsíce. Předstupovali různí svědkové ve prospěch Voskovce, vesměs potvrzující vše, co sám v předchozích měsících vypověděl či napsal. Ukázalo se, že prapůvodem celé anabáze bylo udání nějakého krajana, který údajně viděl v divadelní šatně Voskovce a Wericha během jejich turné po Americe za války komunistické legitimace. Samozřejmě šlo o nesmysl, jenže s dost fatálními, jedenáct měsíců trvajícími následky.

Námět pro film

Až konečně 2. dubna 1951 výbor rozhodl, že k obviněním nebyly za celou dobu dodány sebemenší důkazy a že nemá smysl Voskovce nadále držet. Dostal se na svobodu a, jak známo, rozhodně nezahálel. V červenci už byl v Hollywoodu a točil pro Paramount Pictures snímek Anything can happen.

Celkem se objevil v téměř čtyřech desítkách filmů, prorazil na divadelních prknech Broadwaye, ke si zahrál mimo jiné s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem. Není bez zajímavosti, že v roce 1955 zahrál sám sebe ve snímku I Was Accused: The George Voskovec Story, líčícím jedenáctiměsíční anabázi v internaci. Po odvysílání na stanici NBC veřejnost pochopila, že v rámci boje proti komunismu se děly i nepravosti na nevinných.

FOTOGALERIE

Ve snímku I Was Accused: The George Voskovec Story z roku 1955 ztvárnil Jiří Voskovec sám sebe.

Pro úplnost doplňme, že také zmíněná dvojice Ferdinand Peroutka a Hubert Ripka se o něco později ocitla pod drobnohledem úřadů. Roli znovu sehrála smyšlená udání, možná závist a nevyřízené politické účty z minulosti.

Exilový novinář Ferdinand Peroutka se za Jiřího Voskovce zaručil.Exilový novinář Ferdinand Peroutka se za Jiřího Voskovce zaručil.Autor: Archiv autora

Za Peroutku, jehož pravidelné Sunday talks na vlnách Svobodné Evropy lákaly co týden kvanta posluchačů, se rozhodně postavili nadřízení a odmítli možnost, že by byl suspendován.

Předúnorový ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka sám raději přesídlil do Velké Británie.Předúnorový ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka sám raději přesídlil do Velké Británie.Autor: Archiv autora

Kolem Ripky, který vyučoval na univerzitě v New Yorku, se od konce roku 1953 obtáčel přízrak vyšetřování neamerické činnosti. Rozhodně mu nepomohlo, že ve třicátých letech navštívil jako novinář Moskvu a že po válce v projevech pochválil Stalina. Před neustávající štvanicí raději přesídlil do Velké Británie, kde za pár let podlehl rakovině.

Jiří Voskovec se dožil šestasedmdesáti let, procestoval s filmem a divadlem Spojené státy křížem krážem, avšak jeden ze symbolů země a hlavní turistické lákadlo, Sochu svobody, vytrvale odmítal navštívit.

Z místa, kde se majestátně tyčí, je totiž příliš blízko na dohled Ellis Island. Na příkoří s ním spojené se snažil Voskovec navždy zapomenout.