Spíše větší vesnice než město. Tak dnes působí dvouapůltisícihlavý Zbiroh v půvabné lesní vrchovině na rozhraní středních a západních Čech. Ospalou letní idylku na svažitém náměstí jen tu a tam naruší projíždějící auto nebo turisté mířících na zdejší zámek.

Nikoho z nich nejspíš ani nenapadne, že chybělo málo a stály tady čtyřpatrové činžáky, tovární haly, obchodní domy a dělnické kolonie jako dnes v Ostravě nebo v Kladně. Rozhodlo se o tom přesně před 140 lety. Světová ekonomika se tehdy třásla v základech v důsledku velkého krachu na Vídeňské burze 9. května 1873.

Firmy i banky padaly až v daleké Americe – třeba philadelphská banka nejváženějšího železničního investora Spojených států Jaye Cooka (viz Ocelový oř v krizi). Evropou otřásl šok, kdy na 214 burziánů spáchalo sebevraždu, protože přišli o veškeré jmění. Obětí byl i pruský velkopodnikatel a tehdejší majitel zbirožského panství Bethel Henry Strousberg, přezdívaný „král železnic“. Burzovní krach uvrhl do neřešitelných finančních potíží celé jeho průmyslové impérium včetně velikášského plánu proměnit Zbirožsko pomocí brdské železné rudy v ocelářské srdce Čech (viz Legendární král železnic).

Na počátku byl optimismus

Vídeňský černý pátek neboli gründerkrach byl první celosvětovou krizí a zároveň první cyklickou krizí na českém území. Předcházel jí velký optimismus zakladatelské éry kapitalismu a víra v nekonečný růst – což se navzdory trpkým poučením opakovalo a opakuje dodnes. Zdroje tehdejší důvěry v nový kapitalistický systém ve Střední Evropě byly v podstatě dva.

Kromě bouřlivého rozvoje nových technologií se především stabilizovala politická situace.

Roku 1871 bylo po vítězné válce s Francií sjednoceno Německo, do jehož ekonomiky navíc začaly proudit francouzské reparace ve výši 5 miliard franků. Díky přílivu levných peněz se v Německu a rovněž v Rakousku-Uhersku (tam zrovna navíc došlo k nadúrodě a velkému exportu obilovin) zrodil do té doby nevídaný zakladatelský boom. Všechna průmyslová odvětví, obchod, stavebnictví i bankovnictví začaly mimořádně prosperovat. Jen mezi lety 1870 a 1871 stoupla cena akcií na burze v Berlíně průměrně o dvacet procent.

Boom ovládl i habsburskou monarchii. „Před rokem 1873 bylo průměrné roční tempo nárůstu zahraničního obchodu v hlavních evropských zemích okolo šesti procent, to byl nevídaný hospodářský vzestup celosvětového dosahu,“ připomíná Martin Polívka

z Ekonomické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Typickým průvodním rysem takzvaného vrcholného gründerského období (období kapitalismu volné soutěže) byla popularita burz.

Obchodovat a spekulovat na burzách se pokoušeli nejen bohatí, ale prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. Zdálo se, že akcie a pravidelná roční výplata dividend firem budou už navždy zdrojem snadných příjmů, že stále poroste hodnota pozemků a že stadium konečného štěstí a blahobytu má lidstvo na dosah.

Nevyhnutelný gründerkrach

Dlouho si nikdo nechtěl připustit, že ceny akcií jsou přemrštěné, protože jsou uměle vyšroubované spekulacemi na budoucí růst. Dlouho nevadila ani rostoucí zadluženost firem, které si braly úvěry na nové projekty. Až přetekl pověstný pohár.

Rozbuškou k vypuknutí krize se stala neúspěšná Světová výstava ve Vídni zkraje roku 1873. Místo očekávaných 20 milionů návštěvníků ji totiž i kvůli probíhající epidemii cholery navštívilo jen sedm milionů lidí, čímž vznikl deficit 15 milionů zlatých. Ve čtvrtek 8. května 1873 ohlásila krach stovka společností zapojených dodavatelsky a subdodavatelsky do výstavy. A hned druhý den, v pátek 9. května, zachvátila panika Vídeňskou burzu. Banky se marně snažily prodat akcie dotyčných firem, dané jim v zástavu za úvěry. Tím ale jen dál klesala jejich cena a banky musely začít pohledávky odepisovat. Vyděšení burziáni se začali houfně zbavovat všech akcií, což zákonitě zcela rozvrátilo bankovní systém.

