Příběh starého gymnaziálního profesora, který najde uprostřed zuřící heydrichiády odvahu i mravní sílu odsoudit veřejně popravu tří svých studentů, zpracoval nejdřív spisovatel Jan Drda. Jeho povídka Vyšší princip vyšla po válce jako součást povídkového souboru Němá barikáda. V roce 1960 pak na její motivy natočil režisér Jiří Krejčík dodnes slavný film, v němž hlavní roli neopakovatelně ztvárnil František Smolík. Jak povídka, tak film se staly v Česku součástí obecného povědomí. Zastínily tak skutečný lidský osud, jímž se Drda inspiroval.

Jedenadvacátého června roku 1942 ukončily výstřely na táborské střelnici život devětačtyřicetiletého ředitele příbramského gymnázia Josefa Lukeše. Popravčí četa zastřelila i studenta šestého ročníku jeho gymnázia Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha, majitele příbramského řeznictví. Oba byli zatčeni 15. června 1942, tedy v době, kdy na středních školách opravdu začínaly maturitní zkoušky, což později připomněla povídka i film. Jinak se ale jejich příběh od literárního a filmového obrazu v mnohém lišil.

Kolik životů to bude stát...

Snad v žádném z českých filmů, pojednávajících o heydrichiádě, nechybí zlověstné hlášení: „Dne 27. května 1942 asi v 10.30 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS obergruppenführera Heydricha... Kdo by mohl podati žádané informace, ale nesdělí je z vlastní vůle policii, bude ve smyslu vyhlášeného nařízení říšského civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1942 se svou rodinou zastřelen."

Profesorka na příbramském gymnáziu Marie Jandová-Kahovcová po válce vzpomínala, jak v tento okamžik zaslechla bezděčný povzdech jeho ředitele: "To nám tedy v Londýně nadrobili krásnou věc! Uvažovali, kolik životů to bude stát? A marně, protože atentát na Heydricha nic nevyřeší, naopak!"

Křehce vyhlížející samotářský muž však měl pro své obavy důvod. Už od začátku protektorátu vedl tichý a nebezpečný boj s gestapem i s protektorátními úřady.

Josef Lukeš se narodil 7. února 1893 v Plzni a po absolvování tamějšího českého státního gymnázia vystudoval filozofickou fakultu české univerzity Karlovy s aprobací z latiny a z řečtiny. Promoval 22. dubna 1918. Svou profesorskou kariéru zahájil nejdřív na gymnáziu, které sám absolvoval, v říjnu roku 1922 však odešel jako řada jiných českých profesorů učit na Slovensko. Tam působil až do roku 1939, nejdřív v Trnavě, poté v Bratislavě a nakonec v Topol'čanech, kde se stal v roce 1936 ředitelem městského gymnázia. Ve funkci zůstal až do 31. května 1939, kdy ho slovenské ministerstvo školství propustilo pro českou příslušnost. Vrátil se do Prahy a jako ředitele ho přidělili státnímu gymnáziu v Příbrami. Vedení příbramské školy převzal právě v době nastupujícího protektorátu Čechy a Morava. V době, jejíž tíhu chtěl nést tak, aby co nejméně dopadala na učitele a studenty jeho školy.

"Za jeho působení jsme žili ve škole jako v idyle, když vezmete v úvahu onu dobu. Učili jsme se jako dříve, půjčovali jsme si knihy z profesorské knihovny, jejíž správu vzal po předchozím knihovníkovi sám ředitel Lukeš. Teprve po jeho popravě jsme se dozvěděli, že nevyřadil ani jednu knihu, ačkoli měl k tomu příkaz," uvedla v kronice jedné z tříd příbramského gymnázia už zmíněná Marie Jandová-Kahovcová. "Tuto tíhu, které si musel být vědom, nesl sám, nikomu se nesvěřil, nikdo o došlých příkazech neměl ani tušení."

Protektorátní rozkazy citoval pro budoucnost

Jak vypadal a jaký byl ředitel Lukeš? Fyzicky neodpovídal ani popisu v povídce, ani herci Františku Smolíkovi. Nebyl to "ošklivec zďobaný neštovicemi, v neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu," jak píše Drda, na dochovaných fotografiích vidíme vzorně upraveného muže s malým kartáčkovitým knírkem.

