Santini1677. Heslo, pod kterým se v zámecké kavárně můžete připojit k internetu. Vtipný a zároveň poučný detail dokresluje, jak se v areálu, jehož základy pocházejí z 13. století, prolíná historie se současností. Jakou má heslo na wi-fi logiku?

Věhlasný architekt Jan Blažej Santini se narodil v roce 1677. Ve Žďáru zanechal velkou stopu – poutní kostel na Zelené hoře. Toto Santiniho vrcholné dílo je součástí světového dědictví UNESCO. Díky církevním restitucím je dnes v péči zdejší římskokatolické farnosti.,

Santiniho stopy nalezneme ale také přímo v areálu zámku, bývalého cisterciáckého kláštera, kde se podílel na přestavbě několika budov a interiérů. Jde o baziliku Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, konírnu či prelaturu, sídlo opata.

Se zámkem Kinských tvoří Zelená hora celá staletí nerozlučnou dvojici. „Hora už není zelená, spíš hnědá, jak jsou vykácené všechny stromy. Je dobře, že je kostel vidět, ale kolem by mohly být alespoň keře," říká Constantin Kinský při pohledu na holý kopec.

Stojíme před vchodem do Muzea nové generace, odkud se dá od loňského léta také vstoupit do zámeckého areálu. Nyní se ještě dodělává terasa a parkoviště. Hlavně je již opravená hráz Konventského rybníku, nad nímž se tyčí Zelená hora.

„Museli jsme opravit hráz, aby nás a okolí nespláchlo tsunami. Začala protékat, spoustu let na ni nikdo nesáhl a byla v dezolátním stavu. Tamhle jsou dřevěné trubky ze 17.–18. století. Pod vodou vydržely stovky let," ukazuje náš průvodce na opodál složené torzo historického potrubí nalezeného při rekonstrukci vodního díla.

Černá díra, ale menší

Constantin Kinský je pánem žďárských lesů, vod a památkových objektů. Za to, že rodině připadlo zdejší panství, může vděčit své babičce Eleonoře Schwarzenbergové, rozené Clam-Gallasové. Majetek ve Žďáru dostala
v roce 1930 od své bezdětné tety, hraběnky Klotildy Clam-Gallasové, rozené Dietrichsteinové.

Na obnovu zámeckého areálu padlo už kolem půl miliardy korun.

„Investujeme do budov, aby sloužily veřejnosti. Jejich smysl se ekonomicky snažíme pomalu přiblížit k tomu, aby zámek nebyla ohromná černá díra na peníze, ale menší díra. Díra to bude vždycky," je smířen potomek šlechtického rodu Kinských, původní profesí investiční bankéř. Jakou rozlohu mají střechy v celém areálu, raději ani nepočítal. Na obnovu zámeckého areálu padlo už kolem půl miliardy korun.

Jako investiční bankéř jste radil velkým firmám. Nyní spravujete rodinné panství, do kterého patří památky, lesy, pole a rybníky. Co je složitější?

To je těžká, ale typicky česká otázka. Ptát se, co je nejtěžší, co je největší problém. S manželkou se vždy snažíme mít nejprve vizi, najít smysl toho, co chceme dělat. Ale v České republice bývá těžké lidem vizi představit, aby jí věřili.

Typická reakce je: To se nepovede. Český pragmatismus kombinovaný s talentem pro realismus není nakloněný změnám. Navíc státní správa v České republice nefunguje, jak by měla. Není to o lidech, ale o systému.

Co konkrétně myslíte?

Patříme k menším a středním firmám, které jsou jádrem ekonomiky. Nejsme Škoda nebo ČEZ. Kolik času nám zabere, abychom splnili všechny daňové povinnosti, hlásili, co máme, zdokumentovali vše možné! Je to pětkrát delší proces než v zahraničí. Český systém táhne produktivitu celé země dolů.

To je i důvod, proč se platy neblíží západní Evropě a jednotliví zaměstnanci neberou tolik, kolik by si zasloužili.

Foto: J. RASCH

Narážíte na přístup „to se nepovede" i se svými projekty?

