Car Vladimír Putin

Válka na Ukrajině neskončila

16. říjen 2015 četba na 8 minut

Barbarský chalífát na Blízkém východě je absolutní zlo, dramaticky varoval diváky Dmitrij Kiseljov, „a plíží se k Rusku. Když nepodpoříme naše spojence v Damašku, bude to, jako bychom pozvali teroristy k nám domů." Ještě nedávno Kiseljov, šéf vládní stanice Rossia Segodnya, napadal vládu v Kyjevě. O Ukrajině teď mlčí a volá do boje proti nepřátelům Bašára al-Asada.

I letošní Valné shromáždění OSN potvrdilo, že na Krym se zapomíná a východní Ukrajina v myslích politiků nekonkuruje ruským expedičním silám v Sýrii a migrantům v EU. Dokonce i Česká republika v New Yorku bušila do válečných tamtamů proti teroristům z IS, ale nezmínila válku, která zuří hned za humny. Rusko už předtím v Radě bezpečnosti vetovalo návrh na vytvoření tribunálu, který by vyšetřil, kdo a čím sestřelil let MH17, ale poukázal na to jen Petro Porošenko . Mohlo by se zdát, že na ukrajinskou krizi můžeme zapomenout.

V sázce je jednota západu

Přesně opak je pravdou. Na Ukrajině dál zuří válka a nejde v ní jen o jeden evropský stát. V sázce je jednota Západu a smysluplnost EU/NATO. Nedivil bych se, kdyby leckdo považoval můj tón za alarmistický. Je ale třeba pochopit, že válka na Ukrajině je válkou postmoderní a její hlavní charakteristikou je to, že Rusko její existenci popírá. Putin řekl v OSN, že na Ukrajině se stal „ozbrojený puč organizovaný zvenčí". Je překvapivé, kolik lidí tomuhle nesmyslu věří. Ve skutečnosti všichni ukrajinští prezidenti od roku 1991 – Kravčuk, Kučma, Juščenko a dokonce i přítel Kremlu Janukovyč – oficiálně prohlásili, že podepsání asociační dohody s EU je cílem jejich zahraniční politiky.

K násilí v Kyjevě došlo, když se Janukovyč po rozhovorech s Putinem nečekaně rozhodl plánovanou dohodu s EU nepodepsat. Není pravda, že by se EU nebo Spojené státy snažily v roce 2013 prosadit do sféry ruského vlivu: v Bruselu a ve Washingtonu naopak spokojeně dřímali, když vlády v Kyjevě skoro čtvrt století klepaly na dveře Evropy.

Válka dezinformací

V této putinovské válce–neválce se soupeří hlavně pomocí dezinformací (Moskva: letadlo MH17 sestřelila ukrajinská stíhačka), přepisováním dějin (Putin: Ukrajina jako stát neexistuje) a diplomatickým vydíráním (Moskva: dejte nám Ukrajinu a zrušte sankce, my vám za odměnu nebudeme dělat problémy v Sýrii nebo s Íránem). Teprve až v poslední instanci se válčí zbraněmi. A o tom Moskva prokazatelně lže. Ještě v březnu 2014, když Rusko prohlásilo Krym za součást svého suverénního území, Kreml popřel, že by v tom ruská armáda hrála roli.

(V Praze tomu oficiální kruhy věřily!) Přesně o rok později se Putin před kamerou pochlubil, že vojenskou okupaci Krymu sám generálům a zpravodajským šéfům nařídil. (V Praze k tomu ticho po pěšině.) Jen měsíc nato, v dubnu 2015, řekl Putin o Donbasu a Luhansku: „Mohu jednoznačně prohlásit, že na Ukrajině nejsou žádná ruská vojska." A kdo tam tedy bojuje? I na to má Putin odpověď. Jsou to prý „lidé, kteří ještě včera pracovali v uhelných dolech nebo jezdili traktorem". Jak horníci a kolchozníci dokážou obsluhovat raketomet TOS-1 s termobarickými hlavicemi nebo raketový systém BUK, Putin nevysvětluje.

Rusko je velmoc jen s Ukrajinou

Nebylo by divu, kdyby člověk přestal na Ukrajinu myslet. Ostatně už její geografická poloha na kraji Evropy může vytvořit zdání, že ať se tam děje cokoli, není to důležité. To by byla chyba. Sir Halford Mackinder, student vztahů mezi geografií a politickou mocí, začátkem 20. století předpověděl, že dominantní moc ve dvacátém století získá ten, kdo si podřídí část euroasijského území, které zhruba koresponduje s dnešní Ukrajinou. Mackinderovy práce pečlivě studovali v Berlíně vlivní lidé, např. Karl Haushofer. Hitlerův Mein Kampf mluví o Ukrajině jako o území, kde Německo vybuduje farmy a vyřeší tak nesoběstačnost v zásobování, která přispěla k porážce jeho země v minulé válce.

