Žena z Prahy, kterou nenávidí venezuelský prezident

22. září 2016 četba na 21 minut

Foto: Jan Rasch

Prezident Nicolás Maduro a jemu blízcí lidé se musí zodpovídat ze svých zločinů, říká v exkluzivním rozhovoru pro magazín Dotyk venezuelská právnička a opoziční aktivistka Tamara Suju. Právě ona nedávno dala podnět Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. Usiluje o stíhání současných představitelů venezuelského režimu.

Pokud byste Tamaru Suju potkali v Praze – nenápadnou usměvavou tmavovlásku, z níž ani náznakem nečiší agresivita –, sotva byste uvěřili, že už více než deset let pije krev venezuelským prezidentům. Hugovi Chávezovi i jeho nástupci a souvěrci Nicolási Madurovi. Nikdy se jim nelíbilo, jak „vlastizrádně" informuje o jejich vládnutí, když oni si vytkli bohulibý cíl vybudovat pro jihoamerický lid nový spravedlivý socialismus 21. století.

„Už v roce 2005, když byl Maduro ještě předsedou parlamentu, ukazoval na tiskové konferenci mé fotografie a obviňoval mě z vlastizrady, v pozdějších letech se tlak ještě vystupňoval," vzpomíná paní Tamara v rozhovoru pro magazín Dotyk. Venezuelská právnička a opoziční aktivistka už řadu let neúnavně poukazuje na případy porušování lidských práv, svévolného věznění a mučení nepřátel nových levicových pořádků.

Jak říká, během oněch deseti let byla Chávezovým a Madurovým establishmentem celkem sedmkrát obviněna z těžkých zločinů: dvakrát z vlastizrady, třikrát z destabilizace země a dvakrát ze spiknutí. Když předloni v červnu po předvolání na politickou policii začalo už vážně hrozit, že i ona skončí za mřížemi, rozhodla se Venezuelu opustit.

Útočiště nakonec nalezla v Česku, kde v listopadu 2014 získala politický azyl. Ve své původní činnosti teď pokračuje na dálku. Jako mezinárodní koordinátorka nevládní a neziskové organizace Foro Penal Venezolano (Venezuelské trestní fórum) a výkonná ředitelka pražského Casla Institutu. O tom, že její aktivity jsou nadále ostře sledovány, svědčí i 55 tisíc fanoušků na Twitteru.

Čekání na referendum

Nedávná obří protivládní demonstrace v hlavním městě Caracasu za účasti více než milionu lidí ukázala, že těch, kteří stále ještě věří v Chávezův a Madurův ráj na zemi a odmítají věřit lidem, jako je Tamara Suju, kvapem ubývá. A to i mezi nejnižšími vrstvami z chudinských čtvrtí (barrios), na kterých Chávez a Maduro vždy stavěli.

Důvodem je i prudký ekonomický propad dříve relativně bohaté jihoamerické země, hyperinflace, hlad, katastrofální nedostatek léků a potravin i bezprecedentní nárůst kriminality (o situaci v zemi se více dočtete v komentáři Ivana Pilipa Proč se hroutí Venezuela).

„Kvůli nastolení spravedlnosti musí Maduro a další lidé stanout před soudem a nést zodpovědnost za vše, co se dělo a děje. Musí být souzeni. Je v tom závazek vůči těm, kteří zemřeli nebo byli mučeni," říká na adresu současné venezuelské hlavy státu a jeho politické kliky Tamara Suju, která na konci července předala podnět ke stíhání venezuelských socialistických revolucionářů Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu.

Teď ale navíc čeká – stejně jako miliony krajanů ve vlasti –, jak dopadne úsilí venezuelské opozice o vypsání referenda, v němž se má hlasovat o Madurově odvolání. Pokud by se totiž referendum uskutečnilo do 10. ledna příštího roku a dopadlo v Madurův neprospěch, v souladu s ústavou by se konaly úplně nové prezidentské volby. Pokud by se ale plebiscit uskutečnil až po zmíněném datu, hlavou státu se stane nynější viceprezident Aristóbulo Istúriz, Madurův socialistický souputník.

