Tohle je Island

24. červen 2017 četba na 14 minut

Foto: Magdaléna Selingerová

Island člověka nevyvede z míry, Island mu vyrazí dech. Nevystihnou ho fotografie ani videa. Nedokážou totiž zobrazit kontrast síly a bezbrannosti islandské přírody, ani nevázanost a pokoru Islanďanů.

Ze společenské místnosti nejlevnějšího hostelu v Reykjavíku se ozývá brnkání na kytaru. Když kolem sedmé ráno vejdu do prostorné haly, jejíž strop sahá až do druhého patra, musím přivřít oči před paprsky slunce, které se sem valí skrz prosklené stěny. Pronikají do dřeva v interiéru, rozsvěcují ho zevnitř. Mám pocit, že jídelní stoly hoří a sálá z nich příjemné teplo.
Zadívám se ven do světla. Převrácená popelnice, zuřivě poletující sáčky a narýsované linky vodorovného deště mě vrací do reality islandských podmínek. Jsou chvíle, kdy je snazší užít si slunce pod střechou.

FOTOGALERIE

Hráč na kytaru se na mě usměje. Má tvář porostlou chmýřím. Odhaduji, že je to Korejec. Dokonale ale splývá s ostatními, kteří se nad šálkem kávy a toastem zadarmo pomalu probouzejí do severského rána, které si připisuje další atribut – duhu.

Ačkoliv musí bojovat se svou genetickou výbavou, která opomněla položku „plnovous", má na sobě kytarista typově stejný kroj jako u vedlejšího stolu sedící Australan v converskách, jeho kamarád v puntíkované košili upnuté až ke krku nebo jako stádečko mladých Američanů v pletených svetrech s nordickými vzory. Novodobí Vikingové, pomyslím si. Ovšem s chytrými telefony a olejíčkem na vousy, doplňuji si.

Chvíli přemýšlím, z jakých surovin je islandský margarín, který si hlučně škrábu na opečený toast – jestli ho vyčarovali elfové, co bydlí na lávových polích –, a pak už se poslušně přihlašuji na wi-fi dle pokynů z křídové tabule nad barem. Nevím, jaká tajemství se ze svých displejů dozvídají mí zarostlí bojovníci, já chci vědět, jaké bude počasí.

Počasí se mění každou minutou

„Absolutní nesmysl," směje se řidič minibusu, pohodlné kapsle pro turisty, která je vyplivne a zase sežere u všech hlavních islandských atrakcí.

„Předpověď počasí je vtip! Už jste ji někdy viděli rozepsanou po minutách? Protože tak rychle se tady počasí mění."
V jeho další větě „Tohle je Island!" hledám záblesk škodolibého zadostiučinění, protože jedeme už čtvrt hodiny ve zcela neprostupné mlze, ze které při troše štěstí občas vystoupí kluzký černý balvan, někdy dokonce svátečně oblečený do šedozeleného mechu. Cynismus však v jeho tónu hledám marně. Tohle prostě Island je.

Mlha téměř tekuté, hutné konzistence obtéká měsíční krajinu. A pak ji, díky bohu, protne kužel slunce, jehož paprsky se odrazí od lesklého, jakoby
vyleštěného povrchu magmatických kamenů. Je to černá, jakou jsem ještě neviděla. Snad jen v odlesku havraních křídel. Nikdy ale v kontrastu s tak ostře zelenou, díky které se Island jeví o něco laskavější.

Islandská vegetace je doslova opilá nikdy nekončícím přísunem vláhy. Její téměř halucinogenní barva opíjí zase mé smysly. Malebná krajina na kontinentu je v porovnání s ostrými protiklady živelného ostrova jen ospalou zahrádkou.

Necítím se jako turista v zahraničí. Cítím se jako návštěvník Země. Host, který si zaskočil na naši planetu na odpolední čaj, ale ručička na hodinkách mu nesmlouvavě ukazuje: „Tvůj čas zde je omezený." 

