Vesničko má bazénová

30. listopad 2014 četba na 23 minut

Český venkov se mění k nepoznání: pro stále více lidí slouží jen k bydlení a relaxaci, stále méně lidí se tam zabývá výrobou potravin. Je tento trend skutečně nezastavitelný? Podle geologa a popularizátora vědy Václava Cílka je jen otázkou času, kdy se lidé k zemědělství zase vrátí. Donutí je k tomu prý klimatické změny a zdražování potravin.

Tam, kde kdysi byla zeleninová zahrádka, jsou teď túje a skalka. Tam, co stával kurník, je trampolína, bazén a přístřešek se zahradním krbem. Místo chlívku vinný sklípek. Seno již nikdo nesuší, nikoho už ani nenapadne vysekávat každou škarpu a mez, posečená tráva končí v kompostu. Domácí zabíjačku dělají jen ti největší nadšenci, a to si vepříka spíše koupí od farmáře, než aby jej sami vykrmili.

Český venkov se mění. Sice pozvolna, zato zásadním způsobem. Dochází k jakémusi zakrňování selských genů. Nikdy v minulosti se tak málo vesničanů nezabývalo výrobou potravin. Ať už na profesionální bázi, nebo na amatérské v podobě drobnochovatelství a samopěstitelství.

Migrace mezi městem a vesnicí

Suburbanizace

Někdejší klasické venkovské oblasti v okolí velkých měst se rychle přeměňují v předměstí (suburbia), která jsou stále více propojena s městským životem. Stěhují se tam lidé z měst za lepším životním prostředím, své vazby na město však nikdy nezpřetrhávají. Česká města se takto pozvolna rozpínají.

Jak uvádí sociální geograf Martin Ouředníček, nové obyvatelstvo suburbánních lokalit s sebou přináší zvyky, způsoby chování a trávení volného času, které ovlivňují původní (venkovské) obyvatelstvo příměstských oblastí. Toto prostorové šíření městských prvků a městského způsobu života je též označováno jako nepřímá urbanizace. Pro suburbia je charakteristický rychlý růst počtu obyvatel.

Depopulace

Jde o vylidňování některých venkovských oblastí. Převážně příhraničních (vnější periferie) či vesnic ležících na hranicích krajů, vzdálených od velkých měst (vnitřní periferie). Typickou depopulační lokalitou jsou v Česku obce na hranicích krajů, odkud je všude daleko.

Zejména mladí lidé takovéto vesnice kvůli chybějícím základním službám a špatné infrastruktuře houfně opouštějí a stěhují se do měst. Zůstávají hlavně penzisté, kteří už nehodlají měnit svůj způsob života.

Kontraurbanizace

Stejně jako suburbanizace jde o decentralizační proces, kdy se lidé z měst stěhují na venkov. V tomto případě však na odlehlý venkov. Své vazby s městem zpřetrhávají a snaží se vést „klasický“ venkovský život.

Jde jak o mladé rodiny, které s dětmi odcházejí za čistším životním prostředím, tak možná ještě častěji o starší obyvatele velkých měst předdůchodového či důchodového věku, kteří uvolňují své městské byty odrostlým dětem a natrvalo se stěhují na své rekreační chaty a chalupy.

Vyplývá to například z nedávného výzkumu Kláry Šustrové a Martina Šimona prováděného na Broumovsku, Chotěbořsku, Kralovicku a Sedlčansku. Jak však autoři podotýkají, kontraurbanizace je o dost méně významný proces než suburbanizace.

Nikdy dříve tak málo lidí vesnici nechápalo jen jako zónu zdravého bydlení, rekreace a relaxace. A také určitě nikdy v historii neexistovalo, aby venkovské obyvatelstvo jezdilo hromadně nakupovat potraviny do měst, navíc ty až nebezpečně trvanlivé.

Co komunisté započali…

Tento vývoj plný paradoxů má ale své logické příčiny, primárně v technologickém pokroku, sekundárně i v politice. Komunistický režim se svou nadstandardně podporovanou a uměle vyšroubovanou zemědělskou velkovýrobou (propojenou i s poměrně rozsáhlou nezemědělskou přidruženou výrobou) dokázal v českých kolchozech a státních statcích zaměstnat přes půl milionu lidí (stav v roce 1989). Ti si pak přivydělávali ještě doma na záhumencích.

