Slova, která údajně pronesl před smrtí slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, nezapsal nějaký český historik, nýbrž francouzský osvícenský filozof François Marie Arouet neboli Voltaire. Vtělil je do svého Eseje o mravech a duchu národů (Essai sur les moeurs et l’esprit des nations), který poprvé v úplnosti publikoval roku 1756 v Ženevě.

Stalo se tak nedlouho po roztržce s pruským králem Fridrichem II., jenž Voltaira zprvu obdivoval a po tři léta (1750–1753) hostil na zámku Sanssouci v Postupimi, pak na něj ale zanevřel. Dokonce ho nazval pomerančem, co se vymačká a zahodí. A Voltaire, až do té doby oslovující pruského krále „Vaše Lidskosti“, najednou také hovořil o panovníkovi, jehož opouštějí dobré úmysly, „jen co zavolá polnice“.

Ze začátku si však filozof a uměnímilovný Fridrich notovali. Kromě jiného je spojoval i zájem o husitství a osobnost impozantního hejtmana Jana Žižky. Když roku 1742 přitáhla pruská armáda na Čáslavsko a u obce Chotusice svedla 17. května vítěznou bitvu s habsburským vojskem Karla Lotrinského, ze všeho nejvíc zajímal „starého Fritze“ údajný Žižkův hrob v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. A nesmírně se rozlítil, když zjistil, že jen o rok dříve byly katem spáleny na čáslavském náměstí kosterní pozůstatky, jež v kostele objevili a poručili zlikvidovat stoupenci pobělohorské reformace.

Jedna památka na Žižku z Kalicha se však přece jen zachovala, řekli v Čechách králi „Bedřichovi“. Mají ji v Kladsku, odtrženém První slezskou válkou a následným Vratislavským mírem v létě roku 1742 od českého území a připojeným jako země se zvláštním postavením k Prusku. V tamější pevnosti na Zámecké hoře prý přechovávají buben potažený kůží, kterou si Žižka na vlastní přání nechal po smrti stáhnout z těla. Byl si jist, že nepřátelé husitů prchnou do zaječích, jen co k nim zvuk posvátného bubnu dolehne.

Památník bitvy u Chotusic

Fridrich II. Veliký zavětřil. Nebylo by od věci vlastnit v době válek takovou kouzelnou pomůcku. O husitech se ve světě vyprávěly legendy, před jejich chorálem prchaly celé pluky. Proč by neměl mít stejnou moc i tajuplný Žižkův buben?

Existují zprávy o tom, že po dobytí Kladska Prusy buben v pevnosti našel a odvezl s sebou do Berlína pruský generál Fouquet. Spolu s ním ukořistil cop kněžny Walesky, bájné zakladatelky Kladska a v polské mytologii též sestry naší kněžny Libuše. Walesku si nejspíše vymysleli polští kronikáři a pravý jistě nebyl ani buben potažený kůží Jana Žižky. Podstatné však je, že král Fridrich pohádce věřil.

Zdálo by se, že buben, který se v Kladsku podle všeho doopravdy nacházel, může být vzpomínkou na časy Jiříka z Poděbrad. Ten město v roce 1458 učinil středobodem Kladského hrabství. Ale pověst o získání tohoto symbolu sahá ještě trochu dál do minulosti.

Koncem roku 1425 se v Kladské kotlině střetli husité útočící na hrad Rychmberk s jeho majitelem, kladským hejtmanem Půtou III. z Častolovic. Čerstvě osiřelí Žižkovi stoupenci (jejich velitel zemřel 11. října 1424 při obléhání hradu u Přibyslavi) se utkali s Půtovou Opočenskou stranou, bojující na straně katolíků. Během šarvátek, v nichž měli husité převážně navrch, se jejich protivníkům přesto povedlo uchvátit vzácnou relikvii – magický Žižkův buben. Odtud se pak podle ústního podání dostal na Zámeckou horu.

Barbarský hlas zla

Ostatně, co víme o způsobu šíření této legendy? A jakými cestami vlastně doputovala k Voltairově sluchu? Odpověď leží v díle Historia Bohemica (Historie česká), kterou sepsal muž jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini. Do dějin vstoupil jako Pius II., neboť roku 1458 usedl na papežský stolec. České země navštívil o sedm let dříve v roli císařského vyslance, mimo jiné zavítal i do Tábora.

