Základní kámen k integraci už Miroslav Toman položil tím, že je historicky prvním prezidentem Potravinářské komory ČR, jenž se stal zároveň prezidentem komory Agrární. Až dosud spolu obě klíčové profesní organizace spíše soupeřily (vedle osobních animozit jejich lídrů to bylo dáno tím, že sedláci chtějí obilí či mléko prodat co nejdráž, zatímco potravináři nakoupit co nejlevněji...). Letos na jaře se však v Tomanově osobě personálně propojily.

Ovšem současný „první muž českého agrokomplexu" jde v představách ještě dál: kontaktoval už třeba zástupce dřevozpracujícího průmyslu, Českomoravské myslivecké jednoty, ale i vlastníků půdy či zemědělců hospodařících v tzv. marginálních oblastech (extenzivní výroba v podhůří), kteří dříve s Agrární komorou, zaměřenou na intenzivní zemědělství, měli spíše spory.

Toman neplánuje v blízké době tyhle obory spojovat formálně, stejně jako zatím nepočítá ani s formálním propojením Potravinářské a Agrární komory – ale na sblížení faktickém pracuje. A jistou logiku to má.

Rozdrobená scéna

Předností jedné velké profesní organizace, zahrnující nejrůznější aktivity související s půdou, krajinou a produkcí potravin, by bylo především „pročistění" scény. Ta je velmi roztříštěná: jen v lesnictví a dřevařství proti sobě vystupuje několik sdružení (malí proti velkým, zpracovatelé dřeva proti lesákům), myslivci mají soupeřící organizace, obdobné je to v potravinářství a zemědělství. Rozdělení je dáno i politicky: Asociace soukromého zemědělství je spjata s pravicí a ODS, Agrární komora zase s levicí... Příliš kohoutů na malém české smetišti, přičemž v zahraničí jsou zhusta agropotravinářské organizace výrazně integrovanější.

Navíc i u nás, v počátcích vytváření polistopadových profesních organizací zemědělců, už jednou byly Agrární a Potravinářská komora spojeny. Tu Potravinářskou přitom založil Milan Teplý, majitel mlékáren Madeta a příznivec ODS, který po několika letech se zpracovateli-potravináři zase z celé Agrární komory vystoupil a tu Potravinářskou osamostatnil.

Jenže od té doby už uplynulo něco let. Pravicový Milan Teplý se mezitím výrazně sblížil s levicovým Miroslavem Tomanem, jehož otec byl resortním ministrem za komunistů. A to je dnes docela zajímavá konstelace, svědčící pro možnost opětovného formálního spojení obou komor. Vedle toho je tu další trend. Leckteré zemědělské podniky už mají i vlastní potravinářskou výrobu. A naopak majitelé potravinářských podniků leckdy investují do nákupu zemědělských pozemků. I tohle je cesta, jak blíže propojit produkci surovin s jejich zpracováním.

Když užijeme nadsázku – jako jsou v západní Evropě mnozí farmáři zároveň výrobci potravin (od sýrů přes uzeniny po víno), tak se také u nás může v jednotlivých firmách ještě více propojovat zemědělství a potravinářství. Jenže ta nadsázka je opravdu příliš velká.

Oheň a voda

V Česku totiž existuje až příliš mnoho rozdílů mezi zástupci různých profesních organizací. A nejsou jen nějakým „trucem", ale dědictvím komunistické éry. Asociace soukromého zemědělství právem vytýká Agrární komoře, že často hájí i zájmy nástupců bývalých JZD, která právě soukromníky likvidovala. Nejde přitom jen o ideové rozdíly, ale také o ryze praktickou ekonomiku: družstva zhusta startovala po roce 1990 do nových podmínek s „nakradeným" majetkem, soukromníci (byť s určitou dotací) museli začínat v ruinách statků od píky.

Obdobný antagonismus je vidět mezi myslivci. Většina z nich je členy Českomoravské myslivecké jednoty, která do značné míry stále žije z pojetí lidové myslivosti za bolševiků – my jsme tu páni, a vlastníci pozemků a honiteb se tomu musí přizpůsobit. Proti tomuto komunisty nastolenému pojetí, nadřazujícímu „právo užívací" nad právo vlastnické, se snaží působit Myslivecká unie ČR.

Obdobné střety jsou mezi bývalými družstevníky a organizacemi hájícími zájmy vlastníků půdy. Zkrátka, oheň a vodu těžko smířit...

Pod křídly Agrofertu?

V určitém smyslu přitom už v Česku dávno existuje člověk, který agropotravinářskou integraci prosazuje a provádí. Agrofert Andreje Babiše přece propojil zemědělství a potravinářství, podniká v lesnictví, jeho podniky vlastní tisíce hektarů (a k tomu si přibral ještě třeba chemii či média, aby mohl zemědělství dobře pohnojit, a pak o něm objektivně informovat).

A netřeba pochybovat o tom, že nyní i politik a ministr financí Babiš je jasným fenoménem českého zemědělství a potravinářství. Staví proto snad Toman svou vizi „velké komory" jako protiváhu nenasytnému majiteli Agrofertu?

Na jednu stranu to tak vnímat lze. S Babišem dnes sice musí každý vycházet navenek dobře, ale také není tajemstvím, že mu jeho způsob budování gigantického holdingu udělal řadu nepřátel. Například zmíněný Milan Teplý rovněž nepatřil, řekněme, k jeho obdivovatelům.

Jenže cesty politiky a byznysu nebývají přímočaré. A můžete se vsadit, že naprosto není vyloučen ani následující scénář: Babiš v příští vládě jako premiér – a Miroslav Toman coby ministr zemědělství jeho kabinetu. Na tuhle možnou variantu sázejí nejen velmi dobře informované zákulisní zdroje, ale zcela veřejně se Babiš už před časem zmínil o tom, že Toman v Rusnokově vládě byl „nejlepším ministrem zemědělství".

Tak či onak, Miroslav Toman si bere snahou postupně integrovat agropotravinářskou scénu sousto sice hodně velké, ale – tedy pro něj samotného – docela dobře stravitelné. Buď skutečně postaví Babišově rozpínavosti určitou „profesní" hráz, nebo mu naopak jako ministr přinese do příští vlády „zpacifikovaný" obor...