Nástup obřích koncernů se stamiliardovými tržbami, desítky nových výrobců autodílů a elektroniky, ústup tradičních českých značek i ovládnutí maloobchodu zahraničními řetězci. Takové jsou hlavní změny, pokud porovnáme přehled největších společností v Česku v současnosti a před dvaceti lety.

Základním zdrojem informací může být přehled, který již od 90. let sestavuje Sdružení Czech Top 100. Po doplnění chybějících podniků lze získat představu, jak výrazně se prostředí velkého byznysu za poslední dvě desetiletí proměnilo.

Růst metodou sněhové koule

Rok 1996 si z dnešního pohledu vybavíme jako čas velké privatizace, takzvaného bankovního socialismu a posledního růstového roku před měnovou krizí a následným zhroucením snu o národním kapitalismu založeném na tuzemském vlastnictví klíčových podniků.

V uvedeném roce byl největším českým podnikem poměrně nový holding Unipetrol, sdružující aktivity v oblasti zpracování ropy a petrochemie. Na první místo mu stačily tržby v objemu 68 miliard korun. Za ním s odstupem následovaly Škoda Auto, ČEZ, SPT Telecom a Nová Huť.

Loňský žebříček ukazuje poněkud jiné pořadí. Jasného prvenství se ujala Škoda Auto s tržbami 315 miliard korun. Její úspěch je o to cennější, že je tažen přirozeným neboli organickým růstem – hlavně zvyšováním prodeje na zahraničních trzích.

Jiné rychle expandující podniky fungují spíše na principu sněhové koule. Na základ se postupně nabalují další a další firmy. Na tomto principu vyrostl ČEZ, který v polovině minulého desetiletí ovládl pět z osmi regionálních distributorů elektřiny a Severočeské doly. Další velké nákupy uskutečnil v zahraničí. Díky tomu dokázal během dvou desetiletí své tržby zvýšit na čtyřnásobek.

Ještě razantnější expanzi má za sebou chemický a potravinářský holding Agrofert vlastněný Andrejem Babišem. V roce 1996 byl nepříliš známou obchodní společností s tržbami lehce přes čtyři miliardy korun. Loni už byl Agrofert třetí největší firemní skupinou v Česku s tržbami 167 miliard korun a čistým ziskem 8,6 miliardy.

Siemens mezi stálicemi

Mezi nejrychleji expandující podniky v Česku patří jak Continental Barum, Bosch Diesel či Eurovia CS se zahraničními majiteli, tak i tuzemskými vlastníky ovládaný Metrostav, Geco a Škoda Transportation.

Vedle nich má český byznys své „stálice." Ty se již od 90. let umisťují mezi největšími českými společnostmi. Jejich tržby v čase rostou, ale v součtu za dvě desetiletí se jedná spíše o desítky procent než o několikanásobný růst.

Mezi typické zástupce „stálic" české ekonomiky lze zařadit třeba ArcelorMittal Ostrava (dříve pod názvem Nová Huť), Třinecké železárny a telekomunikačního operátora O2 (dříve Český Telecom či SPT Telecom). Dlouhou tradicí se mohou pochlubit i české závody mezinárodních technologických koncernů Siemens a ABB.

Nelze však říci, že všechny velké podniky v uplynulých dvou desetiletích pouze rostly. Některé vykazují skoro totožné výsledky jako před dvaceti lety. Minimální rozdíl ve výši tržeb lze pozorovat třeba u výrobce cigaret Philip Morris ČR, producenta léčiv Zentiva nebo u Sokolovské uhelné.

Úspěšné investiční po(d)bízení

Důkazem dynamické proměny českého byznysu jsou též početné přírůstky z řad nově zakládaných společností. Mnoho úspěšných firem vyrostlo doslova od nuly. „Jako vítězové mě napadají společnosti Linet, Seznam nebo Avast," jmenoval své favority řídicí partner poradenské firmy KPMG v Česku Jan Žůrek.

K tomu je třeba přičíst příliv zahraničního kapitálu, tažený státní podporou ve formě investičních pobídek. Zájem zahraničních investorů o umístění výroby či služeb v Česku byl silný hlavně v letech 1998 až 2007, kdy Evropě vládl investorský optimismus a státní investiční pobídky byly obzvášť vstřícné.

Na této vlně vyrostly v Česku dvě nové automobilky – společný podnik Toyoty a PSA v Kolíně a závod Hyundai v Nošovicích u Frýdku-Místku – a spolu s nimi spousta továren na výrobu autodílů od pneumatik po klimatizační jednotky. Investiční boom se dostavil také v oboru elektroniky a elektrotechniky.

Názory na prospěšnost některých projektů se různí. Faktem je, že na českém území se objevily desítky „montoven" s nízkou přidanou hodnotou a nízkou úrovní vyplácených mezd. Typickým příkladem může být montáž televizí a počítačů z dovezených dílů, produkce kabelových svazků či jednoduché úpravy plastových dílů aut.

Jan Žůrek však nevidí situaci tak černě. „Montoven je podle mého názoru méně, než se podle frekvence výskytu tohoto slova může zdát. Nejde o hi-tech produkci, ale existence těchto podniků byla a je přínosem pro udržení zaměstnanosti," uvedl Žůrek.

Bankrot - nositel naděje

Žůrek dodává, přínos montoven je v tom, že daly zaměstnání řadě lidí, kteří přišli o práci v zastaralých průmyslových podnicích. Faktem je, že Česká republika zvládla přechod od zastaralého a neefektivního „socialistického" hospodaření k moderní ekonomice západního střihu celkem úspěšně.

K bankrotům velkých podniků sice občas dochází, ale obvykle mívají šťastný konec. Kolabující firmu často koupí nový vlastník a přivede ji znovu ke smysluplnému podnikání. Jako příklad stačí jmenovat společnosti Tatra, Kordárna nebo sklárny dříve náležící pod zkrachovalý Bohemia Crystalex Trading.