Nebylo divu, že hned po revoluci lidí ve stájích a na polích prudce ubylo. Už za prvních pět let odešla zhruba polovina z původního počtu a vývoj se v tomto směru nezastavil.

Dnes agrární prvovýroba dává práci jen zhruba stovce tisíc lidí, tedy pětině původního počtu (viz Zemědělců ubývá, venkovanů přibývá). Je to i důkaz o velmi výrazném růstu produktivity práce, jelikož pokles výroby zdaleka tak masivní nebyl. Týkal se navíc hlavně živočišné výroby, v oblasti rostlinné produkce Češi stále o dost více vyrábějí, než spotřebovávají.

To ale ponechme stranou. Dochází totiž také k poměrně dramatickým změnám v životním stylu, pro něž se v historii sotva hledá paralela. Jelikož i většina obyvatel venkova má dnes zaměstnání mimo zemědělství, ve městech, úměrně tomu přejímá městský či spíše příměstský životní styl.

A těžko se tomu divit. Pokud jim práce a cestování za prací zabere třeba až dvanáct hodin denně, sotva se brzy ráno a pozdě večer budou ještě zabývat „kydáním hnoje“. Nepřináší jim to adekvátní protihodnotu, pokud nejsou náruživí chovatelé a nespatřují v tom i jiné bonusy.

„I naše členská základna stárne, mladých chovatelů králíků, drůbeže či holubů je málo, mají spoustu jiných zájmů,“ smutní Václav Krůta, místopředseda Českého svazu chovatelů, bydlící na Plzeňsku. Když už si prý někdo nějaké zvíře pořídí, tak mnohdy spíše nějaké exotické než českou venkovskou „klasiku“.

Jestliže ještě v roce 2000 čeští sociologové a sociální geografové uváděli, že většina venkovských domácností má své malé hospodářství, dnes už to říci nelze. Hospodářství se scvrkávají, až obvykle skončí úplně.

Nikdy v minulosti se tak málo vesničanů nezabývalo výrobou potravin.

Co se děje s českým venkovem

Kde všude rostou nová předměstí

Mapa z roku 2012, kterou vytvořila Urbánní a regionální laboratoř při Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (pod vedením Martina Ouředníčka), zachycuje vývoj v okolí českých měst, kde se v rámci procesu suburbanizace některé venkovské lokality mění na předměstí, z nichž lidé do měst houfně dojíždějí za prací, službami i zábavou. Je z ní zřejmé, že se tento proces týká i většiny okresních měst, nikoliv jen Prahy a krajských metropolí.

Zdroj: www.atlasobyvatelstva.cz

Saldo migrace v českých obcích

Mapa zachycuje migraci uvnitř Česka v letech 1995–2005, zaznamenává saldo migrace v jednotlivých městech a obcích. Tmavomodrá barva zachycuje města a obce, kde došlo k nejcitelnějšímu úbytku obyvatelstva (velká města, pohraničí a tzv. vnitřní periferie), tmavohnědá zase ukazuje, kde obyvatel nejvíce přibylo. Je opět dokladem toho, že lidé se stěhují hlavně do okolí Prahy a dalších velkých měst. A tento proces pokračuje bez přerušení do dnešních dnů.

Zdroj: www.atlasobyvatelstva.cz

Stárnutí v českých obcích

Mapa vyhodnocuje dynamiku stárnutí v Česku v letech 1997–2007. Porovnává situaci v jednotlivých obcích s celkovou situací v ČR. Tmavozelené regiony jsou relativně nejmladší, tmavohnědé nejstarší. Stárnutí je typické pro vesnice do 1000 obyvatel.

Jako nejmladší se jeví obyvatelstvo v prstenci kolem Prahy, kam se hromadně stěhovaly rodiny s malými dětmi. Avšak už okraj středních Čech (tak jako další tzv. vnitřní periferie) zestárnul. Stárnutí obyvatelstva je typické i pro okrajové části republiky, zejména moravsko-slezskou část.