Setkání s pokorou

Stojím na spojnici euroasijské a severoamerické desky a vnitřně se vysmívám své maličkosti. Pohledem putuji s vodní masou do průrvy, kde se před miliony let srazily tektonické kry a rozlitá láva utvořila zvrásněnou zemi, na které dnes stojím.

Když pozoruji obří vlny, které dorážejí na černou pláž orámovanou bazaltovými sloupy, a snažím se vzdorovat síle větru, který si se mnou hraje, jako bych byla papírový drak, cítím, že mi po tváři teče slza.

Je to poprvé v životě, co plně zachytím význam slova pokora. Ten pomíjivý zážitek už je pryč, ale od té doby se ve svých vzpomínkách na pláž často vracím. Doteď pro mne abstraktní pojem díky ní dostal zcela hmatatelné obrysy. Obrysy oceánské masy, která bez odpočinku omývá veledílo všudypřítomného islandského sochaře – vychladlé roztavené horniny.
„Nechcete vyfotit?" ptá se mě už třetí americký turista, spolucestovatel z minibusu. Skutečnost, že jsem tu sama bez druha či družky, jim prostě nejde do hlavy. Snad nikdy nezaslechli svůj vlastní tlukot srdce v symfonii s rytmickou melodií přejíždění pražců. Možná nezažili vzrušující brnění v rukou položených na opěrkách, když je síla setrvačnosti zamáčkne do sedadla v letadle. Jen já a cesta, to je snad nejkrásnější pocit, co znám.

„Ne, díky," odpovídám a usměji se omluvně. Je mi trapno za něj. „Doma ti nebudou věřit, že jsi tu byla!" rádoby vtipně se ještě vnucuje Američan. Sám v ruce třímá selfie-
-stick a spěchá na žádané stanoviště, z něhož si třistašedesátistupňové fotografie – se svými hlavami uprostřed a vodopády v pozadí – pořizuje japonský pár.

Je to hotové policejní oddělení, které zabezpečuje důkazy své cesty. Snad doufají, že čím víc Islandu si ukrojí a schovají, tím víc si ho doma užijí. V hodinách matematiky všude po světě se musel stát hrozný omyl, pomyslím si. Mezi prožíváním a frenetickým cvakáním přece existuje pouze nepřímá úměra.

„Bydlíme na řece magmatu. Víme, že to bouchne, jen nevíme kdy," prohodí náš řidič a po téměř neznatelné pomlce, během které asi rychle zhodnotil šance na přežití islandské populace, dodává: „Zvykli jsme si spoléhat na štěstí."

Vypadá maximálně na pětačtyřicet, ale později, když už jsme v minibusu jen my dva, se mi svěřuje, že už má sedm dětí. Začal prý brzy a zimy jsou na Islandu dlouhé a temné. Jako malý je mimo jiné trávil sledováním českého Krtečka.

Jeho vizáž jsou jeden široký úsměv a na pohled hřejivé, ačkoliv ledově modré, oči, kterými zve do svého světa. Světa venkovního koupání v horké gejzírové vodě se svými přáteli. Světa bývalého kapitána rybářské lodi. Světa, v němž každé ráno začíná čtyřmi šálky kávy. Světa, jenž existuje tady a teď a ve kterém nezáleží na tom, kolikrát si pořídíte jeho obrazovou repliku, protože tady už zítra on ani vy nemusíte být.

Typičtí turisté

Hostující tým z minibusu ve složení několika postarších amerických párů, dvojice mladých kanadských kamarádek, uzavřené japonské rodinky a mě postupně pokoří vodopády Skógafoss a Gulfoss („Neměli by tam přimontovat nějaká zábradlí? Přijde mi to strašně nebezpečné!" ozývá se vozidlem), otiskne své šlépěje do písku na monochromní pláži Reynisfjara („Taky sis vzal kousek toho černého kamene? Je úžasný!" chlubí se manželka svému druhovi) a otlapká si ledovec Solheimajökull („Tady Jon Snow potkal Ygritte! To je tak vzrušující," šeptají si téměř všichni).

