Topičem ve vlastním zámku

7. červenec 2016 četba na 23 minut

Foto: J. Rasch

Teplo domova udržuje v osmadvaceti zámeckých komnatách. Stará se o lesy, pole a rybníky, které rodinu živí. Být nimrodem má v popisu práce. Za život ulovil zatím přesně 266 divočáků. Společnosti se cítí zavázán, i proto se Tomáš Czernin, potomek jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, dal na politiku. Jak jinak, než ve straně knížete Karla Schwarzenberga.

Že se dá na vesnici přehlédnout barokní zámek i s přilehlým velkostatkem? Kdo nebyl v Dymokurech, v obci kousek od Poděbrad, neuvěří. Šlechtické sídlo rodiny Czerninů za komunistů nejspíš záměrně zastínila kasárna obehnaná betonovou zdí. Bezohledně postavená na zkonfiskovaném pozemku.

Opuštěného areálu zakousnutého do zámeckého parku se dnes jeho vlastník, státní policie, snaží zbavit. V tendru hledá zájemce, který nabídne alespoň 22 milionů korun.

Časy, kdy se středočeským Dymokurům říkávalo malá Paříž, nenávratně odvály s první republikou. Za války obsadil zdejší zámek wehrmacht a zřídil v něm lazaret. Pak přišla Rudá a posléze Československá armáda.
V době „vlády lidu" si zámek přivlastnilo ministerstvo vnitra a z komnat se staly sklady zbraní a všemožné výbavy ozbrojených složek. Po parketách se proháněly ještěrky neboli vysokozdvižné vozíky. Nádvoří zalil nový majitel betonem.

Když se Czerninové po listopadové revoluci přihlásili o restituci a chtěli se do zámku podívat, podepisoval povolení k prohlídce přímo ministr vnitra.
„Udělali jsme si z prohlídky takovou malou demonstraci. Přišli jsme celá rodina i s malými dětmi. Tehdejšího správce areálu jsme dost zaskočili," vzpomíná Tomáš Czernin.

Dědeček ztrácel, já zažil návraty

Do rodinného zámku veřejnost nechodí, nebylo by co ukazovat. Při naší návštěvě jsme se usadili v pracovně zámeckého pána, aby měl na dosah počítač. Průběžně totiž kontroloval nabídky zájemců, kteří se ucházejí o zakázku na opravu hráze Komárovského rybníka. Protrhla se předloni při stoleté povodni. Nepříjemná událost dodnes správce panství děsí.
„Bylo to hrozné. Nechtěl jsem věřit, že po tom všem, co se podařilo, může přijít taková katastrofa. Člověk ale aspoň zůstává pokornějším. Uvědomuje si, že nemůže být pánem všeho," vzpomíná na přírodní pohromu Tomáš Czernin. Opravdový pán lesů, polí a vod novodobého dymokurského panství.

Když se po skoro třech hodinách povídání loučíme, odchází přiložit do kotlů. „Disidenti byli v kotelnách za komunistů, já jsem topičem za kapitalistů. Občas si takto ze mě známí dělají legraci," říká zámecký pán. V tom, jak vyladit topení celoročně obývaného zámku, má mimořádnou praxi.

Narodil jste se v Plzni a vyrůstal v Krušných horách. Jaké vzpomínky z dětství máte na Dymokury, odkud byl váš dědeček Rudolf Czernin už za války vyštván?

Jezdili jsme sem pravidelně na dušičky, jinak zřídka. Dědečka jsme tu pochovali v roce 1984. Dvacet let žil v Rakousku, kde také zemřel. Chtěl ale být pohřbený v Dymokurech. Na konci života, kdy už odcházel, si myslel, že je pořád tady. Při naší návštěvě jsme se usadili v pracovně zámeckého pána, aby měl na dosah počítač. Průběžně totiž kontroloval nabídky zájemců, kteří se ucházejí o zakázku na opravu hráze Komárovského rybníka. Protrhla se předloni při stoleté povodni. Nepříjemná událost dodnes správce panství děsí.

„Bylo to hrozné. Nechtěl jsem věřit, že po tom všem, co se podařilo, může přijít taková katastrofa. Člověk ale aspoň zůstává pokornějším. Uvědomuje si, že nemůže být pánem všeho," vzpomíná na přírodní pohromu Tomáš Czernin. Opravdový pán lesů, polí a vod novodobého dymokurského panství.
Když se po skoro třech hodinách povídání loučíme, odchází přiložit do kotlů. „Disidenti byli v kotelnách za komunistů, já jsem topičem za kapitalistů. Občas si takto ze mě známí dělají legraci," říká zámecký pán. V tom, jak vyladit topení celoročně obývaného zámku, má mimořádnou praxi.

