Trauma jménem Sudety

23. prosinec 2015 četba na 39 minut

Ani po 70 letech se pohraničí nevzpamatovalo z odsunu sudetských Němců a hlavně z příchodu českého obyvatelstva. Naivní představy, že stačí přejmenovat názvy, vyhrnout si rukávy a sklidit po Němcích obilí, vzaly rychle za své. Proč zaniklo 3000 obcí? Muselo se pohraničí stát zpustlou krajinou ruin a eldorádem kriminality, kde dodnes vévodí vykořeněnost, absence identity a slabé sociální vazby?

Rozesmátí muži sklízejí na polích obilí, ženy dojí krávy, nad obchody září nové české nápisy, řetěz lidských rukou vyndává z korby náklaďáků nábytek a přes silnici visí mezi čerstvě nabílenými chalupami transparent s nápisem „Vítáme nové hraničáře“.

Také znáte ty těsně poválečné filmové záběry nadšených českých novoosídlenců bývalých Sudet? A pamatujete si na ten optimistický hudební doprovod, do nějž tak pěkně zapadala pateticky pronášená hesla komentátora, jako „Tak začíná vzkvétat naše české pohraničí“ nebo „Konečně si hospodaříme sami“ (více viz První sudetská desetiletka)?

Počet lidí hlásících se k německé národnosti v ČSR

**

Málem to vypadalo, že je vyhráno – stačí přece nahnat pár brigádníků na žně, na hrázděné domy pověsit česká hesla a život půjde dál jako za Němců.

Přirozeně už za rok – a ještě víc za deset let – se ukázalo, že to byly bláhové představy a čirá propaganda. Prázdné domy rychle zchátraly, pole zarostla. Je celkem jedno, jestli tehdy filmaři točili někde ve Slavkovském lese u Mariánských Lázní, na Knížecích Pláních na Šumavě, u Javorníku v Jeseníkách nebo u Nové Bystřice na Jindřichohradecku.

Dnes, 70 let po odsunu, víme, jak tristně to slavné české „dobytí“ někdejších Sudet dopadlo. Že se žádný zázrak sociálního inženýrství po vyhnání 2,8 milionu Němců nekonal. A že pouhá stabilizace dotčené třetiny českého území byla vykoupena tolika ztrátami a omyly, že mluvit o nějakém českém vítězství prostě nejde.

První sudetská desetiletka

1945

Musí domů!

„Němci musí republiku opustit! Musí domů! Tak vypadá sběrný tábor pro Němce v Mariánských Lázních. Zahraniční novináři se přesvědčili, že s Němci zacházíme velmi slušně. Jejich oči a naše kamera viděly to samé – usmívající se děti, dobře živené lidi. … Němci mají vytápěné vagony (film zabírá dobytčáky s kouřícími rourami – pozn. red.). A protože jsou zvyklí na ‚větší životní prostor', jede jich v každém vagonu jenom třicet."

1946

Takoví jsou Němci!

„Nová ves u Tachova lehla popelem. Přijeli jsme na místo za několik hodin poté, co vzplanul první domek. A již bylo zničeno 76 obytných stavení, 56 stodol a 60 stájí. Při ohni nepřišel nikdo o život, ale škoda se odhaduje na 8 milionů korun. Kdo zapálil? Můžeme to říci přímo – Němci. Němci nejenom zapálili, ale také nehasili. Celou vesnici nechali napospas plamenům a rozutekli se. V celé vsi zůstalo jen několik Čechů, ti ale nemohli hořící vesnici zachránit. … Němci, kdo jiný, ničí, pálí český majetek. Němci! Takoví jsou! A proto ven s nimi!"

1946

Vybudujeme blahobyt!

„V srpnu bude v Liberci zahájena výstava Budujeme osvobozené kraje. Výstava bude přehlídkou velké budovatelské práce, která již byla v českém pohraničí vykonána. Bude také důkazem, že české pohraničí není zaslíbenou zemí pro dobrodruhy. Důkazem, že ti, kteří zůstali v našem pohraničí, jsou rozhodnuti vybudovat blahobyt svůj i své země na tvrdé a poctivé práci."

1946

Spoléháme na mládež!

„Osidlování pohraničí je ještě na mnohých místech nedokončeno. Některé vesnice jsou poloprázdné, domy opuštěné. Na pastvinách se pase dobytek téměř bez dozoru. Na polích leží požaté obilí, které nikdo nesváží do stodol. Někde dokonce ani žně nezačaly. Ministr zemědělství Julius Ďuriš si zajel na Prachaticko, aby na místě posoudil situaci. Zemědělství v pohraničí potřebuje pracovních sil. To je příčina, pro kterou byla vyhlášena pracovní mobilizace pro dva ročníky mládeže. Ještě dříve, než vypršel nástupní termín mobilizace, přihlásilo se sto dobrovolníků z holešovického svazu mládeže k odjezdu do pohraničí. … Mládež, na kterou se stát může spolehnout v těžké situaci, je příslibem."

1946

Každý musí přiložit ruce k dílu!

