Historie

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem

27. květen 2017 četba na 24 minut
Ve filmu Jiřího Krejčíka ztvárnil postavu "Vyššího principu" František Smolík (na snímku s Janou Brejchovou)

Ve filmu Jiřího Krejčíka ztvárnil postavu "Vyššího principu" František Smolík (na snímku s Janou Brejchovou)

Foto: Národní filmový archív

Hned několik českých generací nese ve své paměti jako určitý mravní imperativ tuto větu. Stala se symbolickým zobrazením situace, kdy se "malý" a nenápadný člověk dokáže tváří tvář běsnícímu teroru vzchopit a veřejně odsoudit bezpráví, přestože se tím sám vydává v nebezpečí života. Tento příběh je známý z literární i filmové verze. Méně se ví o tom, že má svůj reálný předobraz.

Příběh starého gymnaziálního profesora, který najde uprostřed zuřící heydrichiády odvahu i mravní sílu odsoudit veřejně popravu tří svých studentů, zpracoval nejdřív spisovatel Jan Drda. Jeho povídka Vyšší princip vyšla po válce jako součást povídkového souboru Němá barikáda. V roce 1960 pak na její motivy natočil režisér Jiří Krejčík dodnes slavný film, v němž hlavní roli neopakovatelně ztvárnil František Smolík. Jak povídka, tak film se staly v Česku součástí obecného povědomí. Zastínily tak skutečný lidský osud, jímž se Drda inspiroval.

Jedenadvacátého června roku 1942 ukončily výstřely na táborské střelnici život devětačtyřicetiletého ředitele příbramského gymnázia Josefa Lukeše. Popravčí četa zastřelila i studenta šestého ročníku jeho gymnázia Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha, majitele příbramského řeznictví. Oba byli zatčeni 15. června 1942, tedy v době, kdy na středních školách opravdu začínaly maturitní zkoušky, což později připomněla povídka i film. Jinak se ale jejich příběh od literárního a filmového obrazu v mnohém lišil.

Kolik životů to bude stát…

Snad v žádném z českých filmů, pojednávajících o heydrichiádě, nechybí zlověstné hlášení: „Dne 27. května 1942 asi v 10.30 hod. byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS obergruppenführera Heydricha… Kdo by mohl podati žádané informace, ale nesdělí je z vlastní vůle policii, bude ve smyslu vyhlášeného nařízení říšského civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1942 se svou rodinou zastřelen."

Profesorka na příbramském gymnáziu Marie Jandová-Kahovcová po válce vzpomínala, jak v tento okamžik zaslechla bezděčný povzdech jeho ředitele: "To nám tedy v Londýně nadrobili krásnou věc! Uvažovali, kolik životů to bude stát? A marně, protože atentát na Heydricha nic nevyřeší, naopak!"

Křehce vyhlížející samotářský muž však měl pro své obavy důvod. Už od začátku protektorátu vedl tichý a nebezpečný boj s gestapem i s protektorátními úřady.

Josef Lukeš se narodil 7. února 1893 v Plzni a po absolvování tamějšího českého státního gymnázia vystudoval filozofickou fakultu české univerzity Karlovy s aprobací z latiny a z řečtiny. Promoval 22. dubna 1918. Svou profesorskou kariéru zahájil nejdřív na gymnáziu, které sám absolvoval, v říjnu roku 1922 však odešel jako řada jiných českých profesorů učit na Slovensko. Tam působil až do roku 1939, nejdřív v Trnavě, poté v Bratislavě a nakonec v Topol'čanech, kde se stal v roce 1936 ředitelem městského gymnázia. Ve funkci zůstal až do 31. května 1939, kdy ho slovenské ministerstvo školství propustilo pro českou příslušnost. Vrátil se do Prahy a jako ředitele ho přidělili státnímu gymnáziu v Příbrami. Vedení příbramské školy převzal právě v době nastupujícího protektorátu Čechy a Morava. V době, jejíž tíhu chtěl nést tak, aby co nejméně dopadala na učitele a studenty jeho školy.

"Za jeho působení jsme žili ve škole jako v idyle, když vezmete v úvahu onu dobu. Učili jsme se jako dříve, půjčovali jsme si knihy z profesorské knihovny, jejíž správu vzal po předchozím knihovníkovi sám ředitel Lukeš. Teprve po jeho popravě jsme se dozvěděli, že nevyřadil ani jednu knihu, ačkoli měl k tomu příkaz," uvedla v kronice jedné z tříd příbramského gymnázia už zmíněná Marie Jandová-Kahovcová. "Tuto tíhu, které si musel být vědom, nesl sám, nikomu se nesvěřil, nikdo o došlých příkazech neměl ani tušení."