Tušíte, kam až může výbušná situace ve vaší vlasti vygradovat? Nehrozí i občanská válka?

To je otázka, kterou si klademe i my, a na niž nikdo z nás nezná odpověď. Samozřejmě, že hrozba občanské války je velmi vážná. Bude záležet na tom, zda vláda spřažená s justicí přestane dělat kroky, které zatím bohužel dělá. Totiž, že opovrhuje demokratickými institucemi. Připomínám nedávné rozhodnutí ústavního soudu, který zneplatnil rozhodnutí parlamentu, v němž má nyní většinu opozice. Takovéto kroky pochopitelně občany stále více nadzvedávají. Napětí eskaluje.

Bude záležet na tom, zda vláda spřažená s justicí přestane dělat kroky, které zatím bohužel dělá.

Jsou zde tři podmínky, které i celá opozice považuje za nezbytné pro jakýkoliv dialog: že se bude konat referendum, že budou propuštěni všichni političtí vězni a že bude umožněna humanitární pomoc ze zahraničí.

Důležité teď je, aby existoval i tlak mezinárodního společenství. Oceňuji, že se v tomto směru angažuje zejména Evropský parlament, jenž přijal usnesení směřující i k všem zmíněným třem podmínkám.

Co jste říkala na nedávný Madurův incident na největším venezuelském ostrově Isla de Margarita, kde se prezident téměř popral s davem žen protestujících s prázdnými hrnci v ruce?

Příznačné je, že přestože represe režimu sílí, do protestů se zapojuje stále více lidí. Situace je totiž už tak zoufalá, že lidé vlastně nemají co ztratit.

Druhá věc je, že prezident se stává směšným, což je v Jižní Americe docela velký problém. I to jeho vládu velmi oslabuje. Lidé považují za absurdní i třeba to, že bylo na souostroví Nueva Esparta, kam mimochodem patří také Isla de Margarita, svoláno setkání Hnutí nezúčastněných zemí, zahrnující desítky státníků z celého světa. V zemi, kde zuří hlad, hyperinflace a která dnes vévodí světovým žebříčkům v rychlosti zbídačení. I to je výsledek 17 let „chávismu".

Kam zmizely stovky miliard z ropy? Vysvětlete nám, Čechům, jak je možné, že země, která doslova plave na naftě, může skončit v hladu a bídě.

Jedna z příčin tohoto paradoxního stavu spočívá nepochybně v tom, že Chávez vyvlastnil zemědělské farmy. Sebral je původním vlastníkům a předal majetek místním komunám, které ale vesměs neměly ani tušení, jak na půdě správně hospodařit.

Tím de facto zlikvidoval zemědělství, pole se změnila v úhor. Dnes například Venezuela nemá téměř žádný dobytek, ačkoliv to byla zemědělsky vyspělá země. Není schopna vyprodukovat téměř nic k obživě vlastního národa.

Další příčinou je, že Chávez vyvlastnil významnou část průmyslu. Zesílila závislost na ropě, přičemž drtivá část petrochemického průmyslu je ve státní ropné firmě PDVSA, v níž Chávez výrazně posílil svou moc. Dal tam sobě oddané lidi, následkem čehož ta firma přestala být řízena profesionálně, přestala investovat, zanedbávala údržbu.

A tak se stalo, že se Venezuela ze země, která měla čtvrtou nejvyšší těžbu ropy na světě a těžila kolem pěti milionů barelů denně, změnila v zemi s těžbou jen kolem dvou milionu barelů. A když k tomu přidáte i současnou nízkou cenu ropy, ropný průmysl už není schopen Venezuelu uživit.