Zdroj: www.atlasobyvatelstva.cz

Jako první z maštalí zmizely krávy, po nich prasata, jako další na porážku bez náhrady obvykle „odcházejí“ králíci a pogrom domácího hospodářského zvířectva většinou zakončují slepice. Mnohde pak zůstávají jen klasičtí domácí mazlíčci, psi a kočky.

A tento trend – ztráta staleté rolnické identity tradičních rurálních oblastí – viditelný po nástupu levných hypoték na přelomu tisíciletí hlavně v bezprostředním okolí měst, kde místní vesnice zachvátila takzvaná suburbanizace (viz Migrace mezi městem a vesnicí), si klestí cestu i do vzdálenějších koutů země. I na ryzí český venkov postoupila „satelitizace“, kdy kupky sena vystřídaly po anglicku střižené trávníky lemující někdejší hospodářské objekty.

Mladí už chtějí „normálně žít“

„Krávu a prase tady už nemá nikdo. V pěti nebo šesti chalupách byste ještě našel králíky, zhruba tolik lidí má i slepice,“ říká penzista František Vácha z Drážkova na Příbramsku, vesničky s asi padesáti čísly popisnými, kterou by sociální geografové nepochybně zařadili do takzvané vnitřní periferie jako obec vzdálenou velkým centrům, poblíž hranice středních a jižních Čech.

Někdejší agronom místního JZD Svatý Jan, který se po revoluci sám pustil do farmaření na rodinné usedlosti, má o vývoji na vesnici poměrně detailní přehled. Byl totiž několik let i šéfem příbramské regionální agentury ministerstva zemědělství a také náměstkem středočeského hejtmana.

Jelikož většina obyvatel venkova má dnes zaměstnání ve městech, úměrně tomu přejímá městský životní styl.

Zemědelců úbyvá, venkovanů přibývá

103 500
Tolik lidí pracuje v českém zemědělství (v roce 1989 to bylo 533 tisíc).

2,63 %
Takový je podíl českých zemědělců na celkovém počtu pracovníků národního hospodářství.


1,57 %

Takový je podíl zemědělství na celkové tvorbě českého HDP.

27 %
Tolik lidí žije na venkově (v obcích do 2000 obyvatel) a počet lidí na venkově neustále roste (o téměř 6 % od roku 2001).

Dnes v 73 letech spravuje 15 hektarů restituovaných lesů, má čtyřhektarovou plantáž vánočních stromků a také provozuje soukromé muzeum Váchův Špejchar.

Na svou vlastní zemědělskou výrobu už nemá čas ani motivaci. Stejně jako většina obyvatel jeho obce, v níž prý dnes převažují důchodci. Pryč jsou předrevoluční doby, kdy standardem na vesnici bylo vykrmit ročně dvě prasata a k tomu alespoň jednoho býka, jenž byl poté zpeněžen na jatkách.

„Při současných cenách se to nevyplatí,“ říká Vácha a dává vše do kontextu i se vstupem do Evropské unie. Ta mohutně podporuje právě zemědělství, takže je na trhu veškerého jídla dostatek za relativně velmi příznivé ceny a (podle něj) i v dobré kvalitě. Sám už dávno nepěstuje ani brambory, nakupuje je u farmáře ze sousední vesnice, maso zase u příbuzného řezníka nebo u jiného farmáře, který má i vlastní porážku.

Útlum zemědělské činnosti na venkově spojuje i s generační obměnou, kdy zejména mladí lidé už nechtějí být uvázaní ke gruntu, chtějí cestovat a „normálně žít“. „Za komunismu jsem si přivydělával chovem nutrií. 17 let jsem kvůli nim nebyl na dovolené,“ dává Vácha k dobrému, jaké břemeno zemědělská výroba, zvláště ta živočišná, představuje.

Ani sklepy už nejsou

Autor tohoto textu v minulých týdnech hovořil s mnoha obyvateli středočeských a jihočeských vesnic. Slova o tom, že domácí chov hospodářských zvířat se už nevyplatí, slyšel všude. Klasickému farmaření se na vesnici obvykle věnuje jedna či dvě místní rodiny, ti ostatní ještě něco doma vykrmují a pěstují hlavně v případě, že je to jejich celoživotní koníček nebo nevěří potravinám z konvenčního zemědělství.