Nebyl ani starým mládencem jako v povídce, měl ženu. Manželství bylo bezdětné, možná proto si Lukešovi brali rádi na hlídání děti z širší rodiny. Oproti Františkovi Smolíkovi, který jej ztvárnil na filmovém plátně, byl skutečný Josef Lukeš výrazně mladší: herec ho hrál ve svých devětašedesáti letech jako přesluhujícího starého kantora, Lukešovi však bylo v době jeho smrti o dvacet let méně.

Přesto však je možné, že si Drda vnějškovou charakteristiku svého hrdiny nevymyslel: podle některých studentů válečného gymnázia jej k ní mohl inspirovat další příbramský kantor, a sice profesor František Francouz, který po Lukešově smrti převzal jeho předměty a dočasně i vedení školy. O Francouzovi bude ještě řeč, protože v celém příběhu sehrál svou roli.

Kde se spisovatel s realitou shoduje, je popis předmětů, které ředitel Lukeš učil: šlo o latinu a řečtinu. A reálný je i obraz navenek nesmělého až plachého muže, který uměl projevit v rozhodujících chvílích výraznou vnitřní sílu.

"Tichý člověk mluvící nevzrušivým, spíš přitlumeným hlasem, kterého jsme považovali na první pohled za snad i trochu neprůbojného, byl ve skutečnosti statečný a nesmlouvavý," popisuje Lukeše Marie Jandová-Kahovcová.

Ředitelův odpor proti protektorátním nařízením začal téměř okamžitě po zavedení protektorátních pořádků. Když zemská školní rada nařídila, že školy musí z knihoven vyřadit všechny závadné knihy, převedl Lukeš knihovnu pod sebe. Zapsal do školní kroniky, že knihy vyřadil, ale ve skutečnosti v knihovně všechny nechal. "Nesouhlasil s vyřazením knih, ale nechtěl, aby někdo druhý kvůli tomu riskoval. Podobné nařízení se nesrovnávalo s jeho svědomím, a proto je nebyl ochoten plnit," uvádí k tomu v kronice Marie Jandová-Kahovcová.

Uprostřed války během roku 1941 Lukeš neopomněl ve škole uctít památku 100. narozenin Antonína Dvořáka, v březnu roku 1942 pak 350. výročí narození Jana Amose Komenského. Hned několik kontrol německé školní inspekce mu během jara 1942 vytklo, že výzdoba chodeb a tříd ani způsob výuky řady profesorů neodpovídá německým požadavkům.

"Učil nás řečtině. Nekladl důraz na mluvnici, ale vykládal nám o ceně svobody, o občanské statečnosti, o tyranii a tyranech i o trvalých hodnotách v lidském životě," vzpomínal žák Ladislav Bízek.

Všude tam, kde se škola musela bezpodmínečně podřídit německým předpisům, bral Lukeš tuto povinnost čistě na sebe a nikdy neopomněl zdůraznit, že jedná z rozkazu, který až pedantsky přesně pojmenoval. Kronika gymnázia z let 1939 a 1940, kterou sám psal, o tom přináší dodnes nespočet důkazů:

"Prvé výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března bylo všemu žactvu připomenuto podle směrnic z ministerstva školství a národní osvěty ze dne 12. března 1940, čís. 32.166/40-I/1..."

"Podle týchž směrnic připomenul ředitel Dr. Josef žactvu výnos prezidia zemské školní rady ze dne 27. listopadu 1939, č. 4709 pres. z r. 1939 (oběžník č. 194 =řed. č. 924/39) o povinné úctě k symbolům Německé Říše..."

"Ředitel Dr. Josef Lukeš prostřednictvím školního rozhlasu přečetl žactvu příslušný oslavný projev, který sestavilo ministerstvo školství a národní osvěty jednotně pro všechny školy..." (šlo o projev k Hitlerovým jedenapadesátinám, pozn. aut.)

Důsledně ocitoval i rozhodnutí prezidia české zemské školní rady z konce školního roku 1940, že všechny školní kroniky mají být zapečetěny a uloženy jako knihy závadné.

