Evropa v ohrožení

Žoldnéři znovu dobývají svět

18. červenec 2014 četba na 10 minut

Foto: Redakce

Po éře národních armád se vrací doba, kdy svět spoléhá na žoldnéře. Nejde však o vojáky profesionálních armád. Řeč je o účelově a jednorázově najímaných soukromých ozbrojencích a jednotkách. Hrají čím dál významnější roli ve všech současných konfliktech.

Éra národních armád je minulostí, vrací se doba žoldáků. Zdá se vám to jako přehnané tvrzení? Jenže při ohlédnutí za stým výročím vypuknutí první světové války a ve světle zpráv z Ukrajiny, Iráku, Afghánistánu či Afriky to vyznívá naprosto jednoznačně.

Před sto lety totiž proti sobě stanuli regulérní rakousko-uherští, ruští, srbští, francouzští, italští, němečtí či britští branci a důstojníci, zatímco dnes je tomu docela jinak. V konfliktech na Blízkém východě, v Africe i na Ukrajině působí podle oficiálních i neoficiálních informací tisíce najatých bojovníků v placených službách soukromých „verbířů".

V terénu operují bůhvíkde naverbované jednotky ruských separatistů, levantsko-iráckých islamistů, sierraleonských generálů nebo třeba soukromý kolumbijsko-jihoafrický prapor korunního prince Sjednocených arabských emirátů.

Profesionální voják není žoldák

Pozor, žoldáky nebo žoldnéři nenazývejme profesionální vojáky, přestože dostávají za svou službu odměnu, lidově žold. Jsou to totiž dobrovolní příslušníci pravidelných armád. Je to případ i českých vojáků včetně těch, kteří působí na zahraničních misích v zájmu naší země.

Naopak typičtí žoldáci nejsou občany žádného z bojujících států. Jsou rekrutováni jednorázově kvůli účasti v boji a v případě zajetí se na ně podle Ženevské konvence nevztahuje status válečného zajatce. Právě takových žoldáků dnes valem přibývá. Boom slaví i soukromé agentury dodávající soukromníkům či státům vojenské služby „na klíč". O čem to svědčí? Vytrácí se respekt k civilizaci a jejím pravidlům?

Každopádně evidentně končí stabilní dvousetleté období vyhraněných národních států a občanských armád a nastává čas přeskupování sil. „Existence nestátních aktérů je znakem slabosti státního systému. Znovuobjevení se nestátního násilí a jeho rostoucí využívání státy vede k oslabování suverenity. Žoldnéři se vrátili do prominentní role v mezinárodním systému," tvrdí například americký politolog Lawrence Serewicz.

Motivací boje zkrátka přestává být vlastenectví a do hry se vracejí i jiná lákadla – peníze, víra či jen obyčejná touha po dobrodružství.

Žoldáci odnepaměti

„Najímání vojáků má velmi dlouhou historii," připomíná docent Oldřich Bureš z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. „Kořeny této práce lze vystopovat již ve starověku, kdy vznikly první státní útvary a obce. První historické záznamy o využití soukromých vojenských sil pocházejí z dob mezopotamské říše a vlády krále Šulgiho z Uru, přibližně 2049-2047 př. n. l. V bitvě u Kadeše zase válčili najatí numidiští vojáci na straně faraona Ramsese II.

Přestože ve starověkém Řecku existovalo několik městských států, které měly armádu složenou z vlastních občanů, také zde bylo zcela běžnou praxí najímání specialistů bojového umění," popisuje docent Bureš nejstarší dějiny žoldnéřství.

Dávno před zrodem nacionalismu, občanských či lidových armád a všeobecné branné povinnosti si i římští císaři či středověcí feudálové najímali vojáky, kteří se pak za odměnu zavázali bojovat za jejich zájmy.

Žoldáci se angažovali, i když šlo o zájmy takzvaně ušlechtilé či bohulibé. Například na křížové výpravy za osvobození Jeruzaléma od nevěřících odcházeli hlavně mladší šlechtičtí synkové, protože je lákal příslib nových území, titulů a lén.

Cařihrad před Turky v roce 1453 zase bránili (a neubránili) i někdejší profesionální bojovníci husitských vojsk, kteří po lipanské katastrofě hledali uplatnění svých dovedností a hlavně živobytí. Koneckonců i zapálení husité se v zájmu výsledků svého boje uchylovali k najímání žoldáků, zejména jejich vojevůdce Prokop Holý.

Shodou okolností právě v roce 1453 se na evropské scéně objevila významná skupina žoldnéřů, kteří si své renomé zachovali dodneška. Zcela žoldnéřskou záležitostí pak byla celá třicetiletá válka. Služby válčícím stranám nabízela řada žoldnéřských uskupení, takzvaných kompanií, vlastně jakýchsi předchůdců dnešních bezpečnostních agentur.