„Však nové domy na vesnici už nemají aní sklepy, kde by bylo možné něco přes zimu uskladnit. Lidé nemají zájem pěstovat si ani vlastní ovoce, zastřihovat zjara stromy a na podzim česat, když si všechno mohou koupit celoročně v supermarketu,“ říká Vít Šiška, místostarosta středočeské obce Chotilsko, původní profesí zootechnik. I on tezi o postupném odumírání zemědělské činnosti na venkově potvrzuje. Též se nerozpomíná, že by někdo v jeho okolí dnes choval krávu či prase, zbývá jen pár chovatelů králíků a slepic.

Pozvolný pokles živočišné a rostlinné výroby v malochovech a na zahrádkách potvrzuje i Jiří Hrbek, ředitel zemědělského odboru Českého statistického úřadu. Vyplývá to jak z dat úřadu, která pro týdeník Dotyk shromáždil a dopočítal (viz Co si Češi doma vykrmí a vypěstují), tak z jeho osobních zkušeností.

Kupky sena vystřídaly po anglicku střižené trávníky lemující někdejší hospodářské objekty.

„Jako člověk bydlící na venkově vám mohu potvrdit, že pokud dnes někdo něco ještě chová či pěstuje, tak pro peníze rozhodně ne,“ podotýká statistik, jenž se drobnochovem a samopěstitelstvím ve volném čase zabývá. Z jím poskytnutých čísel je vidět, že jedině ovcí a koz se ve venkovských domácnostech chová dnes více, vše ostatní pozvolna upadá.

Jak mnozí obyvatelé vesnic také neopomínají dodat, tento vývoj na českém venkově je i dodatečně vyhřezlým dědictvím komunistického režimu, kdy už před šedesáti lety byla přerušena staletá pouta lidí k půdě. Mladší generaci, která by po listopadu 1989 mohla na rodinou tradici navázat, už vesměs chyběly vědomosti, zkušenosti, stroje, prostory, kapitál, vůle a motivace.

Proto tak odlišný vývoj oproti třeba Rakousku, Bavorsku či Polsku, kde ona tradice nikdy přeťata nebyla.

Proto je dnes koncentrace zemědělské výroby v Česku mnohde ještě výraznější než za komunismu a půdu obhospodařuje pouze relativně úzká vrstvanovodobých sedláků a velkostatkářů, z nichž ten největší je ministrem financí v české vládě.

A miliony drobných vlastníků půdy jsou vlastně šťastny, že na polích už pracovat nemusí a mohou své pozemky pronajímat, byť často za mrzký peníz. „Naši předci by prodali kus pole, jen kdyby opravdu neměli co jíst. A teď vidím, s jakou lehkostí se ti mladí svých polí zbavují, mnohdy za hubičku,“ podivuje se nad ztrátou vztahu k rodné hroudě už několikrát citovaný František Vácha.

Lidé si své půdy zase začnou vážit

Bude to pokračovat? Zastaví se někdy tento trend? Starší rolníci, kteří ještě pamatují poslední válku, vzpomínají, jak jejich hospodářství v časech povinných odvodů, potravinových lístků a přídělového systému zásobování dávala přežít i příbuzným ve městech, kdy se navzdory obrovskému riziku potají dělaly černé porážky prasat a mlelo obilí nad úředně stanovené množství.

Co kdyby se někdy nějaká podobná situace vrátila a supermarkety přeplněné levnými potravinami přestaly být samozřejmostí? Jak se potom změní vztah lidí k půdě? A budou ještě schopni ji obdělávat?

Nemusí jít jen o válku. Ukázalo se, že uvažování lidí mohou výrazně změnit i takové věci, jako třeba bankrotová situace státu, jak se to stalo v Argentině, kde ceny potravin naráz vyskočily o 200 až 300 procent.

Jedině ovcí a koz se ve venkovských domácnostech dnes chová více, vše ostatní pozvolna upadá.

