Žijeme v podezřele krásných časech

24. červenec 2015 četba na 18 minut

Vyspělý svět prožívá éru, která se v mnoha faktorech nápadně podobá legendárnímu období Belle Époque před sto lety. Také budeme jednou nostalgicky vzpomínat?

Dýcháme zkažený vzduch, není o tom pochybností. Což je však nejdivnější, divíme se výsledkům: nepostupujeme, jak jsme snili, nepokračujeme, jak jsme se domnívali, naopak máme dojem stísněné a povážlivé situace.

Přemýšlíte, zda jste tato kritická slova četli na nějakém aktuálním zpravodajském webu nebo jste je zaslechli v televizní reportáži ze sněmovny? Chyba lávky. Napsal je spisovatel Viktor Dyk v roce 1908 a měl na mysli dobu, jíž jsme si zvykli říkat Belle Époque neboli „krásné časy“.

Svádí to k otázce, zda i naše věčně remcající civilizace neprožívá v současnosti období, o němž jednou budou historici mluvit jako o zlaté éře. Týdeník Dotyk porovnal trendy typické pro dobu mezi roky 1890 a 1914 s naší o sto let pokročilejší érou a zdá se to být jasné.

I mnozí historici a sociologové připouštějí, že žijeme svou „Belle Époque“ a že je docela škoda, že si to moc neužíváme.

Dnes jako tehdy

Posuďte sami. V Evropě jsou dnes volně propustné hranice, zažíváme cestovatelský boom, ekonomice vládne globalizace, nestačíme vstřebávat technologický pokrok a vynálezy. Společnost se demokratizuje (občas až k nefunkčnosti) a snažíme se demokracii exportovat kamkoli jinam do světa. Už tři generace Evropanů po sobě zažívají dlouhé období míru, které přeje rozkvětu umělecké tvorby a vůbec kultury.

Zbývá čím dál víc peněz na monumentální, dříve nepředstavitelné stavby. Navíc jsme výrazně ovlivněni nejen východní ekonomikou, ale již dlouho také kulturou a duchovními směry (viz 11 paralel s Belle Époque). Do budoucnosti se sice díváme s jistou skepsí, že ten překotný vývoj a blahobyt jednou musí skončit, ale zároveň podvědomě pevně věříme v růst, pokrok a čím dál pohodlnější život.

Pokud jde o negativní stránky života, je pro naši euroatlantickou současnost typický růst kriminality a agrese mezi lidmi a také šířící se dekadentní způsob života obyčejných lidí i elit. Rapidně slábne úcta k autoritám a obecně vztah k tradičním hodnotám, k ideologiím a k náboženským kořenům.

Co byla Belle Époque

● Francouzský termín vzniklý až po první světové válce znamená „krásná doba“. Kromě názvu Belle Époque se používá i Fin de siécle („konec století“) .

● Označuje období evropských dějin mezi lety 1890 a 1914.

- Ve Francii je to éra Třetí republiky.

- Ve Velké Británii končila vláda královny Viktorie, po níž nastoupil Eduard VII.

- V Německu je u moci císař Vilém II.

- V Rakousku-Uhersku vládne „poslední evropský monarcha staré školy“, stařičký František Josef I.

● Charakterizuje ji materiální prosperita, komfort, dlouhodobý mír v Evropě, koloniální výboje, převratné vynálezy a nebývalý technologický i sociální pokrok.

● V umění se prosadil nový secesní styl.

● Symbolem se stala například Eiffelova věž v Paříži, vlak Orient Express, zvedací most Tower Bridge v Londýně na Temži nebo obří kolo ve vídeňském Prátru.

● V Praze je symbolem Belle Époque třeba Národní muzeum na Václavském náměstí, secesní Hlavní nádraží, Obecní dům, bloky nadýchaných vinohradských činžáků nebo Rudolfinum.

A přesně tohle všechno zažívali i naši předkové před více než sto lety. „I tehdy se lidé domnívali, že vyřešili obrovské problémy, že mají palivoenergetickou základnu, převážně uhlí, a vyrobí se tolik energie, kolik spotřebujeme. Říkali si: máme parní stroj, elektromotor, který může hýbat, čím chcete,“ připomíná historik Milan Hlavačka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Internetová Belle Epoques?

Když popisuje další typické znaky období před rokem 1914, dá se to rovněž snadno vztáhnout i na Evropu v roce 2014. „Lidstvo už tehdy dokázalo účinně řešit sociální otázku. Bylo fascinováno technikou, každý rok se objevovalo něco nového, ať to byla žárovka, fonograf, spalovací motor, elektromotor, letadlo, na co si vzpomenete. Definitivní vítězství rozumu nad přírodou. A také to, že část společnosti, liberálního měšťanstva, žila najednou plnohodnotný život, měla volný čas. Není to už pouze honba za prací a boj o uhájení holé existence, člověk se může svobodně rozvíjet,“ říká.