Jako papež vystupoval Piccolomini tvrdě proti kališnictví. Od krále Jiřího z Poděbrad požadoval, aby přestoupil ke katolické víře a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu psal i proti Žižkovi. Právě on zaznamenal na věčné časy vyprávění o zlověstném bubnu, řka, že „Žižka umíraje, vyslovil přání, aby po smrti byla kůže s těla sedřena, aby tělo hodili na pospas ptákům a dravcům, kůži aby natáhli na buben a s ním chodili do bitev. Jakmile nepřátelé zaslechnou jeho zvuk, ihned dají se na útěk.“

Socha Jana Žižky na pražském Vítkově

Přehledně vylíčil zlidovění fámy Karel Tůma v knižní sérii Z českých mlýnů (1885–1886), kde píše, že je to „kleveta a babská pověra, rozšiřovaná od zuřících poražených nepřátel, kteří popisovali Žižku jako vtěleného satanáše, a když po jeho smrti rovněž nad nimi vítězil Prokop, tedy si vymyslili báchorku, že prý Žižka na smrtelné loži u Přibyslavi poručil svým hejtmanům, aby mu po smrti sedřeli kůži s těla a napjali ji na válečný buben, který pak vydával takový hrozný zvuk, že každý protivník Čechů děsem zachvácen musel upalovat z bojiště. Litoměřický probošt Papoušek tu babskou pověst sdělil vášnivému odpůrci Žižky, kardinalu Eneáši Sylviemu, který teprve roku 1451 letmo zahlédl kousek české země, ale směle napsal historii českého národa, v níž zhyzdil Žižkovu památku vypravováním této báchorky na důkaz, jaký prý byl Žižka ukrutný a surový člověk. Po Sylviovi ji opakoval Dobravius, a po něm pověstný fantasta Hájek z Libočan tu lež rozsíval ve své kronice mezi lid…“

V odkazu českého vojevůdce viděl Piccolomini velkou hrozbu, a proto ho vykreslil jako člověka s barbarskými sklony. Což od něj Voltaire přejal – viz tato pasáž z Eseje o mravech a duchu národů: „Čtyřicet tisíc bylo obránců Jana Husa. Byla to divá zvěř, kterou přísnost koncilu vyplašila a zbavila pout. Kněží, které potkali, platili svou krví za krutost kostnických otců. Jan, zvaný Žižka, barbarský vůdce těchto barbarů, více než jednou zvítězil nad Zikmundem.“

Voltaire a Fridrich II. Veliký v Sanssouci

Voltaire tedy vycházel z Piccolominiho a ten měl na mysli spíše symbolický „hlas zla“ než opravdový nástroj. Ale odhlédnuto od jasného rozporu mezi legendou a realitou se nedá popřít, že jakýsi buben (respektive bubny) byl v Kladsku a později i jinde ukazován – sice jako pravděpodobný falzifikát, nicméně s evidentní historií. V Berlíně se stal součástí pruského korunního pokladu. Souběžně s tím jsme však měli další, ryze domácí buben, jenž byl po generace spjatý se západočeskou Plzní.

V národopisném časopise Český lid z roku 1905 informuje Rudolf Janovský v článku Žižkův buben na radnici v Plzni: „Pokud ještě byla v paláci radnice vystavena městská zbroj, nalézal se ve sbírce této, která byla později přenesena do městského historického musea, také veliký buben, o kterém šla pověst, že jest potažen kůží staženou ze Žižkova těla. Dostala prý ho Plzeň za to, že od husitů a táborů tolik protivenství vytrpěla. Buben tento prý má zázračnou moc. Až prý zase jednou bude nepřítel ohrožovati Plzeň, pak postačí zabubnovati a nepřítel se dá na útěk.“

A ještě dovětek: „Zapsáno dle vypravování posledního rathouzního hospodáře Štěpánka, který tuto pověst při provázení turistů v radnici vykládal.“

Renesanční budova radnice na náměstí Republiky v Plzni

V nesmírně podrobném příspěvku novináře, politika a regionálního historika Jaroslava Schiebla v listu Plzeňsko z roku 1932 se dozvídáme, že „v Plzni byla víra šířena, že Sirotci již v l. 1433 až 1434, kdy Plzeň marně obléhali, bubnem tím obležené strašili“.

Schiebl uvádí, že velký „lancknechtský“ buben, který kdysi ukazovali na plzeňské radnici, „tvarem spadal asi do dob schmalkaldské války, zde také plzeňští vojáci byli súčastněni v bitvě u Mühlberga (1547)“. Starousedlíci vzpomínali, že na tento nástroj bývalo „bubnováno vždy o slavném procesí, které obcházelo o Novém svátku po městských hradbách a jehož podstatnou část tvořilo ozbrojené měšťanstvo.“

Schiebl klade vznik plzeňské pověsti ke konci 17. století. Na počátku téhož věku se dějepisec husitských válek Zachariáš Theobald pokusil Piccolominiho (potažmo Hájkův a Veleslavínův) drb vyvrátit. Vysvětloval, že Žižka byl pochován v Hradci Králové a poté v Čáslavi, vždy ale se svou kůží.