„Je konec září 1946. Z malé vesnice Eisendorfu na československo-

-bavorské hranici byli odsunuti poslední Němci a takhle to vypadá! Stavení opuštěná, byty vykradeny, na polích ještě stojí obilí, hospodářské stroje jsou rozbity na opuštěných polích, kde není živé duše. Ale přece není tak zle. Na výzvu ministerstva sociální péče odjely do pohraničí první dobrovolné brigády mládeže, ročníků 1927 a 1928. Nejdříve bylo nutno postarat se o pořádné bydlení. … Hoši nakrmili a napojili hladový dobytek. … A pak všichni rychle na pole! Ani okamžik nesmíme promeškat. Obilí je třeba posekat, dát do panáků a vymlátit. Stovky a tisíce mladých pochopily svou povinnost a dobrovolně šly zachránit letošní úrodu. Nikdo nesmí zůstat doma, každý musí přiložit ruku k dílu. Každý si musíme vzít příklad ze zdatné a obětavé české mládeže!"

1948

Konfiskáty poslouží lidu!

„Průmysl našeho pohraničí učinil rozhodný krok na cestě k socialismu. Pokusy reakce o zašantročení národního majetku se nepovedly. Oprávněné přání všech našich hraničářů se splňuje. Továrny kapitalistů a zrádců národa se nestanou zbytkovými fabrikami. Jsou přivtěleny k národním podnikům a budou sloužit lidu."

1949

Odměňujeme poctivou práci!

„Hornické město Bílina se chystá na mimořádnou událost. Prvních 182 rodinných domků bude dnes přiděleno osídlencům do vlastnictví. Však si mnozí z nich zasloužili vlastní domek už dávno. …

A proto jsou tito úderníci také mezi prvními, kteří dostávají dekrety na domky. V lidově demokratickém státě se poctivá práce nejen oceňuje, ale také odměňuje."

1954

Rožmberk vítá nové hraničáře!

„Křikavovi z Prahy 12 jsou jedni z prvních, kteří se rozhodli dosídlit pohraničí. (Kamera zabírá transparent s nápisem Plníme usnesení strany a vlády – dosídlujeme pohraničí.) Městečko Rožmberk nad Vltavou a všichni jeho obyvatelé připravili novým hraničářům srdečné a upřímné přivítání. (Záběr na transparent Vítáme nové hraničáře do obce Rožmberka. Dělník za rolníka – rolník za dělníka.) Druhý den ráno se ve městě lehce poznalo, kde bydlí noví občané. Jejich domky byly ještě slavnostně vyzdobeny a od časného rána se v nich pilně pracovalo. Začínáme nový život!"

1954

Brigádnice už na Tachovsku zůstane!

„České pohraniční kraje mohou uživit desítky rodin, které se rozhodnou dosídlit naše pohraničí. Dobré podmínky pro nové osídlence jsou i v Hoštce u Tachova v Plzeňském kraji. Zdejší obyvatelé, jakmile skončily jarní polní práce, začali s adaptacemi domků. Střechy jsou už po celé vsi v pořádku, urychleně se upravují vnitřky a provádí výkop pro kanalizaci. Na pomoc přišla i děvčata z blízké moštárny. Věra Korejtová, až skončí brigádnické práce, zůstane v Hoštce a bude pracovat na zdejším státním statku. Zůstanou i ostatní děvčata, kterým se tu líbí. … A tak začíná mizet rozdíl mezi vnitrozemím a pohraničními kraji."

1954

Zbytek dosídlí armáda!

„K těm, kteří se již přihlásili k osídlení našeho pohraničí, přibudou brzy i příslušníci naší armády, kteří na podzim končí základní službu. Rozjeli se na místa, kde národní výbory upravují pro nové osídlence domky. Tato skupina vojáků přijela do Sklářů na Šumavě. Přivítal je tu předseda místního národního výboru František Probošt. Otázek bylo hodně – o práci v JZD, Strojní traktorové stanici, a pak si vojáci prohlédli domky, které se zanedlouho stanou jejich novým domovem."

„Pohraničí se v poválečných desetiletích stalo ukázkou toho, jak těžké je uměle konstruovat společnost tam, kde chybí přirozené sociální vazby, tradiční identity i pouto mezi lidmi a krajinou, kterou obývají,“ říká historik Matěj Spurný z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

„Nemohla se naplnit většina velkolepých plánů hovořících o pracovitém kolektivu stojícím na stráži před vnějším i vnitřním nepřítelem. Pohraničí svoji identitu dodnes pracně hledá a ukazuje se, že to bez návaznosti na starší vrstvy paměti tohoto kraje určitě nepůjde,“ shrnuje sedmdesátiletý výsledek obřího sociálního experimentu.

Bylo tedy vyhnání Němců chybou? Nemělo jich být odsunuto méně jako třeba v Polsku (více viz Odkud po válce vyhnali Němce), aby úbytek obyvatelstva nebyl tak fatální? A mohlo dosídlení dopadnout jinak, kdyby komunisté nenastolili v roce 1948 svou rudou diktaturu?

To všechno jsou legitimní otázky, na které dnes s odstupem mají historici a sociologové nejrůznější odpovědi.

