Car Vladimír Putin

Život pod Putinovou kuratelou

30. květen 2014 četba na 13 minut

Foto: redakce

Příští měsíc musí ruský historik a politolog profesor Andrej Zubov opustit moskevskou univerzitu, protože odsoudil agresi vůči Krymu. Represe se však nezalekl. Ve svých vystoupeních, mimo jiné i nedávno v Praze, hovoří o rizicích Putinova režimu a možnostech, jak nemocné Rusko uzdravit.

V následujícím textu psaném exkluzivně pro týdeník Dotyk Andrej Zubov vysvětluje i svůj vztah k Alexandru Solženicynovi, v jehož díle „Dějiny Ruska" pokračuje. A varuje před podceňováním současné Putinovy rozpínavosti ze strany západních zemí:

Putinův režim

Drtivá většina ruských médií a veřejnosti Putinův režim obdivuje nebo aspoň toleruje. Je to proto, že zaprvé existuje kontrola médií a jen jejich zlomek má povolení kritizovat existující poměry. Většina médií je závislá na vládě, jsou placena režimem, a proto je režim zcela řídí. Zadruhé proto, že Putinova politika po 21. únoru 2014 je politikou imperiální, politikou „sbírání zemí", to je, prosím citát. Tato politika vyvolala nadšení u většiny ruské společnosti. Zdá se, že lidé trpěli kvůli ponížení, nesmyslnosti, trpěli ve společnosti bez ideálů a proto, že žijí v obyčejné zlodějské společnosti, kde obratní jedinci kradou a neobratní trpí.

Jiné cíle než nakrást a užít si lidé nemají. Nikdo jim žádné cíle nenabízí. „Můžeš se vystěhovat, když se ti to nelíbí." A najednou vidí, že existuje stát, existuje ideál, perspektiva, jsou cíle, které jdou výš než osobní obohacení a hrubé požitky, hrubý eudaimonismus.

Tato politika nadchla mnohé. Ale to není špatné samo od sebe. Neštěstí tkví v tom, že Putin této síly nasměroval ne na budování státu, ne na vnitřní překonání lidských slabin, na odstranění nedostatků, ne na ekonomický rozvoj a podnikání, na zlepšení infrastruktury, ale úplně jiným směrem, směrem vnější expanze. Jako kdyby připojení nových provincií mohlo napravit nedobrý stav v zemi, která je velmi špatně řízená.

Entusiasmus lidí by bylo třeba nasměrovat na zlepšení vlastního života. Když člověk chce, aby bydlel v pohodě, buduje vlastní domov. Putin avšak nabízí připojovat k tomuto domu další a další přístavky, a pak, prý, bude líp. Tímto způsobem se dá sestavit dům i ze stovky místností, ale nebude to dobré obydlí.

Proto se domnívám, že Putin nevybral správný politický směr, tím spíše, že tento nový politický směr skončí tím, že si pokazíme vztahy s nejbližšími sousedy, bratrskými národy. Dostaneme se tak do svízelné situace v mezinárodním a vnitropolitickém měřítku, protože po jakékoliv agresi dnes budou následovat sankce a různé komplikace, které se bolestně odrazí i na běžném občanovi.

Vyhazov z univerzity

Hlavním důvodem mého vyloučení bylo to, že jsem byl upřímný a řekl svůj názor ohledně konfliktu na Ukrajině, anexe Krymu a jiných nepřátelských činů Ruska vůči Ukrajině. Řekl jsem, že expanze do sousedních zemí („sbírání zemí") byla charakteristická pro Hitlerovo Německo, což způsobilo druhou světovou válku a porážku i samotného Německa, jeho ponížení a hanbu. Nechci, aby se Rusko vydalo stejnou cestou. To byl tedy důvod mého vyloučení. A společnost se k tomu postavila porůznu. Díkybohu nežijeme v sovětské době. Mnozí lidé velmi statečně vyjadřovali, že jsou na mé straně a podporují mě, na internetu i v tisku. Někteří mi volali anebo mi jen podávali ruku. Hned mi nabídli nějaká pracovní místa, možnosti přednášet, samozřejmě jsem měl nabídky i ze zahraničí včetně ČR.

Hlavně, že ruská společnost zůstala homogenní. Když například utlačovali Solženicyna či Pasternaka, někteří utlačovali a jiní mlčeli. Dnes většina alespoň neutlačuje. Utlačují jednotlivci, jimž se přestává podávat ruka. A většina mlčí nebo mi fandí. To je určitě velký pokrok v našem veřejném životě.