Tamara Suju Roa

  • Pochází z Caracasu, vystudovala práva na tamní Katolické univerzitě Andrése Bella.
  • Stála u založení několika organizací, které bojují proti porušování lidských práv ve Venezuele – Foro Penal Venezolano či Damas De Blanco de Venezuela.
  • V listopadu roku 2014 získala v ČR politický azyl (předtím několik měsíců pobývala v detenčním zařízení v Zastávce u Brna).
  • Nyní v Praze působí jako výkonná ředitelka Casla Institutu. Jde o výzkumné centrum pro Latinskou Ameriku. Jeho cílem je studovat situaci nedemokratických režimů porušujících lidská práva. Vedle Venezuely nyní monitoruje i dění v Ekvádoru, Bolívii, Nikaragui a na Kubě.

Co říkáte na názory, že za vše mohou američtí „imperialisté", kteří se právě skrze nízkou cenu ropy snaží dostat Venezuelu a další státy na kolena?

Uvědomte si ale, kdy výrazně klesla cena ropy. Někdy před dvěma lety. Předtím přece byla dlouhá léta naopak mimořádně vysoká. A za ta dlouhá léta vydělala Venezuela stovky miliard dolarů, které mohla investovat ke svému rozvoji. Kde jsou ty peníze?

Byly použity pouze na upevňování moci Cháveze a Madura, na posílení represivních složek. Staly se i předmětem obrovské korupce, nástrojem propagandy, vesměs byly jen neefektivně utráceny. To, že jsou poslední dva roky nízké ceny ropy, by nikdy nemohlo mít tak dramatické dopady, pokud by těch předešlých 15 let Venezuela dobře hospodařila.

Rozdělená armáda

Byl podle vás tento levicový režim od počátku a ve své podstatě zločinný, nebo tam byly ony „dobré úmysly", jak obvykle začínají všechny totality? Vždyť Chávez chtěl přece „jen" pomoci milionům lidi z bídy.

Chávez neměl jiný cíl než získat moc. O tom jsem přesvědčena. Chtěl zemi ovládnout a také rozšířit svůj vliv do celé Latinské Ameriky. Už od roku 2002 se zaměřil na to, aby ovládl klíčové instituce státu. Aby získal pod kontrolu soudní moc, parlament i bezpečnostní složky. Na to se soustředil. A také už od samého začátku se tam objevovaly prvky represe. Oponenti byli zatýkáni, vězněni i mučeni, někteří vyháněni do exilu.

První, čeho se zmocnil, byly ozbrojené síly. Mělo to své opodstatnění. Bylo to totiž prostředí, z něhož sám vzešel a taky dobře věděl, že je to klíčový mocenský prvek, který by jej případně mohl odstranit. Však také ti první, kteří byli vyhazováni z práce, vězněni a mučeni, byli vojáci, armádní důstojníci.

Už od samého začátku se tam objevovaly prvky represe. Oponenti byli zatýkáni, vězněni i mučeni, někteří vyháněni do exilu.

Jakou roli hraje teď armáda? Nemůže to celé skončit i vojenským převratem, jak je ve světě nyní zase „populární"?

Pokud jde o armádu, tam je třeba velmi rozlišovat. Nejvyšší velení je s tou rozsáhlou korupcí bytostně spjato, jelikož Chávez mu dal možnost zapojovat se do všech výnosných obchodů. Velká část generality je zapletena i do kšeftů s drogami. Tito lidé režimu oddaně slouží. Jsou si vědomi, že pokud padne, oni musí skončit ve vězení.

Je tu ale ještě střední velitelský stav, kapitáni a plukovníci, poměrně početná skupina. A to jsou naopak lidé, kteří jsou situací ve Venezuele velmi znepokojeni. Protože i jejich rodiny, jejich příbuzní sotva přežívají.

Madurova vláda se ovšem jistí tím, že nejvýše postavený generál, Vladimir Padrino López, ministr obrany, získal mimořádné pravomoci v rámci výjimečného stavu. A jsou tam i další generálové, kteří mají na úrovni exekutivy na starosti třeba zásobování mlékem a dalším zbožím.

