Válka v Sýrii

Válka všech proti všem

25. září 2015 četba na 10 minut

Foto: redakce

Kdo vlastně bojuje proti Islámskému státu a proč pořád nejsme úspěšní v jeho potlačení? Válku prodlužuje především skutečnost, že zejména v Sýrii bojuje každý s každým. V zemi se navíc hraje o mnohem víc než jen o boj proti Islámskému státu – pro Rusko se přítomnost v zemi stala otázkou mezinárodního postavení a důvěryhodnosti, píše generál Jiří Šedivý.

Proti tzv. Islámskému státu – do 29. června 2014 Islámskému státu v Iráku a Levantě – bojujeme od srpna 2014, kdy bylo zřejmé, že irácká armáda není schopna zastavit postup jeho ozbrojenců. Již od počátku byly metody bojovníků Islámského státu tak drastické, že děsily celý svět. S nevídanou brutalitou se střetávají všichni, kdo se postaví na odpor jeho bojovníkům. Nedobře vycvičené a zpočátku špatně vyzbrojené síly Iráku i Sýrie se nedokázaly přímo postavit proti bojovníkům Islámského státu dovedně využívajícím prostředků, které mají, které ukořistili nebo provizorně upravili k vedení bojů. Vedle ukořistěné těžké techniky radikálové využívají lehké prostředky, rychle se přemisťují a využívají neschopnosti protivníků reagovat na neustále se měnící situaci. Mimo to není žádným tajemstvím, že ve vysokých velitelských funkcích nebo jako poradci bojují na straně Islámského státu bývalí velitelé armády Saddáma Husajna.

Co hraje do karet Islámskému státu

To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Důležité je, že v Iráku proti nim stojí nově budovaná irácká armáda, která má jen omezené zkušenosti. Byť je notně podporovaná především USA, zejména vyšší velitelé a štáby nemají velké znalosti. Je to důsledek politiky bývalého premiéra Núrího al-Málikího, který až do doby svého odstoupení, po dlouhých osm let, upřednostňoval šíitskou část irácké populace a preferoval své přátele. Nikdy iráckou společnost nesjednotil a morálně silnou armádu nevybudoval. Právě naopak – na lukrativní pozice dosazoval své chráněnce. Taková armáda nemohla oproti brutalitě bojovníků Islámského státu obstát.

Armádu krom toho připravovali a stále připravují američtí vojenští experti. V konečném důsledku to ale znamená, že uplatňují vojenské myšlení, strategie a postupy taktiky poplatné americkému vedení boje, což ovšem většina bývalých Saddámových velitelů zná ze dvou válek proti Saddámovu režimu. Kombinace obojího vytváří pro Islámský stát vhodné podmínky k udržení již dobytých území v Iráku, nebo alespoň výraznému zpomalování postupu irácké armády. Otázkou navíc bude, jak bude irácká armáda úspěšná, až se jí podaří vstoupit na území většinově obývaná sunnity a bude bojovat v prostředí když ne v nepřátelském, tak určitě nevlídném.

Nepřehledná Sýrie

Nejenom Američané, ale ani nikdo jiný se nechce zavazovat k pozemním bojům. Zkušenosti z minulých tažení jsou totiž nedobré. V zásadě to znamená, že se místní politici spolehnou na sílu a schopnosti vojsk koalice, přesně tak, jak tomu bylo do odchodu koaličních vojsk koncem roku 2011 po druhé válce v Perském zálivu. Dlouhodobé nasazení vyčerpávalo nejenom USA, ale i další spojence, bez viditelného úsilí na straně místních vlád. Rozhodnutí o leteckých úderech muselo přijít, ale nelze předpokládat, že bude tím, co válku s Islámským státem rozhodne. Byť má na změnu poměru sil významný vliv. Nedávné zprávy o nasazení stíhaček F16, které byly Iráku po určitých zdrženích předány vládou USA, ukazují na rostoucí kvalitu tamní armády a dávají určitý příslib, že v Iráku bude mít pozemní operace dříve či později úspěch.

Mnohem komplikovanější je situace v Sýrii. A to i zásluhou nejasné politiky, kdo je vlastně v Sýrii nepřítelem číslo 1. Kardinálním problémem je, že euroatlantická komunita není schopna jasně definovat, proti komu vlastně bojuje a zda je Bašár Asad součástí boje proti Islámskému státu, či nikoli. To tříští úsilí všech, kteří bojují proti Islámskému státu. Je jasné, že Asad je neakceptovatelný diktátor. Musíme si ale vybrat, kdo je vlastně v Sýrii náš největší nepřítel. Do současné doby se nepodařilo ani najít konsenzus o tom, zda a jak bude vypadat Sýrie v případě, že by byl Islámský stát poražen, a kdo bude tou silou, jež bude v zemi vládnout.

Situace je tak komplikovaná, že Západ podporuje rebely, kteří původně vystoupili proti režimu Bašára Asada. Zároveň se ovšem Západ velmi zvláštním způsobem staví k problematice kurdské menšiny a milic bojujících na straně rebelů proti Islámskému státu. Obecně ale lze uvést, že koaliční letadla bombardují Islámský stát, a tím podporují rebely v boji proti Islámskému státu. Na druhé straně ovšem proti IS bojuje Asadova armáda, evidentně neúspěšně, protože ztrácí významné pozice. Začíná ale být mnohem významněji podporována Ruskem, které to nepopírá. Zároveň ale Asad válčí s rebely tam, kde se jejich teritoria spojují.