Nové muzeum a rekonstrukce zámku jsou projekty, které naštěstí lidé vzali hned, jakmile jsme je prezentovali v kraji Vysočina a ve městě Žďár nad Sázavou. Ale je obecně obtížné prosadit dlouhodobý pohled. Ekonomika vás tlačí ke krátkodobosti. V investičním
bankovnictví, kde trhy diktují, co musíte dělat, je dlouhodobost tři měsíce. Ale pro nás je padesát let krátká doba. To platí v lesnictví, při rekonstrukci historických budov i při hospodaření s rybníky.

Jak tedy oba pohledy kloubíte?

Naštěstí máme kolem sebe lidi, kteří si uvědomují, jak důležitá je dlouhodobost. V lese nám hodně pomáhají lidé, kteří si pamatují mého dědečka a babičku. Také památkáři mají dlouhodobý pohled geneticky zakódovaný. I proto nemám rád kategorizace, když se památkáři házejí do jedné škatulky a vlastníci do jiné. Vše je o lidech.

Spolupráce s místním Národním památkovým ústavem je výborná. Stejně tak se sdružením České dědictví UNESCO, které sídlí v Litomyšli.

Prožít žďárský příběh

Zámecký areál je zvenčí vcelku opravený. Za mnoha okny je ale prázdno. Je snadnější domy rekonstruovat, než pro ně najít uplatnění?

Přesně tak. První, na co se otec po vrácení zámku zaměřil, byla záchrana střech. Je jich veliká plocha. Ještě jsem se ani nedostal k tomu, abych ji spočítal. To musím, ale mám strach, jaké to bude číslo. Část střech byla v dobrém stavu, když nám majetek vraceli. Část byla v dezolátním stavu. Museli jsme je opravit, aby do budov už nepršelo.

Pak jsme postupovali opačně než v Litomyšli, to je pro nás inspirativní soused, se kterým spolupracujeme. Tam nejprve začali s rekonstrukcí, a teprve pak přemýšleli o tom, co v té budově bude. My jsme na to šli díky jejich radě opačně.

Časová osa, která provede historií žďárského zámku, opravdu nenudí.Foto: J. RASCH

Myslíte třeba bývalý pivovar, kde je nyní Muzeum nové generace?
Když jsme s manželkou přemýšleli o strategii rozvoje areálu, říkali jsme si, že slovo zámek je špatně. Znamená zamykat, ale my chceme areál stále více otevírat.

Přizvali jsme významného francouzského architekta Gillese Martyho, jehož architektonický ateliér INCA má zkušenosti s revitalizací památek.

Chtěli jsme vytvořit muzeum opravdu nové generace, ve kterém lidé prožijí žďárský příběh. Je to první a možná jediné muzeum v republice, jehož cílem je vyhnat vás ven. Abyste měli chuť jít se podívat ven a k tomu byli vybaveni informacemi, abyste porozuměli tomuto místu s velkým duchem. Muzeum nové
generace je pro návštěvníka klíčem k objevení celého areálu bývalého klášteru a dnešního zámku.

Jak vy jste se seznamoval s historií místa? Vyprávěl vám o Žďáru tatínek, když jste žili ve Francii, nebo jste si k němu našel cestu až tady?

Otec byl moudrý. Nikdo z nás nevěděl, kdy tehdejší absurdní režim skončí, jestli se sem vůbec někdy vrátíme. Přesto jsme doma mluvili česky. Otec nám vyprávěl o lidech, o lesích, jak babička s dědečkem založili první přírodní rezervaci na soukromém majetku nazvanou Žákova hora. Byla to taková pohádka.

Do Československa jsem za komunistů přijel dvakrát. Jednou s francouzským sborem, ve kterém jsem zpíval. Jednou jako teenager do Prahy. Do Žďáru jsem se nedostal. Povolili mi jen velmi krátký pobyt.

Žďárské panství

Akciová společnost Kinský Žďár spravuje vedle kulturních památek také lesy o výměře 5775 hektarů. Na jejich území se nacházejí tři národní přírodní rezervace – Žákova hora, Radostínské rašeliniště a Dářko. Všechny jsou evropsky chráněné jako Natura 2000.
Firma hospodaří také na 750 hektarech rybníků na Žďársku, Havlíčkobrodsku, Pelhřimovsku a Jihlavsku. Ze 132 rybníků je 59 chovných. Největší je Velké Dářko s rozlohou 206 hektarů.

