Ani těsné vítězství „Remain" by problém postoje Britů k Unii a rostoucích protievropských stran v jiných zemích neřešilo. Docela výrazná porážka těch, co chtěli Spojené království v Unii udržet, proto hlavě zhmotnila problém, který je všude kolem nás ve vzduchu.

Přesně před týdnem jsem se nad tím zamyslel v článku, který bez jakýchkoliv úprav naleznete zde. Co nad to dodat?

Z procedurálního hlediska by nyní měl eurooptimistický parlament ve Westminsteru (zhruba 70 % jeho členů podporovalo „Remain") přetavit výsledek referenda do zákona či zmocnění, který umožní premiérovi ohlásit jeho unijním kolegům, že Británie z Unie vystupuje. Do dvou let by měla být uzavřena smlouva o vystoupení z Unie (kterou schválí Rada a Parlament).

Z procedurálního hlediska by nyní měl eurooptimistický parlament ve Westminsteru přetavit výsledek referenda do zákona či zmocnění.

Zároveň zřejmě bude probíhat intenzivní jednání Britů s významnými obchodními partnery (EU a USA zejména) o budoucí formě obchodních vztahů.

Agenda je tak jasná. Je na Britech, aby určili, kdy proces spustí a do jaké míry ho urychlí. Musejí počítat s tím, že obchodní jednání nebudou příjemná – nabízejí toho totiž méně, než chtějí třeba po unijních partnerech, neb jejich trh je malý. A mnoho premiérů také nebude chtít jednáním s Brity motivovat své oponenty k vyhlašování „svých" referend.

Míč na straně EU

Složitější agendu má před sebou Unie. Jednání s Brity je jen její malá část a priorita rychlého postupu je logická – samotná „aktivní" přítomnost premiéra Spojeného království na skoro všech jednáních Rady a plný mandát členů Parlamentu „odcházejícího člena" povede k řadě komických situací i kontroverzí (a mimochodem Británie má předsedat Unii koncem roku 2017, což si asi nikdo dnes nedovede představit).

Hlavní „agenda" by měla být v rozptýlení obav, že Brexit znamená nějaký začátek konce. Tedy jasné a věrohodné se přihlášení zemí ke společné budoucnosti Evropy v rámci Unie a zásadní zvýšení snahy o to, aby více občanů pochopilo, že to je i jejich velký zájem.

Potřeba změny vs. reálná změna

Neznamená to, že se Unie nemá změnit. O potřebě změn dnes mluví s nadsázkou 11 z deseti otázaných evropských politiků. Razance jejich výroků docela kontrastuje s mlžením ohledně změn.

Zaznívá jasně, že Unie má být „velká" ve velkých věcech, a „malá" v „pitomostech". Jen se asi trochu liší pojetí toho, co je tou pitomostí a co velkou věcí. A jak se k dohodě o „velkých věcech" dostat.

Unie má být „velká" ve velkých věcech, a „malá" v „pitomostech". Jen se asi trochu liší pojetí toho, co je tou pitomostí a co velkou věcí.

Nicméně, vzkaz ze Spojeného království (nikoliv z Londýna ani ne ze Skotska či Severního Irska, kde všude silně dominovali příznivci setrvání) je jasný. A kombinace rozumných promyšlených změn a zásadního tónu, jakým evropští politici o Unii mluví (nikoliv „oni", ale „my") je dnes nutností.

Ovšem debata, jak na to, zatím daleko nedospěla...

Naše zájmy!

A na závěr doplním, co je snad jasné. Tedy co by měl být úkol našich reprezentantů. Shrnuje ho „otřepaná fráze", která ovšem dnes platí. Musíme razantně podporovat naše zájmy. Tím je zejména to, aby lídři 27 zemí „dělali svou práci" a obavy ohledně budoucnosti Unie účinně rozptylovali.

A abychom nezapomněli, že vícerychlostní Evropa a natož pak budoucnost stojící na mezivládních smlouvách, nejsou naším zájmem. Dnešní půdorys Unie nám dává nejlepší šanci spoluformovat naši budoucnost. Jen se ho musíme naučit lépe využívat.