Hlad a návrat vyhubených nemocí

Ve Venezuele máte spoustu přátel i příbuzné. Můžete nám přiblížit nynější každodenní život v zemi?

Ačkoliv byla v poslední době minimální mzda zvýšena asi čtyřikrát, vztah vůči spotřebitelskému koši je takový, že nakoupit základní potřeby pro běžnou rodinu představuje nyní asi 200 tisíc bolívarů na dva týdny. Minimální mzda je přitom 30 tisíc bolívarů měsíčně. Sama ani netuším, jak s tím dokážou přežívat nižší vrstvy, když i nižší střední vrstva, jak vím, má existenční problémy. Podotýkám, že vyšší střední vrstva už byla tímto vývojem zcela zlikvidována.

V rámci té nižší střední musí mít lidé dva až tři pracovní úvazky či brigády, aby rodině zajistili dvě jídla denně. Velkou část volného času tráví vystáváním ve frontách, a to se týká i dětí a studentů. Rodiče je k tomu využívají, když sami musí do práce.

Lidé sice podle svého identifikačního průkazu mají jednou týdně nárok na určité množství potravin – mléko, rýži, mouku, olej –, ale ačkoliv na to ten den mají nárok, musí stát mnoho hodin a není nikdy vůbec jisté, že se na ně ještě něco dostane.

Jak velká část populace hladoví?

Více než 50 procent lidí má nějaké vydatnější jídlo jen jedinkrát denně. Přibývají případy úmrtí z podvýživy. Vzhledem k těžké situaci ve školách, kdy děti často zůstávaly v učebnách dlouhé hodiny bez jídla, vláda posunula začátek školního roku na konec září v naději, že se něco podaří změnit a zlepšit.

Jak známo, musely být také nakonec otevřeny hranice s Kolumbií, aby alespoň v některých státech venezuelské federace, které s Kolumbií sousedí, měly rodiny šanci si něco sehnat. Aby se alespoň někde trochu ulevilo.

Je třeba dodat, že špatná výživa a nedostatek léků vede i k tomu, že se do Venezuely vrátily choroby, které se zdály být už dávno vymýceny – tuberkulóza, žlutá zimnice. A nejsou na ně léky. Ta situace je opravdu katastrofální. Zdá se, že už snad ani nemůže být horší.

Být nepřítelem diktátora je čest

Na poli lidských práv se angažujete dlouhá léta. Jak jste se k tomu vlastně dostala?

Má specializace je trestní právo a začalo to tak, že už po nástupu Huga Cháveze jsem se jako advokátka věnovala některým případům, kdy lidé byli vyhazováni z práce, vězněni i jinak postihováni. Obraceli se na mě s prosbou o pomoc. Založili jsme tehdy nadaci na pomoc vězňům. Pomáhali jsme zpočátku i těm „běžným", ne pouze politickým, zajišťovali jsme pro ně oblečení, léky atd.

Až později se naše aktivita začala stále výrazněji dotýkat politiky. Založili jsme instituci, která dělala osvětu o lidských právech. V 15 z 23 států federace, po vesnicích i ve školách, jsme vysvětlovali, co vlastně znamená koncept lidských práv. Mnoho z těch lidí, kteří se na tom tehdy s námi podíleli, jsou dnes v politice. Založili jsme také venezuelskou odnož Damas De Blanco, Dámy v bílém, po vzoru Kuby, kde manželky politických vězňů, matky a sestry chodí v bílém na mše.

Postupně jsme takto vytvořili systém několika institucí, kdy jsme se na jedné straně snažili lidi vzdělávat a informovat, na druhé poukazovat na případy nespravedlnosti, bojovat proti nim, pomáhat, protestovat. Dělali jsme třeba i pochody městy, abychom poukázali na porušování lidských práv.

Kdy jste začala mít vážnější problémy?