A první kontakt se Žďárem?
Místo je tak silné, že vás samo učí, jaký je jeho význam. Má ohromnou sílu, přežilo mnoho věcí a jeho smysl pokračuje. Než abychom tu mnoho vymýšleli, snažíme se spíš místo poslouchat.

Hned jsme se tu cítili doma. Jsme s manželkou dost workoholici a cítíme se doma tam, kde můžeme tvořit.

Co vám místo napovídá, abyste tvořili dál?

Určitě abychom rozvíjeli činnost památkové části. To je teď velký úkol. Máme kolem sebe šikovný dynamický tým. Zčásti jsou to lidé odsud, někteří jsou z Prahy i odjinud. Nechceme, aby jako jinde na zámku lidé dostali bačkory a poslouchali průvodce. Naše muzeum je opravdu interaktivní.

Na zámku se stále něco děje – festivaly, rezidence umělců, svatby, firemní akce. Máme takovou filozofii, aby se padesát procent hodnoty vrátilo místním lidem. Aby cítili, že projekt není jen náš, ale patří jim.

Oč se zasloužili mniši

Vlastníte tisíce hektarů lesů. Stačí prodané dřevo na financování památkových objektů?

Les je pro nás prioritou. Těžba je podřízena pěstební činnosti. Když jdu do lesa s lesním radou nebo hajným, nejdříve se díváme dolů, co roste. Teprve potom nahoru, co bychom měli pokácet.

Ekonomická návratnost v lesnictví je velmi nízká. Když je dvě procenta, jste rád. Čtyři procenta jsou unikát. Ze dřeva máme půl až třetinu tržeb na další investice. Solidní firmu nemůžeme stavět jenom na lese, dříví patří příštím generacím.

Od té doby, co se o lesy děda s babičkou nemohli starat, protože jim stát majetek zabavil, je to na nich znát. Mají příliš smrků, navíc stejně starých. Takový les je citlivý a trpí změnou klimatických podmínek. Snažíme se les přiblížit přirozenému stavu a děláme jen malé výseče.

Rok 1994 proslavil Žďár nad Sázavou. Tamní poutní kostel na Zelené hoře byl zapsán na seznam památek UNESCO.Foto: J. RASCH

Z čeho máte další příjmy?

Důležité je rybářství. Jeho tradici ve Žďáru založili už ve 13. století cisterciáčtí mniši. Máme moderní sádky s dánskou technologií. Věnujeme se také zemědělství. Máme 200 hektarů, což je na dnešní podmínky málo.

Mniši byli odjakživa podnikaví, ve Žďáru máte na co navazovat.

Už od 13. století, kdy sem přišli a založili klášter, to bylo velmi radikální místo. Přišli radikální lidé a bojovali s přírodou, která je silná. Buď se zlomíte, nebo se seberete a najdete v sobě podnikatelský duch. Je tu hodně podnikavých lidí.

Nikdo z nás nevěděl, kdy tehdejší absurdní režim skončí, jestli se sem vůbec někdy vrátíme. Přesto jsme doma mluvili česky.

Na zámku bývala šlechtická akademie. Nebyla by inspirací pro současné vzdělávání?

Šlechtickou akademii tu kdysi založil opat Václav Vejmluva. Kluci ze šlechtických rodin se učili nejen latinu, francouzštinu, italštinu, ale i tanec, matematiku či geometrii. Byla to velmi moderní škola. Modernější přístup by zasloužilo i české školství.

Aby se děti naučily nejen správně odpovídat na technické otázky, ale také spolupracovat s týmem, mít sebedůvěru. Aby se nebály jít do rizika. Češi jsou velmi technicky zdatní, ale to samo o sobě nestačí.

Jak to myslíte?

Když jsme v Roland Berger dělali průzkum a ptali se 400 šéfů firem po celé střední Evropě, jaké lidi budou za deset let potřebovat, první, co jmenovali, byla znalost angličtiny. Dalších osm požadavků se týkalo takzvaných soft skills (měkkých dovedností, jako jsou komunikační schopnosti, ochota riskovat, koncepční myšlení či týmové řešení problémů – pozn. red.). Až na 10. místě byly technické znalosti. Přitom na ně je zaměřeno celé zdejší školství. Potřebujeme, aby naše děti uměly pracovat v týmu, cíl najdeme.