Kompanie si najímal jak císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna, tak i čeští stavové. Dokonce i legendární moravský pluk, který v bitvě na Bílé hoře chrabře bojoval u letohrádku Hvězda, byl složen převážně ze zahraničních žoldáků. Však se rozprášené zbytky pluku už v prosinci roku 1620 v Olomouci dožadovaly nevyplaceného žoldu. Vojáky pronajímal do ciziny v 18. a 19. století třeba i německý stát Hessensko. Hessenští bojovníci pak bojovali v anglo-americkém konfliktu po vyhlášení americké nezávislosti.

Cizinecké legie

„K výraznému úpadku využití soukromých vojenských sil v Evropě i mimo ni docházelo postupně od konce 18. století," připomíná Oldřich Bureš. „Za klíčový je označován zejména nástup nacionalismu, nejčastěji spojovaný s francouzskou revolucí z roku 1789. K obraně jejích ideálů bylo třeba vybudovat novou armádu, a to občanského typu," uvádí.

Útočištěm profesionálních bojovníků a dobrodruhů se staly kolonie a zejména cizinecké legie ve Velké Británii a ve Francii. I když podle dnešních měřítek nejde o žoldnéře, protože obě formace jsou součástí regulérních armád. Britskou „legií" jsou takzvané prapory Gurkhů v britské a indické armádě. Jde o cizí státní příslušníky z britského Commonwealthu, kteří přísahali věrnost britské monarchii.

Francouzská Cizinecká legie vznikla v roce 1831 a dodnes láká válečníky z celého světa. „Co koho pudí stát se součástí tak unikátního útvaru, přísahat věrnost nikoli Francii, ale legii – Legio patria nostra – vědom si proslulých slov generála de Negriéra ‚Vy legionáři, jste stvořeni pro smrt a já vás posílám tam, kde se umírá?´," ptá se ve své studii „Žoldnéři, žoldáci, jejich všelijaká motivace" z roku 2010 český exilový politolog Ota Ulč, žijící v USA.

„Někteří utíkají od něčeho – od zbabraného života, provinění, zločinu, vlastní rodiny, nudy nezáživné existence," konstatuje. „Jiní utíkají k něčemu – k dobrodružství, vzrušení, podílet se na předpokládaném násilí, hojit si všelijaké frustrace nebo je to jen pošetilá touha po romantice, spěšně pak pominuvší." Největším magnetem pro skutečné žoldáky jsou podle Ulče ovšem peníze a získání nové identity.

Smlouva se v Cizinecké legii podepisuje na pět let s možností ji prodloužit a také s nadějí na větší penzi podle délky služby. Složení francouzské Cizinecké legie je zrcadlem světových dějin. Po bolševické revoluci v Rusku v roce 1917 v ní přibylo bělogvardějských emigrantů, po druhé světové válce zase Němců. Dnes se rekrutuje nejvíc legionářů z chudé Jižní Ameriky.

Ne všichni bojovníci, kteří se v historii účastnili válek v cizí zemi, však byli nutně žoldnéři. Za žoldáky určitě nelze považovat dobrovolníky, kteří šli pomáhat španělským republikánům v občanské válce v letech 1936 až 1939 a platili za to hlavně životy a vězněním.

Žoldáky nebyli ani českoslovenští legionáři v první světové válce, kteří mohli vstoupit na bojiště po boku Ruska, Francie a Itálie až jako uznané spojenecké vojsko. A totéž platí i o armádním sboru Ludvíka Svobody v Sovětském svazu, který byl součástí regulérní sovětské armády.

Irák, Afghánistán, Ukrajina

V posledních dvaceti letech se eldorádem žoldnéřů a soukromých žoldáckých agentur staly operace války proti terorismu. Žoldnéřů totiž využívá v hojné míře americká armáda, která se v konfliktech v Afghánistánu a předtím i v Iráku angažovala až z devadesáti procent. Žoldnéři v amerických misích donedávna představovali až polovinu mužstva, přičemž jejich nábor měly na starosti soukromé agentury. Outsourcing ovládl v amerických bezpečnostních složkách dokonce i špionskou operativu.

Koexistence běžných vojáků a nájemných bojovníků však vedla k řadě konfliktů. V roce 2004 například žoldnéři agentury Blackwater zabili sedmnáct Iráčanů jen proto, že se jim prý zdáli být podezřelí. Libye, Sýrie, Spojené arabské emiráty, Afghánistán, Irák, africké země – to všechno jsou dnes hlavní lokality, kde působí žoldnéři. Základny pro jejich přípravu pak podle expertů na vojenskou problematiku leží hlavně v Palestině, Saúdské Arábii, Libyi, v Sýrii a v Turecku.

Zatím nejnovější indicie o výskytu žoldnéřů pocházejí z konfliktu na Ukrajině, kde se z nasazení nájemných vojáků vzájemně obviňují kyjevská vláda a vedení proruských separatistů na východě země. Zatímco pro separatisty prý verbuje vysloužilce z francouzské Cizinecké legie Rusko, Kyjevu údajně pomáhají žoldáci najatí Amerikou.

Do jaké míry to je či není pravda, snad ukáže čas. Každopádně zažitá představa válek jako bitev regulérních státních či národních armád bere rychle za své. Současný svět znovu spoléhá na nájemné žoldnéře, jako to dělal dávno před zrodem nacionalismu.