Potřebujeme náš národ „rozhýbat“ – ale mnohem zdravější než běh je například chůze, říká pro laiky dost překvapivý poznatek profesor Václav Bunc z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Upozorňuje i na další méně známé aspekty sportovních aktivit, například že špičkový sport může nejen zničit člověku fyzičku, ale někdy i těžce poznamenat jeho morální vlastnosti.

Neznamená to, že by vrcholové sportovce zatracoval, jako zkušený expert a pedagog ale zkrátka dobře zná i odvrácenou strnu blyštivých medailí. „Určitě budu sledovat olympiádu v Riu. Ale pořád přitom vidím, co za tím je, kolik lidí příprava na olympiádu dostala do stavu invalidů...“ říká.

O čem vypovídá, kolik olympijských medailí nějaký stát získá?

Bohužel jsou medaile také politikum, země je hodnocena podle jejich počtu a nikoho už nezajímá, jak se k nim dopracovala. Viz problémy s dopingem. Teď už se řada vzorků dá vyhodnocovat zpětně, Číňanům se hodnotí vzorky staré osm let.
Osobně si myslím, že talentovaných lidí s dispozicemi pro sport je poměrně malé procento. Tři procenta populace – ovšem od šachů po závodní auta, takže na konkrétní sport jich moc nezbývá. Většinou to končí tak, že lidi jsou ochotni za pocit slávy obětovat všechno, v tom je problém dopingu.

Jednorázový výkon na olympiádě je i pro mě sice zajímavý, ale není rozhodující. Důležitá je dlouhodobá stabilní výkonnost. Jan Železný má teď 20. výročí světového rekordu a ještě to asi bude trvat. Dokázal vyhrát třikrát olympiádu.

Mohou sportovní úspěchy souviset s tím, jak je stát celkově vyspělý, jaký v něm vládne režim?

Určitě to nevypovídá o politickém systému, v žádném případě. Úspěšná může být bývalá NDR, Čína. Režim tím do určité míry může překrývat ekonomické, vnitropolitické problémy. Medaile ale do jisté míry reflektují, kolik je stát schopen a ochoten věnovat ne těm špičkám, ty už se pak uživí samy, ale kolik peněz věnuje do přípravy těch, kteří ještě z tohoto pohledu nejsou „prodejní“ – děti, mládež, adolescenti, než se dostanou na výsluní a třeba na olympiádu.

Je to zároveň otázka, k čemu má sport sloužit. Kolik lidí během té přípravy na vrchol odpadne, a s jakými následky.

Vypovídají medaile něco o tělesné zdatnosti národa?

Ani náhodou. Vypovídalo by to v okamžiku, kdyby platilo pravidlo „pyramidy“, že čím je národ zdatnější, tím více vyprodukuje špiček. To myslím v současné době neplatí. Sport je o vztahu. Člověk má biologickou potřebu pohybu, ale současný rozvoj techniky to všechno brzo potlačí. Biologická potřeba zaniká s věkem – zhruba po 14. roce je spousta lidí, kteří už nemají vůbec potřebu se „hýbat“, nevadí jim sedět celou dobu na zadku. Když jim nenabídneme možnost a trochu je nepostrčíme, adolescenti se hýbat nebudou.

Zhruba po 14. roce je spousta lidí, kteří už nemají vůbec potřebu se „hýbat“, nevadí jim sedět celou dobu na zadku.

Dnes je ale velká móda nejrůznějších masových běhů a dalších akcí...

Nejde o jednorázové závody, to je krátkodobé a pomíjející. Důležité je, aby se lidi začali spontánně věnovat pohybu. Je jistě poměrně velké procento těch, kteří se jednorázových akcí účastní. Ale před prázdninami se běžel například v Olomouci půlmaraton a sanitka jezdila jako divá, ve vedrech zkolabovalo kolem padesáti lidí...

A mimochodem, procento výskytu patologie je stejné u trénovaných i netrénovaných. Jinak řečeno, když člověk sportuje, vůbec to ještě neznamená, že je zdravý.

Měli by tedy sportuchtiví lidé nejprve absolvovat lékařskou prohlídku?