Česká svoloč má pré

Vraťme se však nejdřív přesně o sedmdesát let nazpět, na počátek října 1945. Tehdy už se pás československého pohraničí od Opavy přes Šumperk, Ústí nad Orlicí, Trutnov, Liberec, Děčín, Teplice, Karlovy Vary, Cheb, Tachov, Prachatice, Nové Hrady, Třeboň, Znojmo až po Břeclav – vlastně jen s výjimkou Náchodska a Domažlicka – nacházel v jakémsi poločase rozpadu.

V rámci takzvaného divokého odsunu (který však byl organizovaný z Prahy a nešlo jen o akt lidové msty – viz Doba probouzí sadisty a Kronika letní pomsty) již bylo ze země vyhnáno na 750 tisíc až 820 tisíc Němců. Tedy celá čtvrtina celkového počtu.

Jako první se vyprázdnily vesnice a města v nejbohatší oblasti někdejších Sudet – na Ústecku a Chomutovsku. A zůstane navždy hanbou někdejšího národa Masarykova, že se hned po skončení války do těchto míst vypravili zlatokopové z přilehlých českých vnitrozemských okresů a bezuzdně vyrabovali v prázdných chalupách všechno, na co přišli.

„Od nás z Hořovic odjely už koncem května na Podbořansko a Chomutovsko desítky rodin, prý osidlovat pohraničí. A třeba můj soused se po pár dnech vrátil s náklaďákem plným starožitného nábytku, v němž dodnes žijí jeho děti. Podobně obtěžkáni se vrátili i jiní,“ uvedl například pro týdeník Dotyk devadesátiletý pamětník, který si však s ohledem na sousedské vztahy nepřál zveřejnit jméno.

Městečko Branná v podhůří Jeseníků, dříve Goldenstein čili Kolštejn, se po čtyřicetiletém živoření teprve v posledních letech stalo magnetem pro turisty.Městečko Branná v podhůří Jeseníků, dříve Goldenstein čili Kolštejn, se po čtyřicetiletém živoření teprve v posledních letech stalo magnetem pro turisty.Autor: Dotyk redakce

Městečko Branná na Jesenicku v roce 1935Městečko Branná na Jesenicku v roce 1935Autor: Dotyk redakce

Pouhá stabilizace třetiny českého území byla vykoupena tolika ztrátami a omyly, že nelze mluvit o českém vítězství.

Nově vznikající státní správa o rabování v pohraničí dobře věděla. Někteří důstojníci armády byli z chování civilistů včetně představitelů místních národních výborů zděšení a stěžovali si nadřízeným. „Samý vyžírka a samý darebák. Prostě samé bahno,“ napsal poručík Bořivoj Kraus do hlášení o tom, co viděl v pohraniční vsi Moldava v Krušných Horách. „Ti lidé jdou sem jedině s tím úmyslem, aby kde se co dá ukradli. Hnusné,“ popisuje etapu, která měla položit základy nového českého pohraničí.

Nedávno zesnulý severočeský historik a sociolog Quido Kastner ve své studii Osídlování českého pohraničí od května 1945 ovšem zdůrazňuje, že i přes řadu „loupežných“ krátkodobých výprav už v létě 1945 přišlo do bývalých Sudet (toto označení bylo ministerstvem vnitra zakázáno hned 24. května 1945) hodně Čechů z vnitrozemí, aby tam opravdu našli nový domov. Za štěstím šli hlavně ti nejchudší.

Stav osídlení pohraničí v květnu 1947

**

„Získání zemědělských usedlostí i jiných nemovitostí po Němcích znamenalo pro ně majetkový vzestup,“ připomíná Kastner.

Faktem je, že každý přistěhovalý Čech měl nárok až na 13 hektarů půdy. Což byl často první větší majetek, který dotyční v životě měli. Jinou věcí bylo, že mnozí vůbec neuměli hospodařit a že třeba čeští repatrianti z Rumunska byli později odbýváni pouhými třemi hektary. Nebo že se na každém přídělovém dekretu skvěl podpis komunistického ministra zemědělství Julia Ďuriše, což novým přistěhovalcům připomínalo, které partaji vděčí za bezpracně získaný majetek a koho bude výhodné dál podporovat.

„Z nově přišlého obyvatelstva, které v pohraničí zůstalo, formovala se spolu se starousedlíky občanská společnost,“ zdůrazňuje Kastner, že zpočátku existovala nemalá šance na rychlé zakořenění českých lidí v Sudetech.

Mohlo se tak podle něj stát spontánně prostřednictvím živnostníků a zemědělců. Ti by totiž připoutáním k majetku a půdě získali ihned vztah k novým lokalitám.

Navíc v letech 1945 až 1948 existovaly snahy zakládat v pohraničí tmelící spolky, jako byl Sokol, a pomocí organizování různých národních oslav a poutí vytvořit kontinuitu se životem za první republiky.

Naplánovaný úpadek

Jenže pak přišlo znárodnění, nástup komunistů, kolektivizace zemědělství a rušení spolků a veškeré úsilí o vytvoření fungující občanské pospolitosti přišlo vniveč. Spontaneita se komunistům nehodila do krámu, protože chtěli z pohraničí vytvořit sociální laboratoř, kde jako první u nás vznikne lepší společnost nového typu.