Poznáváte v tom současnost? Ten samý směr rozvoje zažíváme dnes i my, jen o řád výše. „Nástup nových technologií – vstup internetu, mobilní komunikace – může být za dvacet třicet let vnímán jako podobně bohatá doba, jako byl konec 19. století,“ připouští historik umění Otto M. Urban.

Už tři generace Evropanů po sobě zažívají dlouhé období míru, které přeje rozkvětu umělecké tvorby a vůbec kultury.

Také sociolog a politolog Jiří Pehe se domnívá, že západní společnost se podobně jako před sto lety nachází na vrcholu určité etapy. „Mohlo by se zdát, že svět dnes našel v pozdním kapitalistickém systému jakousi rovnováhu a společnost je spokojená. Jenže prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě ‚po světě lidí\' spíše ukazují, že jsme se ocitli v pasti,“ varuje ve své studii Společnosti před katastrofou: 1914 a 2014.

Současný svět se podle Peheho stejně jako před sto lety obrací s nadějí k vědě a technice, aby poskytly řešení problémů, které stvořily. Zároveň ovšem podle něj na rozdíl od idyly roku 1913 žije ve všudypřítomném děsu z nějaké vědou předpověděné katastrofy, kalamity nebo rizika.

Zlatá devadesátá

A to je nejspíš hlavní důvod, proč si svou „Belle Époque“ nijak zvlášť neužíváme.

Poučeni naivní vírou v technologický pokrok, která v roce 1914 vzala za své nečekanou válečnou katastrofou, vnímáme daleko citlivěji, že vlastně nevíme, kam nás výtvory lidského rozumu dovedou.

Navíc je pravda, že označení Belle Époque vzniklo a zakořenilo až po první světové válce, v kontrastu s jejím traumatickým dopadem. Zkrátka musela přijít katastrofa, aby to, co se do té doby Viktoru Dykovi a jiným umělcům jevilo jako zkaženost, nehybnost, zbabělost či průměrnost, bylo po ničivém konfliktu zpětně pociťováno jako ztracená stabilita, jistota a solidnost.

„Podobně s odstupem vznikla i označení ‚zlatá první republika‛ nebo ‚zlatá šedesátá‛, jimž k životu pomohla až mnichovská tragédie či okupace v srpnu 1968,“ říká pro týdeník Dotyk historik Jiří Pokorný z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

A připomíná, že v USA je stejně kladně při pohledu zpět hodnoceno období „zlatých dvacátých let“. Někdy prý ale může charakter uplynulé doby nečekaně vhodně vystihnout i složitější termín, což je případ „Báječných let pod psa“, jak český spisovatel Michal Viewegh nazval ve svém stejnojmenném románu dobu 70. a 80. let v normalizačním Československu.

Jako jakási „druhá Belle Époque“ by podle profesora Pokorného mohlo být u nás vnímáno zejména období devadesátých let dvacátého století. „To byla doba, kdy se ve světě po skončení studené války rozhostil relativní klid. Ale zatím nevíme, jestli to tak bude vnímáno většinou českého obyvatelstva,“ zdůrazňuje Jiří Pokorný společné kolektivní vnímání jako další podstatnou podmínku pro to, abychom se za nějakou dobou mohli ohlížet s nostalgií.

Rapidně slábne úcta k autoritám a obecně vztah k tradičním hodnotám, k ideologiím a k náboženským kořenům.

Belle Époque v literatuře

Stefan Zweig,

Svět včerejška, 1941

Pokouším-li se najít výstižnou formuli pro dobu před první světovou válkou, v níž jsem vyrůstal, pak doufám, že budu nejpregnantnější, když řeknu: byl to zlatý věk jistoty… Jen s touto jistotou stálo za to žít, a svůj podíl na tomto

cenném statku požadovalo stále více lidí… Lidé pojišťovali své domy proti požáru a vloupání, svá pole proti krupobití a nepřízni počasí, své tělo proti úrazu a nemoci, kupovali si doživotní renty na stáří a děvčátkům kladli do kolébek pojistky na budoucí věno.

S opovržením se pohlíželo na předcházející epochy s jejich válkami, hladomory a revoltami jako na dobu, kdy bylo lidstvo ještě nedospělé a nedostatečně osvícené… Všeobecný rozmach byl koncem tohoto mírumilovného století skutečně patrnější, stále rychlejší, stále rozmanitější. V noci plála v ulicích namísto mdlého osvětlení elektrická světla, obchody šířily svůj nový svůdný lesk z hlavních ulic až na předměstí, díky telefonu už spolu lidé mohli mluvit na dálku, už uháněli novými rychlostmi ve vozech bez spřežení, už se vznášeli ve vzduchu ve splněných snech Ikarových.

