Uprchlíci

„Vítězný únor“: nejvíc prchali dělníci

23. únor 2016 četba na 13 minut

Foto: redakce

Před osmašedesáti lety v únoru 1948 komunisté v Československu zničili demokracii a proměnili zemi v poslušný satelit Sovětského svazu. Jejich „diktatura proletariátu" ovšem vyděsila nejvíc proletariát – poúnorovou emigraci tvořili až ze čtyřiceti procent dělníci.

Pro demokraticky a svobodomyslně smýšlející Čechy a Slováky to byl okamžik k uzoufání. Psal se 25. únor 1948, od porážky nacistického režimu uplynuly jen necelé tři roky, když na korbu nákladního auta na Václavském náměstí v Praze vylezl muž s brunátnou tváří a vizáží zavalitého strejce a zakřičel, že „pan prezident všechny návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal".

Jásot davu na náměstí pak působil ještě depresivněji. Potvrdil, že nemlčící a tudíž vítězná část Čechů spolkla komunistům a jejich předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi hru na „opravdovou lidovou lidovládu" a na „likvidaci reakcionářů v zájmu socializace" i s navijákem.

Bylo ještě co zachraňovat? Proč vlastně prezident Edvard Beneš abdikoval až více než tři měsíce poté, 7. června 1948? Čekal snad na zázrak, že při habaďuře s jednotnou kandidátkou Národní fronty ve volbách 30. května vloží většina voličů do uren protestní bílé lístky?

Nebo se utěšoval, že únorová rekonstrukce Gottwaldovy vlády Národní fronty s „obrozenými" dvěma národními socialisty, dvěma lidovci a čtyřmi sociálními demokraty bude přece jen lepší než většinová levicová vláda KSČ se sociálními demokraty, kterou Gottwald původně taky navrhoval?

Záminka k puči

Hodně Čechoslováků tragičnost situace pochopilo hned a na rozdíl od svého těžce nemocného prezidenta na nic nečekalo. Například už v prvních dvou měsících po převratu odešlo za hranice 33 poslanců. Jistěže jako první prchali zatčením ohrožení političtí a vojenští prominenti, novináři a vůbec intelektuálové. Brzy se však emigrace stala jevem masovým. Do srpna 1948 zemi opustilo 8 tisíc lidí, v dalším období do roku 1953 emigrovalo dalších zhruba 52 tisíc Čechoslováků.

Dnes víme, že představitele režimu nejvíc překvapilo sociální složení emigrantů. Ze všeho nejvíc totiž odcházeli dělníci. Podle údajů Státní bezpečnosti z roku 1953 bylo mezi emigranty 39,58 procenta dělníků, 4,04 procenta rolníků a 25, 69 procenta inteligence a studentů (více viz Poúnorová emigrace). Zavedený obrázek utíkajícího měšťáka v baloňáku, klobouku a s plným kufrem à la „občan Brych" je spíš produktem zlehčující komunistické propagandy. Konec masarykovské demokracie vadil lidem bez ohledu na jejich sociální postavení (více viz Emigrační vlny v českých dějinách).

Nebylo divu. Průběh a výsledek únorové krize veškeré naděje na uchování alespoň torza demokratických principů dokonale pohřbil. Ačkoli se Gottwald později holedbal, jak „k doplnění a rekonstrukci vlády došlo přísně ústavní, demokratickou a parlamentní cestou, to musí uznat každý, kdo má oči k vidění a uši k slyšení", opak je pravdou. „Reakční živly v zemi, aktivně podporované představiteli Západu, se nadále domnívají, že existují předpoklady k tomu, aby pravicové strany získaly v nadcházejících volbách na jaře 1948 většinu a komunisty z vlády vyprovodily," hlásila například sovětská ambasáda v Praze do Moskvy už koncem roku 1947.

Gottwald věděl, že jde o všechno a že nemá co ztratit. Na začátku ledna byl Ústavem pro výzkum veřejného mínění proveden na objednávku KSČ průzkum, podle něhož by stranu v připravovaných volbách volilo jen 10 procent voličů, oproti 38 procentům získaným ve volbách 1946. Proto KSČ, ponoukána Moskvou, stupňovala napětí v zemi a chystala puč.

Pohár trpělivosti demokratických stran přetekl, když ministr vnitra Václav Nosek vyhodil osm pražských obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti a nahradil je výhradně komunisty. Když vláda 13. února proti vůli KSČ a KSS přijala usnesení, které ministru vnitra uložilo zastavit kádrové změny v policii, Nosek se jednoduše odmítl podřídit. Komunisté puč tajně naplánovali na 22. února. Proto byla už 15. února do Československa ze Sovětského svazu utajeně letecky dopravena zvláštní brigáda sovětské tajné služby KGB o síle 400 mužů.

