Velký bratr

Technologie: Největší luxus? Být off-line

1. leden 2016 četba na 9 minut

Foto: redakce

Po většinu časů existence lidstva na planetě Zemi bylo soukromí něco nepředstavitelného, až děsivého. Pro starověkého člověka až natolik, že většina starověkých jazyků takové slovo neznala, nebo pro ně – jako pro většinu děsivých jevů – používala opis. I římská latina pro to, co dnes považujeme za soukromí, používala slova označující tajemství nebo odloučení. Dnes se těžce nabytého soukromí velmi lehce vzdáváme.

To, co dnes považujeme za soukromí, bylo pro starověkého člověka čistě náboženským, spirituálním pojmem. Jen bohové měli nárok na soukromí, některé obřady se děly tajně, ve skrytu, aby je neznesvětil pohled laiků. Mělo to svou logiku. Jen Bůh či panovník s ním ztotožněný byl natolik silný, aby si mohl dovolit být sám. Starověký i středověký člověk se samoty bál. Rodil se, miloval, konal potřebu i umíral obklopený ostatními, protože jen to znamenalo ochranu a naději na přežití. Jednotlivec neměl šanci. I vykonat potřebu bylo bezpečnější spolu s ostatními, protože ruch davu vyhnal škorpiony, hady a další nebezpečnou havěť včetně nepřátel. Ještě do hlubokého středověku si soukromí mohli dovolit i ti nejbohatší jen velmi omezeně.

První důvod byl bezpečnostní. Osamocený člověk se stal snadnou kořistí lapků či divé zvěře. Druhý důvod byl praktický. V opevněném městě nebylo místo a byla zima. I velmi bohaté domácnosti přes celý středověk spaly v jedné velké místnosti, kolem teplého otevřeného ohniště, protože zima byla velmi vlezlá a všude. Zvláštností hradů a klášterů bylo právě to, že měly více místností, které sloužily vyhrazeným účelům, a to tehdejšího člověka fascinovalo. Jenže i šlechtic, pokud chtěl něco projednat utajeně, činil tak nejlépe při bujaré hostině s hlučnou hudbou, v kterémžto rámusu šeptem vedený hovor nezaslechlo ani klevetivé služebnictvo.

Za všechno můžou komíny

Americký historik LeRoy Dresbeck přišel v sedmdesátých letech 20. století s tezí, že největší podíl na růstu soukromí má komín. Proč právě komín? Jeho „znovuobjevení" a šíření v 16. století umožnilo lepší vytápění, menší riziko požárů, snadnější obsluhu, a tím také vznik menších místností, například oddělené ložnice či pracovny. To, co se doposud muselo z praktických důvodů odehrávat na očích všech, mohlo se nadále dít ve skrytu. Přesto je zajímavé, že onen „skryt" nebyl hlavním atributem soukromí. Ve většině západoevropských jazyků je slovo soukromí odvozeno od latinského privare, tedy „zbavený veřejných závazků". A tak to bylo: co bylo soukromé, nepodléhalo kontrole společnosti.  Sociologové proto vysvětlují, že rozmach soukromí je jedním z hlavních předpokladů pro růst tvůrčí činnosti, inteligence a vzdělanosti, na druhou stranu přináší omezení sociálních kontaktů.

Což jsou charakteristické znaky novověkého osvícení: vědeckotechnická revoluce spolu s důrazem na osobnost, namísto středověkého systému přírodních cyklů, tradic a člověka jako nedělitelné součásti společenství. Vědeckotechnický rozvoj pokračoval. Od komínů až k Eastmanu Kodakovi a jeho jednoduchému, kompaktnímu a snadno obsluhovatelnému fotoaparátu v roce 1888, který umožnil rychle zachytit vlastně cokoliv, aniž by to fotografovaný mohl nějak ovlivnit. Což se záhy stalo a první paparazzi skandál byl na světě. 

Fotoaparát stál za dalším mezníkem soukromí, když v roce 1890 popudil americké právníky Brandeise a Warrena k sepsání eseje Právo na soukromí. Ta je dnes považována za jednu z nejvlivnějších prací v americkém právu a základ amerického pohledu na soukromí a dnešního úzu, podle něhož je právo na soukromí hodno ochrany zákonem. Což v roce 1948 stvrdila OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv.

Hranice nastavené facebookem

Pravda také je, že technologický pokrok se od časů páně Eastmana Kodaka nezastavil. Dnešní narušování soukromí jsou mnohem méně viditelná a rafinovanější. Čtenáři teď patrně vytane na mysli „nebezpečí Facebooku", jenže s ním se již internetová společnost vyrovnala a jen u nás se zpožděním přicházejí dozvuky. Darwinovský vývoj zde zafungoval skvěle, mládež rychle v praxi ověřila, že publikovat fotky ve stavu nelegální nakalenosti či ze sexuálního života rychle prověří toleranci rodičů, zatímco zaměstnanecké vynášení informací ze života korporací prověří doložku o výpovědní lhůtě. To není nic, s čím by si svět neporadil, a každý v sobě rychle našel hranici toho, co chce sdílet s úplně neznámými lidmi. Hitem letošního roku se pak stalo zvažování omezování svobod pod záminkou boje proti terorismu.