Ve druhé polovině 17. století se však tato „nevkusná povídačka“ (jak se vyjádřil historik Václav Vladivoj Tomek) rozbujela znovu. Netýkala se už pouze Plzně; byla přenesena na zámek ve Staré Boleslavi, kde buben ohlašoval morové nebezpečí, hladomor a ostatní katastrofy.

Zároveň se (na rozdíl od samotného hejtmana) dostala do světové literatury, což dokládá nejen báseň Ziskatrommel německého autora Franze von Gaudy, ale též zmínky v díle Schillerově a Byronově. Ba i baron Münchhausen, předobraz barona Prášila, ve skutečném životě bojující proti Turkům v pruské armádě, složil báseň nazvanou Die Trommel des Žižka.

Údajná kalva Jana Žižky z Trocnova

Hádanka přestala být kuriozitou lokálního významu, její řešení se stalo otázkou prestiže. Jak správně podotýká Karel Tůma, „nebyl to jen hloupý rozum nevzdělaného lidu, ale té pověsti věřili i velcí duchové. Jmenuji vám jen pruského krále Bedřicha II. a jeho ctitele, slavného Voltaira. Pruský Bedřich našel v kladské pevnosti starý buben, potažený lidskou kůží. Ujistili ho, že je to divotvorný Žižkův buben, načež si ho Bedřich vzal do své klenotnice a napsal o tom Voltairovi, který mu k té vzácné památce blahopřál.“

Starožitnost v báchorkovitém stavu

Ze všeho, co víme, vyplývá, že Žižkův buben je jen mýtus, kachna, falzifikát. Přesto však Fridrich II. Veliký v pevnosti na Zámecké hoře cosi našel. A to cosi nechal odvézt do Berlína. Anebo nenechal?

Skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle ve své kontroverzní biografii History Of Friedrich II Of Prussia, Called Frederick The Great z roku 1858 sděluje: „Ve zbrojnici v Kladsku leží jistý zaprášený buben v báchorkovitém stavu, o kterém čtenář snad už slyšel. Tento buben není žádnou pohádkou, nýbrž starožitnou, arci již velmi sešlou skutečností. Je prý zhotoven dle výslovného testamentárního přání, jak se tajuplně povídá, ze Žižkovy kůže před více než 300 lety. Tato poslední připomínka jest úplně mythickou.“

Carlyle však měl špatné informace. Jeho domněnku, že se buben stále nachází v Kladsku, totiž vyvracejí dvě zainteresované osoby: pruský král a francouzský filozof.

Fridrich II. Veliký s oblibou veršoval ve francouzštině a Voltaire – dokud se těšil královské přízni – mu byl v tomto druhu korespondence zdatným sparring-partnerem. Na podzim roku 1743 si ti dva vyměnili rýmované listy, jejichž obsah převedli volně do češtiny Emanuel Zminský (pseudonym publicisty Emanuela Antonína Meliše) v časopise Lumír z roku 1857 a o mnoho desetiletí později zmíněný Jaroslav Schiebl v listu Plzeňsko.

Voltaire Fridrichovi v Lille dne 16. listopadu 1743: „Je pravda, že jste na svém dvoře vystavil tento podzimek mezi korunními skvosty – kůži onoho pověstného bubnu, jejž Žižka ze svého těla zhotoviti kázal? Kůže slavného pohřbeného muže jest obyčejně maličkost, již vzdor jeho zbožňování červi sežerou. Jedině Žižka ušel losu temného hrobu – díky jeho zachovanému bubnu! Jeho kůže trvá tak dlouho jako jeho sláva. Toť velmi vzácný osud! Ach, jak bídní jsme my lidé! Abychom zachránili kůži slavných mužů, nutno ji vydělati. Ó, můj králi, zachovejte svou, ježto dobrotivý bůh, jenž vám ji daroval, nebyl by s to jinou, do níž tolik ducha dal, vám stvořit.“

Fridrich Voltairovi v Berlíně dne 4. prosince 1743: „Kůže onoho pověstného hrdiny, jenž se hrozným zdál i Čechům, svým závistníkům, a jehož duši ohyzdná smrt čertu poslala, nalézá se zde pro zvědavce. Ano, kůže Žižkova, aneb lépe řečeno buben Žižkův jest jedna z kořistí, kteroužto jsme z Čech odvezli.“

