Nezbytnost vybudování soustavy propojených přehrad na řekách Bílá a Černá Desná se ukázala už v 19. století, kdy začaly trápit podhůří Jizerských hor časté záplavy. K opakovaným povodním zde došlo v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890, 1897 a 1899, přičemž ta z července 1897 byla nejhorší.

Silně pršet začalo 17. července 1897 a o necelé dva týdny později už byla zkáza dokonána. Povodeň zatopila část Liberce a v povodí Jizery a Nisy došlo k obrovským škodám, které v Čechách přesáhly 9,5 milionu rakouských korun a v sousedním Sasku 10 milionů marek (1,2 milionu rakouských korun). Jen na české straně Nisy tehdy zahynulo podle historických pramenů 120 osob.

Cesta k přehradě

Dva roky po této katastrofě, v září 1899, se zástupci řady místních obcí, tří zemských okresů i průmyslových podniků v oblasti usnesli na založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant. Družstvo zadalo vyprojektování údolních přehrad na Bílé a Černé Desné profesorovi Ottovi Intzemu z Cách, který v roce 1901 odevzdal generální projekty šesti přehrad. Pět z nich bylo později pozastaveno, nicméně o potřebě hrází v povodí Černé a Bílé Desné se jednalo i nadále. Pod vlivem Intzeho přednášek vzniklo v roce 1902 Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné, jehož předsedou byl zvolen průmyslník Wilhelm Riedel. Toto družstvo také zpracovalo projekt přehrady, ale Intze, který v roce 1904 náhle zemřel, nakonec doporučil, aby vznikly přehrady tři, na řekách Černá Desná, Bílé Desná a Kamenice.

Zdroj: Youtube

V roce 1908 schválilo projekty na stavbu všech tří přehrad pražské místodržitelství a v roce 1911 získalo vodní družstvo dotaci od ministerstva veřejných prací. Dne 17. října 1912 začala pražská stavební firma Schön a synové budovat přehradu na Bílé Desné nad městy Desnou a Tanvaldem. Stavbu řídil Emil Gebauer, dozorem nad ní byli pověřeni August Klammt a Karel Podhajský (posledního jmenovaného to bude později stát život).

Jenže hned v srpnu následujícího roku poškodily rozestavěné dílo intenzivní deště a v roce 1914 vypukla první světová válka. Válečná inflace donutila vodní družstvo začít na stavbě šetřit, což se nejspíš neblaze promítlo do kvality výsledné hráze. Stavba však byla přesto v září 2015 dokončena a v listopadu téhož roku i zkolaudována.

Hráz měla výšku asi 14 metrů, v koruně byla dlouhá asi 200 metrů, nasypána byla z místního materiálu, žulového eluvia (takzvaného žulového písku) hutněného po 40 centimetrech - hutnění je metoda mechanického zvyšování hustoty materiálu. Těsnění hráze na návodní straně bylo z žulového obkladového kamene a pod návodní patu byla zapuštěna dva metry hluboká dřevěná těsnicí stěna.

Kritický den

V osudné pondělí 18. září 1916 byla přehrada víc než z poloviny napuštěna (z maximálního objemu nádrže 400 tisíc metrů krychlových bylo napuštěno 290 tisíc). Hrázný, který se kolem třetí odpoledne nacházel na hrázi u šoupátkové věže (šlo o manipulační věž výpusti, odkud se ovládalo první "šoupě" výpustního potrubí), nepozoroval nic mimořádného. Ale už o půl hodiny později ho procházející dřevaři upozornili, že z hráze tryská vodní pramínek.

Hrázný vyděšeně zavolal do kanceláře vodního družstva, kde vzal telefon správce stavby Emil Gebauer. Ten mu okamžitě nařídil otevřít oba havarijní uzávěry a přehradu vypustit. Muž se pokusil rozkaz splnit a vyrazil spolu s několika dělníky do šoupátkové komory, kde se uzávěry nacházely. Jenže proud tryskající z přehrady rychle sílil. Pět minut před čtvrtou už byl tak silný, že hrázný i dělníci začali utíkat. Uzávěry se jim do té chvíle podařilo otevřít jen o něco víc než z poloviny.

Ve čtyři hodiny dostal poštovní úřad v Desné zprávu, že "nějaký čas poteče korytem více vody". Zpráva ale zásadně podcenila situaci. Ve čtvrt na pět se dlažba na návodní straně hráze propadla. V tutéž dobu do obce pod přehradou dorazila zpráva: "Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!" Před tři čtvrtě na pět se dlažba propadla až ke dnu a zbyla jen vrchní část koruny hráze, která tak vytvořila "most". I ten se během několika okamžiků zřítil do zpěněného divokého proudu. Voda se z přehrady řítila 18 metrů širokou průrvou. Po půl hodiny tak proudilo do údolí 150 metrů krychlových vody za vteřinu. Vodní příval provázela oblaka prachu, temné dunění a praskot stromů, které přívalová vlna brala i s kořeny. Všechna voda se vyvalila z přehrady během pouhé půl hodiny.

Jako první padla běsnícímu živlu za oběť panská pila. Zde si voda vyžádala první lidský život, protože na pile se v dobu katastrof nacházela (jako jediný člověk) dvanáctiletá dcera majitele. Vlna navíc smetla složené dřevo o objemu pět tisíc plnometrů. Korytem říčky se tak hnaly nejen balvany a kmeny stromů, ale i klády z pily, působící jako strašlivé beranidlo. Byla to právě tato kulatina, která zmnohonásobila sílu, s jakou příval udeřil na Desnou.

