Tři významná úmrtí politiků stála u rakve rakousko-uherské monarchie. Zatímco atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este z června 1914 i smrt císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916 patří k známým událostem, jméno zavražděného předlitavského ministerského předsedy Karla hraběte von Stürgkha dnes zná jen málokdo.

Přitom právě tento muž byl dlouhá léta jedním z nejstabilnějších pilířů habsburského soustátí, jeho podpis mimo jiné figuroval spolu s panovníkovým i pod známým válečným manifestem Mým národům.

Když se Stürgkh stal právě před sto lety – 21. října 1916 – obětí atentátu, zažívala Vídeň i celé mocnářství šok. Tentokrát nezaútočil žádný horkokrevný bosenskosrbský radikál typu Gavrila Principa, sarajevského vraha Františka Ferdinanda, nýbrž racionálně uvažující německo-rakouský sociálnědemokratický politik dr. Friedrich Adler.

Svého konání navíc nijak neželel. „Mohu zodpovědně prohlásit, že jsem svého činu nikdy nelitoval a že jsem byl vždy přesvědčen, že šlo o užitečnou akci, o útok proti rakouské morálce," hájil se později Adler před soudem. Bylo jasné, že válkou krvácející říše dostává těžké údery i zevnitř a že mele z posledního.

Karl hrabě von Stürgkh Autor: Archiv

Násilí v kavárně

Co se tehdy vlastně stalo? Sto let starý tisk se předháněl v barvitém líčení události.

Místem činu byla symbolicky kavárna, konkrétně jídelna vídeňského hotelu Meissl & Schadn na náměstí Neue Markt. Premiér prý seděl u stolu, před sebou měl talíř se švestkovým koláčem a kouřil doutník. Vtom vstal od vedlejšího stolu mladý muž, přistoupil k němu, namířil a vystřelil tři rány.

„Hrabě Stürgkh padl na stranu a poté na zem," popsal deník Neue Freie Presse. „Proud krve mu vyřinul na tvář. Krev zakryla oblečení, stříkala na ubrus i na potraviny, které byly na stole," stálo ve zprávě.

Sice tehdy už třetím rokem zuřila první světová válka a na frontách padaly dnes a denně tisíce mladých rakouských mužů, ale taková brutalita ve městě valčíků a elegance byla dosud nevídaná. Kde se vzala?

Taková brutalita ve městě valčíků a elegance byla dosud nevídaná.

Adler tvrdil, že jeho atentát měl v Rakousku skoncovat s „diktaturou odstavce". Stürgkh, který byl premiérem už od voleb v listopadu 1911, se totiž kvůli roztříštěnosti politické scény nikdy nemohl opřít o parlamentní většinu, a tak se uchýlil k vládnutí podle nouzového odstavce známého paragrafu 14. Tedy pomocí vládních nařízení, která nemusela schvalovat Říšská rada.

Stürgkhův kabinet s touto praxí začal už v létě 1913, když vydal takzvané Anenské patenty. Těmi byl vyřazen z provozu zablokovaný Český zemský sněm a moc v Čechách převzala najmenovaná zemská správní komise. V červenci 1914 přestala být kvůli válce svolávána i Říšská rada, takže vláda měla volné ruce jak k vedení bojů, tak pro řešení rozvrácené ekonomiky a zásobování obyvatelstva.

Dobové vyobrazení soudního procesu s Friedrichem Adlerem z roku 1917Autor: Archiv

Muž války

Stal se tedy Stürgkh faktickým diktátorem, jak tvrdil atentátník Adler? Nikoli. Potomek tradiční šlechtické rodiny ze Štýrska, který vystudoval práva, od roku 1886 pracoval na tehdejším Ministerstvu kultu a vyučování a později coby ministr tomuto resortu v letech 1909–1911 i vládl, byl především konzervativec a centralista. V roli premiéra netoužil diktovat, ale jen hasit či odkládat problémy, s nimiž si nikdo v říši nevěděl rady.

A Stürgkhův politický program? Jako poslanec za Sjednocenou německou levici a Ústavověrný velkostatek sice odmítal autonomii neněmeckých etnik, avšak ve vládě prosazoval přes odpor německých nacionalistů třeba zřízení italské právnické fakulty.

Karl hrabě von Stürgkh se stal obětí atentátu už jako ministr kultu a vyučování v roce 1911. Útočník tehdy v parlamentu neúspěšně střílel po ministru spravedlnosti a Stürgkha náhodně zasáhla tříska ze sněmovní lavice.Autor: Archiv

Osud si Stürgkh ovšem zpečetil především svým proválečným postojem v létě 1914. Rakousko-uherský ministr zahraničí Leopold Berchtold tehdy žádal rázné a neodkladné vojenské zúčtování se Srbskem, zatímco uherský premiér István Tisza naopak preferoval diplomatické mírové řešení.

„Kompromisní řešení navrhl právě Karl hrabě von Stürgkh," připomněl historik Otto Orban ve své monografii František Josef I. „Nenamítal nic proti diplomatické akci, ale výslovně ji chápal jako předehru akce vojenské. Srbsku měly být položeny takové podmínky, aby formálně ani fakticky nemohly být přijaty." Podle Stürgkhova receptu se nakonec i postupovalo. Tak předlitavský premiér získal cejch spolustrůjce války.

Atentátníkův život po životě

Adlerův čin byl proto politickou demonstrací prvního řádu. Císař František Josef, jemuž tehdy zbýval měsíc života, ji nemohl přejít, a tak spustil sérii opatření. Podle historika Urbana si nechal předložit nové a podrobnější zprávy o skutečném stavu poměrů ve státě. Jmenování nové vlády v čele s bývalým ministerským předsedou Ernestem von Koerberem naznačovalo možné změny politického kurzu, jenže historie se měla ubírat jinudy. Panovníkova smrt uvedla na trůn Karla I., který do vládních úřadů dosadil své vlastní lidi. Na šokující atentát se tak velmi brzy zapomnělo.

Dějiny se svým způsobem „převalily" i přes atentátníka Friedricha Adlera. Syn zakladatele rakouské sociální demokracie Victora Adlera byl na jaře 1917 odsouzen k smrti. „Ať žije mezinárodní revoluční sociální demokracie," zvolal po vynesení rozsudku muž, který se cítil být bojovníkem proti válce a válečnému zabíjení.

Atentátník Friedrich Adler vítá v ulicích Vídně v roce 1919 ustavení Rakouské republiky.Autor: Archiv

Jenže brzy nato změnil císař Karel I., usilující o politický smír v říši, Adlerův absolutní trest na osmnáct let těžké práce v kamenolomu. A na sklonku monarchie 2. listopadu 1918 – tedy právě před 98 lety – byl Adler dokonce amnestován a propuštěn na svobodu.

Friedrich Adler, později čas od času velebený rakouskou i světovou levicí jako zasloužilý mírotvorce, působil v meziválečném období ve vedení rakouské sociální demokracie. Dokonce se stal generálním tajemníkem Socialistické internacionály. Během druhé světové války emigroval do USA a později se uchýlil do Švýcarska, kde žil až do své smrti v roce 1960.

Vrcholem atentátníkova paradoxního osudu byl rok 1952, kdy při příležitosti oslav stého výročí narození svého otce navštívil Rakousko – a byl přijat s plnými poctami. Mimochodem, excísařovna Zita, vdova po Karlu I., měla v té době zakázaný vstup na rakouské území, stejně jako její děti...

Atentátník Friedrich Adler navštívil v roce 1952 rakouský památník svého otce Victora Adlera, zakladatele rakouské sociální demokracie.Autor: Archiv