Trochu jsem si naběhl souhlasem bezprostředně po amerických prezidentských volbách okomentovat jejich výsledek v situaci, kdy už to všichni dopředu udělali, ty zásadní věty řekli a napsali, rozebrali kandidáty, jejich nominaci, kampaň, skandály, šance i vliv na burzu a světový mír. Někteří už dopředu pasovali Hillary do role vítěze a věřili cinknutým průzkumům. Co nového, originálního a přitom zásadního bych mohl přinést právě já? Myslím, že trollové v „žumpě" pod tímto textem si tentokrát přijdou na své.

Hrozný, špatný, nejhorší

Už řadu měsíců mám na americké volby názor velmi podobný úvodnímu, lehce morbidnímu vtipu. Vybrat si z letošní velkoobchodní nabídky ležáků v secondhandu bylo opravdu složité. Bylo to přes masivní klamavou reklamu a porušování soutěže na relevantním trhu neprodejné zboží. A to jsem ani nemínil být hodnotově neutrální a měl jasnou republikánskou preferenci.

Chtěl jsem muže, který ví, kde je sever, a vrátí Americe i nám naději a Ameriku k její očekávané roli ve světě. Můj favorit Ted Cruz, který by díky svému původu určitě neodrazoval hispánské voliče jako Trump, skončil nicméně už v semifinále.

Celá kampaň byla tak špinavá, agresivní a vyhrocená, že v ní na hodnoty a program stejně moc místa nezbylo.

Celá kampaň byla tak špinavá, agresivní a vyhrocená, že v ní na hodnoty a program stejně moc místa nezbylo. Mimochodem, teď se sluší omluvit i tomu nejhloupějšímu českému, moravskému či slezskému poslanci a senátorovi – a abych byl genderově korektní – tak i poslankyni a senátorce, protože by v česky vedených TV debatách nepochybně věcností a programovou čitelností oba americké kandidáty předčili. Druhou televizní debatu jsem trpící dosledoval, třetí znechuceně vypnul.

Pro hodnocení mého případného oblíbence tak platí spojka souřadící slučovací – ani, ani. Obama hrozný, Trump špatný, nejhorší ale Hillary. Ještěže byl ten trumpovský guláš tak ostrý, že přehlušil pachuť z obsahu a nepochybně předčil tu clintonovskou řídkou polévku bez chuti a bez zápachu.

Nic nového

Abychom ale nežili v bludu, že americká historie nepamatuje podobně špinavé, vyhrocené a dramatické souboje. Volbě Thomase Jeffersona v roce 1800 předcházela kampaň, která se příliš nelišila od té dnešní. Protivníci se vzájemně nálepkovali jako nebezpeční radikálové, kteří přinesou zemi zkázu. Politici sponzorovali noviny, aby psaly v jejich prospěch a očerňovaly jejich oponenty; platili také předchůdce marketingových mágů současnosti, aby vymýšleli úderné a urážlivé slogany, trefně napadající soupeře.

V roce 1896 se zase Spojené státy nacházely uprostřed hluboké ekonomické krize. Nezaměstnanost vyšplhala až na třicet procent, krachovaly banky i podnikatelé a městy otřásaly násilné demonstrace. Tehdejší volební kampaň je dodnes brána za jednu z nejdramatičtějších vůbec. Levicového populistu Williama Jenningse Bryana sice porazil veterán z občanské války William McKinley, ale Bryanova míra populismu inspirovala demokraty ještě dalších 60 let.

Ani souboj mezi Georgem W. Bushem a Al Gorem v roce 2000 nebyla žádná hitparáda a přehlídka vzájemné úcty a respektu, o čemž svědčí i to, že definitivně o výsledku voleb rozhodl až po 36 dnech Nejvyšší soud.

Střet dvou odlišných světů

Abych byl ale politicky korektní... Dovedete si představit prezidentskou kampaň kandidátů Andreje Babiše a Miloše Zemana? Asi by to bylo v bleděmodrém némlich to samé. Imigrant, propagátor rodinné firmy s obchodní značkou Česká republika versus demiurg čínské transkripce věty „tato země je naše". To by byla určitě podobná legrace. Škoda, že k tomuto souboji nedojde. (?)

Pojďme ale zpět k politické korektnosti. Oba soupeři jsou totiž jejími produkty. Jistě, každý jinak. Hillary jako typický představitel, takřka etalon tohoto postmoderního civilizačního zla a Donald jako „dark side of the moon", který vyhrocenou a pro mě někdy až nepřijatelnou rétorikou nastavoval zrcadlo stávajícímu establishmentu i lidem v Americe a Evropě.

Letošní volba mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem se tak stala zásadním střetem dvou odlišných světů, kulturní válkou s dramaticky odlišnými představami o fungování společnosti, se vším, co taková válka nese. I to, a možná hlavně to vyhrotilo souboj až do nenávistné podoby.

Amerika se mění a Donald Trump reprezentuje tu část americké populace, která tu změnu odmítá akceptovat.

Hillary představuje kontinuitu bezmoci, Obamových i vlastních chyb, vyhrocený sociální liberalismus s bludem nekontrolované migrace, neodůvodněných práv pro menšiny, populistického boje s klimatickými změnami a konfrontační zahraničně-politický přístup. Donald je sice arogantní, je sebestředný a asi i nafoukaný, ale představuje naději na změnu, závislou více než na něm na jeho budoucím okolí. Není typickým republikánem, ale akcentuje řadu tradičních konzervativních názorů a hodnot. Přichází s ním navíc odpor proti imigraci, multikulturalismu a politické korektnosti.

