Který demokratický kancléř způsobil Německu a světu největší škody? Bez nejmenších pochyb to byl Heinrich Brüning, Hitlerův nešťastný předchůdce. Brüning byl posledním kancléřem německé Výmarské republiky v letech 1930–1932. Byl oddaný křesťanský demokrat, člen strany Středu, žádný radikál ani příznivec vlády silné ruky. Měl však tu smůlu, že vládl v době nejhorší hospodářské deprese v moderních dějinách – a v této dějinné zkoušce selhal.

V době hospodářského pádu zvyšoval daně a snižoval platy. Když uměle nadhodnocená německá marka potřebovala devalvaci, kategoricky bránil její kurz. Když Německo postihla bankovní krize, Brüningova vláda jen pasivně pozorovala, jak lidé přicházejí o vklady a podniky krachují kvůli nedostatku úvěrů.

Vzdělaný právník a ekonom Brüning zkrátka v každé vypjaté situaci, vyžadující zásadní rozhodnutí, zvolil chybnou cestu. Tím výrazně zhoršil hospodářskou situaci Německa. Když slušný člověk a bytostný demokrat Brüning selhal, voliči masově uvěřili heslu „Hitler – naše poslední naděje". Brüningův příběh ukazuje, jak stranická demokracie může selhat, pokud šéf vlády udělá několik zásadních chyb během krátké doby. Zejména, pokud právě probíhá hospodářská krize.

Finanční negramotnost

Čímž se dostáváme k Angele Merkelové. Jejím štěstím je, že zdědila německou ekonomiku ve velmi dobré kondici a po reformách uskutečněných paradoxně sociálními demokraty. Přesto její tři velké chyby způsobily – a ještě způsobí – celé Evropě mnoho potíží. První katastrofální chybou Merkelové byl její přístup k finanční krizi, zejména ke krizi kolem Řecka. Nejprve odmítala vůbec připustit problém. O hrozbě řeckého bankrotu se v odborných kruzích mluvilo již v únoru 2009. V prosinci 2009 již bylo zřejmé, že hrozba je akutní. Nicméně Merkelová odkládala řešení problému až do května 2010.

Když pak Merkelová s francouzským prezidentem Sarkozym oznámili „řešení", bylo jasné, že je na světě malér: v zásadě šlo o sdělení, že až si Řecko nebude schopno půjčovat na otevřeném trhu, EU jej zastoupí a půjčí Řecku za tržní úrokovou sazbu! Bylo to něco podobného, jako kdyby onkolog prohlásil „Ano, je tam zhoubný nádor, ale s operací počkáme, třeba zmizí sám od sebe, přijďte na kontrolu za půl roku". Prostě absurdní.

Své nepochopení základů financí Merkelová demonstrovala opakovaně při všemožných příležitostech. Finančním trhům vždy nahnala husí kůži, což mělo za následek, že úrokové sazby vzrostly nad kritickou hranici a do akutního nebezpečí úvěrového selhání se dostaly i další státy, zejména Itálie a Španělsko.

Merkelová prodloužila a prohloubila finanční krizi také tím, že při každé možné i nemožné příležitosti opakovala fráze o „krizi eura" a o nutnosti „záchrany eura". Každému, kdo věci skutečně rozumí, muselo být ve všech okamžicích krize jasné, že euro nebylo ohroženo ani na chvíli a že případné vystoupení Řecka by nebyl problém. Z eurozóny nelze nikoho vyloučit a nikdo doposud nechtěl dobrovolně vystoupit. Euro je ve skutečnosti mnohem pevnější, než si veřejnost myslí. Dokonce ani tvrdý bankrot Řecka by je neohrozil.

Rozsudek vynese historie

Merkelové a dalším finančně negramotným politikům z Bruselu se však podařilo vybudit v evropské veřejnosti skutečnou paniku. Tato panika měla zajímavé dopady. Na jedné straně zdrtila finanční trhy a ekonomiky rizikových států. Úrokové sazby vylétly do výšin, dostupnost úvěrů se podstatně zhoršila, v některých zemích nastala úvěrová krize podobná roku 1931.

Na straně druhé tato krize prospěla zemím, které byly považovány za bezpečné. Když se globální finanční trhy rozhodly, že Německo, Švýcarsko, Rakousko a Česko budou považovat za bezpečné země bez rizika úvěrového selhání, hodně jim tím pomohly. Úrokové sazby poklesly na hodnoty, které byly donedávna považovány ze nemožné. Úvěry prudce zlevnily, poklesly i náklady na financování státního dluhu. Německu se paradoxně začalo dařit mimo jiné i díky tomu, že Merkelová nevědomky přenesla těžiště evropské finanční krize jinam!

Že se tak stalo bezděčně, je prakticky jisté vzhledem k mnohokrát prokázanému faktu, že Merkelová nerozumí finančním trhům a principům jejich fungování. V tomto oboru nikdy nepracovala a nikdy jej ani nestudovala, stejně jako většina evropských politiků a byrokratů.

K dalším dvěma selháním Merkelové jen stručně. Když se v roce 2011 odehrála katastrofální jaderná havárie v japonské Fukušimě, Merkelová neprodleně oznámila program opouštění jaderné energie a obrat k obnovitelným zdrojům. Tento program postrádá jakoukoli odbornou koncepci a jeho jediným zdůvodněním je zelená ideologie. Pokud bylo cílem Merkelové přebrat ekologickým extremistům voliče, pak se to možná podařilo, ale za cenu enormních ekonomických ztrát.

Rozhodnutí Merkelové otevřít Německo nekontrolované imigraci bude lépe nekomentovat. Historie sama vynese rozsudek – v lepším případě. V horším případě se na kancléřku téměř zapomene ve stínu dalších dramatických událostí. Podobně jako dnes málokdo vzpomene na Brüninga.