Situace se ale brzy přiostřila a mohla za to právě školní knihovna. Sedmého a osmého května 1942 přišla inspekce německého školního inspektora Wernera na to, že v ní stále ještě zůstaly "závadné" knihy. Werner také zabavil studentovi Karlu Kubátovi německy vypracovanou charakteristiku Karla Havlíčka Borovského a přikázal nepustit tohoto studenta k maturitě.

Zdroj: Youtube

Lukeš s Francouzem intervenovali na Zemské školní radě a dosáhli toho, že Kubát mohl odmaturovat mimo abecední pořadí. Jenže to nebyl konec.

Dne 12. května vtrhla do školy německá komise, vedená šéfem ministerstva školství Willingerem, která ostře zkritizovala nejen školní sbírky a "muzeální" výzdobu společných prostor školy, ale také způsob výuky profesorů Poláka, Staňka, Praibiše, už zmíněného Francouze a dalších. Pod drobnohled se dostalo i ředitelovo vlastní přednášení.

Lukeš všechny tyto výtky navenek přijímal, ale odmítal se jimi řídit. Asi doufal, že se zlé časy nějak přeženou. Jenže v tu dobu už na něj byl nasazen konfident – a byl to jeden z jeho vlastních studentů. Jmenoval se Miroslav Červenka.

Trio kolaborantů

Miroslav Červenka studoval VI. B. příbramského gymnázia. Pozdější Krejčíkův film, v němž tuto postavu ztvárnil Jiří Kodet, byl při jeho popisu celkem věrný: i skutečný Červenka se učil velmi špatně. S šesti čtyřkami a s nedostatečnou z němčiny neměl šanci postoupit do vyšší třídy. Možná právě tady začala jeho "kariéra" udavače: znal se totiž s členem kolaborantské organizace Vlajka Karlem Kepkou a doufal, že ten by mu mohl s pozdější maturitou pomoci. Ale potřeboval se mu nejdřív zavděčit.

V roce 1942 se Červenka stal svědkem scény, jíž později v lehce modifikované podobě opět celkem věrně vylíčil i film. Jiný student Antonín Stočes vytrhl z časopisu Zdroj fotografii Adolfa Hitlera a hodil ji do koše se slovy, že v časopisu nemá co dělat (filmový Ryšánek takto počmáral smuteční fotografii Reinharda Heydricha).

Zdroj: Youtube

"Zanedlouho jsem se potkal s Kepkou. Zastavil mne v Pražské ulici a ptal se, co je nového. Ukázal jsem mu noviny, ale on odpověděl, že ho zajímá, co je nového ve škole. Na to jsem mu vyprávěl Stočesův případ. Kepka se rozčiloval a říkal, že je to velké darebáctví. Jednou se mě zas ptal, co je nového v řečtině, kterou u nás přednášel dr. Lukeš. Já jsem mu řekl, že v řečtině si čteme články z řecké čítanky, které jsou stejného obsahu jako články, jež byly v normální čítance zcenzurovány. Jsou závadné a dají se vykládat ve smyslu proti Říši. Mluvil jsem také o tom, že v hodině řečtiny nám ředitel Lukeš vylíčil celý vznik kultury a vývoj Řeků a Římanů. Ke konci přednášky uvedl, že když byli tito národové na nejvyšší metě, jejich síly náhle klesly. Kepka na to nic neřekl, ale pak jsem byl zavolán na městskou policii v Příbrami. Když jsem se tam dostavil, byl jsem uveden do místnosti v přízemí, kde mě začal vyslýchat německý učitel, esesák Teufel, který byl tehdy ředitelem německé školy v Příbrami," vypověděl Červenka u poválečného Lidového soudu, který jej za udavačství odsoudil na patnáct let (odseděl si osm, po propuštění pracoval v lese, kde poměrně brzy zahynul při lesní nehodě).

Červenka, Kepka, Teufel. Trio kolaborantů, kteří rozhodli o Lukešově a Stočesově tragickém osudu.