Ripkův nápad

Jak se vlastně stalo, že střet nakonec dostal podobu vládní krize? S nápadem, aby demokratičtí ministři podali demisi, přišel údajně národně socialistický ministr Hubert Ripka (více viz Galerie vůdců poúnorového exilu). Tvrdil to novinář a pozdější komentátor Rádia Svobodná Evropa Ferdinand Peroutka, jak o tom píše publicista Pavel Kosatík v knize Ferdinand Peroutka, pozdější život.

Jako poučený frankofil prý chtěl Ripka napodobit scénář, jímž se krátce předtím podařilo vytlačit komunisty z francouzské vlády. „Zdá se, že snad dostal ve Francii lehkomyslnou informaci toho obsahu, že komunisté jsou v Evropě na ústupu a že je čas přejít k útoku proti nim," vzpomínal Peroutka. Nápad by to byl za normálních okolností logický. Jistě bylo lepší udávat nevyhnutelnému střetu tempo, než se nechat vláčet. Tah na branku však měli komunisté, kteří na rozdíl od demokratů nespoléhali jen na parlamentní matematiku.

Navíc demokraté se nebyli ani schopni pořádně domluvit – 20. února podalo protestní demisi jen 12 z 26 členů Gottwaldovy vlády. K nutné polovině, aby prezident Beneš mohl vládu podle ústavy rozpustit, chyběl jeden hlas, ministr Jan Masaryk byl nemocný. Kalkul zmařili i sociální demokraté, kteří se k demisi nepřidali.

Rozhodující nátlak však komunisté vedli pomocí násilí a výhrůžek. Z různých míst republiky se už 17. a 18. února sjeli do Prahy vybraní příslušníci SNB, a to na zvláštní heslo Alfa. SNB obsadil 17. února i pražský rozhlas. Komunistům věrní ozbrojenci a nelegálně vyzbrojené milice pak střežili i mosty, tunely, nádraží, pošty a budovy ministerstev. Začaly razie a zatýkání na sekretariátech národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů, obsazen byl i Lidový dům.

Pučisté vinili protivníky – z přípravy puče! Podle historika Karla Kaplana mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců.

Parlament a „náš pospolitý lid"

Podněcovaným zakládáním akčních výborů Národní fronty komunisté dosáhli odstranění legitimního vedení demokratických stran. Do jejich čela pak byly z řad levicových frakcí nainstalovány prokomunistické figurky, ochotné ke kolaboraci – kreatury, jako byli Plojhar, Petr (lidovci), Šlechta či Neuman (národní socialisté). KSČ také na svou podporu organizovala tábory lidu, komunisty ovládané odbory vyhlásily generální stávku.

To všechno spolu s Gottwaldovou pohrůžkou sovětskou intervencí a zatčením Benešových spolupracovníků nakonec prezidenta přimělo, aby demisi ministrů přesně před osmašedesáti lety – 25. února 1948 – přijal. Dodatečné demise dvou sociálnědemokratických členů vlády už kartami nezamíchaly. Pozdější emigrant, novinář Josef Josten, zdokumentoval brutalitu SNB při únorových čistkách v knize Československo žaluje. „Byl nám vytýkán gestapismus. Ano, soudruzi, tady bude gestapismus. Postihne ty, kdo nás z něho obviňovali. Nebudeme to my, kdo bude potit krev," cituje slova vysokého důstojníka po skončení čistky.

Nastal teror, vzedmula se vlna emigrace. Demonstrace tisíců studentů, aby prezident Beneš demisi nepřijímal, byla krvavě rozprášena, účastníci pozatýkáni a vyházeni ze škol. Přesto se v prvních týdnech po puči vedení země tvářilo, že se nic moc neděje. Když 10. března oznamoval ministr vnitra Nosek na první „poúnorové" schůzi parlamentu smrt ministra zahraničí Jana Masaryka, mluvil dojemně o člověku, který „patřil vždy celému našemu lidu, měl ho rád a lid měl rád jeho".

Gottwald vzápětí dokonce v žádosti o důvěru doplněné a rekonstruované vládě vyslal pár signálů, které mohly optimisty ukonejšit, že demokracii ještě úplně neodzvonilo. Patřil k takovým optimistům i Edvard Beneš, který se z Hradu uklidil až do června do Lán a zmátl tak řadu lidí svým „neodporem"? „Nemá a nesmí to býti akce politické pomsty a tím méně akce, v níž se vyřizují osobní účty… Při takové akci se není možno předem vyvarovat určitých přehmatů a nedorozumění."