„Proč sis s námi nešla sáhnout na ledovec? Bála ses?" dobrosrdečně se mě ptá můj dobře živený, asi šedesátiletý soused. „Stačilo mi, že jsem ho viděla," reaguji vyhýbavě a otočím hlavu z okna, což je podle mě jasný signál, že debata skončila. Jenže není.

„Byla to legrace. Připomnělo mi to náš výlet na Antarktidu. To byl nejlepší výlet mého života," povzdechne si zasněně a upraví si kšiltovku. Ve vzduchu zůstává viset nevyřčená pobídka k tomu, aby mi pověděl vše o svém výletu na Antarktidu. Nechávám ji viset. Marně.

„Za ty peníze to stálo. Antarktida byl rozhodně nejdražší výlet, na který jsme jeli. Ale těch prachů nelituju. Ty pracuješ?"
„Ano."

„To je dobře. Peníze tě osvobodí, dají ti možnost vidět svět. Jen pracuj. Rozjeď nějaké podnikání. Udělej si třeba webovou stránku s fotkami vodopádů!"
„Abych mohla jet na Antarktidu?" odtuším tak trochu na půl úst, i když celý sbor vnitřních hlasů v mé hlavě nahlas křičí, že mnoho lidí šťastněji cestuje bez peněz, že vstup na Antarktidu by se měl prostě natvrdo zakázat a hlavně že na web o vodopádech kašlu.

„Jaké bylo nejúžasnější místo, na kterém jsi kdy byla?" křísí Kšiltovka skomírající konverzaci a z jeho otázky lze vytušit, že si připravuje svůj vlastní výčet exotických destinací, které za ty peníze stály taky.

„Asi tady. Na Islandu," odpovídám, tentokrát s pohledem rozhodně upřeným na ubíhající plejádu
komplementárních barev za oknem. Kameny–mech, černá–zelená. Jezírko–usazeniny minerálů, ostře modrá–temně oranžová. Na týle mám zavěšenu pomyslnou cedulku NERUŠIT.

Síla a křehkost přírody i lidí

Vybavím si svíravý pocit v hrdle, který je předvojem slz. Přemohl mě, donutil mě zastavit a zabránil mi dojít až k jazyku ledovce. Ledovce, který zde kraloval nedotčen miliony let, ale každý krok vetřelců mu ukrajuje z jeho majestátu. Jít se na něj koulovat hraničí s velezradou. Přírody i respektu k sobě samému. Letmé pohlazení zelenkavého mechu, kterému se daří na lávových polích, znamená jeho nenávratné zničení, protože přestane růst. Sahají na něj všichni, po dotecích zůstávají mrtvá místečka.

Jen jediný islandský kůň kdy opustil ostrov. Když se vrátil, s pro zdejší faunu neznámými parazity, zdecimoval téměř celou koňskou populaci. Islandská příroda má sice sílu vybuchující sopky, ale také křehkost novorozeněte. Nejistota je jeho mateřským mlékem. Přemítám nad vzácnou pozitivní křivkou populačního vývoje na Islandu a také nad tím, zda by můj tým z minibusu vůbec do tak nejistého světa přivedl sedm dětí.

Cestou z nejznámějšího turistického taháku Islandu – Modré laguny, jejíž fascinující barva vznikla náhodou při procesech v bazéncích parní elektrárny – si povídám s řidičem. „Dříve či později ho stejně pohltí magma, to je nevyhnutelné," komentuje projekt šestihvězdičkového hotelu, který má co nevidět doplnit už tak luxusní spa resort.

Být ponořen do silicemi a minerály magicky zbarvené vody s welcome drinkem v pazouře je pro uživatele Instagramu orgasmem. Vlastně nevím, zda omezení alkoholu na jeden drink v Blue Lagoon zohledňuje riziko omdlení a utonutí v horké vodě nebo spíš potřebu mít jednu ruku volnou a vždy připravenou pro pořizování selfíček. Pragmatickou sudbu islandského Kapitána o konečném zúčtování přírody s předraženým sídlem značkových ručníků by však žádný z igerů, který se cítí #blessed, neměl brát na lehkou váhu.