Robert Musil,

Muž bez vlastností, 1930

V tom mezitím zaniklém, nepochopeném státě, jenž byl v tak mnohém příkladný, aniž se mu za to dostalo uznání, tam bylo také tempo, ale zase ne příliš velké tempo… po silnicích jezdily také automobily, ale zase ne příliš automobilů! I tady

se připravovalo dobývání vzdušného prostoru, ale ne příliš intenzivně… Neměli tu ctižádost hospodářsky a mocensky ovládnout svět… slovům kolonie a zámoří se naslouchalo jako něčemu dosud nevyzkoušenému a vzdálenému.

Libovali si zde v přepychu, ale proboha ne tak přejemném, jako to dělali Francouzi. Sportovali, ovšem ne tak bláznivě, jako to činí Anglosasové. Spousty peněz vydávali na vojsko, ale přitom vždycky jen tolik, aby zůstalo najisto zachováno postavení druhořadé velmoci. Také hlavní město bylo o malinko menší než jiná největší města světa, ale přece jen o poznání větší, než jsou pouhá velkoměsta… kromě toho byl v Kakánii za hulváta považován vždycky jenom génius, ale nikdy, jak se to dělo jinde, už hulvát za génia…Byla tam liberální ústava, ale přitom se vládlo klerikálně. Vládlo se klerikálně, a přitom se žilo svobodomyslně.

Joseph Roth,

Kapucínská krypta, 1938

„Tahle říše musí zaniknout,“ prorokoval hrabě. „Jakmile císař zavře oči, rozpadneme se na sto kusů. Balkán bude mocnější než my. Všechny národy si vybudují své posrané státečky, dokonce i židé vyhlásí krále v Palestině. Ve Vídni

to už smrdí potem demokratů, na Okružní třídě už není k vydržení. Dělníci mají rudé prapory a nechtějí pracovat. Vídeňský starosta je pobožný domovník. Flanďáci už jdou s lidem, v kostelích se káže česky. V dvorním divadle hrají sviňské židovské frašky a vláda týden co týden povyšuje na šlechtice kdejakého maďarského fabrikanta, který vyrábí klozetový papír.“

Ladislav Fuks,

Vévodkyně a kuchařka, 1983

„Dámy, věštby pro příští století jsou hodny velké pozornosti, ale jsou i neblahé. Bude to století elektřiny, budou aeroplány, ale vzducholodi se zcela nezavrhnou, protože se přijde na to, že jejich provoz je laciný a spolehlivý, přijdou

nepředstavitelné rakety, kterými se bude létat na měsíc a planety, lidé začnou stavět ve vesmíru takové umělé ostrovy, na nichž zbudují města a továrny, automobily budou jezdit i dvě stě kilometrů za hodinu, budou vznikat umělé přístroje a umělí lidé, rozvinou se biografy jako živé, herci v nich budou mluvit, lidé je uvidí doma ve svých zvláštních aparátech, ale vzduch a moře budou čím dál nečistější. V zimě budou parna, v létě mrznout a padat sníh, přijdou povodně a obrovské otřesy země a také zřejmě –strašlivé války. Lidé se budou muset rozhodnout, jak jsem již podotkla v řeči, protože bude hrozit konec světa. Ale toho se my nedožijeme. My se dožijeme pouze jen některých předzvěstí.“

A pravila: „Alles kann eher zu Ende sein, als wir denken. Vše může skončit dřív, než si myslíme,“ a v duchu si pomyslila, aniž by to byla dříve dala v nejmenším najevo: „Vše může skončit dřív, než si myslíme, jako, žel, toto naše mocnářství…“

Pochopitelně musí jít o vnímání pozitivní, aby současnou generaci spojoval zážitek společné naděje a očekávání.

Musela přijít katastrofa, aby to, co se jevilo jako zkaženost, nehybnost, zbabělost či průměrnost, bylo zpětně pociťováno jako ztracená stabilita.

Například na sklonku Rakouska-Uherska tento kladný étos Belle Époque dobře vyjadřovala věta, kterou nesčetněkrát vyslovil císař František Josef I. ve všech jazycích monarchie, když končíval své návštěvy v zemích, městech, obcích, nemocnicích, továrnách a jiných zařízeních.

„Bylo to velice pěkné, jsem velice potěšen.“ Není divu, že časem si to společně s ním říkalo i stále více jeho poddaných.

Semínka kolapsu

Katastrofy, která by mohla zničit naše blahobytné časy, se bojíme. Jenže ji stejně nejsme nikdy schopni předvídat. Když je totiž společnost před rozpadem, stačí do ní šťouchnout, a tím impulzem může být jak ničivé sucho, tak sociální napětí nebo atentát.

A to je právě ta část historie, z níž se nelze poučit, protože je to pokaždé jiné.