Emigrace

Nabídli mi, abych pracoval v zahraničí, mimo jiné pro Masarykovu univerzitu v Brně, ale zatím o tom neuvažuji. Je jedna věc, když člověk hostuje na cizí univerzitě, ale druhá věc je navždy opustit svou vlast a vystěhovat se. Myslím, že staré ruské rčení „Kde se narodil, tam se hodil", je vhodné pro mou situaci. Je třeba se snažit zůstat v Rusku a působit tam jako dříve. Pokusím se, aby tomu tak vždy bylo.

Svoboda na akademické půdě

Na ruské akademické půdě se zatím o politickém vývoji diskutuje bez omezení, svobodně, ale u sebe doma. Když ruští vědci jedou do zahraničí, tam už se bojí mluvit otevřeně a říkají to, co od nich očekávají v Kremlu. A prakticky v kterémkoli vědeckém spolku, na každém vědeckém semináři dnes sedí někdo, kdo „dává pozor", a pak píše, kam je třeba.

Ale i v akademickém prostředí už vidím nové tendence, už se tam míhají nějací lidi, i vysoce postavení, kteří jsou jmenováni prezidentovou administrativou, jež dohlíží na vysoké školy i na témata diplomových prací a doktorských dizertací. Mezi studenty a učiteli se nacházejí jedinci, kteří patřičná místa informují o tom, kdo je loajální a kdo něco kritizuje. Tam nahoře se rozhoduje o tom, jak potrestat člověka, který může být i propuštěn. Nyní se nacházíme v okamžiku, kdy svoboda je ještě přítomna, ale může se zmenšovat a zcela zaniknout, pokud se nepostavíme proti totalitním tendencím.

Média

Prostor pro opozici není dostatečně velký, protože v médiích takové názory nesmějí být prezentovány. Případně se zesměšňují, čímž vyvolávají jen smích a staví opozici do role šašků.

Klidné a seriózní rozhovory s moderátorem trvající zhruba půlhodinu, jak je tomu zvykem v celém svobodném světě, jsou dnes v Rusku již vzácností. Taková beseda v živém vysílání je možná jen u zcela prověřených osob, které nikdy neřeknou nic, co považuje Kreml za nevhodné.

Jen pár kanálů či periodik, například kanál Dožď, Orenburská televize či Echo Moskvy, si ještě mohou něco dovolit, ale rozhodně ne všechno. Redaktoři opozičního směru jsou dokonce občas zváni do Kremlu a diskutuje se s nimi.

Nikdo je nenutí říkat to, co říká například Rossijskaja gazeta, dovolují jim určitou míru opozice. Ale je jasně vymezeno, kde je hranice. Redaktoři mi nejednou říkali, že cenzura neexistuje a co jde do tisku, nikdo nekontroluje, teoreticky se může napsat cokoliv. Všichni ale vědí, že když pohár trpělivosti přeteče, noviny budou muset změnit šéfredaktora, nebo skončí. Pod takovým Damoklovým mečem je občas horší život než za cenzury, kterou jsme se v době socialismu naučili nějak obcházet.

Střet NATO a Ruska

Teoreticky je bohužel možný. Dnes se to zdá být neuvěřitelné, ale podle mého názoru je to možné. Dnes, dokud je vše ještě relativně v klidu, by Evropská unie a NATO měly postavit hráz ruské agresi na Ukrajině. Přinutit Rusko skoncovat s tlakem na vládu v Kyjevě, zastavit podporu rebelů na jihovýchodě, odejít z Krymu.

Jestli se toho všeho nepodaří docílit, bude pokračovat vývoj v podobě latentní expanze, která samozřejmě neskončí pouze na Ukrajině. Bude nepochybně pokračovat v Moldávii – a ve skutečnosti už tam pokračuje –, pak přijdou na řadu jiné republiky bývalého Sovětského svazu, po čase i země NATO.

Musíme si uvědomit, že nic není stoprocentně garantováno. Vzpomeňme události Československa v roce 1938, kdy byly ze strany Velké Británie i Francie stoprocentní garance, a přesto to nezabránilo Mnichovu.

Musíme mít na paměti, že ani NATO, jakkoliv je to dobrá věc, nedává absolutní jistotu. Vše závisí na vůli státu a národa, který se musí bránit vůči agresi. A jak je známo, vždycky je lepší bránit se jí v počátcích, stejně jako je třeba nemoc léčit hned, ne když už ovládá celé tělo.