Herbert Teufel byl v roce 1942 coby šéf příbramské blokové ústředny SD a ředitel německé školy na vrcholu své kariéry. Narodil se 10. března 1908 v Praze, od roku 1932 působil jako kantor v pohraničí. Prvního listopadu 1938 vstoupil do NSDAP a přijal říšské občanství. Po příchodu do Příbrami v roce 1940 soustředil kolem sebe skupinu kolaborantů v čele s policejním komisařem nadporučíkem Karlem Třešňákem a vlajkaři Václavem Valtou, Vladimírem Kůnou, Janem Fryčkem – a také Karlem Kepkou a jeho stejnojmenným synem, který se znal s Červenkou. Všichni měli dodávat Teufelovi zprávy o lidech, nespolehlivých pro Říši.

Karel Kepka junior se narodil 7. dubna 1923 na Podkarpatské Ukrajině. Jeho matka byla původem Maďarka. Jeho otec pracoval jako báňský úředník (ve filmu je to obuvník) a v Příbrami působil jako vrchní tajemník na báňském ředitelství. Brzy po 15. březnu 1939 vstoupil Kepka starší do Vlajky, a to i přesto, že za první republiky byl funkcionářem Sokola, členem Svazových skautů a členem Svazu československých záložních důstojníků. Ještě den před příchodem Němců, 14. března 1939, vybízel na schůzi dvou příbramských skautských oddílů přítomné, aby nikdy nezapomněli, že jsou Češi. Jako první ale zapomněl sám. V roce 1940 byl už členem Vlajky i jeho syn a oba dva navázali úzkou spolupráci s Teufelem. V době heydrichády na ni několik lidí doplatí životem.

Poválečný osud Kepky mladšího také stojí za zmínku, protože se stal inspirací dalšího českého filmu. Ještě v polovině října 1942 byl mladý Kepka povolán do německé armády, vycvičil se jako radiotelegrafista a působil jako instruktor Vyšší letecké školy ve Wesendorfu. V březnu roku 1945 ho v Magdeburgu zajali Američané, kteří ho předali Francouzům. Do Německa se vrátil 10. ledna 1948. V témže roce se vrátil z francouzského zajateckého tábora i jeho otec, jenž sloužil ve Wermachtu. Kepka mladší požádal české úřady o vydání své matky, a ty mu v červnu 1948 vyhověly. V šedesátých letech navštívil Kepka při služebních cestách několikrát Československo, konkrétně v letech 1963, 1965 a 1966. V listopadu šedesátého šestého roku jej však československá vláda vyhostila jako bývalého nacistického kolaboranta. Právě tyto cesty inspirovaly další film ovlivněný příbramskou tragédií: Případ mrtvých spolužáků režiséra Dušana Kleina z roku 1974.

Popravovali na základě lží

Antonín Stočes, student, který se stal předobrazem k romantickému Vlastimilu Ryšánkovi, byl synem majitele příbramského řeznictví Vojtěcha Stočese a jeho ženy Marie. Antonín i Vojtěch Stočesovi byli také členy příbramského Sokola.

Na rozdíl od filmového Ryšánka nebyl Stočes právě excelentním studentem: měl čtyřky ze čtyř předmětů, takže z hlediska prospěchu si mohl podat ruce se svým udavačem Červenkou (je ale možné, že film se při tvorbě Ryšánkovy charakteristiky inspiroval i zmíněným studentem Kubátem, který byl opravdu primusem třídy). Na druhé straně Stočes nebyl povrchním člověkem a jeho vytržení Hitlerovy fotografie nebylo jenom prázdné gesto. Dokazují to nejen svědectví pamětníků, ale i Stočesova báseň z vězení z doby před popravou: "Ó, odpusť, poutníče, jenž neseš tuto zprávu, že pláči! Já vím, že nejsou v právu. Odpusť! Ty spěcháš v domovinu, zatímco já zde v cele bídné svou marně hledám vinu, za niž mám na smrt jít, za niž již nesmím žít, za vinu, která není. Ó Bože, přijde rozednění?"

Tato báseň, jejíž patos je vzhledem k situaci hluboce pochopitelný, zachycuje zřejmě pravdivě autentické Stočesovy pocity – na rozdíl od jiného jeho dopisu, v němž označil za svého udavače pouze Miroslava Červenku a prosil pozůstalé, aby mu odpustili. K napsání tohoto dopisu, který zamlčoval činnost dalších dvou spolupachatelů Kepky a Teufela, donutil Stočese právě Teufel – podle poválečné výpovědi pracovníka gestapa Georga Adama nechal studenta mlátit pěstmi, gumovými obušky i ocelovými pruty. Teufel si tak chtěl opatřit alibi a nechat největší podíl viny na Červenkovi, který byl ze všech tří kolaborantů ten nejméně důležitý.