Narodil jste se v Plzni a vyrůstal v Krušných horách. Jaké vzpomínky z dětství máte na Dymokury, odkud byl váš dědeček Rudolf Czernin už za války vyštván?

Jezdili jsme sem pravidelně na dušičky, jinak zřídka. Dědečka jsme tu pochovali v roce 1984. Dvacet let žil v Rakousku, kde také zemřel. Chtěl ale být pohřbený v Dymokurech. Na konci života, kdy už odcházel, si myslel, že je pořád tady.

Disidenti byli v kotelnách za komunistů, já jsem topičem za kapitalistů. Občas si takto ze mě známí dělají legraci.

Mému otci, který za ním mohl výjimečně narychlo přijet, dokonce řekl, ať ho neruší, že mluví s někým v Dymokurech, kdo ho odchodem na věčnost dávno předešel. Pro můj život byl vztah s dědečkem klíčový.

V čem? Vždyť jste se téměř nevídali, když žil v Rakousku…

Byli jsme u něho na návštěvě v roce 1968, když přišli Rusové. To mi bylo šest let. Tehdy měli moji rodiče logicky strach se vrátit domů a do dubna následujícího roku jsme žili ve Švýcarsku.

Pak se ale rodiče přeci jen rozhodli vrátit se. O prázdninách roku 1969 jsme ještě směli do Rakouska, pak ale rodičům odebrali pasy. Dědečka si z té doby pamatuji jako staršího pána v plné síle.
Na návštěvu prarodičů mě překvapivě pustili jako patnáctiletého. Dědeček byl už nemocný, nešťastný, že je v cizině a rodina není pohromadě. Rodiče jsem od té doby trápil plánem, že budu emigrovat. Tedy až mi bude 18 let, nebo až odmaturuji. Pořád jsem odchod oddaloval.

Někdy ve dvaceti se to ve mně úplně otočilo. Uvědomil jsem si, že patřím do Dymokur. Věřil jsem, že se v zemi poměry změní a život prožiji opačně než dědeček. Že se do Dymokur vrátím. Mnozí mě považovali – v lepším případě – za snílka.

Ani váš tatínek už život na zámku téměř nezažil. Kde se předtucha, že jednou převezmete starost o rodový majetek, ve vás tenkrát vzala?

Na návštěvy v Dymokurech opravdu nemám úplně pěkné vzpomínky. Byl jsem z hor zvyklý na syrový vzduch. Tady bylo třeba o pět stupňů tepleji, přitom jsem promrzl, protože jsem nebyl zvyklý na vlhko. Bylo to tu neutěšené. Nebylo kam jít, celou dobu jsme byli kolem hrobů. 

Jednou jsme se šli projít do lesa. Přišlo mi divné, že byl celý holý, bez listí. Z hor jsem byl zvyklý na smrkové lesy.

To se změnilo, listnáče miluji, kraj mám moc rád a cítím se tu doma. Kolem třicítky jsem se ptal, jestli můj život vlastně už není naplněný, když se mi tak brzy splnila všechna přání.

Urození dělníci

Jak se dědeček Rudolf Czernin vyrovnával se svým osudem?

Těžce. Narodil se v roce 1904 a byl vychovávaný jako majorátní pán. Panství se musel ujmout poměrně brzy. Plně mu padlo na bedra už v 27 letech, protože pradědeček brzy zemřel. A správce ho předtím okradl o dost peněz.

Velkostatek tedy nebyl v nejlepší kondici, ale dědeček se dokázal obklopit dobrými lidmi a během krátké doby vše opět prosperovalo. Pak přišli Němci, uvěznili ho a nucený správce veškerý jeho majetek prodal Protektorátu Čechy a Morava. Po válce se řešilo, jak ho zase vrátit, ale kvůli únoru 1948 už k tomu nedošlo. Už čtyři roky po válce komunisté zpochybňovali, že ho nacisté věznili.

Čím se pak živil?