Cestou zpět do hostelu opírám hlavu o okýnko a oči se mi zavírají pod konejšivými paprsky slunce. Teplé, podvečerní světlo dokáže proměnit krajinu v malý osobní ráj
rámovaný zlatými odlesky kdekoliv na světě. Ačkoliv má pobřeží poloostrova Reykjanes k dovolenkovým plážím daleko, působí na sklonku dne stejně ospale a bezpečně.

Oblaka slaných kapek, které vybuchují jako ohňostroje při každém nárazu vln o útesy, právě smáčejí skupinku, která si vyrazila na procházku na skaliska. Mám chuť se procházet s nimi. „Ti o oceánu nevědí nic," vytrhne mě z polospánku zabručení Kapitána. Do reproduktorů našeho vozítka pak už nahlas pronese: „Podívejte se vlevo. V kteroukoliv chvíli může přijít vlna, která je smete. Nenechte se přelstít hezkým počasím, nemůžete to odhadnout."

Dochází mi, že spoléhat na štěstí sice je islandskou mantrou, ne ale ve chvílích, které můžete ovlivnit – nejlépe tím, že zapojíte rozum. Když později pořizuji dvěma mladým Kanaďankám obligátní fotografii s gejzírem za zády, nabádám je, aby nestály tak prkenně, fotka pak bude dynamičtější.

„Zkuste vyskočit, až řeknu teď," posílám k nim přes síť opatrně míček s návrhem. „Raději ne, mohlo by se nám něco stát," zasmečují zpátky mé vrstevnice. Dochází mi i to, že rozum má své limity, ať už stojíte na bezhlavé nebo opatrnické straně.

Země kontrastů

The journey will take approximately fifty minutes and will take you through lava fields (Cesta bude trvat přibližně padesát minut a provede vás přes lávová pole) je patrně nejnápaditější věta linoucí se z reproduktorů v autobusu, který sváží cestující na letiště.

Pohledem si naposledy ohmatávám siluety svých nových známých, balvanů, a nepochybuji o tom, že zpoza některých z nich mě opatrně pozorují elfové. Na letišti z dlouhé chvíle listuji fotkami, které jsem pořídila.

Dnešní doba nepřeje překvapením, napadá mě. Kamkoliv jedeme, víme už dopředu, jak to tam bude vypadat. Může nás ještě něco vyvést z míry? Island mě nevyvedl z míry, Island mi vyrazil dech. Listuji fotkami a je mi líto, že doma mi opravdu neuvěří, kde jsem byla, jak prorokoval můj soused Kšiltovka.

Ani videa bublajících pramínků a vystřelujících gejzírů nejsou věrná skutečnosti. I kdyby byly ve 3D, bude jim chybět čtvrtý rozměr. Rozměr kontrastů síly a bezbrannosti islandské přírody. Rozměr nevázanosti a pokory Islanďanů. Černé země a zelené vegetace. Ohně a ledu.

V nočním letu z Reykjavíku do Gdaňsku sedím vedle mohutného Poláka. Má v sobě notnou dávku medvědovitosti. Snad byl v minulém životě opravdu medvědem, říkám si, protože nechtěně zabírá kus mého sedadla.

Jezdí na Island pracovat jako dělník, nejčastěji opravuje silnice. Od té doby, co zavedli nízkonákladovou linku z Polska na Island, létá domů téměř každý víkend.

„Opřete si hlavu, slečno," nastavuje mi své velkolepé rámě a já se spánkem přitisknutým na jeho košili opravdu na chvíli usínám. Probudí mě až vzrušené volání pilota: „Podívejte se nalevo!…" Na okamžik nevím, kde jsem, a myslím si, že je to zase Kapitán, který se s námi chce podělit o své ostrovní zkušenosti. Poslušně ale přitisknu nos na studené sklo malého okýnka.

Benziin se rozlil po nebi, pomyslím si. Ale tohle je mnohem krásnější. Sluneční vítr si hraje v atmosféře. „Zorza polarna," usmívá se Medvěd.