Záhadný Orient

Turecko: nezdařený puč a Erdoğanova pomsta

21. červenec 2016 četba na 9 minut
Prezident Recep Tayyip Erdoğan je u moci od roku 2003 a v Turecku se těší velké podpoře.

Prezident Recep Tayyip Erdoğan je u moci od roku 2003 a v Turecku se těší velké podpoře.

Foto: Shutterstock

Více než 7500 zatčených z řad armády, soudců a policistů. Přes 230 mrtvých a 1400 zraněných. To je dosavadní bilance nezdařeného pokusu o převrat, který minulý týden provedla turecká armáda. Prezident Erdoğan označil pokus o puč za „dar od boha“, který mu umožní změnit zemi. Dá se očekávat, že polarizace společnosti bude pokračovat.

Za současné situace předpovídal puč v Turecku málokdo. Armáda od roku 2002 ztratila mnoho ze svých institucionálních i neformálních možností jak ovlivňovat politiku a stavět se do role garanta stability, sekularismu a obecně republikánského odkazu Mustafy Kemala Atatürka.

Právě před týdnem, v pátek 15. července 2016, se turecká armáda neúspěšně pokusila převzít moc v zemi.Právě před týdnem, v pátek 15. července 2016, se turecká armáda neúspěšně pokusila převzít moc v zemi.Autor: Profimedia

Proces pozvolného omezení vlivu armády na politiku započal již v druhé polovině 90. let. Byla to ale právě Erdoğanova AKP, pro kterou se vyšachování armády stalo existenční nutností. AKP jakožto proislamistická konzervativní strana totiž čelila hrozbě, že ji potká podobný osud jako předchozí proislamistické strany: zásah armády a jí nakloněných institucí a následné odstavení od moci.

Byla to právě Erdoğanova AKP, pro kterou se vyšachování armády stalo existenční nutností.

Podobný osud potkal proislamistického premiéra Erbakana v roce 1997, v jehož straně tehdy působil i Erdoğan. AKP se podařilo využít diskurz „europeizace" a „demokratizace“ (v té době vláda prezentovala přiblížení Turecka vstupu do Evropské unie a k tomu nutné reformy jako svoji prioritu) k postupnému omezení vlivu armády na politiku skrze sérii legálních reforem. V roce 2007 se již armádě nepodařilo zabránit zvolení představitele AKP Abdullaha Güla prezidentem a stranu rozpustit.

7500 policistů, úředníků, soudců i guvernérů bylo po potlačeném puči zadrženo. Dalších asi 10 tisíc lidí bylo zatčeno a propuštěno.7500 policistů, úředníků, soudců i guvernérů bylo po potlačeném puči zadrženo. Dalších asi 10 tisíc lidí bylo zatčeno a propuštěno.Autor: Profimedia

Sedlání tygra

Od té doby byly možnosti armády jak ovlivnit politiku značně omezené, byť je stále velice mocnou institucí. Vládní straně AKP se společně se svými spojenci z řad islamistického hnutí gülenistů (viz Kdo jsou gülenisté?) také postupně podařilo šikovnou personální politikou omezit pozice sekulárních nacionalistů v rámci armády. Rovněž bylo zahájeno několik monstrprocesů s vysokými důstojníky a dalšími lidmi, zejména novináři, údajně usilujícími o svržení vlády (vykonstruované procesy Ergenekon a Balyoz).

Fethullah Gülen, původně Erdoğanův spojenec, žije od roku 1999 ve Spojených státech. Erdoğan jej nyní označuje za organizátora převratu a požaduje jeho vydání.Fethullah Gülen, původně Erdoğanův spojenec, žije od roku 1999 ve Spojených státech. Erdoğan jej nyní označuje za organizátora převratu a požaduje jeho vydání.Autor: Profimedia

Po rozchodu mezi AKP a gülenisty na konci roku 2013 a následně po obnovení bojů s Kurdskou stranou pracujících (PKK) v létě 2015 došlo k jistému sblížení AKP a tradičních nacionalistických frakcí v rámci armády. Měli společného nepřítele – gülenisty, kteří měli silnou pozici v bezpečnostních složkách včetně armády či v policii. Zároveň dostala armáda volnou ruku na jihovýchodě země při boji s kurdskými povstalci. Předtím totiž Erdoğanova vláda vedla jednání s PKK. Obžalovaní vojáci a další lidé v rámci Ergenekonu a Balyozu byli rovněž osvobozeni, někteří dokonce získali zpět své někdejší pozice.

V této situaci pak riziko puče zdůrazňoval málokdo, byť i takové hlasy se ozývaly. Expert na problematiku civilně-vojenských vztahů v Turecku Gönül Tol napsal letos na konci května ve svém textu pro Foreign Affairs, že posílení armády může být pro Erdoğana riskantní. „Někteří v jeho okruhu včetně některých jeho poradců se obávají, že prezident sedlá tygra, který se po letech drsného zacházení ze strany vlád AKP stal ještě divočejším a pomstychtivějším.“

Několik teorií o puči

Vládní představitelé velmi rychle obvinili z pokusu o puč hnutí Fethullaha Gülena, bývalého spojence, který je jedním z hlavních nepřátel vlády. Gülenisté měli navzdory čistkám probíhajícím od konce roku 2013 stále silné pozice ve státních institucích včetně armády.
Další teorie považuje puč za pouhé divadlo zinscenované vládou za účelem posílení Erdoğana a získání záminky k represím a čistkám. Na druhé straně rozsah puče, značné oběti na životech i útoky na státní instituce (například parlament) hovoří spíše proti.