Vystřídal řadu zaměstnání. Tahal s koňmi dříví v původně vlastním lese. Přišel přitom o dva prsty. Z Prahy pak nařídili, že dědečka musí vyhodit, že neexistuje, aby pracoval ve vlastním lese. Asi nejdéle jezdil s válcem u Staveb silnic a železnic. Pak žil v Rakousku. Podřadnými dělnickými profesemi většinou prošli po komunistickém puči všichni příslušníci šlechtických rodů. Svůj osud nesli statečně.

Foto: J. Rasch

Co třeba dělali někteří vaši příbuzní?

Strýc Bedřich Strachwitz trávil krysy v kanálech. Jako dělník začínal také baron Jaromír Hrubý z Jelení, hrabě Zdeněk Sternberg byl kulisákem v divadle. Můj druhý dědeček Lobkowicz byl zemědělský inženýr, svou profesi ale nesměl dělat a živil sebe a rodinu jako cestář. Pak jezdil s Barkasem. Když Lobkowiczům znárodňovali majetek v Křimicích, byl dědeček dokonce v komisi, která dražila inventář, jenž nechtěli do jiných zámků.

Zapisoval mimo jiné barokní vitrínu vydraženou za 18 korun. Nový majitel ji koupil s tím, že ji pobije a bude z ní králíkárna.

Vnitřní exil na horách

Vracíte se někdy do Krušných hor, kde jste vyrůstal?

Ani ne. Raději mám kraj v paměti, jaký byl dříve. Byli jsme tam jako na konci světa. Mnoho lidí tam nežilo a nikdo se o nás moc nezajímal. Byl to takový vnitřní exil. Bydleli jsme za Nejdkem v domku, který otec vlastníma rukama opravoval.

Prý mu lidé říkali „soudruhu hrabě"?

To jsem neslyšel. Ale zažili jsme různé historky. Otec jezdil sanitkou, kterou vozil i klienty na záchytku s policejním doprovodem. Jeden mladý policista otci navrhoval, aby se stal pomocníkem bezpečnosti. Táta se vymlouval, že má hodně dětí a přestavuje barák. Policista byl neodbytný, pořád ho přemlouval, tak mu otec jednou řekl, že kdyby ho přivedl, nestačili by asi oba počítat schody. On se divil proč. „Copak nevíte, jak se jmenuji?" řekl mu táta a příslušník na to: „Hrabě přece není špatné jméno."

Vystudoval jste vysokou školu. S aristokratickým původem jste už neměl problém?

Kamarádi si mě kvůli tomu dobírali před spolužákem, který vstoupil do strany. Také se divil a já jsem si z něho dělal legraci, že já jako feudál a on komunista jsme vlastně spojenci. Máme stejného třídního nepřítele – kapitalistu. Řekl mi, že to mám úplně převrácené, že feudálové jsou třída ještě reakčnější než kapitalisté. Skutečnost, že jsem mohl studovat, byla myslím daná tím, že v té době už byla revoluce zaměstnána požíráním vlastních dětí. Hůře na tom byly děti třeba komunistů vyhozených z KSČ po roce 1968.

Oslovují vás lidé šlechtickým titulem?

Někteří ano, ale určitě si na tom nezakládám. Nevím, jestli se člověk chce zalíbit, nebo má jiné úmysly. Na svém původu nemám žádnou zásluhu. Předci se stejným jménem něco dokázali a já bych to neměl pokazit. Je to závazek k poctivému životu a snažím se být užitečný.

Loučení s vídní

Přiženil jste se do Vídně. Jak se pak vaší ženě chtělo do vesnice ve středních Čechách?

Manželka byla odhodlanější než já. Nechtěla stěhování oddalovat. V lednu roku 1992 mi otec volal, že už mě tady potřebuje. Ne úplně rád jsem se ve Vídni loučil se svým povoláním projektanta. Myslel jsem si, že tam ještě nějakou dobu pobudu, vydělám peníze, které pak přivezu sem.

Skutečnost, že jsem mohl studovat, byla myslím daná tím, že v té době už byla revoluce zaměstnána požíráním vlastních dětí. Hůře na tom byly děti třeba komunistů vyhozených z KSČ po roce 1968.

Ale 11. srpna 1992, na druhé výročí svatby, jsme se stěhovali sem. Ukázalo se, že to bylo dobře. S tím, co dnes dělám, jsem se sžil rychle. Hned další rok jsem absolvoval myslivecký kurz.