Svobody osobní, ochrana korespondence či osobních dat by mohly jít stranou, pokud by „existovalo podezření". Často vágní formulace, jejíž volnost děsí i méně paranoidní část uvažující populace. Kam až tohle může dojít a nezbavujeme se soukromí příliš snadno? Podbízivá otázka nemá jednoznačnou odpověď. Soukromí bylo vždy luxusem a jeho existence byla spojená se značně rozsáhlou bezpečnostní situací, s institucionalizovaným pocitem bezpečí, v němž ale mohlo soukromí jít stranou, pokud to instituce a jí hodnocená bezpečnostní situace vyžadovala.

Bezpečnostní koncepty posledních desetiletí tlačí pocit bezpečí směrem od institucí k osobní angažovanosti, když jej místo policie vynucují soukromé alarmy. Svádět ústup soukromí na Facebook nebo boj proti terorismu není správné, problém je mnohem rozsáhlejší. Spíše se zdá, že soukromí se ztrácí tam, kde pro nás přestává mít význam, ačkoliv zde mělo význam ještě nedávno zcela zásadní: například v otázkách sexuální orientace, partnerského a mileneckého soužití, ale i v otázkách firemních, které jsme si doposud uvykali považovat za know-how.

Zatímco sexuální orientace a zvyklosti se dnes spíše staví na odiv či alespoň v euro-americké části světa nebývají problematizovány, vágní přístup k ochraně firemního know-how může překvapovat. Cožpak alespoň na něj by se nemělo vztahovat nějaké tajemství, nemělo by být privátní firemní věcí? Moderním firmám ve skutečnosti často vyhovuje ukazovat věci, na kterých pracují, nechat ostatní dívat se pod ruku, a tím kolem dosud neexistujícího produktu vytvářet významnou pozitivní odezvu. Firmu naopak uklidňuje, že jen ona má dostatečnou exekutivu a intelektuální potenciál k tomu produkt realizovat. 

Naopak stráženým tajemstvím se stávají dříve volně sdílené věci, jenže jev je zatím na počátku a je těžké teď generalizovat. Co má v době totálního sdílení informací cenu? Autentičnost, opravdovost. Jenže jak ta se zahrne do konceptu soukromí? Omezeným sdílením? Zatím nevíme. Přesto se zdá, že částí našeho soukromí se naopak začnou stávat informace, které jsme dříve považovali za zcela veřejné.

Soukromí je šance na přežití

Je nám tedy soukromí vůbec ještě třeba? Opravdu to není překonaný koncept minulosti, zvláště s ohledem na to, že nevíme, v co se vyvine? Na to je stále ta samá a snadná odpověď, bez ohledu na to, že poslední otázku slýcháme od politiků, kteří zároveň nejostřeji vystupují proti zavedení veřejného registru smluv státních institucí a firem. Soukromí osvědčilo zejména v méně rozvinutých společnostech svůj význam. Je z mnoha důvodů jedním z důležitých inciátorů kreativity, přičemž význam kreativity v informační společnosti stále roste. Je zřetelně vidět, že míra vnímání svobody a soukromí v jednotlivých zemích přímo koreluje s ekonomickým výkonem.

Pokud nevěříme tomu, že vědecko-technologická revoluce je u konce, vše již bylo objeveno a vynalezeno, je třeba institut soukromí a svobody chránit nejenom z důvodů vznešených ideálů lidství, ale i z důvodů velmi banálních. Kvůli šanci společnosti na přežití. Co je ale pravděpodobné, řada věcí dnes chráněných jako soukromí přestane mít v brzké budoucnosti smysl coby jeho součást. A naopak se objeví jeho jiné aspekty, které dnes nedokážeme ani domyslet. 

Je pravděpodobné, že přestaneme považovat za problém či vpád do soukromí rozsáhlou vysledovatelnost svých životů elektronickými prostředky, což usnadní živobytí detektivům a lidem, kteří se budou přehršlemi dat prohrabovat a hledat v nich užitečná vodítka a odpovědi na zajímavé otázky. Nic z toho ale neznamená, že bychom se soukromí měli zbavovat vnějším tlakem, protože to ve skutečnosti jen znamená, že je hůře, než bylo. Což nám ti, kteří navrhují omezení soukromí, vždycky taktně zapomínají přiznat.