Příznačné pro obě události, v nichž se českoslovenští vojáci postavili okupujícím vojskům na odpor, přitom bylo to, že navzdory tvrzení Adolfa Hitlera o obsazování československého území až od rána 15. března překročili okupační vojáci hranici okleštěného státu už o den dřív.

Přestřelka u Czajankových kasáren

V případě Czajankových kasáren, nacházejících se v Místku na Ostravsku, byla důvodem obava, aby tuto strategickou průmyslovou oblast neobsadili dřív Poláci. Dne 14. března kolem půl šesté večer proto vstoupila na československé území 8. pěší divize wehrmachtu doprovázená motorizovaným oddílem SS, jejíž první jednotky obsadily zhruba o půl hodiny později v Místku budovu okresního úřadu a policejní stanici.

Další jely dál, až se dostaly k provizorním kasárnám odloučené 13. roty třetího praporu osmého "Slezského" pěšího pluku, vytvořeným z Czajankovy textilní továrny (odtud název Czajankova kasárna). Tady pak došlo ke zhruba hodinovému boji, neboť vojáci z kasáren pod velením kapitána Karla Pavlíka odmítli nechat Němce projít.

Při prvním útoku se Němce podařilo odrazit i přesto, že okupanti do útoku proti kasárnám nasadili obrněný automobil i protitankové dělo, zatímco obránce kasáren tvořili převážně nováčkové vyzbrojení pouze puškami. Zhruba po hodině však na československé straně začaly docházet náboje, proto padl z české strany rozkaz zastavit palbu.

Ani Němci neměli velký zájem v přestřelce pokračovat, protože odporovala deklarovanému "mírovému" charakteru okupace. Německé jednotky tedy obsadily kasárna, ale vůči československým vojákům neuplatnily po složení zbraní žádné represálie a zhruba po čtyřech hodinách je propustily. Velitel obránců Karel Pavlík se později zapojil do protinacistického odboje a dne 26. ledna 1943 byl v Mauthausenu popraven.

Vpád maďarské armády na Podkarpatskou Rus

V případě Podkarpatské Rusi šlo o jiný problém. Hitler potřeboval ještě před okupací předvést světové veřejnosti důkaz, že se Československo rozpadlo zevnitř. Proto ještě před Emilem Háchou nechal dovézt 13. března do Berlína sesazeného slovenského předsedu vlády Jozefa Tisa, jehož vyzval, aby do 12 hodin 14. března vyhlásil slovenskou samostatnost (Tisovu slovenskou autonomní vládu svrhl krátce předtím právě kvůli této hrozbě Hácha, který 10. března zavedl na Slovensku stanné právo a o den později jmenoval novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Bylo už ale pozdě, protože státní úřady obsadily Hlinkovy gardy a Sidorova vláda nezískala reálnou moc.)

Tiso se vrátil do Bratislavy 14. března ráno a sdělil Hitlerovo ultimátum slovenským poslancům. K vyhlášení samostatného státu došlo těsně po vypršení Hitlerovy lhůty ve 12:07.

Německý vůdce ale ve svých plánech nemilosrdného porcování nenáviděné země nezapomínal ani na její nejvýchodnější část. Dne 12. března proto vyzval maďarskou vládu Miklóse Horthyho, ať Podkarpatskou Rus urychleně obsadí. Ta na to přitom v tu chvíli nebyla připravená.

"Maďaři byli náhlou Hitlerovou výzvou z 12. března 1939 zaskočeni – napětí mezi Maďarskem a Česko-Slovenskem odeznělo a 14. března mělo dojít k finálním jednáním o definitivním průběhu nových hranic," uvádí Radan Lášek z Ústavu pro studium totalitních režimů v článku Obrana podkarpatské Rusi.

Ony zmíněné rozepře mezi oběma zeměmi vládly od mnichovské dohody, které maďarská strana okamžitě využila a začala vznášet nároky na jižní, nejúrodnější část Podkarpatska i Slovenska. Od 10. října 1938 působily na jihu Podkarpatské Rusi teroristické oddíly, cvičené v Maďarsku a provádějící záškodnickou činnost. Střety československých jednotek s těmito záškodníky probíhaly střídavou intenzitou od října 1938 až do března 1939 a vyžádaly si na československé straně kolem dvou desítek životů.