Na druhou stranu je možné aspoň vysledovat rizikové faktory. „To, jaká je doba, nepoznáte na hlavním proudu, ale na okrajových skupinách, na minoritách,“ popisuje historik Milan Hlavačka. Před první světovou válkou třeba okrajově bujel antisemitismus. Dokonce i rakouský spisovatel Stefan Zweig, který v memoárovém románu Svět včerejška poutavě popisuje předválečnou dobu jako čas jistot, kdy si každý mohl spočítat, kdy půjde do důchodu a kolik bude mít peněz, připouští, že Židé nakonec skončili zcela jinak.

Profesor Pokorný zase zdůrazňuje, že už před první světovou válkou úředníci v dobré víře zvažovali, že Romům, kteří nemají jména, by šlo na těla tetovat čísla.

„Vídeň byla v té době nejzářivějším centrem lidské civilizace a umění, ale i ona měla odvrácenou tvář kriminality. A také už po Vídni chodil Adolf Hitler, navštěvoval Operu, ale četl také různé obskurní brožurky a letáky s teoriemi, které vytvářely podhoubí pozdějšího německého nacismu,“ říká Pokorný pro týdeník Dotyk.

Jsou semínky naší budoucnosti xenofobní nebo nacionalistické proudy v současné české společnosti?

„Nevím. Nacionalismus je síla, která dokáže dlouho spát a pak najednou rychle obživne, jak jsme zkraje devadesátých let viděli v bývalé Jugoslávii. Ale každopádně bychom se, obrazně řečeno, neměli připravovat na minulou válku. Řada věcí dnes stejná jako před sto lety prostě není," namítá profesor Pokorný.

Když je společnost před rozpadem, stačí do ní šťouchnout. Impulzem pak může být ničivé sucho, sociální napětí i atentát.

Například generace první světové války podle něj byla ve velmi dobré fyzické kondici, protože mladí muži běžně fyzicky pracovali a cvičili. Už jenom z tohoto důvodu by prý náš vstup do jakéhokoli příštího konfliktu vypadal zcela určitě jinak.

A není ani jisté, že právě dnešní blahobyt velké části obyvatelstva západního světa je vhodnou pojistkou proti sociálnímu nebo politickému výbuchu, tak jako jí nebyl ani před sto lety. „Je sice pravda, že euroatlantická civilizace se díky vyspělé technologii, míru či volnému pohybu přes hranice zatím nikdy neměla tak dobře,“ říká ředitel Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Martin Kovář.

Civilizace však prý obecně kolabují zejména kvůli faktorům, které je přivedly na svět.

„Právě technologie přispívají ke složitosti společenských systémů a k jejich křehkosti, takže snaha řešit problémy západního světa investicemi do techniky je cestou do pekel. Jen zvyšuje riziko kolapsu,“ myslí si Kovář.

I to se stalo už před sto lety, kdy šel ke dnu špatně ovladatelný kolos Titaniku nebo kdy technická složitost mobilizace občanských armád nutila státy mobilizovat raději preventivně a dřív než protivník, než vůbec. Což v létě 1914 znemožnilo politikům zachovat chladnou hlavu a nevstoupit do války.

Carpe diem

Než ale odhadovat, co a kdy by mohlo naši bohatou civilizaci zničit, možná je lepší si jen tak pro radost užít možností, které poskytuje. A také se rozhlédnout a žasnout.

Chodíte se s dětmi dívat na nostalgické jízdy parních lokomotiv? Usedněte občas i do běžných příměstských patrových vlaků nebo do hrkavých lokálek a projeďte se jimi. Dokud existují a dokud nejde o muzejní exponáty. Železnice, alespoň v dnešní hustě rozvětvené podobě, možná dnešní zlaté časy nepřežije.

Jezdíte do Paříže kochat se Eiffelovkou a procházet se po úžasných bulvárech architekta Haussmanna s nacukrovanými činžovními domy a secesními vstupy do metra? Navštivte i moderní čtvrť mrakodrapů La Défense, protože na tak nákladné stavební výstřelky možná už sociální státy západní Evropy brzy nebudou mít dost peněz.

Než odhadovat, co a kdy by mohlo naši bohatou civilizaci zničit, je lepší si jen tak pro radost užít možností, které poskytuje.

A byli jste někdy na některé z tak oblíbených rekonstrukcí historických bitev s vojáčky v pestře barevných historických uniformách? Navštivte i některou z přehlídek současné armádní techniky, než se na ni s vnoučky budete chodit dívat do muzea.

Dejte si zkrátka kromě vídeňské kávy nějakého radlera a energetický drink. Protože dnešní „Belle Époque“ internetu, Facebooku, plných lednic, dovolených v exotické cizině a nákupních letů do New Yorku nepotrvá – jak učí historie – věčně.