Kniha Velké dějiny Ruska

Práci na díle Velké dějiny Ruska jsem převzal po Alexandru Solženicynovi. Svou knihu „Dějiny Ruska: 20. století" považuji za jednu z nejdůležitějších, a možná nejdůležitější, ve svém životě. Dlouhé roky jsem trpěl kvůli svému pocitu, že Rusové nemají dostatečně důvěryhodnou a zároveň podrobnou knihu o dějinách své vlasti ve 20. století. Existují sice kvalitní zpracování tohoto tématu od již historických autorů Ključevského, Solovjova, Platonova, avšak jejich práce se vztahují k období do počátku 20. století. Bohužel ten nejdůležitější a nejhrůznější čas – období existence a pádu SSSR – nebyl vůbec osvětlen.

Abychom toto období překlenuli, potřebujeme nové historické práce, které novým způsobem osvětlí období konce ruského impéria a ukážou, jak se toto staré imperátorské Rusko mohlo proměnit v takové monstrum, jakým byl totalitní komunistický stát.

Snil jsem o takovéto knize, ale přál jsem si, aby ji napsal někdo jiný. To se nestalo, takže jsem to byl nakonec já, komu Solženicyn navrhl, aby zahájil tento nový projekt. A které kladné momenty v dějinách 20. století jsou hodny zvláštní pozornosti? Myslím, že hlavním a klíčovým pozitivním okamžikem byla občanská válka a protibolševický odboj ve formě tzv. bílého hnutí. Toto hnutí sice prohrálo, ale ukázalo, že i ruská společnost může být občanskou společností, která se dokáže spojit pro dobrou věc i za cenu velkých obětí a ztrát na životech.

Druhým důležitým aspektem naší historie je příběh o zbavení se komunismu. Kdyby společnost nechtěla svobodu a zůstala lhostejná vůči mravním hodnotám, nebojovala proti represi osobní svobody a svobody církve a vyznání, kdyby společnost všechno toto nechtěla, žádná perestrojka by nenastala a pokračovala by sovětská éra, jen možná v jiné podobě.

Negativní naopak je, že se celý národ za občanské války nepřiklonil na stranu bílých, lid nenásledoval ty, kteří chtěli reformovat Rusko, ale dal se k rudým, kteří v podobě ideového fantomu chtěli Rusko vrátit na úroveň 16. století, k feudalismu a k plné občanské nesvobodě.

Druhou velkou tragédií je, že se po roce 1991 neuskutečnila dekomunizace. Neproběhlo vnitřní osvobození, duševní odpoutání od ideologie, protože si lidé mysleli, že ideologie odejde sama od sebe a vznikne nové Rusko.

Ale samo se nic nezměnilo, nic neodpadlo, nové Rusko nevzniklo, vrátila se stará sovětská elita a s ní nesvoboda. V posledních měsících se to nakonec projevilo v podobě agresivní vnější politiky, což byl vždy typický rys komunistického státu. Tyto momenty jsou pro mě jako historika tragické, ale nejsou nepřekonatelné. Rusko se s nimi může vypořádat. Stále máme šanci. Budeme ji mít, když víme, že je nutná dekomunizace, že naše problémy vznikly proto, že jsme nebojovali proti neduhu totalitarismu.

Když to víme, musíme s tím bojovat, pak budeme moci vybudovat opravdu svobodné demokratické a vzkvétající Rusko.

Alexandr Solženicyn

Někteří zlí jazykové tvrdí, že „ruský imperialismus" Solženicynovi do jisté míry imponoval. Jenže imperiální duch, sympatie vůči imperiálnímu Rusku, to není Solženicynova pozice. Měl ruské národní cítění, toužil sjednotit Rusko do jednoho celku. A v tom je i jeho slabina.

Solženicyn nechtěl pochopit, že se zformoval běloruský a ukrajinský národ, k nim už se nedá přistupovat jako k součástem jednotného ruského národa. Ruský národ se rozpadl minimálně na tři skupiny, navíc vznikly i další národnostní celky, národy, státy jako Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie,či Kazachstán. Není možné všechny národy vrátit do situace, v níž byly na počátku 20. století. 

Solženicyn nebyl nikdy sovětským imperialistou, ale měl slabost pro předrevoluční Rusko. Byla to otázka jeho věku, žil v sovětské době a jako starý člověk vstoupil do post-sovětské epochy. Když SSSR padl, neměl sílu zformulovat perspektivní ideál, jen přenesl svůj retro ideál do budoucnosti.

V tom tkví asi jeho neúspěch v novém Rusku, nebyl tam pochopen, ani vyslyšen. Zůstal historickou postavou, ale ne činitelem dějin, přitom mohl být něčím jako Václav Havel v novém Československu. Solženicynovy názory však byly zpátečnické, ne progresivní. 

Rusko samo teprve nyní začíná chápat, že už není pokračováním SSSR. Tehdy v devadesátých letech ale bylo to, co Solženicyn dělal, dvojnásobně podivné.