Mladý muž, později identifikovaný jako Şeyh Aburrahman Alagöz, údajně napojený na Islámský stát, podnikl 20. července sebevražedný útok ve městě Suruç na jihovýchodě Turecka. Zemřelo 32 lidí a okolo stovky jich bylo zraněno. Oběťmi byli převážně mladí levicoví Kurdové, kteří měli v plánu překročit hranici do Sýrie a pomoci s rekonstrukcí města Kobani, které se stalo na konci minulého roku symbolem kurdského vzdoru Islámskému státu.

Turecko útočí na dvou frontách

Útok v Suruçi předznamenal definitivní změnu postoje Turecka vůči IS i vůči Kurdům. Ankara několik dní po útoku oznámila, že se přidává ke koalici proti IS vedené USA. Ankara dokonce Američanům a dalším členům koalice povolila využívat leteckou základnu v Incirliku na východě země, což logisticky zjednoduší údery proti radikálům. První přestřelky na hranicích mezi ozbrojenci z Islámského státu a tureckou armádou se odehrály už 23. července a Ankara odpovídala palbou z těžkých zbraní a leteckými údery na pozice radikálů uvnitř Sýrie.

Nová dohoda mezi USA a Turky byla označena premiérem Ahmetem Davutoğluem jako za zásadně „,měnící pravidla hry" v regionu. Američané 27. července potvrdili, že společným plánem je vytvořit „nárazníkovou zónu" bez IS podél turecké hranice v délce takřka 100 km a šíři až 40 km. Od 24. července také každý den probíhají rozsáhlé policejní operace namířené proti IS, Kurdské straně pracujících (PKK) a dalším levicovým extremistům – zatčeno bylo již přes 600 lidí. Zároveň Ankara bombardovala pozice PKK v severním Iráku, což definitivně ukončilo poslední dva měsíce slábnoucí příměří, které trvalo více než dva roky. Na jihovýchodě Turecka se mezitím množí útoky PKK proti vojákům a policistům.

„Kurdská hrozba" a konec turecké tolerance IS

Pro Turecko je regionální prioritou sesadit režim prezidenta Bašára Asada. Očekávalo, že IS tomu napomůže, proto turecká vláda tolerovala jeho aktivity na svém území. Ankara z téhož důvodu dlouho podmiňovala svoje připojení k mezinárodní koalici proti IS tím, že by měla také vytvořit bezletovou zónu nad celou Sýrií a Asada tak oslabit. Islámský stát rovněž považoval do nedávné doby Turecko za svoji logistickou základnu, bezpečné útočiště a místo pro rekrutaci (oficiální odhady hovoří o 1400 tureckých občanech bojujících v jeho jednotkách, číslo je však nejspíš ještě vyšší). V lednu uniklá zpráva turecké policie odhadovala přítomnost až 3000 operativců IS v Turecku. Radikálové nikdy nevyzývali k útokům v Turecku, ani neočerňovali jeho politické vedení. Tento diskurz se v posledních dnech změnil.

Ankara si velmi dobře uvědomovala, že dříve nebo později se Islámský stát stane závažnou bezpečnostní hrozbou pro stát. Spouštěčem změny tureckého postoje se nakonec stal pokračující úspěch severosyrských Kurdů. V červnu kurdské jednotky PYD (Strana demokratické unie, která je syrskou odnoží PKK) dobyly za notné podpory západních vzdušných úderů strategické hraniční město Tall Abyad kontrolované IS. Tall Abyad byl klíčovou zásobovací tepnou spojující Turecko a jednu z bašt Islámského státu, město Rakka.

Severosyrští Kurdové teď kontrolují podstatnou část turecko-syrské hranice a hrozilo, že se pokusí dobýt posledních 100 km oddělujících kurdský kanton Afrin od již spojených kantonů Kobani a Džazíra. Ankara, majíc na paměti 90. léta, kdy režim Asada seniora využíval tato hraniční území k výcviku kurdských rebelů z PKK a podpoře jejich boje v Turecku, to považuje za akutní problém. Ona Spojenými státy povolená „zóna bez IS" v oblasti právě těch klíčových 100 km podél turecké hranice je zároveň „zónou bez Kurdů". Turci sice do oblasti nepošlou vojáky, ale plánují obsadit oblast jinými rebely, loajálními tureckému zájmu (například elementy z islamistické koalice rebelů Džajš al-Fatáh). Turci ustoupili od podmínky „boj proti IS jen pokud se půjde i proti Asadovi" – úspěch severosyrských Kurdů (v boji proti IS) se stal pro Ankaru akutnějším problémem.

Americká strategie

Postup USA se na první pohled může zdát schizofrenní, protože dlouhodobě podporovaly a podporují severosyrské Kurdy vzdušnými údery v boji proti Islámskému státu. Na straně druhé je tato spolupráce skutečně jen taktická. Každý hráč v regionu, Tureckem počínaje přes Írán až po Barzáního administrativu v iráckém Kurdistánu, nahlíží nelibě na rostoucí moc PKK a její syrské franšízy PYD. Ač se severosyrští Kurdové, i díky přítomnosti zkušených kádrů z PKK, osvědčili jako užiteční v boji proti IS, dlouhodobé strategické aliance jsou pro USA důležitější (byť taktická podpora pro PYD bude nejspíš dále pokračovat). Navíc možnosti PYD hladce postupovat dále na jih jsou více než diskutabilní, protože tamní arabská populace chová ke Kurdům hlubokou nedůvěru.

Součástí dohody mezi Ankarou a Washingtonem tak byl nejen plán na vytvoření zóny bez IS (a Kurdů) v severní Sýrii, ale i tiché posvěcení úderů proti pozicím PKK v horách severního Iráku. Získání Turecka pro boj proti IS je z pohledu USA důležitější – znamená to například snadnější letecké údery či zamezení přílivu dalších ozbrojenců, kteří překračují hranice z Turecka do Sýrie.