Určitě. Je spousta onemocnění, která, když jsou pod kontrolou, nebrání vrcholovému sportu. Typický příklad je astma – astmatička je dvojnásobná wimbledonská vítězka Petra Kvitová, astmatik byl mistr světa v desetiboji Tomáš Dvořák. I když já se stále domnívám, že pro vrcholový sport by měli být lidé dokonale zdraví. V poslední době je nárůst náhlých úmrtí třeba ve fotbale. Tam to všichni vidí. Ale ono je to stejné v atletice i v jiných sportech.

Profesionální fotbalisti jsou ale přece sledováni lékaři.

Spousta našich fotbalistů neprošla zdravotními testy při přestupu do jiného klubu, kupující si toto „zboží“ hlídá. Jiné to je ale potom už v klubu, může se něco podcenit, přehlédnout, vždy rozhoduje kvalita „servisu“ lékařů. Ti hlídají klouby, křížové vazy, ale jiné potíže nemusí objevit.

Mnoho sportovců vydělává velké peníze. Nemají pak tendenci skrývat a bagatelizovat své zdravotní potíže?

To je především ve fotbale zásadní problém – nedoléčená zranění. A fotbaloví agenti neuvádějí při prodeji svých hráčů úplnou anamnézu. My se už léta snažíme prosadit, aby ti sportovci měli zdravotní karty, aby se o něm vědělo, jak to bylo s jeho zdravím třeba od šesti nebo sedmi let.

Je třeba si také uvědomit, že většina zranění – nějakých 80 procent – není důsledkem kontaktu s protihráčem, ale nedokonalostí toho sportovce. Klasickým příkladem je únavová zlomenina. Často se říká, že je to důsledek extrémní tréninkové zátěže, což je pravda jen zčásti. Daleko důležitější je, že je tam dekalcifikace, chybí vápník. Kost zkřehne a praskne to. Je tedy třeba zabývat se i výživou. Když pijí nápoje, které obsahují více fosforu, jako kolové nápoje, přispívá to k úbytku vápníku a vyvolává to umělou osteoporózu.

Ale právě špičkoví sportovci jsou často reklamní tváří některé z nápojových značek...

Samozřejmě v tom hrají roli peníze. Vždyť si vzpomeňte na olympiádu v roce 1996. Všichni do jednoho počítali s tím, že se po sto letech vrátí do Athén, ovšem vložil se do toho americký gigant Coca-Cola a olympiáda nakonec byla v Atlantě (v tomto městě má Coca-Cola své ústředí – pozn. red.). Prachy hrají rozhodující roli. A k tomu můžeme připočíst všechny ty defraudace, podplácení...

Když rodiče ničí vlastní děti

Když vás člověk poslouchá, tak si říká, že naše populace je rozdělena na ty, kteří se sportu věnují v nějaké až extrémní formě, a na ty, kteří se nehýbají vůbec. Zlatý střed je velmi slabý.

V poslední době se setkáváme přesně s tímto problémem. Je tu nepochybně část populace, která je přetížena. Já to vidím u dětí. Většinou jsou to děti ne zcela úspěšných sportovců, kteří se pak snaží realizovat přes vlastní potomky. 20 až 22 hodin tréninku týdně v deseti či jedenácti letech není nic neobvyklého. Ty děti nemají ani žádné dětství. Ráno je tahají na hokej a odpoledne na tenis.

Já až žasnu, jak jsou rodiče schopni systematickým způsobem devastovat vlastní děti. Kdysi tu třeba byl jeden velice úspěšný hokejista a jeho synek měl hrát v Americe, radši nebudu říkat kde. Ale měl jen asi 176 centimetrů. Jeho táta za mnou přišel a naprosto natvrdo na mě naléhal, abych mu zajistil prodloužení holenních kostí. To se sice občas dělá, při nějaké patologii, ale nikde není řečeno, že se bude člověk potom normálně pohybovat. Je to velmi riskantní záležitost... Ale ti lidé jsou s tou vidinou NHL a velkých peněz schopni své děti podrobit takto riskantnímu zásahu.

Ty děti nemají ani žádné dětství. Ráno je tahají na hokej a odpoledne na tenis.

Nakolik ten obrovský tlak na úspěch může děti poznamenat mentálně, psychicky?

Samozřejmě to má vliv. Záleží na dětech – některé od malička touží po úspěchu a chtějí být dominantní, jiným je to šumafuk, jiné jsou k jakékoliv prezentaci směrem navenek negativistické. A toto je bohužel situace, která se nerespektuje. Když trenéři vydávají pokyny – musíš ho dohnat, sejmi ho, získávají děti i velmi negativní návyky, třeba primadonství.