Myslivost je oblíbená kratochvíle, ale pro vás, velké vlastníky lesů a polí, zřejmě i nutnost?

Máme honitbu na vlastních pozemcích, a to je dost práce. Stavy zvěře ohromně narostly a my děláme hodně intenzivní opatření, aby nemohla škodit. V lese oplocujeme nově vysazené stromky, což je dost nákladné. Úlovek každého divočáka je zážitek, mám jich na kontě hodně. (Tomáš Czernin bere ze skříně velký sešit a počítá, kolik divočáků ulovil.) Je jich 266. Jednou budou třeba zápisky zajímavé pro vnuky.

Vnoučat budete mít asi dost, když máte čtyři děti. Přišly hezky po sobě v dvouletých intervalech. Už se z Dymokur rozutekly do světa?

Nejstarší Zuzaně bude letos 24 let, studuje právo a zhlédla se v diplomacii. Jezdí na různé stáže, byla v Ženevě u OSN, ve Vídni u OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Právě se vrátila z Moskvy, kde měla i kurz ruštiny. Dcery jsou jazykově nadané po manželce. Skoro jsem ztratil přehled o tom, kolik jazyků vlastně ovládají.

Čemu se věnuje mladší dcera?

Anička je umělkyně. Studuje teorii hudby a věnuje se baroknímu zpěvu.

Foto: J. Rasch

A bude jednou koncertovat i na rodném zámku?

To nevím. Zatím se spíš veřejným vystoupením vyhýbá. S manželkou, která je hodně hudebně založená, často zpívá. Ale přede mnou se zdráhá.

Syny vedete k tomu, aby pomáhali se správou rodinného majetku?

Oba hospodářství baví, ale do ničeho je netlačím. Starší Wolfgang má už lovecký lístek. Trochu si prodloužil gymnázium, protože byl dva a půl roku v Rakousku. Teď bude maturovat a chtěl by jít na lesnickou fakultu. Je trošku bohém, ale zřejmě má pocit, že je to od něj očekáváno.

Dcery jsou jazykově nadané po manželce. Skoro jsem ztratil přehled o tom, kolik jazyků vlastně ovládají.

Nejmladší Max to má, myslím, jasné: zemědělství. V létě mu bude osmnáct a už má řidičák na traktor. Po střední zemědělské škole by chtěl jít na univerzitu. To mi dělá radost.

Tragický rok 2013

Jak si tu zvykla vaše žena?

Jako pravá Vídeňačka. Její babička byla ze Želetavy. Někdy si dělám legraci, jestli nemá více české krve než já. Hned po svatbě se začala učit česky a mluví perfektně. Měla ve Vídni kamarádku Češku, ke které chodila. Tady pak asi nejvíc pochytila z televize, protože já jsem trávil večery v lese.

Při prezidentské kampani zaútočili odpůrci Karla Schwarzenberga na jeho rakouskou manželku Therese, že nemluví česky. Jak to vaše paní komentovala?

Dost nevybíravě. Byla to sprostá kampaň. Lidé si pak bohužel vybrali, jak vybrali. Zahodili šanci, jakou už asi tak rychle nedostanou. Rok 2013 byl vůbec tragický. Začalo to tím, že nebyl zvolený Karel Schwarzenberg. Zemřel tchán, kterého jsem měl rád. Ke všemu praskla hráz rybníka.

Je to skoro dva roky, co povodně po intenzivních deštích lokálně zasáhly Čechy. Dodnes se s tím vyrovnáváte?

Rybník není přehrada. Bylo tu tolik vody, že ji nemohl udržet. V krajině bylo deset milionů kubíků vody, v rybníce asi 600 tisíc kubíků, čili zase ne tolik. Bývalý místostarosta sem přivezl starosty zaplavených obcí, aby to viděli. Bylo to hrozné. Chvíli jsem měl pocit, že mě možná pověsí. Povodeň v zaplavených obcích ale kulminovala, ještě než došlo k protržení hráze. Nyní se připravujeme na její opravu a musíme budovat betonové přelivy. Rozpočet na tuto akci je osmimístné číslo a do konce října má být dílo hotové.

Z jaké doby jsou zdejší rybníky?

Stavěl je Jakub Krčín a bývalo jich tu daleko víc. Jen za mého pradědečka bylo vysušeno asi šest rybníků, když se stavěla železnice Městec Králové – Křinec.