Manželé Stočesovi měli kromě syna Antonína i dvě dcery. Jedna z nich si po válce vzala dirigenta a hudebního skladatele Václava Kašlíka, druhá komediálního herce Josefa Hlinomaze (mimo jiné legendárního představitele smradlavého Grimpa ze slavné westernové parodie Limonádový Joe aneb Koňská opera).

K zatčení syna a otce Stočesových i ředitele Lukeše došlo 15. června 1942, pro Lukeše si gestapo přišlo opravdu přímo do maturitní třídy. "Maturovala jsem odpoledne. Dělala jsem zkoušku z němčiny a vedle mě seděl pan ředitel Lukeš. Ozvalo se zaklepání na dveře, v nich se objevila tvář profesora Mareše. Žádal doktora Lukeše, aby vyšel ven. Pan ředitel vstal, měl knížku pod paží. Jeho vzpřímenou a noblesní postavu jsme vlastně tehdy viděli naposled," vzpomínala ve školním almanachu tehdejší abiturientka Marie Vlasová.

"Máme dochován dokument, ve kterém se profesor Lukeš dávno před událostmi z roku 1942 zavazuje, že coby ředitel gymnázia osobně zodpovídá za to, co budou jeho žáci říkat na veřejnosti a jak se budou chovat. Nesl osobní odpovědnost, to byl zřejmě důvod, proč byl zatčen a popraven," podotýká ředitelka Státního okresního archívu Příbram Věra Smolová.

Zaznít by ale mělo být i to, že v gestapáckých seznamech osob nebezpečných protektorátu a Říši figuroval profesor Lukeš na jednom z předních míst už dlouho před atentátem. "Je zcela zřejmé, že si nacisté schvalování atentátu úplně vymysleli, aby mohli vybrané oběti zlikvidovat. Skutečné příčiny zatčení lze ztotožnit se schvalováním atentátu jen s největší mírou fantazie," napsal o mnoho let později v knize Příbramsko za Heydrichiády historik a současný ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.

Byl „Princip" Lukeš, nebo Francouz?

Hned několikrát zaznělo v příběhu jméno Františka Francouze, v době heydrichiády padesátiletého profesora, který spolu s Lukešem protestoval proti vyloučení studenta Kubáta od maturit.

Francouz je trochu kontroverzní postavou příběhu. V Příbrami se dodnes traduje, že Jana Drdu seznámil po válce s protektorátními událostmi na příbramském gymnáziu právě on – a že to udělal tak, aby si Drda mohl domyslet coby "hlavního hrdinu" právě jeho.

Někteří studenti si později skutečně spojovali přezdívku "Vyšší princip" s Francouzem, nikoli s Lukešem. Svědčí o tom rozhovor s dalším absolventem příbramského gymnázia, lékařem profesorem Josefem Stejskalem, který vyšel v červnu roku 2003 v časopisu Pelikán Lékařské fakulty Univerzity Karlovy: "Za heydrichiády zastřelili nejen kamaráda Tondu a jeho otce, ale též našeho laskavého pana ředitele Lukeše, který nás učil řečtinu. Po něm nás převzal 'Vyšší princip', profesor Francouz. Ten sice nevypadal jako František Smolík, který ho ve filmu představoval, ale byl to velice důsledný učitel, a tak mám jeho vinou dnes problémy s takzvaným progresivním pravopisem naší mateřštiny, protože například mám vpáleno do hlavy, že to řecké písmenko byla theta a ne teta, takže se mi nezdá týmus, když to má být thymus," tvrdil v rozhovoru Stejskal.

Na druhé straně existují dokumenty, podle nichž Francouz nebyl právě čítankovým hrdinou. V každém případě bude dobré přiblížit si ho trochu podrobněji.