Měl jste tedy štěstí, že se vám nedostalo českého vzdělání?

Každý systém má své přednosti. Technická znalost je velká síla a měli bychom ji držet. Ale zároveň dbát i na to, aby se děti učily pracovat také s kladivem a šroubovákem. Učitelé obvykle řeknou: Jsi slabý v matematice, musíš se zlepšit.

To je totálně špatně. Každý z nás má na něco přirozený talent a 95 procent své energie a času bychom měli investovat do jeho rozvoje. Kdo není na matematiku, nikdy na ni nebude. Stačí, když pět procent energie budete věnovat tomu, co neumíte a nikdy umět nebudete. Když jsme v Roland Berger dělali průzkum a ptali se 400 šéfů firem po celé střední Evropě, jaké lidi budou za deset let potřebovat, první, co jmenovali, byla znalost angličtiny. Dalších osm požadavků se týkalo takzvaných soft skills (měkkých dovedností, jako jsou komunikační schopnosti, ochota riskovat, koncepční myšlení či týmové řešení problémů – pozn. red.). Až na 10. místě byly technické znalosti. Přitom na ně je zaměřeno celé zdejší školství. Potřebujeme, aby naše děti uměly pracovat v týmu, cíl najdeme.

Můžete mít kolem sebe lidi, kteří vás doplní. Je tu tolik kreativních lidí, které ale školský systém tlačí jinam.

Foto: J. RASCH

K čemu jste vedl své syny?

Starší Jan studoval v Montrealu a v rámci toho byl půl roku v Hongkongu. Mladší Adrien studuje v Praze na francouzském lyceu. Oba mluví česky, tedy pražsky. Ja su Moravak.

Větší část vašeho života je spojena s Francií. V čem vám na Vysočině chybí?

Ani jsem to nepočítal, kolik let jsem kde prožil. Potřebuji moře, a tak jednou do roka jezdíme ze Žďáru do Bretaně. Jedeme autem přes Česko, Německo, Francii a všude se cítím doma. Jsou to různé regiony mé země, kterou je Evropa. Jsem Evropan.

Pozor na populismus

Pak zřejmě nebudete rozumět slovům prezidenta Zemana o tom, že jsme se osvobodili od vlivu USA a Evropské unie a jsme znovu nezávislí?

To jsem nesledoval. Za sebe mohu říct, že Česká republika se konečně dostala zpátky tam, kam patří a vždycky patřila. Jsme srdce střední Evropy. Vrcholu můžeme dosáhnout, když naše přednosti a sebedůvěru spojíme s otevřeností. Ve 30. letech minulého století jsme byli v Evropě jednou z mála zemí, která zůstala demokratická. Přitom jsme měli umělce, kteří jezdili na Montmartre. Mám rád palác Kinských na Staroměstském náměstí. Je to pro mě velmi silný symbol našeho národa.

Každý z nás má na něco přirozený talent a 95 procent své energie a času bychom měli investovat do jeho rozvoje.

S vaší rodinou ale nemá palác kromě jména nic společného, pokud vím?

Naší rodině palác Kinských nepatřil a určitě ho nechci. Ale v čem je pro mě symbolem? Stavěla ho česká rodina, obchod tam měl Žid, otec Franze Kafky, a jeden čas byla v budově německá škola.

Když budeme věrni svým kořenům, které jsou nejen české, ale také německé, židovské a přidal bych i romské, budeme otevřeni ostatním národům, naši umělci budou na Montmartru, inženýři a vědci si budou vyměňovat zkušenosti s kolegy z jiných zemí, dostaneme se opět na vrchol. Kvůli válce a komunismu jsme se trochu zavřeli. Naše ekonomika je ale velmi otevřená.

Ale Češi tolik otevření nejsou. I proto sílí podpora politiků a hnutí, která nás chtějí opět uzavřít. Nebojíte se ochabování demokracie?