„Musí přestati dosavadní naprosto neplánovité přesídlování jednotlivců (Čechů) na vlastní pěst do pohraničí a očekávání, že se prostě Němci mechanicky nahradí Čechy, aby se namnoze ve stejně nepříznivých poměrech, se stejnými chybami a omyly jen ve starém pokračovalo,“ píše se v prvním osídlovacím plánu nově zřízeného Osídlovacího úřadu už v létě 1945.

V dokumentu stojí i další pozoruhodná věta: „Zúčtujeme jednou provždy s odvěkým odpůrcem, a to za cenu převzetí všech důsledků z toho vyplývajících.“ Lidově se této strategii později začalo říkat „I kdyby v pohraničí měly růst kopřivy“. A tak měl úpadek donedávna vyspělého území někdejších Sudet (více viz Země zvaná Sudety) rychle pokračovat.

Už od počátku bylo totiž jasné, že na dosídlení nebude dost lidí. Českých starousedlíků v pohraničí zůstalo na 250 tisíc, Němců kolem 200 tisíc (a i to českému veřejnému mínění připadalo moc) a z vnitrozemí mohlo přijít maximálně milion dvě stě tisíc českých přistěhovalců.

Hned po skončení války se na bohaté Ústecko a Chomutovsko vypravili zlatokopové z přilehlých českých okresů.

Kde se vzaly Sudety

V roce 1903 použil politický aktivista a publicista Franz Jesser v jedné ze svých studií poprvé termín Sudetendeutsch (sudetští Němci) jako označení pro německojazyčné obyvatelstvo Českých zemí (na rozdíl od Alpendeutsch – tedy Němců ze zemí dnešního Rakouska, popřípadě Slovinska). Během následujících dekád se toto slovo prosadilo a bylo široce užíváno.

Franz Jesser (1. 7. 1869 Svitavy–16. 3. 1953 Frankfurt nad Mohanem) byl československý politik německé národnosti a senátor Národního shromáždění ČSR za Německou národně socialistickou stranu dělnickou (DNSAP).

Což jsou jen necelé dvě třetiny původního stavu (více viz Země zvaná Sudety). A tak se z nouze udělala ctnost.

„Máme možnost při novém organisování západního a severozápadního pohraničí vytvořiti si přírodní val, který by nás zase pomáhal chránit proti přívalům ze západu, jako to po věky dělal náš historický pohraniční hvozd,“ přišel Osídlovací úřad s nápadem neosídlovat již vesnice na západní hranici. Jinými slovy – obyvatelstva mělo nově od vnitrozemí k hranicím ubývat, a ne naopak jako dosud.

Plán zároveň jednotlivým oblastem pohraničí určil využití a tím i hustotu osídlení. V severozápadních Čechách měl být udržen průmysl, avšak zemědělství jen v úrodných oblastech. Úsek od Krkonoš po Jeseníky a jižní Morava měl být osídlen v dosavadní hustotě a určen k rekreaci. A Český les, Šumava a jihočeské pohraničí měly být naopak osídlovány co možná nejméně.

„Protože se jedná o strategickou hranici prvního řádu,“ vysvětloval to už v létě 1945 plán Osídlovacího úřadu.

Z čehož plyne, že pozdější zánik stovek obcí a měst na hranici s Bavorskem a Rakouskem nebyla náhoda, ale úmysl.

Tak se třeba hned po válce vůbec neosídlil celý Rajchéřovský výběžek u Starého Města pod Landštejnem v jižních Čechách, kde se katastry několika zbořených obcí proměnily plánovaně v les a louky.

Pohraniční Babylon

Vytvoření občanské společnosti v pohraničí silně zkomplikovalo i to, že sem vedle starousedlíků, Němců a kolonizátorů z vnitrozemí přicházeli nebo byli verbováni lidé s nejrůznějšími kořeny. Podle historika Matěje Spurného se hned po válce vymyslelo, že do bývalých Sudet budou posílány i různé skupiny reemigrantů. V důsledku šlo o 202 tisíc lidí, jimiž se aspoň trochu zahustilo málo dosídlené pohraničí.

Jako první začali spontánně přijíždět čeští repatrianti z Polska (podle údajů statistického úřadu 7464 osob) a vídeňští Češi. Zprvu přicházeli i emigranti z Francie (5289 osob), Belgie a Spojených států amerických, jenže jejich zájem ustal, jakmile zjistili, že výměry přidělované půdy jsou jen do třinácti hektarů.

Po roce 1946 začala organizovaná reemigrace. Přišla nejpočetnější skupina volyňských Čechů, což bylo na 40 tisíc lidí včetně vojáků Svobodovy armády, a usazeni byli do oblasti Ústecka a Karlovarska.

Osidlování pohraničí po druhé světové válce provázela masivní propagandistická kampaň.

Kolektivní vina?

Tváří v tvář zločinům, které byly spáchány jménem německé říše, je každý Němec volán k odpovědnosti. Naše odpovědnost je kolektivní. Otázka je, v jakém smyslu musí každý z nás pociťovat svůj díl odpovědnosti. Bezpochyby v politickém smyslu společné odpovědnosti každého státního příslušníka za činy, kterých se dopouští stát, k němuž přísluší. Ale ne nutně i v morálním smyslu faktické nebo intelektuální účasti na zločinech.