Nejhůře to působí na dítě, které je pro ten sport disponované. Ztrácí nezbytnou zkušenost, že nic není zadarmo. V žákovských letech a ještě v dorostenecké kategorii mu to jde téměř samo. Potom ale přejde mezi dospělé a najednou je pro něj problém, že jsou tam lidi stejně dobře disponovaní jako on, často trénují daleko intenzivněji než on, a on se musí vypořádat s tím, že už není ta hvězdička. A co s tím dál?

Velmi často se stává, že toho nechá, může propadnout třeba alkoholu. Měli by nastoupit rodiče a říci si, tudy cesta nevede. Ti jsou ale třeba schopni kvůli úspěchu ještě podplácet trenéry, snaží se své dítě uplatnit za každou cenu. Samo dítě si potom osvojí ony zákulisní manipulace a už se to s ním veze po celý život.

A tak sice vidíme činy fair play, což je v pořádku, ale to jsou ty bílé vrány. Valná většina, když vidí, že někdo jiný spadne z kola, tak je ještě schopna na něj šlápnout, aby nedojel.

Nejviditelnější je to asi právě ve fotbale, kde se stalo normou pro hráče při zápase zapírat chyby, simulovat a podvádět...

Ano, protože jsou hráči tlačeni k tomu vyhrát za každou cenu. Stačí si vzpomenout, kolik gólů padlo po zásahu míče rukou či z ofsajdu. Já nechápu, proč se FIFA pořád brání vyhodnocování videa. Dnes už je to tak rychlé a dostupné, že není udržitelné, aby to nebylo používáno. Myslím, že by to velmi pomohlo. Už alespoň teď na mistrovství Evropy se použila technologie, které vyhodnotí, zda se míč skutečně dostal za brankovou čáru, ale to je málo.

Proč je třeba ragby při své tvrdosti férovější?

Jsou tam gentlemanská pravidla, která se dodržují. Je to tvrdé, ale za jasně definovaných pravidel, která hráči respektují. Chrání tím i své zdraví.

Fotbal se zvrhl v to, že jej hraje kdekdo, příliš mnoho povolaných a málo vyvolených, tím pádem se tyto nečisté metody rozšířily v daleko větší míře. Je to stále věcí morálky, přičemž sport je jen odrazem celé společnosti.

Rizikový kotrmelec

Vidíte nějaký stát, z něhož bychom si v oblasti sportu a jeho zdravého rozvoje měli vzít příklad?

Klasickým příkladem je sever Evropy, speciálně Finsko. Zhruba 25 až 30 let zpátky mělo největší mortalitu na kardiovaskulární onemocnění. A podařilo se jim udělat jednu věc – dostat mezi lidi pojem pohybová aktivita. Výsledky se dostavily. Také Anglie může být příkladem. O přestávkách jsou tam školáci na hřišti, ne aby jako na většině českých škol pochodovali po chodbě. To je u nás hodně podceněné. Sama škola se na tělesné aktivity často dívá skrz prsty, ačkoliv to má zásadní vliv na lidské zdraví.

Máte pocit, že by se z toho měla učinit systémová záležitost?

Jednoznačně ano. Školy mají rámcové vzdělávací programy a školské vzdělávací programy, a tam je s touto možností počítáno. Nástroj máme, ale záleží jen na tom, jak se k tomu postaví konkrétní ředitel.

Jde hlavně o peníze? Slyšíme stesky, že nejsou peníze na tělocvičnu a nové hřiště.

Peníze hrají sice svou roli, ale měli jsme možnost dělat studii s 18 tisíci dětí po celé republice Z ní vyplynulo, že je to hlavně otázka přístupu učitelů a celé školy.

Nakolik je to všechno i otázkou nějakých morálních vzorů? Je rozdíl, když v čele státu stojí někdo jako Bill Clinton, který každé ráno zahajoval během, nebo někdo, kdo si dá k snídani tlačenku s cibulí, zapálí si cigaretu a k tomu si dá „panáka“?