Souhlasím, demokracie je velmi citlivá. Není nic slabšího než demokratický režim pod tlakem populistických útoků. Když kombinujete strach a frustraci a k tomu se přidá špatná ekonomická situace, nevěští to nic dobrého. Na druhou stranu je demokracie nejsilnější režim, protože je stavěná na svobodě. A tu máme zakořeněnou.

Musíme si dávat pozor na populistické útoky dnešních politiků, kteří v lidech vyvolávají strach. Osobně znám deset lidí, kteří byli při teroristických útocích v Paříži, někteří byli zraněni. Ale proč bych měl mít strach?

To asi nemusíte, když žijete na Vysočině...

V Praze a Paříži jsem každou chvíli. Proč mít strach? To ovšem neznamená, že nemáme nic dělat. Musíme pracovat na naší bezpečnosti a pomáhat Africe v ekonomickém rozvoji, aby tam lidé mohli žít. Jediný důvod, který vede ke strachu, je nedostatek sebedůvěry a uzavřenost. Šlechta má geneticky zakotvenou otevřenost. Jsme přece první Evropané.

Foto: J. RASCH

Rod Kinských

Kořeny starého šlechtického rodu sahají do počátku 15. století. Po dlouhou dobu patřil k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v zemi. Jeho příslušníci se do českých dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd a umění.
Rod měl řadu větví. Kinští ze Žďáru nad Sázavou jsou příslušníky chlumecké větve. Jejím zakladatelem byl hrabě František Ferdinand Kinský (1678–1741), nejvyšší kancléř Království českého. Na pahorku nad Chlumcem nechal postavit barokní zámek Karlova Koruna.
Známým představitelem rodu byl Zdenko Radslav Kinský (1896–1975). V roce 1921 se oženil s kněžnou Eleonorou Schwarzenbergovou (1887–1967), rozenou hraběnkou Clam-Gallasovou.

Sňatkem se Zdenko Radslav stal otčímem dvou nezletilých princů Schwarzenbergů, desetiletého Karla (otec knížete Karla Schwarzenberga, nyní čestného předsedy TOP 09) a osmiletého Františka. S řadou českých šlechticů vystoupil Zdenko Radslav Kinský s deklarací proti okupaci republiky nacisty.
Druhorozeným synem Zdenko Radslava a Eleonory Schwarzenbergové byl Radslav Kinský (1928–2008). Od roku 1958 žil ve Francii, kde se oženil s gruzínskou princeznou Thamarou Amilakvari. V roce 1961 se jim narodil syn Constantin a v roce 1965 Charles Nikolas.
Rodové heslo Kinských zní Bůh, čest a vlast. Historii rodu Kinských se věnuje výstava v barokní konírně na čtvrtém nádvoří zámku ve Žďáru nad Sázavou.

Foto: J. RASCH

Constantin Kinský (55)

Narodil se a vyrůstal ve Francii. Jeho otec Radslav Kinský (1928–2008), významný vědec a zakladatel reprodukční imunologie, žil ve Francii od konce 50. let minulého století. Oženil se tam s gruzínskou princeznou Thamarou Amilakvari.

Constantin Kinský absolvoval ekonomiku a právo na Sorbonně a studia na univerzitě Sciences-Po Paris. Jako investiční bankéř působil v bankách Chase Manhattan Bank, Merrill Lynch a Bank of America.

V roce 1997 se vrátil do Česka. Pomáhal tu vládě s restrukturalizací při privatizaci České spořitelny. Vedl pražskou pobočku poradenské firmy Roland Berger. Nyní spravuje panství ve Žďáru nad Sázavou a je předsedou představenstva rodinné firmy Kinský Žďár. Od roku 2011 je předsedou Francouzsko-české obchodní komory.

Manželka Marie, tanečnice a pedagožka, je Francouzka. Vede spolek SE.S.TA, Centrum choreografického rozvoje, který podporuje rozvoj vztahů mezi občany ČR a jiných zemí zejména v oblasti kultury, vzdělanosti, hudby a tance.
Mají dva syny – Jana (26) a Adriena (14).

Článek vyšel 3. května 2016 v Dotyku č. 19/2016 a v Dotyku Styl Royal č. 5/2016.