Karl Jaspers, německý filozof (1883–1969), v knize Otázka viny z roku 1946

„Stojí za zmínku, že právě mezi reemigranty z ukrajinské Volyně neměli komunisté dominantní vliv, což je znervózňovalo,“ říká historik docent Tomáš Staněk ze Slezského zemského muzea v Opavě. Volyňáci jako sedláci a lidé silně nábožní měli totiž osobní trpkou zkušenost se stalinským komunismem.

Proud repatriantů pak uzavírali Češi a zejména Slováci z Bulharska (5208 osob, usazení v jižních a západních Čechách), Maďarska (4076 osob, usazení na západě a severozápadě Čech), Jugoslávie (3870 osob, usazení na jižní Moravě) a Rumunska (usazení v Novohradských horách na jihu Čech a v Jeseníkách). S touto poslední skupinou repatriantů úřady většinou „zacpaly“ největší pohraniční pustiny a z většiny dotyčných udělaly lesní dělníky.

Aby byl pohraniční Babylon ještě pestřejší, bylo sem ze Slovenska v období od listopadu do února 1947 přemístěno na 45 tisíc slovenských Maďarů, kteří kvůli Benešovým dekretům přišli o československé občanství. Většina z nich se po čase, jakmile jim skončila pracovní povinnost, vrátila zase na Slovensko. Ze Slovenska přišla do bývalých Sudet za prací také velmi početná skupina Romů.

Asi nejexotičtějšími osídlenci se pak stalo 20 tisíc řeckých komunistů, kteří prchali před pronásledováním v Řecku. Usazeni byli převážně v okresech Bruntál, Jeseník a Šumperk.

Důsledek tohoto sociálního experimentu, v němž se člověk cenil jen jako pracovní síla a kdy byla hlavní prioritou obnova pohraničního průmyslu, byl fatální. Jednak proto, že komunisté v pohraničí už ve volbách v roce 1946 obdrželi 53 procent hlasů, zatímco jinde v republice průměrně jen 40 procent. V bývalých Sudetech zkrátka chyběli velcí sedláci, tradiční spolky i vliv církví.

Někteří důstojníci armády byli z chování civilistů včetně představitelů místních národních výborů zděšení.

Převaha dosavadních dělníků, nádeníků i odborníků – ti byli zejména z řad Němců – rovněž způsobila, že daleko rychleji se dařilo osídlit města než vesnice. Z nich naopak první nadšenci začali záhy prchat, zejména když v době nuceného zakládání družstev přišli o vysněnou půdu. Až chalupa spadne, tak půjdeme, říkali si. „Městský styl života a průmyslová produkce, jak se ukázalo, byly snadněji přenosné do nového prostředí,“ vyvozuje Spurný.

Tak Sudety vstoupily v 50. letech do další fáze svého úpadku. Velká města, kudy doslova protékali problémoví lidé, se potýkala s enormní kriminalitou a alkoholismem, zatímco venkov pustl.

Odkud ještě po válce vyhnali Němce

Polsko

Ze západního Polska (Slezsko, východní Braniborsko, východní Pomořansko, Gdaňsk, Dolní a Horní Slezsko, východní Prusko) bylo rozhodnutím postupimské konference a tzv. dekretů prezidenta Bieruta vysídleno na 10 milionů Němců. Odešli z do té doby německého území, které připadlo Polsku jako válečná kořist (náhradou za území na východě, obsazená Sovětským svazem), a jejich majetek propadl polskému státu.
Přesto zejména v Horním Slezsku smělo zůstat daleko více Němců (1,2 milionu), než tomu bylo v československém pohraničí. Jejich národní identita totiž nebyla jednoznačná a navíc mnozí z nich byli odborníci v uhelných dolech. Rovněž v Dolním Slezsku smělo zůstat na 150 000 Němců. I díky tomu je dnes Slezsko nejoblíbenějším místem zahraničních investic v Polsku.
Roku 2005 Polsko přijalo nový zákon o národnostních menšinách, podle něhož se na 25 obcí v Horním Slezsku s více než dvacetiprocentní německou menšinou populací stalo dvojjazyčnými.
Na rozdíl od Československa mělo Polsko k dispozici dostatečný počet lidí z východu, jimiž nově osídlilo zabraná německá území. V Polsku se ani nekonalo devastující znárodnění a kolektivizace zemědělství. Polské „Sudety" proto po válce nepostihlo vylidnění ani hospodářský ani společenský úpadek, jako tomu bylo v Československu.

Maďarsko

Na základě rozhodnutí postupimské konference byla z Maďarska vysídlena rozptýlená německá menšina o 250 tisících lidí. Odešli do Rakouska a Německa.

Rumunsko

Na základě rozhodnutí postupimské konference byla z Rumunska vysídlena německá menšina o 75 tisících lidech. Odešli do Rakouska a Německa.