Pod vlivem Hitlerova požadavku nicméně Maďaři zahájili okamžitě přípravy na vojenský vpád a současně předali 13. března ve tři odpoledne pražské vládě ultimátum, podle nějž měly československé jednotky na Podkarpatsku během 24 hodin složit zbraně a vyklidit území.

"Pražská vláda na tuto výzvu odpověděla až následujícího dne pozdě v noci. S vyklizením Podkarpatska souhlasila, ale postupně, aby mohl být evakuován státní personál a mobilní majetek," uvádí Lášek.

K invazi maďarské armády však 14. března přesto došlo. V šest hodin ráno zaútočily maďarské oddíly z Mukačeva na Podmonastýr a Podhořany. Náhlý útok měl mimo jiné přetnout československým vojákům ústupovou cestu na Slovensko, a namísto toho je zlikvidovat.

Tvrdé boje

Ukvapené přípravy na vpád ale neunikly pozornosti československých zpravodajců a jednotky československé armády se postavily na tvrdý odpor. První velké ztráty způsobila protivníkovi družstva Stráže obrany státu. Tváří v tvář velké přesile sice musela nakonec ustoupit, ale současně dala čas zbylé části československého vojska na Podkarpatsku zkonsolidovat síly.

Toho využil první prapor pěšího pluku, jemuž se podařilo zastavit postup středního proudu maďarského vojska ještě před městem Svaljava, čímž zabránil Maďarům rozdělit Zakarpatsko vedví. Po odražení několika maďarských útoků zde obě strany sjednaly 15. března 1939 klid zbraní s tím, že Čechoslováci vyklidí město do deseti večer - díky rozhodnému vojenskému jednání jim ale zůstala možnost ústupu.

Po stagnaci útoku středního proudu zaútočila maďarská armáda na západě, kde v šest večer 14. března napadla četu Stráže obrany státu, která hájila úsek od slovenské hranice po domaninský most.

Na výrazně slabšího protivníka zaútočilo maďarské dělostřelectvo i přesila pěchoty, přesto však družstvo bránící klíčový domaninský most zadržovalo Maďary téměř celou noc. Jeho příslušníci přitom dokonce dokázali zneškodnit průbojným střelivem nepřátelské kulomety i útočící tančík.

Až nad ránem se rozptýlená družstva Stráže obrany státu stáhla od Domaninců údolím říčky Uhu k Onokovcům, kde převzal obranu třetí prapor 36. pluku. Jeho vojáci pak odráželi silné útoky nepřítele po dva dny, čímž umožnily ústup československým jednotkám střední obranné skupiny ze Svaljavy a okolí. Zadní voj, tvořený prvním praporem 36. pluku pod velením štábního kapitána Bohumíra Maříka, se stáhl až 17. března po jedné odpoledne.

Na východě zkomplikovalo izolované skupině československé armády situaci povstání Karpatské Siče, což byla ukrajinská polovojenská pořádková organizace, založená v listopadu 1938 ukrajinskými nacionalisty toužícími vyhlásit nezávislost takzvané Karpatské Ukrajiny. Povstání však ve skutečnosti iniciovala a řídila německá tajná služba Abwehr působící na narychlo zřízeném německém konzulátu v podkarpatském městě Chust.

V noci z 12. na 13. března se sice vojákům 12. pluku pod velením generála Lva Prchaly podařilo za cenu ztrát dvou mužů a deseti zraněných puč potlačit, ale už 15. března zaútočil na Chust třetí, východní front maďarské armády.

Útok začal v jednu ráno přepadem dvou družstev Stráže obrany státu, která se po čtyřhodinovém boji stáhla do pozic druhého praporu 45. pluku ve městě Sevluš (dnes Vynohradiv) ležícím na řece Tise. Kolem osmé hodiny ranní se Čechoslováci pokusili o protivýpad a znovudobytí původních pozic družstva, ale byli odraženi - ztratili přitom jeden lehký tank.

Zhruba ve dvě odpoledne se československé jednotky začaly stahovat ze Sevluše do Chustu. Ten pak opustila poslední evakuační kolona 16. března v odpoledních hodinách. V té době už Maďaři odřízli cestu přes Svaljavu, proto východní skupina ustupovala přes Ťačovo a Marmarošský Sighet do spojeneckého Rumunska.