Co si Češi doma vykrmí a vypěstují

**

Metodika sběru dat

Žádná detailní evidence hospodářských zvířat v domácnostech k dipozici není. ČSÚ data získal a pro týdeník Dotyk zpracoval následujícím způsobem:

Do roku 2005

Data byla sestavována na základě kvalifikovaného odhadu výsledků zjištěných za domácí hospodářství v domácnostech zpravodajského souboru statistiky rodinných účtů a ročních údajů ze zjišťování o sklizních a živočišné výrobě.

Do roku 2006

Údaje jsou uvedeny podle výsledků anketního zjišťování provedeného u reprezentativního vzorku domácností.

Do roku 2007

Jde o kvalifikovaný odhad, provedený na základě výsledků anketního šetření předchozího roku a aktuálních ročních údajů ze zjišťování o sklizních a živočišné výrobě.

Po roce 2007

Údaje jsou kvalifikovaným odhadem, provedeným na základě výsledků zjištěných v domácnostech zpravodajského souboru statistiky rodinných účtů, anketního šetření zemědělské produkce v domácnostech a ročních údajů ze zjišťování o sklizních a živočišné výrobě.

Zdroj: Český statistický úřad

Jak vyplývá z dobových vzpomínek, Argentinci snižovali náklady, jak jen mohli, aby si dokázali obstarat nějaké jídlo. Někteří lovili i ptáky nebo jedli toulavé psy a kočky. A jasně se ukázalo, že v krizi město v konkurenci s venkovem prohrává.

„Kvůli potížím s vlastní obživou odcházeli v minulých letech lidé z měst na venkov třeba i v Maďarsku,“ podotýká Martin Ouředníček, sociální geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Mentální změnu mohou v budoucnu přivodit třeba i klimatické změny, jak předvídá geolog a popularizátor vědy Václav Cílek. „Myslím si, že je jenom otázka času, kdy sucho či obecně klimatické změny zdraží potraviny. Nebude-li to sucho, bude to do několika let cena ropy. Předpokládám proto, že se stále víc Evropanů začne vracet ke svým zahrádkám a pěstovat si alespoň brambory, základní zeleninu a opět se naučí využívat místních odrůd ovoce, které se obejdou bez chemického ošetření,“ prognózuje Cílek pro týdeník Dotyk.

„Pokud by mělo dojít k náhlé krizi, jednalo by se o příliš velký problém. Ale doufám, že vývoj bude spíš pozvolný, byť s cenovými šoky. A to nám umožní se na situaci adaptovat,“ načrtává budoucnost.

Návrat ke kořenům

Zajímavé je, že se dnes k zemědělství navracejí spíše lidé z měst, kterým stísněný život v přehuštěných a hlučných aglomeracích přestal vyhovovat. Jde velmi často o vysokoškolsky vzdělané lidi, obvykle i finančně dobře zajištěné, kteří na venkově hledají novou kvalitu života a jsou často ochotni se i dobrovolně uskromnit.

Nová výstavba na vesnicích už s chovem hospodářských zvířat nepočítá, domy vesměs už nemají ani sklepy.Nová výstavba na vesnicích už s chovem hospodářských zvířat nepočítá, domy vesměs už nemají ani sklepy.Autor: Dotyk redakce

Jasně se ukázalo, že v krizi město v konkurenci s venkovem prohrává.

Motivace může být ale různá. Přicházejí třeba nejdříve jen kvůli chovu koní (který se v Česku až neuvěřitelně rozšířil) a na ten posléze nabalují další zemědělskou činnost. A to je třeba i případ dvou farmářů poblíž zmíněného Františka Váchy z Drážkova na Příbramsku, kteří žijí v sousední vesnici Skrýšov.

Prvním je známý herec Karel Roden, majitel zámku, druhým Jaroslav Votava. Stáda obou „Pražanů“ dnes čítají několik desítek zvířat všeho druhu. „Původně jsme v roce 2002 přišli kvůli koním, teď máme i včely, kachny, ovce či prasata,“ poznamenává farmář Votava, jak se jeho hospodářství, o které pečuje s manželkou, rozrostlo. Na venkově je spokojen a stejně jako Karel Roden se snaží i o rozvoj místních společenských aktivit.

