Pokud se chceme věnovat architektuře současné plynárenské sítě v Evropě, je nezbytné vrátit se zpět k počátkům plynárenského podnikání. Jeho historie začala v anglickém Birminghamu již roku 1805. Krátce nato byl plynem osvětlen londýnský Westminster Bridge (na Silvestra, jak jinak) – a éra plynu začala sílit jak v Evropě, tak později i jinde ve světě. Praha se – hned po Vídni – dočkala plynového osvětlení již v roce 1847.

Od svítiva na topivo a vařivo

Přeskočme však několik desetiletí, kdy se plyn postupně měnil ze „svítiva" na „topivo" a „vařivo", jak zněla dobová terminologie. Přelomem se stala v první polovině 20. století nová technologie tlakového zplyňování uhlí; jestliže až do té doby název „městský plyn" odpovídal faktu, že místní plynárny zásobovaly lokální a izolované městské sítě, tlakové zplyňování umožnilo výstavbu a provoz dálkových plynovodů, tedy rozvoj spotřeby plynu i mimo oblasti lokální výrobny.
Městské systémy rozvodu plynu se tak postupně stávaly národními, plošně budovanými a centrálně řízenými systémy pro dálkovou přepravu a distribuci plynu.

Postupný útlum těžby uhlí v průmyslově vyspělých zemích Evropy, probíhající postupně od konce 50. let minulého století, byl mimo jiné provázen i postupnou likvidací výroby svítiplynu; ten byl postupně nahrazován plynem zemním, nejprve z ložisek nizozemských, norských, alžírských a britských. Potřeba dálkového přenosu plynu dala v Evropě vzniknout propojené plynárenské soustavě; jakkoliv ta nikdy nebyla řízena centrálně, ale s pomocí národních dispečerských center.

Ruský plyn pro Evropu

Koncem 60. let uplynulého století byly v rámci politiky détente zahájeny rozhovory mezi vládami Sovětského svazu na straně jedné a Německa, Rakouska a Itálie (později ještě Francie) na straně druhé. Obsahem byla příprava dohod o masivním exportu ruského plynu do západní Evropy.

Jednání vyústila v dohodu, na jejímž základě byly vystavěny dálkové exportní plynovody přes území SSSR a bývalé Československé socialistické republiky směrem na jih Evropy (přes rakouskou hraniční stanici Baumgarten) a na západ (německá měřící stanice Waidhaus). V dobách zřetelně bipolárního světa toto uspořádání potvrzovalo hranice mezi oběma „tábory".

Jestliže v „západní" části Evropy tvořily plynárenské systémy skutečné sítě, v oblastech pod kontrolou SSSR byly jednotlivé státy připojovány importními plynovody v ose východ–západ a vytváření jakýchkoliv vzájemných propojení bylo zcela nežádoucí. Veškerý exportovaný plyn byl přepravován přes Ukrajinu a přes bývalé Československo systémem Transgas. Později vznikl menší koridor přes Polsko (z území Běloruska – plynovod Jamal). Konfigurace plynovodní sítě, odpovídající stavu na počátku 90. let 20. století, je patrna z následující mapy.

Politické důvody

Hlavní důvody pro to, aby národní a importní plynárenské systémy v zemích, ležících ve sféře ruského vlivu, nebyly propojeny, nebyly ekonomické, ale především politické. Úplná závislost států RVHP na dodávce zemního plynu ze SSSR představovala účinný nástroj hospodářského nátlaku.

Systémové změny, kterými politická struktura Evropy prošla počátkem 90. let, neznamenaly ovšem změny ve struktuře vztahů mezi ruským dodavatelem plynu a importními společnostmi střední a východní Evropy. Dlouhodobé kontrakty na tranzit či dovoz plynu byly sice renegociovány, ale jejich dlouhodobý charakter přetrval. Jedinou zemí, která diverzifikovala svůj import plynu, byla Česká republika –kontrakt s Norskem snížil závislost na dovozu plynu z Ruska na 75 %. Zbytek zemí zůstal – a většinou i nadále zůstává – zcela závislý na importu ruského plynu.

Ruská pozice posiluje

Přejděme tedy k současnosti. Platí zjevně obecné pravidlo, že podnikatel je ochoten nést pouze podnikatelské riziko; širší aspekty bezpečnosti, zvláště té politické, představují pro něj pouze neproduktivní náklady. Zatímco politika EU, prezentovaná především Evropskou komisí, bere dodávky zemního plyn z Ruska jako rostoucí riziko, jemuž je třeba náležitě čelit, evropští plynárenští podnikatelé – využívajíce svých letitých osobních kontaktů s Gazpromem – toto ohrožení nepociťují. A dále rozvíjejí projekty posilující pozici Ruska na evropském trhu s plynem.

Příkladem takové ambivalence je přístup k projektu Nord Stream. Postavené a provozované vedení plynovodu pod Baltským mořem, jehož smyslem je především alespoň zčásti obejít území Ukrajiny, nevyvolává v „tradičních" členských zemích EU nějaký zásadnější odpor. Naopak, vznikly obrysy dohody, podle níž se západoevropské společnosti budou podílet na rozšíření přepravní kapacity o dalších bezmála 60 miliard m3 plynu ročně.

Neúspěšné Nabucco a South Stream

Politické obavy EU vedly kdysi k projektu Nabucco, jenž měl pro Evropu dopravovat plyn z neruských nalezišť. V pozadí byla i myšlenka dodávek plynu z Íránu, jenž sice disponuje druhými největšími světovými geologickými zásobami plynu, ale jeho export byl blokován sankčním režimem. Po uvolnění sankcí vůči Íránu by Evropa významně snížila svou závislost na ruském plynu. Projekt ale skonal na nedostatek podnikatelského nadšení. Naopak: konec projektu South Stream – oznámený před nedávnem – byl důsledkem rozhodnutí politického.