Zdejší rybníky stavěl Jakub Krčín a bývalo jich tu daleko víc. Jen za mého pradědečka bylo vysušeno asi šest rybníků, když se stavěla železnice Městec Králové – Křinec.

Pradědeček za to dostal doživotní volnou jízdenku po Rakousku-Uhersku. Kdyby tušil, že se jednou bude uvažovat o zrušení tratě…

Co vše patřilo v minulosti k dymokurskému panství Czerninů?

Před pozemkovou reformou náleželo k velkostatku více než šest tisíc hektarů půdy. Za dědečka tu byl nejdůležitější cukrovar, pak pivovar, mlýn, mlékárna, cihelna. Na velkostatek byla navázána i spousta živnostníků. Byl tu fotograf i taxikář, což na vesnici rozhodně nebylo běžné.

Dymokurům se v té době říkalo malá Paříž. Za pradědečka zažily největší rozkvět. Byly tu i plány na vybudování lázní.

Že by konkurence blízkých Poděbrad?

Náhodou tu objevili pramen minerálky, ale víc se už nestihlo. Znovu jsme ho nechali vyvrtat, ale vydatnost není jako dříve. Navíc se ukázalo, že pověsti o mimořádnosti minerálky jsou jen pověry. Je stejná jako poděbradská.

Černínský palác a vzdušné zámky

Hospodaříte v lesích, na polích, máte chovné rybníky. Co je vám nejbližší?

Baví mě všechno, ale nejblíže mám k lesům. Jsem dost konzervativní, a tak to chodí i v lese. Co my nyní sklízíme, na tom nemáme žádnou zásluhu. Co vytváříme, je pro další generace.

Angažujete se v politice. Co kdyby Czernin jednou usedl v Černínském paláci jako ministr zahraničí? Umíte si to představit?

To jsou vzdušné zámky. Politika pro mě nepředstavuje cíl, na kterém bych stavěl život. Nejsem na ní existenčně závislý. Ale jak se mi všechno splnilo, beru to tak, že mám také závazky vůči společnosti a vlasti.

Máte čas navštěvovat se s jinými šlechtickými rodinami?

Samozřejmě, že všechny rodiny jsou nějak příbuzensky propojeny, nebo se jednoduše dobře známe.

Vidíme se tedy často na rodinných oslavách, narozeninách, svatbách, stále častěji bohužel na pohřbech. S mnohými se také na podzim potkávám na honech. Ale nebaví mě moc chodit na jiné zámky. Jen vidím, že každý je praktičtější než náš. Tady jsou jen velké místnosti, dispozičně to není moc vhodné pro bydlení.

A co teprve pokoje vytopit!

Otec dal na radu topenáře z Krušných hor a udělali jsme nové topení. Máme tři zplynovací kotle na dřevo, za normální zimy spotřebujeme 200 kubíků. Dlouho jsem dřevo sám řezal a štípal a několik let topil úplně sám. Občas si ze mě známí dělají legraci, že disidenti topili za komunistů a já za kapitalistů. Na zámku jsem začínal jako „multifunkcionář" – topič, údržbář, popelář, parkový technik. Zpočátku jsem trávu v parku sekal jen já. To bylo v době, kdy hospodářství řídil otec. Zodpovědnost tedy byla na něm, teď už na to nemám tolik času, pořídil jsem si tedy pomocníka. On se o topení stará přes den, já pak povinnost odpoledne převezmu.

Jsem rád, že už to zvládají i synové. Max je přes týden ještě doma a mohu se spolehnout, že přiloží, když musím odjet.

Jak drahý je život na zámku?

To ani nemůžu říkat. Jsem poměrně šetrný člověk a jsem dost alergický na to, když se někde zbytečně svítí. Nesdílím názor, že zámek má svítit, aby bylo vidět, že je to zámek. Žít na zámku v 21. století je anachronismus. Ale vždycky jsem v to doufal. Patří to k povinnosti pečovat o rodový majetek. Doufám, že rodiče, kteří tu s námi žijí, jsou spokojeni.

Rod Czerninů

Jeden z nejvýznamnějších a nejstarších českých šlechtických rodů. Původ odvozuje od panského rodu Drslaviců, o němž je první zmínka z 12. století. Rod se v průběhu věků značně rozrůstal.
V 16. století se rozdělil do čtyř základních linií – chudenické, tasnovické, radnické a nedrahovické. První tři větve zanikly, čtvrtá se rozdělila na jindřichohradeckou a vinořskou. Vinořská se rozčlenila na větev dymokurskou, která žije v Čechách, a na větev následovníků hraběte Josefa, jehož potomci žijí převážně v západní Evropě.