Hana Librová, známá environmentalistka z Masarykovy univerzity, autorka knih Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti a také Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu, sledovala osudy některých lidí, kteří se na venkov přestěhovali s cílem najít nový život „v lůně přírody“.

Naznačuje, že bydlení na venkově není rozhodně pro každého.

„Předpokladem vydařeného odchodu na venkov je nemít iluze a naopak mít schopnost nenásilné družnosti, být připraven leccos spolknout, neurážet se, odpouštět a nepoučovat,“ uvedla Librová před časem pro týdeník Respekt. „A možná je také důležité pokoušet se pěstovat vlastní zeleninu a ovocné stromy a oboje konzultovat s místními,“ předává recept.

Kdo se s venkovskou komunitou sžít nedokáže, odchází často zklamán. Pokud ale na venkově vydrží, začne chápat jeho specifika dívá se na něj vesměs jinak, než když přišel.

Slepice jako nová výzva

V Česku tak dnes vidíme dva protisměrné migrační proudy. Ten jeden směřuje z venkova do měst. Jde často o děti z tradičních selských a chalupnických rodin. Ten druhý proud v podobě suburbanizace a kontraurbanizace zase z měst na venkov.

Zatímco ten první proud lidí před zemědělstvím de facto prchá, ten druhý o něm

často uvažuje jako o smysluplné náplni budoucího života. Přičemž podle Librové platí, že lidé odcházející na venkov v sobě též mívají ony selské geny, které se v nich náhle probudily. Třeba po dědečkovi, k němuž jezdívali jako malí na prázdniny. A teď touží po podobném životě.

Opětovné probouzení chovatelské a pěstitelské krve může být nenápadné a podle chovatele Václava Krůty k němu častěji dochází v pozdějším věku, po čtyřicítce, kdy se muži dostávají do nové životní fáze a hledají nové výzvy.

Dnes se k zemědělství navracejí spíše lidé z měst, kterým stísněný život v hlučných aglomeracích přestal vyhovovat.

Může to být případ třeba i Petra Umláška, počítačového odborníka působícího v jedné z pražských IT firem. Absolvent ČVUT žije už několik let s rodinou v obci Rymaně asi 30 kilometrů od Prahy. Poslední dobou nosí v hlavě záměr postavit si u domu na zahradě malý kurník a chovat v něm vlastní slepice. Žádné ekonomické důvody v tom roli nehrají.

Ve volných chvílích teď hledá na internetu návody, co takový kurník musí mít a jakých „vychytávek“ lze využít. Sám byl překvapen, kolik lidí uvažuje podobně jako on.

„Chci si zkusit, jestli to zvládnu. Ne, že bych si myslel, že je to kdovíjak složité, že bych toho nebyl schopen, ale chci mít vlastní zkušenost. Lidé po tisíce let chovali domácí zvířata jako naprostou nutnost, aby přežili. My máme ten luxus, že to dělat nemusíme, což ale neznamená, že bychom to umět neměli. Kdo ví, co nás ještě v životě čeká,“ přemítá. V jeho uvažování hraje roli i touha po zdravých potravinách „netovárního“ původu.

„Dnes není problém kdykoliv zajít do obchodu a koupit si jak vajíčka, tak kuřata krásně zabalená a čerstvá. Zbavujeme se tím ale jakékoliv zodpovědnosti za to, co se děje, než se tyto ‚výrobky‘ dostanou na pulty obchodů, a jak je se zvířaty zacházeno. Pokud nechceme, nemusíme to vědět a nakonec to ani moc ovlivnit nedokážeme. Nicméně pokud vím, velkochovy drůbeže jsou zrovna tím případem, kdy se živí tvorové stávají pouze předmětem výroby. Tuším, že to úplně změnit nejde, a popravdě není to věc, kvůli které bych nespal, ale pokud můžu udělat něco málo, abych se na tom tolik nepodílel, tak to pro mě má smysl,“ dodává počítačový odborník a možná i začínající drobnochovatel Petr Umlášek.