Scénář nemůže být jiný, než že se v určitém momentu, kdy se možná podaří bojovníky Islámského státu zatlačit zpět, střetnou rebelové podporovaní ze vzduchu koalicí vedenou USA s vládními vojsky podporovanými Ruskem. Možná že už dnes i s ruskými vojáky obsluhujícími složité zbraňové systémy, například S 300 – protiletecké rakety. Co se stane v okamžiku, kdy bude sestřeleno první americké letadlo syrským kompletem obsluhovaným ruskou obsluhou? V ten moment nebude největším nepřítelem Islámský stát, ale Bašár Asad.

Rusko mezi dvěma ohni

Role Ruska je dlouhodobě problematická právě ve vztahu k radikálnímu islámu. V roce 1989 tehdejší Sovětský svaz potupně opustil Afghánistán. Po dobu nasazení své armády přivezl zpět do Sovětského svazu tisíce mrtvých vojáků, v Afghánistánu zůstalo vrakoviště sovětské techniky. Režim nastavený Sověty se přesto neudržel, právě naopak se postupně radikalizoval islám i na území dnešního Ruska – nejenom v Čečensku, ale i v dalších autonomních republikách této oblasti. Stalo se tak i zásluhou toho, jak Rusko reagovalo na jejich tendence k větší nezávislosti. Následkem byla nejenom dlouhá válka v Čečensku, ale i řada teroristických útoků v srdci Ruska. Nebezpečné tendence se dlouhodobě projevují i v nedalekém Dagestánu, kde vyústily v pokus o vyhlášení islámského fundamentalistického státu.

Většina muslimského obyvatelstva je sunnitského vyznání – ideového základu Islámského státu. Rusku vyhovovalo nasazení vojsk USA a později NATO v Afghánistánu. NATO tak nepřímo chránilo jižní křídlo Ruska. Neudrží-li se režim v Afghánistánu, lze důvodně předpokládat přenesení úsilí Tálibánu a al-Káidy severním směrem, znova do Dagestánu a dále do ruských republik v této oblasti. Ruští islámští radikálové jsou již dlouhou dobu napojeni na syrské fundamentalisty. Není žádným tajemstvím, že v řadách Islámského státu bojují Čečenci, Inguši a další. Je zájmem Ruska, aby byl Islámský stát poražen. Pokud ne, Rusko bude dalším bojištěm, kde se střetne křesťanství a islám. Minimálně jeho jižní oblast určitě. Návrat bojovníků Islámského státu do Ruska by byl významný bezpečnostní problém pro tamní bezpečnostní složky.

Rusko nemůže podporovat syrské rebely ani v boji proti Islámskému státu, ani proti Bašárovi Asadovi (i proto, že by vlastně zradilo svého spojence). Byť se dnes zdá, že Asadův režim bude poražen. Rusko ale má i jiný důvod. Od roku 2013 se jeho vztahy se Západem výrazně zhoršují. Putin musí ukázat nejenom svým občanům v Rusku, ale i svým spojencům kdekoli ve světě, jak je schopný. Čím víc poškodí zájmy USA a jeho evropských spojenců, tím silnější bude v jejich očích a svým odpůrcům připomene, že ještě není na lopatkách. Proto zvýraznil i svoji politiku „přátelství" např. k Íránu a Bašárovi Asadovi. Stejně racionalizuje i svůj přístup k Turecku. V Sýrii se tedy hraje o víc než jen o boj proti Islámskému státu. Pro Rusko je to i otázkou jeho mezinárodního postavení a důvěryhodnosti.

Je také málo pravděpodobné, že by Rusové nyní opustili svoji jedinou základnu ve Středozemním moři v syrském přístavu Tartús. Kdyby se Putinovi podařilo významně podpořit Asada a odvrátit jeho pád, bylo by to dvojí vítězství. Rusko se netají tím, že chce vstoupit do boje proti teroristům, tedy i proti radikálům z Islámského státu. Tento týden se navíc v Moskvě dohodl Vladimir Putin s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, že budou své vojenské akce v Sýrii koordinovat, aby zabránili případným ozbrojeným incidentům.

Žádoucí politické řešení

Posílením Asada by se hlavní úsilí přeneslo zpět na bojiště vládních vojsk s vojsky rebelů, podporovanými USA a dalšími státy koalice boje proti Islámskému státu. Pokud by se však přesunula pozornost na tento konflikt, Islámskému státu by se tím opět vytvořil prostor pro obnovu sil, přípravu a zahájení další ofenzivy v Iráku nebo Sýrii. Jednoduše – v místě, kde bojuje každý proti každému, je složité najít optimální řešení. Již nyní je jasné, že tato nejednotnost boj proti Islámskému státu prodlužuje.

Do tohoto stavu vstoupilo Turecko se svými mocenskými představami regionální velmoci a rozhodnutím vypořádat se s kurdskou menšinou. Bombarduje i tzv. teroristické kurdské organizace, které bojují na straně rebelů proti Islámskému státu. Role Turecka je ovšem samostatnou a nelehkou kapitolou tohoto regionu. Pravděpodobně i pod tímto dojmem (a kvůli současné migrační vlně) vyzval rakouský ministr obrany Gerald Klug ke společnému řešení války v Sýrii a akceptování Bašára Asada jako spojence v boji proti Islámskému státu. Politické řešení po vypořádání se s Islámským státem by bylo méně bolestné než současná válka „všichni proti všem". V žádném případě ale nesmí být konečný stav podobný tomu, co se nyní děje v Libyi.