Dnešní člověk nechápe, že panika se přelila do relativně nedalekého Berlína teprve 13. května a dokonce až 18. září ovládla newyorskou burzu. Důvod ovšem nebyl nedostatek či pomalý přenos informací, které se tehdy daly posílat na dálku jen pomocí telegrafu.

V Berlíně zkrátka i po krachu ve Vídni věřili, že jde jen o přechodný výkyv, který se podaří zvládnout. O ničivém rozsahu krize přesvědčilo berlínské finančníky až prasknutí investiční bubliny amerických železničních společností, jejichž akcie se do té doby intenzivně obchodovaly právě ve Vídni a v Berlíně.

Černý pátek na Vídeňské burze, jak ho viděli současníci.Autor: n

Ani to ale ještě nevyvolalo globální rozměr krize. Ten nastal, až když americké železniční společnosti a hlavně nejvýznamnější investorská banka Jay Cook Company ohlásily v září svůj bankrot. Následný krach na Newyorské burze 20. září 1873 zatáhl oponu za gründerskou érou.

O důsledcích událostí po vídeňském černém pátku nejlépe vypovídají čísla. Ze 136 bank v Rakousku-Uhersku v roce 1873 jich do roku 1878 nezkrachovalo jen 44 (ve Vídni z 68 jen 13).

Pochopitelně se propadla i výroba, třeba v českých zemích klesla produkce surového železa o 65 procent. Ochromení ekonomiky trvalo zhruba do roku 1879, pak přišlo opět pomalé oživení. Nižší vrstvy si – po negativních zkušenostech s investicemi do akcií a bank – začali peníze ukládat do spořitelen.

Burza za císaře pána

Když se dnes řekne středoevropská burza, vybaví se nám poklidný šum elektroniky a blikání monitorů. Jak však vypadal provoz před 140 lety, v době krachu? Vídeňská burza sídlila na stejné adrese jako dnes, v tehdy čerstvě postaveném paláci z červených cihel od slavného architekta Theophila von Hansena na bulváru Schottenring. Vládl tu však poněkud větší a méně upjatý „cvrkot“. V první řadě sem chodilo víc burzovních hráčů.

Akciové spekulace měly v té době charakter lidové zábavy – do akcií investoval kdekdo, od členů panovnického domu a vysoké šlechty přes živnostníky a měšťany až po úředníky a služky. Ti všichni – a jejich zmocněnci – měli přístup na burzu. Protože vyjma telegrafu neexistovala žádná komunikační technika, bylo nutné se obchodů účastnit osobně a reagovat na vyvolávání cen. Provoz proto poněkud připomínal rušný orientální bazar. Také samotné akcie, dluhopisy nebo směnky měly výhradně podobu papírů.

Budova burzy na dobové ilustraci.Autor: n

Jedním z nejsilnějších hráčů byly banky a akciové společnosti. „Akciová společnost se stala univerzální formou velkého podnikání. Umožňovala soustředit kapitál většího množství právnických i fyzických osob a zároveň přinesla i anonymitu kapitálu,“ říká o finančním trhu v habsburské monarchii před rokem 1873 politolog Pavel Janda.

Banky podle něj získaly silné postavení hlavně díky tomu, že financovaly úvěry spojené s vypisováním státních půjček a že se angažovaly ve výstavbě železnic.

Na burze, jejíž sídlo bylo vystavěno v letech 1874–1877, se obchodovalo nejen s akciemi, ale i s komoditami. Autor: n

„Dá se říct, že banky postupně získaly kontrolu nad průmyslem a obchodem v říši,“ konstatuje Janda. Kontrolními mechanismy naopak vůbec nedisponovala burza: rozdíl mezi nominální a reálnou hodnotou prodávaných certifikátů nikdo nehlídal.

Ani banky či akciovky ovšem tehdy nemusely vytvářet rezervy, takže mohly k radosti akcionářů každoročně vyplácet královské dividendy.

V době krachu se na Wiener Borse obchodovalo také s komoditami (samořejmě už v papírové, nikoli naturální podobě), protože komoditní burza byla s akciovou spojena roku 1872. Císařovna Marie Terezie založila vídeňskou burzu už 14. července 1771 s primárním úmyslem, aby bylo kde veřejně a nikoli pokoutně obchodovat se státními dluhopisy. Velmi brzy se hlavním artiklem staly akcie. Z těch se však před očima burziánů staly právě před 140 lety – a od té doby ještě mnohokrát – bezcenné papíry, s nimiž si majitelé mohli leda zatopit v kamnech.