František Francouz se narodil 23. března 1892 v Březových Horách a na příbramském gymnáziu učil od roku 1920 stejně jako ředitel Lukeš latinu a řečtinu. Před druhou světovou válkou byl mimo jiné předsedou Jungmannovy nadace pro chudé studenty, zasloužil se o postavení Jiráskova pomníku.

Po Lukešově smrti převzal coby služebně nejstarší člen profesorského sboru správu ústavu, který spravoval až do jeho sloučení s reálkou v říjnu 1942.

Z policejní přihlášky Okresního úřadu Příbram vyplývá, že jeho syn Jiří Francouz, narozený v roce 1920, byl v dubnu 1943 poslán na práci do říše. "Předtím se měl podle vyprávění pamětníků zaplést do tisku ilegálních letáků," uvádí Věra Smolová. Profesor Francouz byl sám zatčen na několik dní při hromadném zatýkání příbramských občanů v červenci 1943, pak se ale do školy vrátil.

Až do heydrichády se Francouz jeví podle dochovaných materiálů jako "profesor ze staré školy", který je sympatický svou zásadovostí. Jeho další působení na škole nám ale tuto postavu značně problematizuje.

"Je méně známou skutečností, že právě on inicioval co nejrychlejší vystěhování vdovy po Josefu Lukešovi za služebního bytu. Paní Anna Lukešová měla v té době problém nalézt v Příbrami podnájem, byli bezdětní, zůstala takřka sama. Zkrátka to po popravě manžela vůbec neměla lehké," uvádí historik Josef Velfl.

Díky komunistickému puči v únoru 1948 Francouz ve škole povýšil. Okresní akční výbor Národní fronty v Příbrami ho pověřil správou ústavu (podobně jako po Lukešově smrti), zatímco dosavadní ředitel gymnázia Vojtěch Faměra byl zproštěn funkce. V publikaci "100 let gymnasia v Příbrami (1871-1971)", vydané v roce 1971, pak Francouz už jako emeritní ředitel gymnázia vzpomínal na straně deset na události po "únorovém vítězství lidu". "Zatímco profesorský sbor uznal, že učitelé nemohou setrvávat dále v politické pasivitě, a že se musí postavit na stranu lidu, žactvo zůstalo ve svém opozičním postoji, i když vedoucí funkcionáři žákovské samosprávy byli vyměněni," napsal Francouz.

Postavil se "na stranu lidu". Jenže to v totalitním režimu strana mravního principu není. A jeho další text to dokládá.

"Na počátku školního roku 1948/1949 se dostal do čela žákovské samosprávy žák demagog, který ani neměl československé státní občanství, neboť jeho otec byl americký Čech. Jako předseda si dal ihned odhlasovat, že samospráva bude vydávat školní časopis, ale když se články časopisu rozcházely se snahami školy, časopis byl ředitelstvím zastaven. Přesto žactvo zůstávalo v nedůvěřivém postoji ke škole až do doby, kdy byl demagogický žák zatčen a odsouzen pro vyzvědačství k trestu osmnácti let vězení a po odpykání trestu měl být vyhoštěn. Ukázalo se brzy, že opozice žactva k zaměření školy je vlastně jen využitím příležitosti, aby si žáci zavzdorovali proti škole. Po tomto uklidnění škola mohla nerušeně plnit svůj úkol, který jí byl ukládán politickým vývojem, úkol vychovávat budoucí socialistické občany," napsal Francouz v roce 1971.

Jak to tedy bylo s onou slavnou větou "Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem"? Vyslovil ji během protektorátu vůbec někdo?

Zdroj: Youtube

Podle vzpomínek pamětníků tato věta na půdě gymnázia během protektorátu skutečně zazněla, a to opravdu z Lukešových rtů (nikoli Francouzových). Bylo to ale v době dlouho před atentátem a věta mířila proti tyranii v obecné rovině. Lukeš jí pronesl při přednášce o antickém Řecku, z něhož tento imperativ také pochází.

"Do dnešního dne vidím pana ředitele, jak stojí před první lavicí prostřední řady s knihou v levé ruce a vztyčeným ukazovákem ruky pravé a klidně a nebojácně cituje tuto myšlenku starořeckých filosofů," uzavřel svou vzpomínku v almanachu příbramského gymnázia student Václav Novák.