Válka v Sýrii

Západ stále opakuje tytéž chyby

20. listopad 2015 četba na 5 minut

Teroristické útoky v Paříži jsou rozebírány z různých pohledů. Jeden – a dle mého názoru velmi důležitý – je jaksi opomíjen. Je svět, více než 14 let po útocích z 11. září a více než 4 roky po zabití Bin Ládina, bezpečnější?

Al-Káida byla s výjimkou Arabského poloostrova marginalizována a jméno Ajmán Zavahrí už dlouho nikdo neslyšel. Jenže odpověď na otázku, zda je svět bezpečnější, je nasnadě. Není. Pak se musíme ptát, proč není. Vyhlášení boje proti terorismu americkým prezidentem Bushem mladším bylo excesivním, byť v té době možná pochopitelným krokem. Jenže ono nejde bojovat s nástroji, způsoby vedení boje. Je to v jistém smyslu nesmysl. S čím je nutné bojovat, jsou příčiny islámského terorismu. A ty lze do jisté míry spatřovat i v zahraniční politice západního světa vůči Blízkému východu a severní Africe

Shodě brání diametrálně odlišné zájmy

Rozbitý Irák, chaotická Libye mající dvě vlády a dva parlamenty s malou faktickou kontrolou země, zdevastovaná Sýrie, problematický Afghánistán, na jehož tzv. obnovu se utratilo víc než na poválečnou obnovu západní Evropy po druhé světové válce Marshallovým plánem. Zdá se, že francouzský prezident je tuto chybu připraven opakovat. Rozhodl se pomstít útoky v Paříži nálety na místa islamistů v Rakká, kteří to ale očekávali, a proto se včas přesunuli. Pokud bychom spočítali leteckými údery zničené objekty, pak by možná již nebylo co bombardovat.

Není pochyb o tom, že Islámský stát musí být zničen. Pokud do pozemní operace půjdou pouze země Západu, pak se dopustí tragické chyby, na kterou Abú Bakr al-Bagdádí a všichni islámští radikálové, kteří nás z celé duše nenávidí, čekají. Za prvé je nutné odstranit příčiny toho, proč vznikl Islámský stát. Nelze pochybovat o tom, že je produktem nenávisti mezi částí šíitské populace v Iráku a utlačovaných sunitských kmenů vládní garniturou po Saddámovi Husajnovi. Svým rozšířením na území Sýrie nějaký čas po vzniku občanské války jenom výrazně posílil. 

Jsem přesvědčen, že vojensky lze IS porazit, musí tak ale učinit pozemní síly muslimských zemí s podporou Západu. Tady je úhelný kámen problému. V tuto chvíli nevidím na tomto řešení možnou shodu. Stejně jako stále není shoda na řešení syrské občanské války, byť teroristické útoky v Paříži mohou dát jednáním ve Vídni nutný impulz. Shoda hlavních zemí k řešení konfliktu, a to mezi Saúdskou Arábií, Tureckem, Íránem, Ruskem a Spojenými státy, se hledá velmi obtížně. Brání jí diametrálně rozdílné geopolitické zájmy výše jmenovaných zemí a možné dopady krize, pokud jde o postavení kurdské populace. Noční můry nejen Turecka. Cokoli by posílilo šíitskou osu Teherán, Bagdád, Damašek a Bejrút, královský dům Saúdů v každém případě odmítne.

Musíme posílit zpravodajské služby

Posilování schopností tajných služeb a policie západních zemí je nutným krokem k tomu, abychom se bránili dopadům situace, kterou jsme ve svých velkoměstech bohužel nechali bláhově zakořenit. Řada mladých muslimů, dnes již ve třetím pokolení, se necítí být občany státu, který dal jejich rodičům a prarodičům šanci na lepší život. Latentní diskriminace, vysoká nezaměstnanost, vyřazení ze společnosti a následná kriminalita jsou pak příčinou, že až 70 procent vězňů v některých zemích Západu jsou muslimové. Vězení jsou ideálním místem k jejich radikalizaci a nástupu k ofenzivnímu krvavému džihádu. Mnozí z nich, ne vždy úplně neoprávněně, podlehnou pocitu, že je Západ v permanentní válce s muslimy a že chce potlačit islám.

Televizní záběry omylem zabitých Afghánců či Jemenců americkými drony nejsou ničím neobvyklým. Ještě jednu skutečnost, pro mě dost nepochopitelnou, ukazují poslední útoky. Spíše mluvíme, než abychom konali. Slyšíme stále stejnou rétoriku politiků o tom, že je nutné posílit zpravodajskou spolupráci. Jenže já to slýchám již od roku 1999, kdy se ČR stala členskou zemí NATO, pak po 11. září, po útocích v Madridu 2004, Londýně 2005, ale i po lednových útocích na Charlie Hebdo. Jak je možné, že belgický ministr vnitra řekne, že si posvítí na čtvrť Molenbeek, neboť již deset let se v ní rekrutují radikální islamisté? Proč tak dlouho čekal, když to ví?

Představitelé tajných služeb varují, že radikálů je podstatně více, než jsou schopni sledovat. V demokratickém státě nelze nikoho zavřít bez důkazů. A protože agentů na sledování takových lidí je málo, stane se, stejně jako v Paříži ale i dříve, že radikálům již není věnována pozornost, což využijí k útoku. Je tedy snadné říci, že francouzské tajné služby selhaly. Krvavá řež v Paříži by nás měla přimět k tomu, abychom problém, který nás vážně ohrožuje, skutečně řešili s chladnou hlavou. Tak, že povedeme adekvátní racionální zahraniční politiku, budeme se snažit řešit domácí příčinu islámského terorismu, a protože už jinak ani nemůžeme, odpovídajícím způsobem posílíme bezpečnostní aparát a jeho spolupráci včetně mezinárodní.