Cestou její kolony ještě několikrát napadli sičovci, kteří se snažili zmocnit zbraní a evakuaci znemožnit, Čechoslováci je však pokaždé v přestřelkách odrazili. Většina vojáků československé východní skupiny se dostala přes rumunské hranice do pěti odpoledne 16. března, někteří jednotlivci je přešli ještě v ranních hodinách následujícího dne.

Jako úplně poslední překročil hranice do Rumunska oddíl bránící město Bočkov (dnes Velký Bočkov), ležící v okrese Rachov na pravém břehu Tisy, která tvoří hranici s Rumunskem. Ten opustil někdejší československé území až 21. března.

"Jednodenní stát"

V souvislosti s Karpatskou Sičí je třeba také zmínit, že se stala hlavní ozbrojenou složkou takzvané nezávislé republiky Karpatská Ukrajina, kterou 15. března 1939 vyhlásila vláda nově zvoleného "prezidenta Karpatské Ukrajiny" Augustina Vološina. Ta svolala na odpoledne zasedání zemského sněmu, který schválil rozhodnutí o vystoupení Karpatské Ukrajiny z česko-slovenské federace.

Vološin však, přestože o to usiloval, nezískal pro svůj krok vojenskou a diplomatickou podporu Německa a selhala i jeho žádost o podporu ze strany Rumunů - poslal sice do Bukurešti telegram, v němž Rumunsku nabídl možnost vojenského obsazení "své" země a zřízení rumunského protektorátu, rumunská vláda mu však na něj nikdy neodpověděla.

"Po ústupu Čechoslováků Maďaři obsadili prakticky bez odporu celé území Podkarpatska a jednodenní existenci nového státečku tím ukončili. Na obsazeném území nastala honba na členy Karpatské Siče a současně i na Rusíny, kteří aktivně podporovali československé jednotky při obraně Podkarpatska. V prvních dnech okupace proběhly na mnoha místech masové popravy; jen v Chustu byly v noci z 16. na 17. března 1939 postříleny stovky zatčených a jejich těla byla naházena do Tisy," popisuje Lášek.

De iure se Karpatská Ukrajina udržela ještě dva dny - oficiálně zanikla 18. března. V následujících letech bylo v maďarských koncentračních táborech popraveno na čtyři tisíce až pět tisíc sičovců.

Čechoslováci se nedali zadarmo

O tvrdosti a rozhodnosti československého odporu vůči maďarské agresi svědčí také výčet ztrát na obou stranách, který dokládá mimořádnou bojeschopnost československých jednotek. Přestože čelily obrovské přesile jak početní, tak materiální, zaznamenaly během ústupových bojů menší ztráty než protivník.

"Odhaduje se, že za tři dny velice úporných ústupových bojů měli naši vojáci 40 mrtvých a asi 120 zraněných. Je to však skutečně pouze odhad. U českých vojáků jména známe, dohledali jsme je. Jenže po jejich boku bojovali mnozí Slováci a Rusíni. U těch je už dohledávání velmi těžké, protože je narozdíl od českých občanů protektorátní úřady nedohledávaly," uvedl v jedenáct let starém Historickém magazínu České televize badatel Vojenského historického ústavu Jindřich Marek. Právě z těchto důvodů najdeme u počtu československých padlých i nižší a vyšší odhady, pohybující se v rozmezí od 16 do 70 mužů.

Podobná nejistota panuje i ve zhodnocení ztrát na maďarské straně, nepochybné ale je, že byly vyšší. "Maďaři sice oficiálně přiznali pouze 72 mrtvých, dva nezvěstné a 240 zraněných. Jenže jakmile sestavujete mozaiku z jednotlivých bojových úseků, věříte více válečným novinářům na maďarské bojové straně. Ti tvrdili, že Maďaři měli minimálně 200 mrtvých a několik set zraněných. To se mi zdá mnohem pravděpodobnější," dodal pro ČT Marek.

Po druhé světové válce se Podkarpatská Rus, o níž se v roce 1939 tak tvrdě bojovalo, stala součástí Sovětského Svazu...