Bulharská vláda dodržela podmínky tzv. „Anti-Gazprom act", podle nějž nesmí Gazprom či jeho společnosti vlastnit na území EU žádný plynovod, a odmítla dát souhlas s realizací projektu. Následující mapa znázorňuje oba konkurující si projekty.

Turecký náhradník

Jestliže byl projekt plynovodu Nabucco prakticky zapomenut, nedošlo k tomu v případě ruského South Streamu, jehož trasa byla modifikována a přesměrována do Turecka jako plynovod Turkish Stream. Na turecké území ostatně již z dřívějška směřuje další ruský plynovod Blue Stream. V případě dokončení projektu nového plynovodu se přesouvá tranzit plynu z teritoria Ukrajiny na Turecko; zbytek ruského plynu bude Evropě dodáván přes plynovod Nord Stream.

Ukrajinská síť

Nová konfigurace exportních systémů ruského plynu pro EU má zásadní vliv nejen na Ukrajinu, která přestává být tranzitní zemí, ale i na ostatní státy střední a východní Evropy – včetně Balkánu. A jejich závislost na ruském plynu zesílí, aniž by existovala reálná technická alternativa.

Je to zjevné při posouzení ukrajinského tranzitního systému plynovodů, přes nějž prochází v současné době více než polovina ruského exportu (zbytek představuje dodávky plynovody Nord Stream, plynovodem do Finska, plynovodem Blue Stream a zásobovacími plynovody pro Pobaltí). Znamená to tedy, že téměř 80 procent plynu pro Evropskou unii teče přes Ukrajinu.

Dostojí-li Gazprom svým prohlášením, že neobnoví tranzitní kontrakt s Ukrajinou, exspirující již za čtyři roky, bude Balkán a jih Evropy zásobován ruským plynem výlučně přes nový „turecký" plynovod. Disponuje-li Itálie alternativními plynovody z Alžíru a Řecko vlastními zásobami plynu, jsou nové členské země EU na tomto území zcela odkázány na novou trasu.

Severo-turecké plynové kleště

Soubor plynovodů Nord Stream a Turkish Stream vytváří čelisti kleští, mezi nimiž leží – snad s výjimkou Česka – ostatní nové členské státy EU a Ukrajina. Reakce na tento zjevný fakt jsou dvojí: politické a ekonomické. Mezi ty politicky motivované náleží především téměř ukončená výstavba terminálu pro příjem kapalného zemního plynu v polském Swinouscie. Obdobně řešila totální závislost na ruském plynu Litva, jež nedávno uvedla do provozu námořní terminál pro příjem kapalného zemního plynu.

Do oblasti „politicky motivovaných" řešení patří i výstavba severojižního propojení mezi polským terminálem, oblastí Slezska, Českem a Slovenskem i Rakouskem. Plynovod by měl (při využití stávajících tras) pokračovat až do chorvatského Krku, kde je již desítky let uvažováno s výstavbou terminálu na příjem kapalného plynu.

Přesto, že lze pro výstavbu nového propojení počítat s významnou finanční podporou Bruselu, zdá se být realizace projektů Stork a Moravia ohrožena. Jejich význam je téměř ryze bezpečnostní, tedy prakticky neziskový. Jde především o slovensko-maďarský projekt „Ost Ring", jehož smyslem je propojit mimo ukrajinské území plynovody z Turecka a Balkánu, přesměrované na tok plynu z jihu na sever, se soustavami Maďarska a Slovenska.

Odříznutá Ukrajina

Výsledkem by bylo definitivní odříznutí Ukrajiny od ruského plynu, což je primárně politická, nikoliv ekonomická vůle Kremlu. Při pozornější prohlídce mapy je zřejmé, že oblast východně od svislých šipek představuje teritorium s posilujícím ruským vlivem. Provoz přepravních systémů Net4Gas a Eustream bude revertován – množství plynu, vstupujícího do systému, bude limitováno kapacitou plynovodu Gasela, a to po odečtení spotřeby Česka.

Smlouva mezi slovenským Eustreamem a ukrajinským Ukrtransgazem na dodávky 15 miliard m3 plynu ročně přestanou být uskutečnitelné. Ona plynárenská „demarkační čára", shodná s bývalou hranicí mezi oběma bloky, má význam o to větší, že míra závislosti jednotlivých členských zemí EU na dovozu ruského plynu je velmi variabilní.

Jakkoli je globálně uváděna závislost okolo 30 procent evropské spotřeby plynu, lze mezi zeměmi původní EU15 nalézt pouze Rakousko a Německo, ve kterých tato míra závislosti platí (nadto je v případě Německa kompenzována rozsahem investičních úvěrů, poskytnutých tamními bankami na výstavbu Nord Streamu).

Čekání na ruské mocenské hrátky?

Jinak se tato závislost pohybuje od nuly do 18 procent. Střed, východ Evropy a oblast Balkánu jsou na dodávkách ruského plynu závislé zcela. Tato nerovnost je pociťována jako ohrožení především v této části EU, jež má navíc historickou zkušenost s ruskou hegemonií. Pokud je tedy současným cílem unijní plynárenské politiky vytvořit sjednocenou soustavu schopnou přenášet plyn v libovolném směru, měly by být určeny také „provozní podmínky". Pro případ, kdy Rusko začne masivněji využívat dodávku plynu k mocenským hrátkám.