Rusko (Sovětský svaz)

Už v letech 1941 a 1942 byl milion ruských Němců přesídlen na Sibiř a do střední Asie.
Další Němce Rusové vysídlili po válce do Německa. Šlo o 320 tisíc Němců z Pobaltí, 2,2 milionu Němců z východního Pruska a 75 tisíc Němců ze zabrané rumunské Besarábie. Dalších 310 tisíc ruských Němců z Pobaltí a z Ruska bylo po válce deportováno znovu na Sibiř a do střední Asie.
Obsazená území na západě (východní Prusko, východ Polska, rumunská Besarábie) Sovětský svaz osídlil Rusy. Centrum bývalého východního Pruska – nyní Kaliningradskou oblast – proměnil v obří vojenskou základnu na Baltu. Válkou zcela zničené území postihl úpadek, trvající dodnes.

Jugoslávie

Na základě rozhodnutí postupimské konference byla z tehdejší Jugoslávie po válce vysídlena rozptýlená německá menšina o 200 tisících lidí. Odešli do Rakouska a Německa.

Už v roce 1947 úřední správa hlásila, že okresy Tachov, Horšovský Týn, Domažlice, Klatovy, Sušice, Prachatice, Český Krumlov a Kaplice se nedaří osídlit a že kolem 75 procent obytných domů je prázdných.
Tehdy se Sudety či pohraniční oblasti proměnily ze zlatokopeckého Klondiku v prostor s mizernou pověstí, kam se chodí za trest.

Nejsou sudety jako sudety

Teď udělejme střih do současnosti. Vjíždíme do malé jihočeské vesničky Buk tři kilometry západně od Jindřichova Hradce.

Upravené domky včetně nové zástavby, vyšňořený kostelík svatého Floriána, pěkné hřiště na návsi s novým vkusným přírodním přístřeškem pro pořádání společenských akcí.
Nikdo by neřekl, že jsme v onom sudetském Klondiku, ačkoli právě německojazyčná „kapsa" sahající od hornorakouských hranic u Nové Bystřice až téměř k Soběslavi byla v říjnu 1938 odtržena od republiky.

„V Buku – německy Buchen – nebyl po válce skoro žádný český starousedlík. Téměř všechny tamní domy šly do přídělu," říká pro týdeník Dotyk Petr Stašek z katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci. Důvodem, proč dnes v Buku nenarazíte na zchátralost a úpadek, jinde tak typické důsledky sudetské minulosti, je nejspíš v tom, že sem v roce 1945 přišli převážně jen lidé z českého okolí, vesměs zdatní sedláci nebo aspoň chalupníci.

Dalším střihem se přenesme do městečka Branná v západním podhůří Jeseníků. Typické Sudety, kde se kdysi i natáčel ponurý film Zánik samoty Berhof podle Podzimních novel Vladimíra Körnera a v jehož okolí se částečně odehrává i podobně temný příběh snímku Alois Nebel.

Mohutná radnice dává tušit, že Branná – do roku 1945 Goldenstein a do roku 1949 Kolštejn – bývala městečkem s tisícovkou obyvatel.

Konec sudet v Čechách

Ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu „Sudety", jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu „pohraniční území". Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy.

(Úřední list Československé republiky, 24. května 1945, číslo 8)

Dnes tu žije jen 300 lidí s velmi pestrými rodinnými kořeny, kteří bydlí v roztroušených domech přeživších demolice nedosídlených či opuštěných ruin v šedesátých letech.

Po čtyřicetiletém komunistickém živoření na konci světa se Branná – tehdy opravdová „díra u Hanušovic" – teprve v posledních dvaceti letech mění ve zvelebené, turisticky přitažlivé místo s penziony a pěkným skiareálem. Vnitrozemské standardy zde ale pořád plně nefungují. „O poštu jsme bojovali, ale bohužel jsme ji nevybojovali," stýská si starostka Branné Marcela Kozáková. „Také turisté se v létě ptali po bankomatu, aby si mohli vybrat peníze. Museli se obejít bez nich," dodává.

Dosídlování, vojáci, přehrady

Přesto může být Branná ráda, že nedopadla jako jiné tři tisícovky pohraničních vesnic, které byly v 50. a 60. letech srovnány se zemí. Jiná území, která zůstávala pustá, se tehdy proměnila ve vojenské prostory, což je případ třeba Doupovských Hor na Karlovarsku, Slavkovského lesa u Chebu (újezd Prameny byl ovšem brzy zrušen), Ralska u Mladé Boleslavi, Boletic na Lipensku, Drahanské vrchoviny na Vyškovsku a Libavé v Nízkých Jeseníkách.

„Začátkem 50. let fakticky končí nejzávažnější etapa zásahů státní moci do populačních a sídelních struktur," konstatuje historik Tomáš Staněk s tím, že v roce 1953 se i ponechaným Němcům vrátila občanská práva. I dál ale čekal pohraničí volný pád v důsledku předchozího vývoje. Krachující kolektivizované zemědělství bylo nutné zachraňovat zřizováním státních statků, vylidňování odlehlých vesnic se „hasilo" sestěhováním do větších měst a rušením obcí.

V jižních Čechách se katastry několika zbořených obcí proměnily plánovaně v les a louky.