Příklad je obrovská věc, ale velmi často nemá dlouhodobé trvání. Slouží jenom k nastartování. Lidé vidí, že Železný hodil oštěpem přes 90 metrů, a neuvědomují si, co tomu předcházelo. Řada lidí to vidí, klackem přehodí řeku a řekne si fajn, budu taky oštěpař. Ale místo aby hodil 90 metrů, hodí 30. A teď záleží, jak se s tím vypořádá. Bude pokračovat, ačkoliv ví, že 90 metrů nikdy nehodí? Bude pokračovat? Musí na to vždy navázat systém, který využije toho spouštěcího efektu.

Máme spíše na mysli morální vzory pro životní styl, ne pro měřitelné výkony.

Faktem je, že v populaci je asi 10 až 15 procent lidí, kteří chtějí být stále s někým srovnáváni. Potom je tu ona masa, která by také chtěla být s někým srovnávána, ale prostě na to nemá a není ochotna přistoupit na nějaké srovnávací normy. A potom je tu část lidí, která na to skutečně nemá a kterou by bylo potřeba do toho vtáhnout.

Za minulého režimu byla kritériem výkonnost nebo zdatnost. To se hodilo stranou a vše se tlačí na zdraví. Ale problém je, že my pro ten pohyb musíme získat děti. Když se děti do tří let věku nebo v první a druhé třídě nepotkají s pohybem, tak už je k tomu nikdy systematicky nedostanete.

Vysvětlovat dětem nutnost pečovat o zdraví je opravdu trochu „mimo“...

Samozřejmě, ještě žádné zdravotní důsledky nepociťují.

Máte nějaké kvantifikované srovnání, jak jsme na tom v rámci Evropy a světa?

Česká republika je na evropském průměru, spíš už klesá pod něj. Velmi bych ale varoval před studiemi zjišťovanými elektronickou cestou. Čísla z toho vycházející hovoří o 1,5 až dvou procentech obézních dětí u nás, realita je ale 11 až 12 procent. Zakopaný pes je v tom, že většina lidí ví aspoň přibližně, ale sotva ví přesně, kolik měří...

Nejsme na tom ale špatně zejména ve srovnání se zámořím, tam už jsou na 80 procentech obezity u celé populace, my na třiceti. Ovšem daleko horší je, že u nás se snižuje takzvaná dovednostní úroveň dětí. Když je pak chcete přimět k nějakému sportu, nemají na čem stavět.

Nejsme na tom ale špatně zejména ve srovnání se zámořím, tam už jsou na 80 procentech obezity u celé populace, my na třiceti.

Neumějí ani kotrmelec.

Ono to vypadá legračně, ale na řadě pražských škol není kotoul doporučovaný, protože může dojít ke zranění. Místo, aby se škola snažila nedostatky odstraňovat, tak se jim raději vyhne. Pokud by došlo ke zranění, škola sice má nějakou pojistku, ale nakonec v tom zůstane ten kantor.

Na severu Čech se třeba hodně jezdilo se školami na kole. Dneska si nikdo netroufne se školáky vyjet na silnici, při současné bezohlednosti šoférů. Riziko na sebe nikdo nechce vzít.

Raději chodit než běhat

Když je někomu třeba 50 let, nesportoval a teď se chce trochu začít hýbat – co mu poradíte? Má jít do fitness centra?

Můžete mít na fitcentra svůj názor – řada z nich je jen na stahování peněz od lidí. Ale už se objevují i taková, kde jsou kvalifikovaní cvičitelé a ti jsou schopni poradit.

Každopádně bych doporučoval dvě věci. V prvé řadě základní zdravotní vyšetření, a pak vyhledat poradenství. Pokud jde o tu samotnou aktivitu, ideální se ukazuje chůze. Do mírného zpocení, do pěti kilometrů za hodinu. Namáháte hodně skupin svalů, a tím i spalujete velké množství energie. Další výhoda je, že při chůzi můžete komunikovat jak s okolím, tak s tím, kdo s vámi jde. Pak by to ještě chtělo rozumnou aktivitu na posílení horní části těla, rozumnou gymnastiku, a na tom začít stavět.

Většina lidí ale spíš „začne běhat“ než se procházet. V čem je problém?

Při běhu je tzv. letová fáze, a když tělo dopadne, je to silou zhruba trojnásobku hmotnosti. Při chůzi je to asi 1,6- až 1,8násobek. Když budu mít třicet kilo nadváhu, běhání pravděpodobně není ideální jako základní pohybová činnost. V USA asi před patnácti lety udělala kardiologická společnost velkou studii spolu s ortopedy a zjistili, že kardiovaskulární profit, v přepočtu na peníze za léčení, je při běhu daleko nižší než nové problémy vzniklé přetížením velkých i malých kloubů.

