Život v digitální éře

Velký bratr na vodítku aneb Digitální džihád

16. březen 2015 četba na 5 minut

Digitální data mají cenu zlata. Právem se nazývají ropou budoucnosti, neb ten, kdo je umí získat a správně zpracovat, dokáže vládnout světu. Je tedy nabíledni, že bychom si je měli chránit. I když tomu současný hochštaplersky vychloubačný svět vůbec nepomáhá.

Mlč! křičel jsem kdysi do telefonu na kamaráda, který mi v osmdesátých letech zavolal rozjařený z hospody a položil otázku, vím-li, jak se nejlépe dělí komunisti. Každý tehdy věděl, že po telefonu se vtipy nevyprávějí, natož nějaké o klasifikaci straníků. „No přece cirkulárkou!" vykřikl kamarád do sluchátka, aniž bych ho byl stačil zastavit.

Můj smích byl bez následků, ačkoliv jsme žili v době, kterou již v roce 1948 vytušil a neomylně popsal George Orwell ve své jedinečné novele 1984. Represivní režim vládnoucí svým občanům neustálým dozorem. Skličující princip všudypřítomné negativity, kde určitá vrstva manipulovala informacemi ostatní. A tak jsme měli strach a dávali sakra pozor na pusu, abychom neznámým do našeho nitra nedali možnost nahlédnout.

Dnes, v naprosto jiné době, se míra naší průhlednosti mnohanásobně zvětšila. Díky internetu. Tentokrát však na principu pozitivity a dobrovolnosti vystavujeme světu v plen nepřeberné množství informací o nás.

Několik ilustrativních čísel: na YouTube každou vteřinu dodáváme přes hodinu videozáznamů, na Facebooku je nás více než 1,3 miliardy aktivních uživatelů, v Googlu se denně dotážeme 3,5miliardkrát, přes mobilní aplikaci WhatsApp si každou vteřinu vzkážeme téměř 800 000 zpráv a na Skypu nás každou minutu, statisticky viděno, hovoří půl milionu lidí najednou.

Všechna tato i bezpočetná jiná dobrovolně zanechaná data jsou někde a někým uchovávána. Přirozenou otázkou je, co se s těmito velkými daty děje. Upřímnou odpovědí je, že přesně nevíme.

Proměna místnosti 101

Nejen mezi teenagery platí, že kdo se nevystaví ostatním na odiv, ten neexistuje. Extrémní ukázkou novodobé „já-společnosti" je Angličanka, která se loni vdala sama za sebe. Za účasti 50 svatebních hostů a s bezmeznou dokumentací na internetu.

Jinak úsměvný je zase pokus české firmy Avast, která zakoupila staré mobilní telefony vyčištěné pomocí funkce factory reset (obnovení továrního nastavení přístroje – pozn. redakce). Přesto se Avastu snadno dostupnými nástroji podařilo obnovit detailní kontakty i fotografie. Včetně takových, o kterých se server BBC News vyjádřil jako „to, co připomínalo mužství jejich bývalých majitelů".

Je to naprostý kontrast proti bývalému orwellovskému světu utajování a nevydávání intimních informací. V románu 1984 bylo zapotřebí „místnosti 101" coby nejstrašnější mučírny. Tam krutí pohůnci při použití toho nejhrubšího psycho-fyzického teroru vymámili z obětí jejich nejhlubší tajemství a následně je aplikovali pro brutální personifikovaná mučení.

Dnes je dobrovolnou a pozitivní „místností 101" náš smartphone. Sdělujeme mu bez okolků vše, co nám je milé, drahé i cenné. Někdy k prospěchu lidstva, ale mnohdy k našemu nemilému překvapení. Na každé synapsi internetu pak visí šťavnaté datové plody, které jen stvrzují platnost staré moudrosti, že příležitost dělá zloděje.

Útoky z celého světa

Důkazy, které jsou mediálně zveřejňovány, jsou jenom špičkou ledovce honu na data. Americký film Interview, který je prý velmi průměrný, si nemohl přát lepší reklamu, než mu zprostředkovali politicky motivovaní hackeři.

Mnohé sociální platformy, LinkedIn a Facebook nevyjímaje, se již omlouvaly svým uživatelům za neuchránění jejich osobních údajů. Na 70 procent velkých německých firem (Krupp Thysen, EADS, Volkswagen, Bayer…) přiznalo, že jim byly zcizeny výsledky minimálně části jejich výzkumů. Royal Bank of Scotland ztratila při hackerském útoku z Estonska téměř 10 milionů dolarů, ománská Rakbank celých 45 milionů dolarů.

O všudypřítomné intenzitě kriminální energie v internetu vypovídá názorně studie firmy Trend Micro. Ta v jednom menším americkém městě připojila na internet servery, které se tvářily jako řídicí jednotka nové přečerpávací stanice. Byla to však jen Potěmkinova vesnice, na kterou nebylo fyzicky nic připojeno.

Bez jakékoliv reklamy již po 18 hodinách přišel první hackerský útok. Během čtyř týdnu pak celkem 39 útoků ze 14 zemí. Na prvním místě z Číny, na druhém z USA, na třetím z Laosu.

Jedině ostražitost

Jak se tedy bránit tomuto digitálnímu džihádu? Jsme-li realisty nezavrhujícími moderní svět, tak jedině staromilskou ostražitostí. Podobně jako to činíme s našimi auty. Ta nás doprovázejí již desítky let a přesto se stále kradou či vylupují. Toto nevykořenitelné riziko se snažíme alespoň minimalizovat. Neodcházíme od nich s klíčky v zapalování, nejezdíme s nimi do zemí s nekalou pověstí, jsme ochotni platit za střežená parkoviště či garáže.

S naší digitální stopou je to podobné. Vždy ji bude moci někdo zneužít, ale omezíme-li ji vědomě pouze na nejnutnější, riziko bude menší. Technologicky je spoustu nástrojů, které nám to mohou ulehčit.

Nejspolehlivější je však informační dieta. Čím střídměji nakrmíme chytré telefony, sociální sítě a zvídavé servery, tím poslušněji nám budou sloužit. A zvýšíme tak pravděpodobnost, že z dnešní internetové hospody budeme odcházet s Velkým bratrem na vodítku a nikoliv naopak.