Legendární král železnic

Ve zbirožském městském muzeu je mu věnována valná část expozice, o „jeho“ nedostavěné železnici v brdské krajině ví dodnes většina místních obyvatel. Baron Bethel Henry Strousberg, byť ve svém celoživotním díle naprosto zkrachoval, se zkrátka stal neodmyslitelnou součástí historie Zbirohu. Ba dokonce jakousi legendou představující nenaplněnou a proto i dodnes přitažlivou alternativu k realitě.

Narodil se jako Baruch Hirsch Straussberg 20. listopadu 1823 v Neidenburgu ve východním Prusku (dnes severovýchod Polska) v rodině chudého židovského obchodníka.

Ve dvanácti letech osiřel a jeho strýc si ho vzal na vychování do Londýna. Horlivě četl, studoval, stal se dopisovatelem časopisu Times. Když se oženil se zchudlou šlechtičnou Mary Ann Swann, odešel do Ameriky, kde pracoval jako žurnalista a pojišťovací agent. Nechal se také pokřtít a poangličtil si jméno na Bethel Henry Strousberg. Kariéra v Americe se však nevyvíjela podle představ velmi ctižádostivého muže.

Baron Bethel Henry Strousberg.Autor: n

Proto se vrací do Evropy a roku 1856 se usazuje v Berlíně. A začíná raketový úspěch.

Strousberg se stává majitelem pojišťovací společnosti Waterloo, bohatne a železniční průmyslníci z Anglie mu svěřují výstavbu železnic po celé Evropě. Pomáhá tomu i skutečnost, že se jeho dcera Agnes Clara dostala do blízkosti rodiny tehdejšího německého kancléře Otto von Bismarcka.

Jméno Strousberg se stává synonymem úspěchu. Podnikatel kupuje stále nové a nové továrny, doly a železárny, dostává se mu lichotivé přezdívky „král železnic“, získává titul baron a stává se dokonce poslancem Říšského sněmu.

„Železné dráhy jím stavěné neslouží toliko osobnímu jeho zisku, nýbrž ve stejné míře obecnému blahu... Co však nejvíce vzbuzuje závist a nepřátelství velkých bankéřů, je okolnost, že nikdy nepotřeboval jejich úvěrů, maje vždy v pohotovosti potřebný kapitál,“ píše se o Strousbergovi v Riegrově slovníku naučném.

A tehdy král železnic obrátil svou pozornost do Čech. „V roce 1968 prodal císař František Josef I. svůj korunní statek Zbiroh na Rokycansku a kupujícím byl Bethel Henry Strousberg,“ popisuje podnikatelův příchod k nám historik Pavel Jiřičko.

Kromě velkostatku Zbiroh koupil Strousberg i panství Mirošov a Osek. Důvod? Uvěřil totiž nikoli nereálné představě, že využije ložisek železné rudy a černého uhlí v západních Brdech včetně paliva ze zdejších rozlehlých lesů a promění tento region v jakýsi „český Manchester“.

Začal nákladnou přestavbou zbirožského zámku a rozjel velkorysou výstavbu vysokých pecí, hutí, válcoven, pudloven, vagonek i spojovací železniční trati.

Jenže už v roce 1870 se Strousberg dostává do prvních finančních potíží. Obrovské investice jsou nad jeho možnosti. Akcie jeho drah se stávají klasickou prázdnou bublinou, ale zatím to ještě nikdo neví. V roce 1872 navíc přichází na Zbirožsko povodeň, která ničí nové stavby, a zároveň vichřice devastující zdejší lesy.

Když v této situaci dochází v květnu 1873 k černému pátku na vídeňské burze, láme to králi železnic definitivně vaz. Na stavbách na Zbirožsku je v červnu zastavena veškerá práce, dělnictvo dostává místo mzdy poukázky na zboží ze skladů, podnikatel rozprodává dříví i zásoby surovin. Přesto se Strousberg nevzdává a kličkováním hraje ještě chvíli o čas: zakládá fingované společnosti, na něž převádí podle momentálních potřeb aktiva, emituje nové a nové série cenných papírů. Jeho impérium se stává neprůhledným propletencem, kde nelze rozeznat hodnotné a bezcenné části (čímž by si Strousberg zasloužil aktuální přezdívku „praotec českých tunelářů“).