Češi a sudetští němci po roce 1989

Leden1990
Od roku 1945 do roku 1989 byly veškeré vztahy mezi Československem a sudetskými Němci na bodu mrazu. Nový československý prezident Václav Havel se ale v lednu 1990 při návštěvě tehdy ještě dvou německých států omluvil za vysídlení sudetských Němců. Očekávaná obdobná reakce ze strany sudetoněmeckých organizací však nepřišla.

Únor 1990
Zřízena bilaterální česko-německá komise historiků, která začala zkoumat sporné otázky minulosti.

Prosinec 1990
Československý premiér Marián Čalfa při jednání s mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení uvedl, že Praha bude ohledně vztahů s Němci jednat oficiálně jen s vládou v Bonnu. Tím vzrostly obavy bavorské CSU o voliče z řad bývalých sudetských Němců a landsmanschaft začal stupňovat své požadavky na vrácení majetku, uplatnění „práva na vlast" a proměny termínu „odsun" ve „vyhnání". To zkomplikovalo jednání o nové československo-německé smlouvě.

27. únor 1992
V Praze byla podepsána československo-
-německá smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci. Požadavky sudetských Němců nereflektovala, avšak na čs. straně převládla podezíravost a protisudeťácká hysterie.

17. únor 1995
Projev českého prezidenta Václava Havla v pražském Karolinu na téma „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství", požadující uzavřít spornou minulost, inicioval jednání o společné Česko-německé deklaraci. Německá strana se při jednáních o deklaraci snažila hájit sudetoněmecké požadavky, a tak se přijetí deklarace stále odsouvalo.

21. ledna 1997
V Praze byla premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem slavnostně podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Německo uznalo širší souvislosti problému odsunu Němců dané nacionálněsocialistickou politikou. Česká strana vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a litovala „excesů při vyhánění, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami".
Kohl však vzápětí význam deklarace oslabil, když majetkové otázky označil za dále otevřené. Totéž ovšem stojí i v deklaraci, kde se říká, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor". Dokument omezil pole působnosti Sudetoněmeckého landsmanschaftu na práci česko-německých institucí, jimiž se staly Fond budoucnosti a Diskusní fórum.

Březen 1999
Český premiér Miloš Zeman při návštěvě v Bonnu prohlásil tzv. dekrety prezidenta Beneše za „vyhaslé" a kancléř Gerhard Schröder se recipročně zavázal, že spolková vláda nebude podporovat žádné nároky sudetských Němců vůči ČR.

2002
Sudetoněmecké organizace v Rakousku a Německu rozpoutaly kampaň za zrušení Benešových dekretů, hrozily mezinárodními žalobami a ve hře byla i otázka vstupu Česka do EU. Landsmanschaft odhadl škody na sudetoněmeckém majetku v ČR na v přepočtu 500 miliard eur. Češi reagovali bezprecedentním společným prohlášením všech parlamentních stran na podporu neměnnosti Benešových dekretů a jejich důsledků. Prohlášení jednomyslně schválila Poslanecká sněmovna.

2003
Sudetoněmecký landsmanschaft otevřel svou kancelář v Praze.

2005
Česká vláda se omluvila bývalým občanům Československa, kteří je jako svou vlast bránili proti nacismu (čili protinacistickým sudetským Němcům).

2010
Premiér Petr Nečas přijal v Praze spolu s bavorským premiérem Horstem Seehoferem i mluvčího landsmanschaftu Bernda Posselta.

2013
Premiér Nečas při návštěvě Mnichova jednal nejen s bavorským premiérem Seehoferem, ale i mluvčím landsmanschaftu Posseltem.

28. únor 2015
Vedení Sudetoněmeckého landsmanschaftu v hlasování změnilo 71,8procentní většinou stanovy sdružení. Zmizel požadavek na majetkové odškodnění a na znovuzískání ztracené vlasti. Nacionalistický spolek Witikobund ovšem změnu odsoudil a sdružení pohrozil žalobou.

Trn z paty přitom vytrhla úřadům i rozšířená těžba uhlí na Teplicku, Chomutovsku a Sokolovsku a rovněž výstavba vodních nádrží Lipno na Šumavě, Jesenice na Chebsku nebo Fláje v Krušných Horách.

Padla při tom totiž řada nedosídlených vesnic, s nimiž by si státní správa nevěděla dobře rady. Takzvané horské boudy v Krkonoších a Jizerských či Krušných horách zase naopak zachránila transformace v podnikové chaty a odborářské zotavovny – vlastně přesně podle plánu Osídlovacího úřadu.

Proběhlo také několik celostátních kampaní na dosídlení (největší v roce 1953), avšak na finanční a materiální návnadu slyšeli ve vnitrozemí už většinou jen fluktuanti a dobrodruzi, jichž se domovské obce rády zbavily. Když ani to bývalé Sudety příliš nezalidnilo, dostala roku 1960 armáda rozkaz všechny neobydlené a pomalu se hroutící domy v pohraničních městech a vesnicích strhnout, protože se z toho stávala celostátní ostuda.