Tedy potvrzení přímo z králova pera! A různá svědectví o existenci záhadného předmětu máme i z novější doby, ačkoliv je dobré mít se na pozoru, neboť – jak podtrhuje Jaroslav Schiebl – buben byl v pruském pokladu „s největší přísností chován jako drahocenná záruka, že se přece jednou podaří uskutečniti ty staré hohenzollernské sny na dobytí zemí Koruny české a přivtělení jich do rámce velkého Německa. A tato německá pověst byla živena tím, že se vyskytlo mnoho lidí, již tvrdili, že ten pověstný Žižkův buben dokonce na vlastní oči viděli.“

Město a pevnost Kladsko v roce 1737

Schiebl dává za příklad čtenáře berlínských novin Kreuzzeitung (oficiální název Neue Preußische Zeitung), který do listárny tohoto deníku na začátku 20. století poslal následující zprávu:

„Připomínám si z mé doby kadetské 1860–1863, že existovala jakási sbírka s různými památkami. Myslím, že byla umístěna ve starém berlínském museu. Později byly předměty sbírky té rozřaděny dílem do Hohenzollerského musea, dílem do berlínské zbrojnice. Tam skutečně existoval Žižkův buben lidskou kůží potažený. Kadeti z oné doby si tuto okolnost jistě připomenou, neboť byli na tuto památnost zvláště upozorňováni.“

Jiný čtenář téhož listu do debaty o (tehdy už zřejmě ztraceném) exponátu vstoupil s touto informací:

„Asi před 20 lety poznal jsem na cestě Bosnou v Sarajevu železničního úředníka, žijícího tam ve výslužbě, jenž jako mladý důstojník bojoval v Dánsku a v Čechách. Během rozhovoru prohlásil onen starý pán, rozhodný Čech: ,Nepochopuji, že náš král, když je už teď spojencem Pruska, nedá si darovati německým císařem ten Žižkův buben. Neboť bez toho bubnu by nebyl válku vyhrál ani Bedřich II., ani král Vilém proti českému králi.‘ Když jsem namítal, že jsem nikdy o takovém bubnu neslyšel a že také nevěřím, že by podobný buben byl v majetku pruského královského domu, pokrčil onen pán pohrdlivě rameny a nikdy více – byl jsem v Sarajevě ještě celý týden – nepodařilo se mi, navzdor opětným pokusům svým, na tuto věc opět navázati, nedostal jsem z něho ani slovo.

Za několik let nato seznámil jsem se v Dalmácii s podplukovníkem, rovněž Čechem, jenž byl ve válce r. 1866 raněn a zajat. Při našem rozhovoru o bitvě u Hradce Králové z nenadání pán ten poznamenal: ,Bez Žižkova bubnu by nebyli Prušáci Rakušany nikdy porazili!‘ S touto poznámkou bylo toto thema definitivně odbyto a nepodařilo se mi více dověděti se něco bližšího o záhadném tom bubnu. Po mém návratu do Německa bylo také mé pátrání v tomto směru mamé. I rytmistr Lange, archivář velkého generálního štábu, pochybovačně potřásal na moji otázku hlavou. Při jednom pozdějším setkání však pravil, že o tom bubnu skutečně slyšel. O několik let později pracoval jsem v pruském státním archivu, vyhledávaje tam některé zprávy o loveckých událostech, a tu jsem při prohlížení některých spisů našel skutečně stručný záznam, že jakýs „Žižkův buben‘ byl jako ,zvláště vzácný a cenný kus‘ označen. Jak se mi zdá, obsahoval tuto zmínku Verzeichniss des Königlich-Preussischen Naturalienkabinets.“

Husitský řemdih v Památníku Jana Žižky v Trocnově

Plzeňský buben se ztratil. V Berlíně počátkem třetího tisíciletí ten svůj buben zkoumali a konstatovali, že byl vyroben v druhé polovině 17. století v Ausburgu. Což by podporovalo dojem, že legendu vytvořila dobová pruská propaganda. A v Čechách si z podobných výmyslů jako vždy dělají legraci. Roku 2013 se v Západočeské galerii v Plzni konala výstava Svět chce být klamán s podtitulem Fikce a mystifikace v umění 19. století. Bájný „Ziskatrommel“ na ní zaujímal čestné místo.

To ale neznamená, že by pohádka o něm nemohla mít hlubší kořeny. V 19. století byla v německém a českém tisku uveřejněna stará „pověst Lužičanů o králi srbském“. V článku ze Světozoru čteme:

„Dokud tento srbský lid svůj [rozuměj: lužické Srby] do bitev osobně vodil, byli vždy nepřemožitelnými. Aby i po smrti jeho mohli nad Němci vítěziti, radil jim, aby jeho kůží buben potáhli a na buben ten – táhnouce do boje – na poplach bili. Jakmile Němci zvuk bubnu uslyšeli, vždy se dali na útěk.“