První obvinění přišlo v roce 2005. Poté, co jsem podala zprávu o situaci v naší zemi komisi pro lidská práva při Organizaci amerických států. V té době byl Nicolás Maduro šéfem parlamentu, Národního shromáždění. A on už v té době na tiskové konferenci uvnitř parlamentu ukázal prstem přímo na mě. Nechal běžet fotografie a obvinil mě z vlastizrady. To se později ještě vystupňovalo.

Jaké je to být osobním nepřítelem prezidenta?

Být nepřítelem takového člověka, diktátora, který potlačuje opozici a okrádá svůj vlastní lid korupcí, je pro mě čest. A já jdu i tak daleko, že jeho vládu nyní obviňuji u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Podání jsem tam dala 29. července.

Jaký je váš cíl? Dostat Madura do vězení?

Chci, aby se ze svých činů zodpovídal před soudem. Chtěla bych prokázat, že potlačování lidských práv, mučení lidí, vyhazování z práce je ve Venezuele systematické, nejde o žádné ojedinělé excesy. Chci prokázat, že cílem těchto represí od počátku bylo udržet si moc, zastrašit obyvatelstvo a třeba i vymoci si falešná svědectví proti demokratickým představitelům země.

Chtěla bych prokázat, že potlačování lidských práv, mučení lidí, vyhazování z práce je ve Venezuele systematické.

Jde o to prokázat i onu osobní odpovědnost lidí v té struktuře řízení státu. Chávez, který ji měl v počátku, sice už zemřel, ale teď se vztahuje na Madura. V zemi se neděje nic, co by on nevěděl. A v té vertikále jsou další – ministr vnitra, šéfové policie, představitelé věznic. I ti se budou muset zodpovídat.

Vzpomněla jsem si na Havla

Kdy jste se definitivně rozhodla Venezuelu opustit a požádat o azyl v Česku?

Poté, co po Chávezovi přišel k moci Maduro (březen 2013 – pozn. red.), represe ještě zesílila. Naše organizace Foro Penal Venezolano, obrovský nepřítel vlády, za první pololetí roku 2014 registrovala více než 4000 politicky motivovaných zadržení. Ministrem spravedlnosti a vnitra byl tehdy Rodríguez Torres, který je jedním z toho tvrdého jádra chávismu. A on v každém svém televizním vystoupení jmenoval právě naše fórum i mě osobně, dštil na nás oheň a síru. Obviňoval nás ze spiknutí a záměrné destabilizace.

Věděli jsme, že máme odposlouchávané telefony, občas přicházely příkazy k domovním prohlídkám, ke sledování, ta represe zjevně sílila. I vzhledem k oné negativní medializaci mě lidé poznávali na ulici, bojůvky stoupenců chávismu nás atakovali. V takové atmosféře se už začnete bát o fyzickou bezpečnost.

Vzpomínáte si na rozhodující moment?

Klíčovým dnem byl pro mě 22. červen 2014. Tehdy jsem byla sama – nikoliv jako advokátka – předvolána na politickou policii na čtyřhodinový výslech. Ptali se mě na řadu lidí, které jsme obhajovali. A na konci toho výslechu jsem se já ptala, proč mě vlastně předvolali, proč jsem vyslýchaná bez přítomnosti advokáta.

A ten člověk mi tehdy řekl, že dostal takový příkaz, přičemž dnes jsem tam prý ještě jako svědek, příště ale už jako zadržená. A když jsem poté sestupovala po schodech dolů, kde na mě už čekali přátelé i novináři – byl to totiž první podobný případ –, vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekl Václav Havel.

FOTOGALERIE

Autor rozhovoru (vpravo) s Tamarou Suju a s bývalým ministrem financí Ivanem Pilipem, který spoluzakládal pražský Casla Institut, kde je dnes Tamara Suju výkonnou ředitelkou. Autor rozhovoru (vpravo) s Tamarou Suju a s bývalým ministrem financí Ivanem Pilipem, který spoluzakládal pražský Casla Institut, kde je dnes Tamara Suju výkonnou ředitelkou. Autor rozhovoru (vpravo) s Tamarou Suju a s bývalým ministrem financí Ivanem Pilipem, který spoluzakládal pražský Casla Institut, kde je dnes Tamara Suju výkonnou ředitelkou.