Často tehdy byly barbarsky zbourány i zdevastované kostely, kláštery, velkostatky, někdejší šlechtická sídla a dokonce i původní hřbitovy, které přistěhovalci neuměli a nechtěli využívat.
„Ne vždy šlo o zjevný úmysl, ale pouze o logický důsledek kapacitních možností lidského potenciálu a jiného způsobu života novoosídlenců," snažil se najít slova omluvy ústecký historik Quido Kastner. „Na druhé straně je však třeba přiznat, že řada významných kulturních hodnot byla zničena zbytečně, nesmyslně a též i úmyslně," dodal popravdě.

Generační záležitost

Historikové se vesměs shodují, že k jakémusi přibližnému vyrovnání poměrů v českém pohraničí a vnitrozemí došlo v průměru teprve kolem roku 1975. Hodně pak napravila svoboda po roce 1989, ale řada lidských, společenských i stavebních jizev se nezacelila dodnes. Hlavní roli však mohl sehrát – a sehrál – jedině čas. Na temnou dobu bylo nutné zapomenout a zlepšení mohlo přijít, až když se vesla chopily další nezatížené generace.

Ze Slovenska přišla do bývalých Sudet za prací také velmi početná skupina Romů.

A poučení pro dnešek? „Odsun Němců byl bohužel jediným možným řešením," souhlasí s poválečným vývojem i přes obrovské potíže a křivdy s tím spojené Jiří Padevět, autor oceňovaných publikací o protektorátu a konci druhé světové války.

Vývoj osídlení pohraničních měst a obcí

**

Také historik Kastner ve své studii Osídlování českého pohraničí zdůrazňuje, že kdyby se novoosídlencům bývalých Sudet ponechala ekonomická i politická svoboda, soukromí hostinští by podporovali činnost spolků, kolem Sokola by kvetl sportovní život a rychle by vznikly nové tradice i pouto k lokalitám. Jenže komunisté po uchopení moci veškeré naděje na rozvoj spontánní občanské společnosti v pohraničí zabili.

Není pochyb o tom, že téma odsunu a Benešových dekretů stále silně hýbe českou společností. Ukázalo se to třeba při volbě prezidenta, kdy Miloš Zeman právě na těchto věcech „uvařil" Karla Schwarzenberga.

Vlastně to znamená jediné. Nemají-li Sudety nadále zůstávat českým traumatem, bude muset pohraničí po nakonec celkem úspěšném složení hmotné zkoušky dospělosti vykonat ještě asi i zkoušku mentální. Neboli poznat starší minulost svého kraje, přijmout ji za svou a nebát se přiznat odpovědnost za sedmdesát let staré průšvihy.

Země zvaná Sudety


Rozloha: 28 942 km2,
tj. 38 % celkové plochy Československé republiky

Obyvatelstvo: 3,4 milionu obyvatel,

tj. 36 % obyvatelstva žijícího v Čechách a na Moravě

Sídelní město Říšské Župy sudety: Liberec

➤ Šlo o nesourodé kopcovité území v pohraničí Čech a Moravy, obývané převážně tzv. sudetskými Němci.

➤ Poprvé projevilo obyvatelstvo Sudet vůli odtrhnout se od historických českých zemí v letech 1918 a 1919, kdy neúspěšně požadovalo spojení s německým Rakouskem a s Německem.

➤ Hranice mezi Sudetami a českým vnitrozemím neměla až do podzimu 1938 žádný historický podklad a byla vytvořena uměle. I proto její vznik rozrušil dosavadní politický, hospodářský i sociální vývoj pohraničních oblastí a jejich vazby s ostatními částmi ČSR, neboť země Koruny české tvořily po staletí jednotný celek.

➤ Území Sudet bylo 30. září 1938 mnichovskou dohodou Německa, Itálie, Velké Británie a Francie přičleněno k Německu.

➤ Sudety byly po přičlenění k Německu rozděleny. Na většině území (od Chebu po Opavu) vznikla Říšská župa Sudety. Jihočeská a jihomoravská území se stala přímou součástí sousedních žup Horní Dunaj, Dolní Dunaj a Bavorská východní marka. Německé jazykové ostrovy u Jihlavy, Vyškova a Svitav zůstaly součástí Československé republiky.

➤ Po připojení Sudet k Německu uprchlo ze sudetského území do ČSR na 152 tisíc Čechů. I přesto tvořila česká menšina 13 procent obyvatelstva odtržených Sudet, což v květnu 1939 představovalo 291 tisíc Čechů. Tvořili kompaktní celky hlavně na Mostecku, v Podještědí, v Pojizeří a na Opavsku.

➤ Naopak i po odtržení Sudet zůstalo ve zbytkové ČSR na 240 tisíc osob německé národnosti čili zhruba 4 procenta všech obyvatel. Žili hlavně ve větších městech – v Praze, Brně, Jihlavě, Olomouci, Moravské Ostravě, Českých Budějovicích a Plzni.

➤ Sudety jako samostatný útvar zanikly s obnovením samostatného Československa v květnu 1945.

➤ O odsunu německého obyvatelstva Sudet vyjma antifašistů rozhodli čeští politici v emigraci už za války, přičemž komunisté coby pozdější nejhorlivější nacionalisté zprvu internacionalisticky váhali.

➤ Prezident Edvard Beneš dal signál k odsunu už 13. května při projevu na shromáždění v Brně. „… Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás…"