Lidé od 30 do 55 let? Jsou méně spokojení a hůř vycházejí s příjmem

Sendvičová generace, ilustrační foto

Sendvičová generace, ilustrační foto

Foto: Shutterstock

Lidé ve středním věku mají často pocit, že nezvládají, co musí - chtějí se postarat o své děti, současně chtějí pečovat o své rodiče, a bojí se vlastního stáří. Fakt, že pociťují tlak ze dvou stran, vedl k jejich souhrnnému označení jako lidí z takzvané sendvičové generace.

Podle něj pomáhá i to, nesnažit se vyřešit každý problém (protože řada problémů spojených se stářím řešení nemá), ale snažit se žít život.

Fotografie, která se stane symbolem letošních voleb.

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

Lidé pečujících aktivně o své blízké je podle slov Pavla Šterna z platformy Byznys pro společnost zhruba 300 tisíc, část jich věnovala péči o své blízké profesionálům a pak je třetí část, které trpí syndromem zanebávaného dítěte, protože se jejich rodiče starají o své rodiče. Údaje pocházejí z výzkumu realizovaného agenturou Perfect Crowd (Byznys pro společnost je platforma sdružující firmy, hlásící se k problematice společenské odpovědnosti, pozn. red.).

Podle Šterna vystihuje současnou péči o seniory a stárnutí populace výrok brněnské socioložky Lucie Nedovičové: "My pouštíme dnešní generaci seniorům dechovku, ale oni vyrůstali na Roling Stones."

Problematika sendvičové generace a s ní spojený pocit povinnosti postarat se jak o mladší, tak o starší generaci, tedy jak o děti, tak o vlastní rodiče, podle něj doléhá zejména na ženy ve věku zhruba od 35 do 50 let. Podle zmiňovaného výzkumu se zhruba 70 procent rodin obává o důstojné stáří svých příbuzných a 80 procent není na podzim života svých blízkých připraveno. Jako základní nutnost se ukazuje potřeba informací, co případně dělat a kam se obrátit pro pomoc (přes polovinu dotázaných potvrdilo, že si musí informace o nárocích a možnostech sociálních a jiných služeb složitě zjišťovat). 

Věra Šťovíčková

Týden vysílala svobodné zprávy. Pak se z reportérky stala dělnice

Martina Pojarová, výkonná ředitelka Pečovatelského centra Prahy 7, se v debatě podělila i o osobní zkušenost. "Mám děti i maminku, která se blíží osmdesátce, je to velmi aktivní dáma, přestěhovala jsem ji k sobě, ale určitě by odmítla, že se o ni starám. Z pohledu těch, kteří chtějí řešit problém, ať už akutní či hypotetický, svých rodičů, se všichni modlíme, aby naši příbuzní zestárli ve zdraví nebo se uzdravili. Vím přitom, že se modlíme k zázrakům, protože velmi pravděpodobně budeme stárnout s chronickou nemocí, s níž je konec stáří velmi často spojen. To je problematika, která si zaslouží diskusi v rámci rodiny, ale ani já jako profesionál ji neumím se svou maminkou vést," zmínila se Martina Pojarová.

Sociální systém je podle ní možná jen jeden z řady, do nichž vstupujeme, jsme-li vystaveni nějakému problému. "Topící se člověk většinou nevolá na pomoc a nepácá kolem sebe ve vodě, jak to známe z filmů. Obvykle tiše klesá ke dnu. Proto je potřeba se aktivně ptát a komunikovat," říká Pojarová.

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/4
DALŠÍ ČÁST ▶

Akční letáky