Kromě Hitlera významu Ukrajiny v mocenské politice rozuměli bolševici. Brutální kolektivizace, kterou tam v několika vlnách v meziválečném období prosadili, přispěla k hladomoru nevídaných rozměrů. Tim Snyder odhaduje, že jen začátkem 30. let komunisté umučili na Ukrajině 3,5 milionu lidí k smrti hladem; jiní uvádějí čísla dvojnásobná a větší. Z hlediska Kremlu nebyla žádná cena příliš vysoká. Věděli, co dnes chápe i Putin: s Ukrajinou ve svém silovém poli je Rusko velmocí. Bez Ukrajiny je to průměrná země, která není doma ani v Evropě, ani v Asii.

Právě z toho důvodů Putin Ukrajinu dobrovolně nepustí. Anšlus Krymu se mu povedl a svou úlohu vítězného vojevůdce si vychutnal. Když se ale pokusil o podobný zábor na východě, narazil na odpor. Tohle nečekal, protože sám uvěřil své propagandě, že Ukrajinci nejsou národ a Ukrajina je „umělý stát". Proto se teď Putin intervencí v Sýrii snaží odvést pozornost od hrozícího kolapsu svých nadějí na vytvoření „ruských Sudet" v Donbasu a Luhansku, jako předpolí, z něhož postupně rozloží a pak si podmaní zbytek Ukrajiny.

Hlavním cílem je rozpad EU

V Kremlu si přirozeně mnou ruce nad tím, že se Evropané v mnohých věcech nemohou dohodnout. Krize s uprchlíky je pro ně jako mana nebeská, protože poprvé od konce studené války oddělila střední Evropu od Západu. Jak to jen jde, Moskva k problémům Bruselu přispívá, například financováním evropských rasistů a extremistů, třeba Marine Le Penové. Za odměnu Le Penová poslala na Krym svého pobočníka, který potvrdil, že referendum o připojení k Rusku bylo zcela legitimní, protože se prý voliči považují za Rusy.

Důraz na územní suverenitu, což je normálně hlavní zaklínadlo nepřátel EU, se tentokrát vytratil. (Český čtenář si možná vybaví lorda Runcimana, který v létě 1938 navrhl odtržení Sudet, protože zjistil, že tamní obyvatelstvo je echt německé a touží se připojit k třetí říši.) Přesto bych na Putinovo vítězství na Ukrajině zatím nevsázel. Jeho slabina je v tom, že problémy jako řecký dluh a migrační krize státy EU rozdělují. Pokud jde ale o ruskou vojenskou agresi proti suverénnímu státu, ta by naopak členské země měla sjednotit.

Je-li pravda, že v politice Rusové myslí dopředu jako šachisté, pak je Ukrajina jen prostředkem k dosažení jejich hlavního cíle. Tím je rozpad EU a rozbití jednotné fronty mezi evropskými demokraciemi a Spojenými státy. Proč? Autoritářské Rusko se potýká s téměř bezprecedentní demografickou krizí (v roce 1990 tam žilo 151 milionů obyvatel, letos je to jen 142 milionů), 16procentní inflací, finančně strádá kvůli nízké ceně nafty ve světě a stěží představitelné koncentraci kapitálu: Putin, druhý nejbohatší muž v Evropě, a 110 oligarchů vlastní 35 % ruského bohatství.

Tohle Rusko proto nemůže dlouhodobě koexistovat se svobodným a prosperujícím Západem, aniž znovu zavře hranice svým vzdělaným a schopným lidem a otevře kriminály pro neposlušné. Pokud se podaří ubránit jednotu EU a celého Západu, Putin utrpí strategickou porážku a jeho prohra na Ukrajině bude toho produktem. O budoucnosti Kyjeva se totiž rozhodne v Bruselu a hlavních městech členských států, zatímco Kyjev je lakmusovým papírkem životaschopnosti EU.

Dosadíme-li do této rovnice Prahu za Kyjev, Paříž za Brusel a Ligu národů za EU, vracíme se do bolestného konce 30. let. Ubránit ukrajinskou suverenitu znamená odmítnout přízrak Mnichova. Kde jinde by tomu měli rozumět, když ne v Praze?