VÝZNAČNÉ OSOBNOSTI:

Diviš (1562–1651) – hejtman Pražského hradu

Heřman (1579–1651) – bratr Diviše, bojoval v bitvě na Bílé hoře, za odměnu povýšen do hraběcího stavu. Dvakrát byl vyslán do Istanbulu, aby zabránil tureckému tažení.

Humprecht (1628 –1682) – vnuk Diviše, byl císařským vyslancem v Benátkách, mj. zahájil stavbu dnešního Černínského paláce na Hradčanech. Koupil panství Kost, Landštejn, Lnáře, Kosmonosy a Vinoř. Začal stavět zámek Humprecht u Sobotky.

Wolfgang Maria (1766–1813) – bojoval v tureckých válkách a v napoleonských bojích. Zakladatel vinořské větve rodu Czerninů.

Otakar Czernin (1872–1932) – byl rakouským ministrem zahraničí. Patřil k okruhu politiků okolo následníka trůnu Ferdinanda d´Este.

Evžen Czernin (1892–1955) – adoptoval ho bezdětný prastrýc František (1857–1932). Vlastnil zámky Petrohrad a Krásný Dvůr v severních Čechách a Jindřichův Hradec. Při záboru Sudet se přihlásil k německé národnosti, ale s okupací Československa nesouhlasil.

Karel Evžen (1920–1940) – starší syn Františka, padl jako voják wehrmachtu ve Francii. Rodinný zámek v Krásném Dvoře obsadili za války nacisté. Rekreoval se tu říšský ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop.

Rudolf Theobald (1904–1984) – potomek vinořské větve, za války vězněný nacisty. Podepsal prohlášení české šlechty v roce 1939. Před únorem 1948 byl posledním majitelem zámku Dymokury a velkostatku.

Theobald (1936) – Rudolfův syn, restituoval zámek, lesy a pole.

Karel Eugen (1956) – restituoval zámek Chudenice na Klatovsku.

Foto: J. Rasch

TOMÁŠ CZERNIN (53)

Jeho otcem je hrabě Theobald Czernin z Chudenic a matkou Polyxena, za svobodna princezna Lobkowiczová, sestra ostravsko-opavského biskupa Františka Lobkowicze, poslance Jaroslava Lobkowicze a Zdeňka Filipa, opata Tepelského.

Má čtyři sourozence – Terezii, Děpolda, Jana, a Gabrielu. Rodina zpočátku žila v paneláku v Chodově u Karlových Varů, pak se odstěhovala do chalupy v Nejdku v Krušných horách.

Vystudoval stavební průmyslovku v Karlových Varech. Titul inženýr získal na ČVUT v Praze, kde absolvoval stavební fakultu, obor konstrukce a dopravní stavby.

Pracoval jako projektant v Pražském projektovém ústavu. V oboru působil i po odchodu do Vídně v roce 1990. Do Čech se vrátil v roce 1992, aby se podílel na správě rodinného majetku v Dymokurech. Nyní je společníkem a jednatelem Czernin Dymokury s. r. o. Rodinná firma spravuje 1500 hektarů lesů, 700 hektarů polí a rybníky.

Angažuje se v komunální politice. Nejprve byl jako nestraník za KDU-ČSL místostarostou Dymokur. V roce 2009 vstoupil do TOP 09, za stranu byl vloni zvolen místostarostou obce. Neúspěšně kandidoval do Senátu, v krajských volbách a do Evropského parlamentu. Vždy ale získal hodně preferenčních hlasů.

S manželkou jsou členy Suverénního řádu Maltézských rytířů. Každoročně organizuje pouť s nemocnými lidmi do Lurd. Nejstarší dcera pořádá mezinárodní letní kemp s hendikepovanou mládeží.

Ve Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů je předsedou Komory soukromých vlastníků.

Manželka Ursula Czerninová, rozená Piringer, pochází z Vídně. Vzděláním je historička. Mají dvě dcery (Zuzana Maria a Anna Maria) a dva syny (Wolfgang a Maxmilian).

Článek vyšel 6. dubna 2015 v Dotyku Styl Royal č. 4/2015.