Finále Strousbergova podnikání se odehrává v Rusku, kde si v moskevské Komerční bance uložil akcie s nulovým krytím a pomocí úplatků na ně získává milionové zálohy. Jenže nakonec je roku 1875 během pobytu v Petrohradě zatčen a obviněn z podvodných machinací.

Na veškerý jeho majetek je prohlášen konkurz. Po dvouletém věznění se zlomený a zchudlý baron vrací do Berlína. Píše články do novin i knihu pamětí, dokonce se ještě zabývá myšlenkou na stavbu Panamského průplavu, avšak roku 1884 umírá.

Ocelový oř v krizi

Investiční společnost Jay Cook Company byla americkou obdobou Strousbergova evropského impéria. Financovala totiž americký železniční boom v letech 1870 až 1873, který nastal po skončení občanské války Severu proti Jihu. Spekulace s akciemi železničních společností byly velice atraktivní, slibovaly velké zisky.

Budovatelské společnosti získávaly spolu s koncesí zpravidla i velké plochy levné, neobydlené půdy, jejíž cena mohla po úspěšném dokončení dráhy stoupnout i stonásobně. „Pozemek za 50 dolarů pak prodáš za 5 000 dolarů. Lze vůbec vydělat peníze jednodušeji? Jenom najdi budoucí staveniště nějakého města, kup tam farmu a čekej!" popsal tehdejší poměry americký historik Edward Chancellor.

Přesně tak to učinil philadelpský bankéř Jay Cook. Finančník, který si vydobil renomé už za občanské války, narazil roku 1869 na projekt skýtající mu šanci stát se americkým Strousbergem. O peníze jej totiž požádali budovatelé Northem Pacific Railroad (NPR), kteří na stavbu železnice od východoamerických Velkých jezer k pobřeží Tichého oceánu získali pozemky větší, než je stát Nová Anglie.

Philadelphský bankéř Jay Cook přečkal vlastní krach jako relativně bohatý muž.Autor: n

Aby byl dodržen termín ukončení stavby dráhy k 4. červnu 1877, vydala Cookova banka dluhopisy v hodnotě 100 milionů dolarů. V roce 1870 se rozběhly první práce a zpočátku šlo vše hladce. Cook se stal jedním z nejváženějších bankéřů světa. Jenže stavba se ukázala mnohem nákladnější, než předpokládal, a tak Cook vyrazil za penězi do Evropy. Uvedl dluhopisy

NPR na burzy ve Vídni a v Berlíně, jenže tam už bylo akcií železničních společností příliš a zájem o riskantní projekty zvolna klesal. Počátkem roku 1873 vyschly NPR zdroje a mohla své lidi odměňovat už jen obligacemi. Banka Jay Cook Company jako její hlavní akcionář se dostala do potíží, v nichž ovšem vězelo i dalších 25 amerických železničních společností.

Jenže víra v úspěch byla nezlomná. Krach na vídeňské a následně i berlínské burze ještě NPR ani banku Jaye Cooka nezlomil. Přituhlo až s pádem prvního železničního investora, finančního domu „Warehouse

Security“ 8. září 1873. 13. září zkrachovala společnost „Kenyon, Cox Company a 18. září ohlásil bankrot i Jay Cook.

Krach nejváženějšího bankéře země šokoval celé Spojené státy americké a působil neuvěřitelně. Kamelota, který zprávu vyvolával v ulicích Pittsburgu, dokonce zatkla policie. Kvůli pádu akcií musela newyorská burza poprvé v historii zastavit obchodování a byla deset dní uzavřena.

To však byl teprve začátek krize, která přicházela. Do roku 1878 zkrachovalo v Americe dalších 89 železničních společností. Jestliže před krachem Joy Cooka činily zahraniční investice v USA 242 milionů dolarů ročně, v roce 1875 to byla rovná nula.

Samotný projekt NPR měl větší štěstí než opuštěná Strousbergova dráha na Zbirožsku, z níž do dnešních dnů zůstaly jen zarůstající náspy a zářezy v terénu. Společnost NPR převzal podnikatel Frederic Billings, který po roce 1880 stavbu znovu rozjel. Cook krach přečkal jako relativně bohatý muž. Zemřel v roce 1905 a jeho honosná hrobka na předměstí Philadelphie snese srovnání s kaplí z červených cihel, v níž je v Berlíně pochován někdejší „král železnic“ baron Strousberg.

Panika se roku 1873 nevyhnula ani New Yorku.Autor: n