Co cyklistika?

Jednoznačně jsem pro. Ale zase, musí se lidé naučit jezdit. Když vidím jak to někdo „rve“ a nezvolí si vhodné převody... Musí mu někdo říci, že na kole se má jezdit švihově.

Lze říci, že čím je svět bohatší, tím méně se hýbeme, tím jsme pohodlnější?

Je tu přímá úměra mezi bohatstvím a leností. Na určité úrovni se to však zlomí a lidi začnou být zase aktivní. My jsme ještě stále nedosáhli té úrovně, abychom se o sebe začali více starat. V USA nebo dalších vyspělých zemích se ale už snaží zastavit celosvětový pokles pohybové aktivity, u nás ještě tolik ne.

My jsme ještě stále nedosáhli té úrovně, abychom se o sebe začali více starat.

Když to zjednodušíme, tak ten tlustý Američan aspoň sedne do auta a odjede do toho fitka...

Přesně tak. Mimochodem – ne každý tlustý musí mít problém. Asi před dvěma roky přišli Britové s takovou studií: když jste obézní, můžete mít dokonce lepší prognózu na přežití. Týká se to ale jen určitého procenta lidí, a hlavně: musí se hýbat!

U nás jsou často limitující peníze. Lidi nevědí jak začít a obracejí se na fitka, kde ale musí platit... Já tu pořád vidím nevyužitou šanci školy. Je přece v každé větší obci, má většinou specializovaného člověka na tělocvik. Kdyby učitelé byli v tomto smyslu i doškolováni, myslím absolventy pedagogických škol, měli by se toho ujmout a stát se jakýmsi informačním centrem nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Základní problém je v tom, že pokud nebudete informovat a vzdělávat rodiče, pohyb se k dětem nedostane.

Měly by na situaci nějak reagovat i zdravotní pojišťovny?

Jsem stoprocentně pro. Pokud se nepromítne moje chování do placení pojistného – chovám-li se nevhodně, mám vyšší pojištění a platím si to sám –, pak je to problém. Princip solidarity je do určité míry jistě správný, ale je nemožné, aby se tak nakládalo s celým pojištěním.

Tohle si ale strany ve volebních kampaních budou rozmýšlet...

Jde o zodpovědnost sám k sobě. A tu nezdědíte, musíte se pohybovat v prostředí, které vás k tomu nějak přiměje. Výchova v rodině, ve škole, etika, hierarchie hodnot. Musím si uvědomit, že pokud se budu chovat rizikově – mít nadváhu, nehýbat se –, pravděpodobnost, že skončím na koronárce, je velice vysoká.

Myslím, že už to nelze podceňovat, i ve světě se hroutí systémy zdravotního pojištění, v USA, v Německu. U nás se rychle změnily ekonomické podmínky, ale nezměnilo se uvažování lidí.

Skončeme přece jen olympiádou – budete ji vůbec sledovat?

Ale ano, určitě budu. Ale pořád přitom vidím, co za tím je, kolik lidí příprava na olympiádu dostala do stavu invalidů... Kdyby se při olympiádě ty peníze trochu upozadily, bylo by to rozumnější. Ale to je utopie, žádný sponzor do toho nepůjde bez vidiny zisku.

I když jsem zvědav, jak to ti Brazilci zvládnou, párkrát jsem v Riu byl a jsou to trochu zmatkáři... Aby to neskončilo jako v Athénách, kde se zadlužila celá země. Zůstává pro mě otázkou, jestli taková zkomercionalizovaná akce má být tím nejvrcholnějším svátkem sportu.

Prof. ing.Václav Bunc, CSc. (68)

  • Rodák z Kolína získal akademické tituly jak na Elektrotechnické fakultě ČVUT, tak později na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK). To mu umožnilo skloubit využití matematiky a kybernetiky ve zkoumání tělesné zdatnosti, ať vrcholových sportovců, či běžné populace.
  • V současné době je proděkanem pro vědeckou a výzkumnou činnost FTVS UK.
  • Studoval i přednášel v řadě evropských i zámořských zemí, je autorem či spoluautorem více než tisícovky vědeckých statí v odborných časopisech.