Pivo vám může stoupnout do hlavy, ale jen zřídka se dostane do srdce. V českém vnitrozemí se ale nachází pivovar, který se běžnému průměru vymyká, píše britský Guardian o Pivovaru Chříč, nacházejícím se na severním Plzeňsku něco přes padesát kilometrů západně od Prahy. Časopis oceňuje zejména dvě věci: Tou první je, že zaměstnance podniku tvoří z velké části lidé s duševním nebo tělesným postižením. A tou druhou pak skutečnost, že pivovar používá svůj zisk k financování základní školy prvního stupně.

Pivovar se nachází v obci Chříč, která bývala centrem stejnojmenného panství. Zmiňován je od roku 1547, kdy byl vlastněn rodem Lažanských z Bukové. V roce 1701 se dostal do majetku Ústavu šlechtičen svatých Andělů v Praze na Dobytčím trhu a od roku 1902 zde působila pivovarská rodina Konopásků. V roce 1943 ho uzavřely okupační orgány z důvodu přerušení dodávek obilí, které namísto do pivovaru proudily na frontu, a brzy po komunistickém převratu v roce 1948 zabralo prostory pivovaru místní JZD (jednotné zemědělské družstvo). Poslední sládek z rodiny Konopásků odešel do Karlových Varů, kde začal vařit pivní značku Karel IV., a objekt pivovaru byl během socialismu používán jen jako sklad a sýpka.

Vhodný byznysplán

V roce 2009 přišlo do pivovaru občanské sdružení Propolis v čele se současným správcem pivovaru Petrem Jakubíčkem, jež se rozhodlo přeměnit zchátralý pivovar na kulturní, společenské a vzdělávací centrum s chráněnou dílnou. Vykoupilo ho proto od jeho tehdejších vlastníků - rodiny, které se pivovarské budovy vrátily v restitucích - a začalo postupně znovu pořizovat pivovarské zařízení (po zabrání pivovaru družstvem kompletně vykuchané, rozprodané a rozvezené do šrotu) a obnovovat výrobu piva. Definitivně byl pivovar otevřen v roce 2016.

A protože Jakubíček i jeho manželka Jana hledali vhodný byznysplán, který by poskytl práci a životní smysl zdravotně postiženým lidem z ústavu v nedaleké obci Zavidov, zaměstnali v pivovaru právě je. Postupně k nim pak přibylo i několik lehce tělesně postižených z Chříče a okolí.

"V Česku je velký problém s tím, že tu máme sociální ústavy, které jsou plné lidí, co přitom jsou fyzicky schopní pracovat," řekl Guardianu devětatřicetiletý Jakubíček, který má z dob chráněné dílny s navrhováním programů pro zdravotně postižené řadu zkušeností.

Chráněná dílna vlastně celé obnově pivovarnictví předcházela. Propolis původně nemělo výrobu piva v plánu a počítalo s tím, že dílna bude produkovat dřevěné nebo keramické výrobky podobně jako jiné projekty podobného typu. Jakubíček ale nechtěl, aby si lidé kupovali výrobky dílny jen ze soucitu. A koupě objektu pivovaru nakonec dala celému snažení jiný směr.

"Měli jsme obchodního manažera, který se obával toho, jak projekt dostaneme z čevených čísel. A věděli jsme také o několika případech, kdy to někdo zkusil se sociálním podnikatelským plánem a vyplatilo se mu to. Se dřevem a keramikou získáte zákazníka projednou, ale věděli jsme, že pivem ho můžeme zaujmout a získat napořád," popisoval to Guardianu Jakubíček. Na rozjezd pivovaru získalo sdružení Propolis také grant ve výši 315 tisíc korun od Nadace VIA, jež ocenila osm projektů spojujících byznys a dobročinnost.

Deník pak přiblížil osud jednoho ze zaměstnanců pivovaru, dvaašedesátiletého Václava Starka, který rozváží basy piva z chladírny. Na plný úvazek může znovu pracovat poprvé od svých dvaceti let, kdy mu rozvíjející se kariéru strojírenského operátora překazila silniční nehoda, po níž skončil s trvalým vážným poraněním mozku.

"Myšlenka pivovaru se mi moc líbí. Rád bych tu pracoval už dřív, ale nemohl jsem, protože jsem se musel starat o své rodiče," řekl Guardianu Stark, který je dnes jedním ze zhruba dvaceti postižených zaměstnanců. Ti mají na starost řadu činností, včetně lahvování, nalepování etiket, čištění a rozvozu, a to na základě toho, na jakou práci se kdo z nich hodí. Na celý výrobní provoz dohlíží zkušený pivovarník se čtyřicetiletou zkušeností. Všichni hendikepovaní zaměstnanci dostávají minimální mzdu ve výši 12 200 korun, přičemž ti s vyšší kvalifikací si vydělají víc.

Podle Jakubíčka je však cennějším benefitem sebeúcta, kterou netradiční pivovarští dělníci dík práci získávají. "Práce tady jim dává pocit hrdosti, to je to nejdůležitější. Dostane je z ústavu, kde jsou někteří chovanci těžce postiženi. Hodnotu peněz někteří z nich možná neznají, ale číst a psát většina z nich umí."

Výsledkem je podle Guardianu prosperující pivovar, který produkuje půl tuctu ležáků, stout a světlé svrchně kvašené pivo z kategorie India Pale Ale, nazvané Mahátma na počest Gándhího. Prodává se v restauracích v Praze a v Plzni. Na vývoz do větších měst se pivovar soustředil od začátku.

Podle Jakubíčka zatím poptávka po pivu z chříčského pivovaru vzrůstá, a to i na vysoce konkurenčním českém trhu. V letošním roce pivovar vyrobil asi 120 tisíc litrů a plánuje zvýšení produkce, spojené možná i s náborem nových pracovníků.

Zisky pomohly financovat v sousedství pivovaru vznik základní "Montessori školy" 1. stupně, která vyplnila mezeru po předchozí státní škole, zrušené před deseti lety. Osmnáct žáků ve věku od šesti do deseti let se učí pod dohledem Jakubičkovy manželky Jany (kvalifikované učitelky) v jedné učebně podle netradičních učebních metod, které začátkem 20. století vyvinula a prosazovala lékařka a pedagožka italského původu Marie Montessori (1870–1952).

Pedagogika typu Montessori je zaměřena na podporu dítěte při rozvíjení jeho poznatků a dovedností a škola má podporovat jeho tvořivého ducha. V Česku jsou principy Montessori pedagogiky uplatňovány podle Wikipedie na víc než třiceti základních a sedmdesáti mateřských školách po celé republice, nejvíc jsou ale zastoupeny v Praze a dalších velkých městech. V menších obcích typu Chříče jsou dosud neobvyklé.