Další teorie považuje puč za pouhé divadlo zinscenované vládou za účelem posílení Erdoğana a získání záminky k represím a čistkám.

Podle dalších hlasů je možné, že vláda o připravovaném převratu věděla a nechala pokus kontrolovaně proběhnout, což by vysvětlovalo, proč členové kabinetu i Erdoğan samotný unikli zadržení (což je podle mého názoru jeden z hlavních důvodů, proč puč velice brzy ztratil na razanci).

Za pučem ale mohli rovněž stát i tradiční nacionalistické sekulární frakce v rámci armády. V současnosti nelze určit, které z těchto teorií (či nějaká další) je skutečností.

Příslib nestability

Západní státy se ve svých prohlášeních nejprve postavily za prezidenta Erdoğana a zvolenou vládu. Po zahájení honu na čarodějnice v podobě zatýkání a propuštění tisíců příslušníků bezpečnostních složek, policistů, byrokratů a soudců a debatě o znovuobnovení trestu smrti pro pučisty se však vyjádřily kriticky. Americký ministr zahraničí John Kerry vyzval Turecko k dodržování demokratických principů.

Neúspěch puče byl prezentován jako „vítězství turecké demokracie“, ve výsledku však můžeme očekávat, že vláda AKP bude usilovat o utužení moci, odstavení opozice a pokračování autoritativních tendencí, které vidíme v posledních třech letech. Potlačený puč je k tomu ideální záminkou a dosavadní kroky vlády toto směrování jenom podtrhují. Stejně tak lze předpokládat, že Erdoğan bude ještě tvrdošíjněji prosazovat změnu politického systému na prezidentský režim pod jeho vedením.

Můžeme očekávat, že vláda AKP bude usilovat o utužení moci, odstavení opozice a pokračování autoritativních tendencí.

Polarizace společnosti mezi konzervativními proislamistickými sympatizanty AKP a naopak sekulárními nacionalistickými segmenty společnosti bude pokračovat. Turecká armáda bude čistkami značně oslabena a to zrovna v momentě, kdy stráží hranici se Sýrií, bojuje s kurdskými povstalci a angažuje se i v severním Iráku.

Kdo jsou gülenisté?

  • Fethullah Gülen (narozen 1941 v Turecku) je zakladatel a lídr sunnitského islamistického hnutí gülenistů (někdy je nazýváno Hizmet – Služba či Cemaat). Navazuje na učení osmanského teologa kurdského původu Sajjída Nursího (1877–1960). Od roku 1999 Gülen žije v USA.
  • Gülenovo hnutí má miliony sympatizantů a působí ve více než 100 zemích světa. Provozuje celou řadu soukromých škol, přípravných škol, má vliv i na univerzity a finančně těží z prostředků svých bohatých členů. Jedná se o vlivné hnutí, kterému se také díky svému důrazu na indoktrinaci a kvalitní vzdělávání svých členů – i budoucích – daří obsazovat důležité pozice ve státní správě, byznyse apod.
  • Gülen byl Erdoğanovým spojencem, přičemž AKP gülenovce hojně využívala v prvních letech své vlády, protože ti již měli značné pozice v byrokracii, bezpečnostních složkách apod. Na konci roku 2013 se však pokusili sesadit vládu AKP a Erdoğana korupčním skandálem. Bývalí spojenci se zřejmě nedohodli na sdílení moci v rámci tureckých státních struktur a byznysu. Od té doby jsou gülenisté jedním z hlavních nepřátel vlády a jsou podnikány kroky k jejich odstranění nejen ze státních struktur, ale i z byznysu či médií.

Zásahy armády do politiky v moderní turecké historii

Armáda měla v Turecku tradičně roli ochránce sekularismu, nacionalismu a republikánského odkazu zakladatele Turecka Mustafy Kemala Atatürka (byť tento étos v posledních letech ztrácel na síle a po puči tento trend bude pokračovat). Těšila se značné důvěře a podpoře veřejnosti.
V minulosti zasáhla několikrát do turecké politiky v dobách hluboké sociální nestability či za účelem potlačení islamistických tendencí v politice. V roce 1960 armáda vystoupila proti vládě Adnana Menderese, který byl následně popraven.
V roce 1971 dala armáda vládě ultimátum, aby odstoupila.
V roce 1980 armáda zasáhla opět v momentě hluboké sociální nestability, bojů mezi levicovými a pravicovými radikály a v době formování kurdských separatistických struktur. V nové ústavě sepsané v roce 1982 si pak zajistila vliv na politiku v podobě systému rozličných poručnických institucí (například Národní bezpečnostní rady).
V roce 1997 armáda donutila odstoupit proislamistického premiéra Erbakana a jeho vládu. Nakonec v roce 2007 vojáci vydali „e-memorandum“, které se snažilo zabránit zvolení Abdullaha Güla (člena AKP) za prezidenta. Tento zásah však již úspěšný nebyl.