Co vám Havel řekl?

V 2010 jsem byla v Praze na konferenci Forum 2000 a s Václavem Havlem jsem hovořila. On mi tehdy řekl, že je sice chvályhodné, že se lidé jako já nebojí skončit za mřížemi, že vše dělají srdcem a s velkým zaujetím, ale také mi řekl, že pro to, co děláme, je daleko důležitější zůstat na svobodě…

A když jsem pak v tom červnu 2014 scházela z těch schodů, právě tohle se mi vybavilo. Rozsvítilo se mi naráz „oranžové světlo" s varováním. Proto jsem se rozhodla odejít a nakonec jsem si vybrala Českou republiku.

Nevěřme lidem, kteří pohrdají demokracií

Lze ale z českého azylu dělat něco pro své krajany?

Ano, nepochybně. Jako fyzická osoba, stejně jako v rámci pražského Casla Institutu, mohu pokračovat dál ve své činnosti. Dostávám další informace, dokumenty, které prokazují nová a nová porušování lidských práv. Jsem o nich schopna dále informovat, dávat podání, cestovat po Evropě, informovat evropské politiky, jezdit k soudům.

Kolik je ve Venezuele nyní politických vězňů?

V tuto chvíli jde o 93 osob, které jsou za mřížemi vyloženě za politickou činnost. Někteří jsou s rozsudkem, jiní bez rozsudku. Třeba dva roky jsou v „hrobce" hluboko pod zemí bez jakéhokoliv soudu uvězněni dva studenti, už asi 25krát byla prodloužena lhůta pro jejich vazbu.

Kromě toho například registrujeme, že od února 2014, kdy byla velká demonstrace, režim už zadržel 6489 lidí. Těch velmi přibylo i po těch posledních protestech.

Chtěla byste se do Venezuely vrátit?

Ano, ale až ten režim padne a pomine ono nebezpečí Tuším, že to bude trvat ještě dost dlouho.

I v Evropě se dnes objevuje řada politiků, kteří podobně jako Hugo Chávez a Nicolás Maduro lidem nabízejí jednoduché recepty na složité problémy. Lze tomu vůbec nějak čelit, nebo je nutné, aby se každý o té zrůdnosti přesvědčil na vlastní kůži?

Naše venezuelská zkušenost je taková, že je třeba být extrémně opatrný vůči lidem, kteří ve své podstatě nejsou demokraté. Ať si myslíme cokoliv, jediný systém, který může lidem garantovat nějaká práva a pozitivní posuny, je demokracie.

Důležité je také posilovat všechny demokratické instituce. Srovnejte to s Brazílií. Zásadní rozdíl je totiž v tom, že tamní bývalá prezidentka Dilma Rousseffová sice měla velmi silnou pozici, ale nedošlo to nikdy tak daleko jako u nás ve Venezuele, jelikož další demokratické instituce zůstaly v Brazílii funkční. Parlament i soudy. Nepodlehly tomu tlaku. Díky tomu bylo pořád ještě možné vady systému nějak korigovat.

Proto je nesmírně důležité, aby všechny demokratické instituce fungovaly tak, jak mají. Jen tímto způsobem je možné včas zastavit lidi, jako je Chávez a Maduro.

Nepředpokládám, že prezident Maduro čte magazín Dotyk, ale přesto: co byste mu vzkázala ze svého českého azylu?

Chávez vždycky říkal – hlas lidu, hlas Boží. Mluvil o tom, že lid má rozhodovat. Tak já bych řekla Madurovi, ať hlavně poslouchá lid. Vždyť podle průzkumů už 93 % lidí si přeje, aby z funkce odešel. Stačilo by tedy, aby hlas lidu konečně vyslyšel.