Amerika se mění a Donald Trump reprezentuje tu část americké populace, která tu změnu odmítá akceptovat. Nejlépe to podle mne popsal 4. listopadu v The New York Times v textu „An American in a strange land" zahraniční korespondent Jim Yardley. „Dívám se po celém světě a myslím si, že všechny země se rozpadají. A myslím, že Amerika se chystá na totéž. The melting pot is not melting anymore," říká jeden z lidí, kterého na své pouti Amerikou Yardley potkává. Souboj o USA se tak začíná podobat stejnému hodnotovému střetu v EU.

Svět si ještě počká

Nový prezident se bude potýkat s dopady chybné zahraniční a ekonomické politiky Baracka Obamy. Stažení vojáků z Iráku, podcenění „arabského jara", jehož důsledkem je mimo jiné i masivní migrační vlna do Evropy, politika ústupků emancipované ruské politice, Obamacare a mohl bych pokračovat.

Pokud se má zamezit válce po porážce islámském státu, bude nezbytná série politických dohod mezi Abádího ústřední šíitskou vládou, sunnity a Kurdy. Skutečná stabilizace oblasti bude vyžadovat široký převod pravomocí z Bagdádu na Mosul a další sunnity obývané oblasti. Stejně tak je nutná dohoda s Kurdistánem na jeho hranicích a přístupu k ropným zásobám.

Nový prezident se bude potýkat s dopady chybné zahraniční a ekonomické politiky Baracka Obamy.

Takové úkoly se zřejmě nepodaří realizovat bez masivního angažmá Spojených států. Celkové vítězství nad teroristickými silami v Iráku si vyžádá trvalou americkou vojenskou i civilní přítomnost. Nový prezident se musí vyvarovat Obamovy klíčové chyby – sebezničujícího stažení z Iráku. Trumpův důraz na přímou vojenskou angažovanost je realističtější.

Mnozí mají vážnou obavu z nové studené války a věří, že Rusko je tou hlavní hrozbou. Ano i ne. Ano proto, že Obama ukázal slabost a Putin se namlsal snadnými výhrami. Ne proto, že nepřítel se jmenuje jinak.

Zaprvé je evidentní, že Moskva bude chtít pokračovat v „pipeline diplomacy", kterou ale Berlín a Brusel v zásadě umožňují. Zadruhé je víceméně jasné, že Moskva nebude chtít riskovat ozbrojený konflikt s NATO a zasahovat v Pobaltí či v černomořských státech. Zatřetí, u ruského prezidenta Vladimira Putina existují jiné prostředky ke zvýšení ruského vlivu a prestiže.

Putin se veze na vlně úspěchu – jeho obliba v zemi dosáhla hodnoty 80 %. Možná, že je tato popularita ruského vůdce dočasná, ale američtí politici by za takové hodnocení prodali duši. I tady je Trumpův postoj pragmatičtější.

Situace ve světě – od Nigérie po Tichý oceán – se navíc nachází v blízkosti katastrofy. Teroristické skupiny Boko Haram a Islámský stát rozšířily své aktivity do několika kontinentů. Sýrie, Libye, Jemen a Afghánistán jsou zachváceny konflikty. Kašmír zůstává potenciálním ohniskem sporů mezi Indií a Pákistánem. Severní Korea posiluje své schopnosti v oblasti jaderných zbraní, zatímco Čína buduje vojenské základny na sporných ostrovech. Turecko jako člen NATO se posouvá k autoritativní islámské říši. Řešení očekáváme od budoucího prezidenta USA! V tomto smyslu jsem nečekal průlom ani u Donalda, ani u Hillary.

Lepší chabá naděje než neúprosná jistota

Další hrozbou pro příštího prezidenta je ekonomika USA. Až se úrokové sazby vrátí ke svým historickým průměrům a praskne další bublina, investoři zapláčou. Navíc, za sedm let vlády Baracka Obamy se státní dluh Spojených států zvýšil o 8,3 bilionu dolarů a dosáhl astronomické výše 18,9 bilionu dolarů. Pro každou domácnost v zemi se zvýšila dluhová zátěž na více než 70 tisíc dolarů. Během úplného osmiletého mandátu George W. Bushe se dluh zvýšil o 4,9 bilionu dolarů.

Až se úrokové sazby vrátí ke svým historickým průměrům a praskne další bublina, investoři zapláčou.

Ani současná astronomická úroveň amerického vládního dluhu není limitem. Podle nové prognózy může v příštích deseti letech federální vládní dluh USA dosáhnout až 30 bilionů dolarů. I tady jsem věřil více obchodníkovi Donaldu Trumpovi než socialistce Hillary Clintonové. Závislost na alkoholu nelze léčit ranním panákem. Volatilní trhy se uklidní a newyorská intelektuální smetánka a hollywoodská kavárna s nimi.

Nicméně, ani mnou preferovaný Donald Trump nemá velkou šanci zopakovat podruhé svůj mandát. Jak on, tak Hillary Clintonová byli prvními za dlouhou dobu, o kterých se to odvažuji tvrdit už teď. Oba spíše Ameriku rozdělují, než aby ji sjednotili. Už zítra by měl na každém nároží vlát známý plakát „Wanted", který by symbolizoval začátek hledání nástupce prezidenta vzešlého z těchto voleb. To je sice smutné, nicméně zřejmě nejsilnější poselství amerických prezidentských voleb 2016.

Vyhrál Donald Trump. Zřejmě bych ho volil. Raději chabá naděje než neúprosná jistota. Doufejme, že až bude 20. ledna 2017 inaugurován a bude přísahat, „že bude čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil bude zachovávat, střežit a bránit ústavu Spojených států", osvítí ho duch svatý a můj předposlední odstavec postaví na hlavu. Kongres má na své straně a ten by ho měl korigovat. K tomu mu dopomáhej Bůh.