„Prohlašuji závazně, že pokud se tak stalo, bude zjednána spravedlivá náprava," nazval šéf komunistů při projevu v parlamentu zločiny své strany snad poprvé eufemismem „přehmaty". Gottwald cenil i zuby. „Stejně závazně prohlašuji: nezůstaneme stát na poloviční cestě! Náš pospolitý lid nechce, aby se únor 1948 opakoval za několik měsíců znovu." Ale hned vypustil další uklidňující lež.

„Pokud běží o soukromý majetek našeho pracujícího lidu ve městech i na venkově, trváme na tom, aby rolníkům bylo ústavně zaručeno soukromé vlastnictví půdy do 50 ha, drobným a středním podnikatelům jiného druhu pak bude ústavně zaručeno soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců," bájil.

O důvěře měla rozhodnout schůze 11. března. Z celkem 300 členů Ústavodárného Národního shromáždění se fyzicky účastnilo 241 poslanců, zbytek už buď stihl emigrovat nebo se vzdát mandátu (více viz Jak vyrostla železná opona). O míře nátlaku a strachu svědčí, že v rozpravě zazněly výhradně hlasy na podporu komunistů a Gottwalda. Obzvlášť devótně vyzněly povinné holdy zástupců „obrozených" stran „obrozené" Národní fronty.

Jen pro pobavení si připomeňme, co řekl třeba generální tajemník komunistů Rudolf Slánský. „Straší lid tím, že nyní prý bude zaveden režim diktatury, teroru a msty… Ale pracující lid, který zvítězil, nemá zapotřebí provádět žádnou politiku msty. V tom je právě jeho síla. Nebude se na nikom mstít, nedopustí, aby se na někom, i kdo včera bloudil, páchala jakákoliv křivda," prohlásil muž, kterého Gottwald nechal už čtyři roky nato popravit za velezradu.

Bílé lístky a sbohem, demokracie

Přesto je neuvěřitelné, že z 230 hlasujících poslanců se nenašel ani jediný, kdo by se zdržel nebo zvedl ruku proti Gottwaldově vládě. Schválena byla jednomyslně. Mezi jejími 24 členy už byla na rozdíl od té předúnorové nadpoloviční většina komunistů, ostatní partaje byly zastoupeny jen symbolicky, loutkami nepřímo nastrčenými komunisty (více viz Složení vlád ČSR před a po únoru 1948).

Bylo to však už stejně jedno. Všichni ministři vystupovali jednotně za Národní frontu, na stranickou příslušnost si už nikdo ani nehrál. Ostatně, na obzoru už bylo i vynucené slučování komunistů se sociálními demokraty. „Z odstupu let si uvědomujeme, že teoreticky vzato ještě bylo možné ten dlouhý pozvolný rozpad československé demokracie zastavit," podotýkají v knize Zpráva o organizovaném násilí historik Karel Kaplan a publicista Vilém Hejl.

„Prezident Beneš přece měl pořád ještě volnost pohybu – co by se asi stalo, kdyby vrchní velitel čs. armády, těšící se stále nesporné autoritě, zajel při návratu z Lán do kasáren v Berouně nebo Kladně? Na to však nepomyslel Beneš ani nikdo z nekomunistických politiků, spoléhajících na parlament," konstatují Kaplan s Hejlem.

A tak komunisté v čele legitimní a mezinárodně uznávané vlády (což antikomunistům v emigraci komplikovalo ustavit respektované mocenské centrum) spokojeně kráčeli k předem jistému výsledku voleb 30. května 1948. Země už měla i parlamentem schválenou komunistickou Ústavu 9. května, zbýval jen podpis prezidenta.

Obě poslední „překážky" na cestě ke komunistickému absolutismu ovšem padly jako domeček z karet. Místo Beneše podepsal ústavu až jeho nástupce Gottwald. A přestože téměř milion občanů vhodil do volebních uren protestní bílý lístek, bylo to jen 13,4 procenta voličů. Šestaosmdesát procent – 6,5 milionu lidí – volilo jednotnou kandidátku Národní fronty Čechů a Slováků. „Aby ne, když se hlídalo, kdo chodí za plentu. Že jsem vhodila bílý lístek, mi později kádrováci napsali dokonce do posudku," vzpomínala později paní Jaroslava, mzdová účetní z pražských Holešovic.

Na rozdíl od šedesáti tisíců Čechoslováků však neměla sílu emigrovat. Stejně jako nemocný Edvard Beneš, který se 7. června 1948 tiše vzdal prezidentského úřadu a uchýlil se do ústraní své vily v Sezimově Ústí, kde 3. září 1948 zemřel. Teprve pak mohla prapor protikomunistického odporu oficiálně zvednout únorová emigrace. V roce 1949 v Británii vznikl Masarykův demokratický svaz a vzápětí na to reprezentativní Rada svobodného Československa.