Dokonale zaskočení lidé začali utíkat do okolních strání, ale zdaleka ne všichni to stihli. Rychle se ženoucí příval smetl v údolí pod přehradou okamžitě domy i továrny a hnal se dál. Ještě v Tanvaldu byl schopen strhnout kůlny, zaplavit sklepy a ničit tovární vybavení. Povodeň se projevila i v šedesát kilometrů vzdálené Mladé Boleslavi, kde zvedla hladinu řeky Jizery o dvacet centimetrů.

Následky katastrofy byly děsivé. Příval si vzal 62 až 65 lidských životů, zničil 33 domů, 69 domů poškodil a víc než 300 lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Úplně zničeno bylo také 11 brusíren skla, v důsledku čehož přišlo o práci přes tisíc lidí.

"Nebyli jsme schopni, hrůzou ochromeni, nikomu pomoci. Nebyli jsme schopni pohybu. Vystoupivší voda z vysokých břehů se přelila přes cesty a silnici a vnikala do sklepů, kde ničila zásoby potravin, do bytů, kde převracela těžké klavíry i trezory," vzpomínal očitý svědek katastrofy na Bílé Desné Eduard Gnendiger v publikaci zvané Protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. září, válečného roku 1916.

Nejméně jeden život si katastrofa vyžádala ještě dodatečně: Když se o ní dozvěděl inženýr a c. k. dvorní rada Karel Podhajský, který na stavbě přehrady vykonával vrchní státní dozor, spáchal sebevraždu zastřelením.

Soudy trvaly patnáct let

Právní posouzení případů a určení odpovědnosti trvalo neobvykle dlouho. Státní zastupitelství obžalovalo už v roce 1917 Wilhelma Riedela coby zástupce investora, Emila Gebauera jako stavbyvedoucího a Augusta Klammta coby zodpovědného za dozor (druhý dozorce Podhajský byl v té době už po smrti). Krajský soud v Liberci ale všechny tři obžalované zprostil v březnu 1923 viny. Státní zastupitelství se odvolalo nový rozsudek shledal v lednu 1925 Klammta a Gebauera vinnými. Oba se odvolali, ale jejich odvolání bylo zamítnuto. Odporu proti rozsudku vedl i Riedel, ten se však jeho zvrácení již nedožil, protože v listopadu 1929 zemřel.

V květnu 1931 nařídil Nejvyšší soud v Brně zrušení rozsudků a obnovu řízení. A konečně 29. září 1932, šestnáct let po katastrofě a patnáct let po zahájení soudního sporu, zrušil okresní soud v Tanvaldě žalobu proti Klammtovi i Gebauerovi a zamítnutím odvolání veřejného žalobce celý spor definitivně ukončil.

Proč se to stalo?

Jako příčina zhroucení hráze byla nejčastěji zmiňována nevhodnost materiálu použitého pro její sypání, popřípadě jeho nedostatečné hutnění. Někteří soudní znalci také tvrdili, že voda vnikala do tělesa hráze nedostatečně účinným těsnicím pláštěm z nevhodného materiálu u návodního líce. Jiní experti zase konstatovali, že v oblasti hráze byly nalezeny dutiny a kanály vymleté spodními vodami, což podle jejich názoru stačilo k jejímu prolomení. Další posudek z roku 1920 konstatoval, že propustnost materiálu hráze byla příliš velká.

Komplexní kritickou analýzu příčin havárie vypracoval už v roce 1917 Antonín Smrčka, který vyjmenoval řadu nedostatků v projektu i v provedení prací (nedostatečnou šířku hráze, nevhodný málo těsnící materiál, špatné umístění výpustné věže, chybné založení výpustné štoly na pilotový rošt, kvůli němuž si hráz a výpustná štola rozdílně sedaly, takže v tělese hráze vznikly příčné trhliny, nedostatečné zhutňování ukládané zeminy a další), přičemž žádný z nich neoznačil za hlavní příčinu, ale uvedl, že ke katastrofě vedl jejich souhrn.

Smrčkova teorie byla dlouho uznávána za platnou. Až v roce 1996 ji zpochybnil výzkum, který u příležitosti 80. výročí protržení hráze provedla společnost Stavební geologie – Geotechnika, zabývající se geotechnickou problematikou vodních děl v Jizerských horách. Podle tohoto výzkumu nebylo prvotní příčinou protržení přehrady nedbalé zpracování (nedostatečné zhutnění) nevhodného, příliš propustného materiálu tělesa hráze, ale vnitřní eroze pod hrází v jejím podloží či na kontaktu podloží, a eroze vlastní hráze a výpustní štoly.

"Zásadním problémem bylo prosakování vody v propustném štěrkovém podloží hráze, která navíc byla velmi úzká a voda tak měla velmi krátkou průsakovou dráhu, aby se dostala z návodní strany hráze na její vzdušní líc. Do střední části štoly tak již při nízkých hladinách napouštění začala trhlinami v betonu jejích stěn vnikat voda. Tím se ještě víc zkrátila její průsaková dráha (přibližně na polovinu). Rychlost a erozní síla vody, pronikající zespoda do tělesa hráze, byla nepřijatelně velká," uvedl Alexandr Rozsypal z firmy Stavební geologie – Geotechnika. Příčinou havárie tak podle firmy bylo to, že před samotným zahájením staveb neproběhl dostatečný geotechnický průzkum. To vedlo k základním chybám v projektu, který neuvážil mocnost stlačované vrstvy pod základem hráze ani její nevhodnou propustnost.

V současnosti tvoří ruiny někdejší přehrady s dochovanou šoupátkovou věží vyhledávanou turistickou atrakci. U příležitosti stého výročí navštívily místo katastrofy tisíce lidí, kteří mimo jiné shlédli počítačovou vizualizaci průběhu celého incidentu, připravenou Povodím Labe.