Protektorátní rozkazy citoval pro budoucnost

Jak vypadal a jaký byl ředitel Lukeš? Fyzicky neodpovídal ani popisu v povídce, ani herci Františku Smolíkovi. Nebyl to "ošklivec zďobaný neštovicemi, v neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu," jak píše Drda, na dochovaných fotografiích vidíme vzorně upraveného muže s malým kartáčkovitým knírkem.

Ředitel příbramského gymnázia Josef Lukeš

Nebyl ani starým mládencem jako v povídce, měl ženu. Manželství bylo bezdětné, možná proto si Lukešovi brali rádi na hlídání děti z širší rodiny. Oproti Františkovi Smolíkovi, který jej ztvárnil na filmovém plátně, byl skutečný Josef Lukeš výrazně mladší: herec ho hrál ve svých devětašedesáti letech jako přesluhujícího starého kantora, Lukešovi však bylo v době jeho smrti o dvacet let méně.

Přesto však je možné, že si Drda vnějškovou charakteristiku svého hrdiny nevymyslel: podle některých studentů válečného gymnázia jej k ní mohl inspirovat další příbramský kantor, a sice profesor František Francouz, který po Lukešově smrti převzal jeho předměty a dočasně i vedení školy. O Francouzovi bude ještě řeč, protože v celém příběhu sehrál svou roli.

profesor František Francouz na fotografii ze školního tabla

Kde se spisovatel s realitou shoduje, je popis předmětů, které ředitel Lukeš učil: šlo o latinu a řečtinu. A reálný je i obraz navenek nesmělého až plachého muže, který uměl projevit v rozhodujících chvílích výraznou vnitřní sílu.

"Tichý člověk mluvící nevzrušivým, spíš přitlumeným hlasem, kterého jsme považovali na první pohled za snad i trochu neprůbojného, byl ve skutečnosti statečný a nesmlouvavý," popisuje Lukeše Marie Jandová-Kahovcová.

Ředitelův odpor proti protektorátním nařízením začal téměř okamžitě po zavedení protektorátních pořádků. Když zemská školní rada nařídila, že školy musí z knihoven vyřadit všechny závadné knihy, převedl Lukeš knihovnu pod sebe. Zapsal do školní kroniky, že knihy vyřadil, ale ve skutečnosti v knihovně všechny nechal. "Nesouhlasil s vyřazením knih, ale nechtěl, aby někdo druhý kvůli tomu riskoval. Podobné nařízení se nesrovnávalo s jeho svědomím, a proto je nebyl ochoten plnit," uvádí k tomu v kronice Marie Jandová-Kahovcová.

Uprostřed války během roku 1941 Lukeš neopomněl ve škole uctít památku 100. narozenin Antonína Dvořáka, v březnu roku 1942 pak 350. výročí narození Jana Amose Komenského. Hned několik kontrol německé školní inspekce mu během jara 1942 vytklo, že výzdoba chodeb a tříd ani způsob výuky řady profesorů neodpovídá německým požadavkům.

"Učil nás řečtině. Nekladl důraz na mluvnici, ale vykládal nám o ceně svobody, o občanské statečnosti, o tyranii a tyranech i o trvalých hodnotách v lidském životě," vzpomínal žák Ladislav Bízek.

Všude tam, kde se škola musela bezpodmínečně podřídit německým předpisům, bral Lukeš tuto povinnost čistě na sebe a nikdy neopomněl zdůraznit, že jedná z rozkazu, který až pedantsky přesně pojmenoval. Kronika gymnázia z let 1939 a 1940, kterou sám psal, o tom přináší dodnes nespočet důkazů:

"Prvé výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava dne 15. března bylo všemu žactvu připomenuto podle směrnic z ministerstva školství a národní osvěty ze dne 12. března 1940, čís. 32.166/40-I/1…"

"Podle týchž směrnic připomenul ředitel Dr. Josef žactvu výnos prezidia zemské školní rady ze dne 27. listopadu 1939, č. 4709 pres. z r. 1939 (oběžník č. 194 =řed. č. 924/39) o povinné úctě k symbolům Německé Říše…"

"Ředitel Dr. Josef Lukeš prostřednictvím školního rozhlasu přečetl žactvu příslušný oslavný projev, který sestavilo ministerstvo školství a národní osvěty jednotně pro všechny školy…" (šlo o projev k Hitlerovým jedenapadesátinám, pozn. aut.)

Důsledně ocitoval i rozhodnutí prezidia české zemské školní rady z konce školního roku 1940, že všechny školní kroniky mají být zapečetěny a uloženy jako knihy závadné.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST