Prodlužující se délka života, rostoucí výdaje domácností nebo neochota o potížích otevřeně komunikovat - to jsou nejen velká společenská témata, ale i problémy, se kterými se potýká takzvaná sendvičová generace. Jde o ženy a muže ve věku od 30 do 55 let, kteří se vedle práce věnují svým dětem a současně pečují o rodiče. Problematice života těchto lidí se v říjnu věnovala v Praze panelová diskuse.

Nejsou spokojení

„Pro zástupce sendvičové generace je typický nedostatek času, náročná finanční situace a neschopnost o tématu hovořit,“ tvrdí Kateřina Krásová, ředitelka útvaru komunikace a společenské odpovědnosti ČSOB. Do této generace podle ní spadá 2,5 milionu klientů této firmy.

Jako sendvičová generace jsou jsou tito lidé označováni podle Krásové mimo jiné proto, že skutečně jedí sendviče, neboť na nic jiného jim nezbývá čas a peníze.

Podle průzkumu Poštovní spořitelny je tato skupina výrazně méně spokojená, než zbytek populace. Nespokojenost se svým životem dává najevo 24 procent příslušníků této generace, zatímco u mladých ve věku od 18 do 24 let je to jen 11 procent a u seniorů 18 procent.

Důvodem může být mimo jiné to, že tato generace má větší problémy vyjít se svým měsíčním příjmem - 54 procent lidí ve věku od 35 do 44 let a 55 procent lidí ve věku od 45 do 54 let s ním vychází obtížně.

"Lidé kolem padesátky nejobtížněji vycházejí se svými příjmy, vysvětlením může být životní situace, kdy rozpočty domácností těchto lidí zatěžují současně výdaje spojené s dětmi i s péčí o rodiče," prohlašuje ředitelka ČSOB Penzijní společnosti Marie Zemanová.

Padesátníci proto patří také nejčastěji mezi ty, kteří si sami na sebe vůbec nespoří, protože mají pocit, že už se jim na to nedostává finančních prostředků. (Citovaný výzkum si nechala zpracovat Poštovní spořitelna na vzorku 1426 respondentů ve věku nad osmnáct let ze všech krajů Česka.)

Stáří si příslušníci sendvičové generace velmi často spojují s bezmocí, se strachem, zda se zvládne postarat o své rodiče a také s obavou, zda sami ve stáří nebudou svým dětem na obtíž.

Nejde o pomoc, ale o komunikaci

"Důležité je nesnažit se jen řešit problém, ale žít svůj život. Když jsem přemýšlel, jak přiblížit lidem fenomén sendvičové generace, vzpomněl jsem si i na skautské stránky, kde jsou mimo jiné zveřejněna Pravidla záchrany tonoucího. První pravidlo při první pomoci, když vidíte, že se někdo topí, zní: volejte o pomoc a dejte lidem kolem vědět o tom, že se něco děje. Pokud se rozhodnete zachraňovat, dbejte o to, abyste neohrozili sami sebe. A to platí i v životě," uvedl Matěj Lejsal, ředitel Domova Sue Ryder.

Ve své metafoře pak pokračoval, když zmínil další z pravidel, že snažit se zachránit tonoucího osobně bez dalších pomocníků je velmi nebezpečné a o to nebezpečnější, má-li být zachráncem dítě a tonoucím dospělý. "To platí i v postupujícím věku. Má-li se stát dítě zachráncem, nese to s sebou spoustu úskalí. Jan Kačer řekl: Na stáří není tak těžké vyrovnat se s ním. Nejtěžší je vyrovnat se s nároky svého okolí na to, jak vy byste měli prožívat své stáří."

Podle něj se proto Domov Sue Ryder snaží zaměřit i na poradenství ve smyslu, co znamená péče o seniory a jaké důsledky to má pro ně i pro lidi z jejich blízkého okolí. "Velmi důležité je říct nahlas, že se něco děje, dát to vědět i lidem okolo a neřešit nic sami. A chcete-li pomáhat, je důležité mít energii pomáhat a starat se o to, abyste tu energii měli. Polárník Jaroslav Poláček v této souvislosti říká, že existovala řada zachránců, kteří při snaze o záchranu druhých přecenili své síly - zachraňovaní nakonec i bez jejich pomoci přežili, ale oni sami na záchranné výpravě ztroskotali a zahynuli."

Podle něj pomáhá i to, nesnažit se vyřešit každý problém (protože řada problémů spojených se stářím řešení nemá), ale snažit se žít život.

Lidé pečujících aktivně o své blízké je podle slov Pavla Šterna z platformy Byznys pro společnost zhruba 300 tisíc, část jich věnovala péči o své blízké profesionálům a pak je třetí část, které trpí syndromem zanebávaného dítěte, protože se jejich rodiče starají o své rodiče. Údaje pocházejí z výzkumu realizovaného agenturou Perfect Crowd (Byznys pro společnost je platforma sdružující firmy, hlásící se k problematice společenské odpovědnosti, pozn. red.).

Podle Šterna vystihuje současnou péči o seniory a stárnutí populace výrok brněnské socioložky Lucie Nedovičové: "My pouštíme dnešní generaci seniorům dechovku, ale oni vyrůstali na Roling Stones."

Problematika sendvičové generace a s ní spojený pocit povinnosti postarat se jak o mladší, tak o starší generaci, tedy jak o děti, tak o vlastní rodiče, podle něj doléhá zejména na ženy ve věku zhruba od 35 do 50 let. Podle zmiňovaného výzkumu se zhruba 70 procent rodin obává o důstojné stáří svých příbuzných a 80 procent není na podzim života svých blízkých připraveno. Jako základní nutnost se ukazuje potřeba informací, co případně dělat a kam se obrátit pro pomoc (přes polovinu dotázaných potvrdilo, že si musí informace o nárocích a možnostech sociálních a jiných služeb složitě zjišťovat).

Martina Pojarová, výkonná ředitelka Pečovatelského centra Prahy 7, se v debatě podělila i o osobní zkušenost. "Mám děti i maminku, která se blíží osmdesátce, je to velmi aktivní dáma, přestěhovala jsem ji k sobě, ale určitě by odmítla, že se o ni starám. Z pohledu těch, kteří chtějí řešit problém, ať už akutní či hypotetický, svých rodičů, se všichni modlíme, aby naši příbuzní zestárli ve zdraví nebo se uzdravili. Vím přitom, že se modlíme k zázrakům, protože velmi pravděpodobně budeme stárnout s chronickou nemocí, s níž je konec stáří velmi často spojen. To je problematika, která si zaslouží diskusi v rámci rodiny, ale ani já jako profesionál ji neumím se svou maminkou vést," zmínila se Martina Pojarová.

Sociální systém je podle ní možná jen jeden z řady, do nichž vstupujeme, jsme-li vystaveni nějakému problému. "Topící se člověk většinou nevolá na pomoc a nepácá kolem sebe ve vodě, jak to známe z filmů. Obvykle tiše klesá ke dnu. Proto je potřeba se aktivně ptát a komunikovat," říká Pojarová.

Nepodceňujte seniory

Panelová diskuse se ale dotkla i některých klišé, například toho, že reklama seniory stále vidí jako bezmocné či se špatným zdravotním stavem, jimž se hodí nabízet maximálně léky. Tento pohled ostře odmítla ředitelka Nadace Charty 77 - Konto Bariéry Božena Jirků.

"My děláme pro seniory, kteří nepláčou a nejsou bezmocní. A je potřeba je brát na vědomí. Dokud je člověk zdravý, tak není starý. Kdybyste například Jiřině Šiklové řekli, že se o ni má starat sendvičová generace, tak nejspíš vyskočí z okna. Ona se pořád stará o celou svou rodinu," poznamenala Božena Jirků (dvaaosmdesátiletá česká socioložka a publicistka Jiřina Šiklová je členkou správních rad několika nadací včetně Nadace Charty 77 – Konto Bariéry, členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů a stále aktivně vystupující).

"Až řeknu svým dětem, věk osmatřicet a čtyřicet pět let, že jsou sendvičová generace, tak se vykulí s obavou, jestli to znamená, že už s jejich dětmi nepojedu na koncert jihokorejského rappera Psy v Berlíně," uvedla s úsměvem Jirků.

"Senioři nejsou chudí. Nepopírám, že sociální situace některých z nich může být špatná. Ale my přicházíme především s myšlenkou: berte je na vědomí. Není to jednolitá masa. Pět let udílíme cenu Senior roku, v neděli jsme měli v Pražské křižovatce setkání (centrum Pražská křižovatka sídlí v odsvěceném staroměstském kostele svaté Anny v Praze 1, pozn. red.) a sešlo se tam pět set energických báječných lidí. Jsou to lidé, kteří mají mraky svých přání a tužeb, ale kteří si je také plní," zdůraznila Božena Jirků.

"Aktivní senioři představují obrovskou část populace a jde o generaci, která je mobilní, relativně zdravá, inteligentní a zkušená. Ale bohužel kvůli tomu, že ji většinová společnost ignoruje, je často naprosto nevyužitá a nezapojená do systému," uvedla v diskusi ředitelka českého zastoupení Google Taťána Le Moigne.

Dřív byl podle ní senior běžnou součástí komunity ve městě i na vesnici, což byla výrazně jednodušší situace. "Moje babička zemřela před čtyřmi lety ve věku 97 let. Byla to zahradnice hovořící plynule čtyřmi světovými jazyky, celý život na tom byla fyzicky velmi dobře a vždy vypadala nádherně. Posledních 15 let svého života žila sama, ale byla naprosto mobilní a intelektuálně nesmírně na výši. Zanechala mi po sobě několik hlášek, jedna z nich zněla: ‚V dnešním světě je moc sexu, peněz a knoflíků.‘ Jako knoflíky označovala dálkové ovladače, mobilní telefony a obecně moderní technologie. Přestože byla velmi moderní, tyto technologie už nemilovala."

Podle Taťány Le Moigne platí, že senioři jsou rádi samostatní, ale jsou také rádi, pokud jim k té samostatnosti další generace pomohou. Důležité také je, aby senioři měli možnost realizovat se ve svých koníčcích, které jim pomáhají vytvářet si komunitu a nebýt sami.

"Kdybychom dokázali v Česku propojit excelentní zdravotnictví, které máme, s novými službami, jež nám zatím chybějí, aktivovat seniory, zapojit je do vzdělávání, pomoci jim s finanční nezávislostí, můžeme relativně rychle udělat spoustu důležité práce. Důležité je zjednodušit složitost všech procesů, aby lidé věděli, kam se s jakým problémem mohou obrátit. Pokud něco řeším, využiji samozřejmě nejdřív síť osobních kontaktů, ale každý třeba tu možnost nemá," uzavřela šéfka Googlu.

ČSOB a Domov Sue Ryder proto vytvořily ve vzájemné spolupráci internetový portál Neztratit se ve stáří, jehož hlavním cílem by mělo být právě to, poskytnout platformu s informacemi a radami, které pomohou jak zástupcům sendvičové generace, tak i seniorům.

Sendvičová generace

Pojem sendvičová generace poprvé použila roku 1981 americká sociální pracovnice Dorothy Miller. Tento fenomén se týká především dnešních pětačtyřicátníků a pětačtyřicátnic. Problém, který musí řešit, spočívá v tom, že mají často ještě malé děti, ale jejich vlastní rodiče jim s jejich hlídáním příliš nepomohou, naopak se sami dostávají se do životního období, kdy potřebují podpořit. Podle jedné americké studie svým rodičům ve značné míře pomáhá takřka 45 procent žen ve středním věku. K této situaci přispívá hned několik současných demografických trendů – jednak to, že ženy odsouvají mateřství na pozdější věk, a jednak skutečnost, že se očekávaná doba života za posledních několik desetiletí prodloužila o celých patnáct let. Je tak stále pravděpodobnější, že se člověk ve středním věku ocitne v situaci, kdy se stará o své děti a zároveň i o své stárnoucí rodiče. Tito lidé se tak dostávají doprostřed ‚sendviče‘ dalších dvou generací a musejí čelit tlaku hned ze dvou stran.