V drogovém byznysu se ročně protočí až 330 miliard dolarů, roční náklady na produkci drog se ale pohybují mezi 13 až 15 miliardami dolarů. Problémem je, že většinu trhu tvoří černý neboli nelegální trh a příjmy z prodeje drog tam plynou hlavně narkomafii.

O změnu tohoto stavu se už pět let snaží Světová komise pro drogovou politiku (The Global Comission on Drug Policy, GCDP), která je složená z řad světových politiků i odborníků. Členem panelu je i psychiatr a expert na drogovou politiku Pavel Bém, který kdysi řídil Prahu. Nyní ale už několik let pracuje znovu ve své původní profesi.

„Smyslem iniciativy bylo ukázat světu, národním vládám i nadnárodním organizacím, že současná protidrogová strategie generuje obrovské zdravotnické, společenské a ekonomické náklady, které jsou hrozbou pro civilizovaný svět," říká Bém v rozhovoru pro Dotyk BYZNYS. „Mnoho lidí si také neuvědomuje skutečnost, že negativní důsledky drogové války jsou v podstatě jako pupeční šňůrou spjaty i se současnou migrační vlnou," dodává.

Bém v rozhovoru uvádí, že „liberálnější" přístup České republiky k drogové problematice je v civilizovaném světě dáván často za příklad. „Budoucnost drogových politik leží v regulaci, nikoliv v bezbřehé liberalizaci drogových trhů. Tato regulace přiblíží legální drogy k těm nelegálním, či naopak, ty zakázané k povoleným, říká Bém.

V iniciativě The Global Commission on Drug Policy (GCDP) jste od jejího vzniku v roce 2011. Co je jejím cílem? Ukázat, že boj s drogami je svým způsobem nesmyslný?

Přesně tak. V roce 2011 se sešlo na základě iniciativy bývalého brazilského prezidenta Fernanda Henrique Cardosa, mexického prezidenta Ernesta Zedilla, kolumbijského prezidenta Cesara Gavirii a bývalé švýcarské prezidentky Ruth Dreifussové 22 významných politiků, prezidentů, premiérů či vysokých představitelů nadnárodních organizací včetně bývalého generálního tajemníka Kofiho Annana a udělali zásadní průlom v – do té doby respektované – mezinárodní politice boje proti drogám.

V první řadě konstatovali, že současná situace mezinárodní regulace drog je neudržitelná. Je neúspěšná, nepřináší žádoucí a očekávaný efekt. Za druhé, že tzv. válka proti drogám se ve skutečnosti stala válkou proti lidem. Existuje nevyčíslitelné množství faktů, které poukazují na nechtěné a negativní důsledky této války: stojí obrovské množství lidských životů, je příčinou epidemií infekce HIV, virových hepatitid, tuberkulózy, a to zejména ve skupině nitrožilních uživatelů drog. Je také důvodem obrovské mortality a morbidity.

Mnoho lidí si také neuvědomuje skutečnost, že negativní důsledky drogové války jsou v podstatě jako pupeční šňůrou spjaty i se současnou migrační vlnou ze zemí severní Afriky či Blízkého a Středního východu.

A není to tedy problém jen některých regionů?

Tento problém je zdravotnickou hrozbou pro celý svět a nelze jej vymezit jen na některá teritoria. Nelze tedy říct, že je to problém pouze Afriky, Asie či východní Evropy. Myslet si, že šíření epidemií mezi uživateli drog se vyhne i České republice, by proto bylo naprosto naivní.

Smyslem iniciativy bylo ukázat světu, národním vládám i nadnárodním organizacím, že současná protidrogová strategie generuje obrovské zdravotnické, společenské a ekonomické náklady, které jsou hrozbou pro civilizovaný svět.

Na druhé straně zde máme státy, regiony či celé kontinenty, kde represivní opatření vedou k neuvěřitelné eskalaci organizovaného zločinu a násilí, a ty mají pochopitelné dopady na obyčejné lidi, například na zemědělce, kteří nemusí být ani drobní pěstitelé surovin, ze kterých se drogy vyrábí. Mají jen tu smůlu, že jsou ve špatném čase na špatném místě.

Takže tento (možná dobře míněný) boj proti drogám přináší ve výsledku nesrovnatelně vyšší škody, než jsou ty, které generují samotné drogy, jako je heroin nebo kokain.

Budoucnost drogových politik leží v regulaci, nikoliv v bezbřehé liberalizaci drogových trhů

Kolik peněz se vůbec ročně točí v byznysu s drogami?

Když se podíváme na ekonomická čísla, tak vlastní roční náklady na produkci drog se pohybují mezi 13 až 15 miliardami amerických dolarů. Roční retailové obraty se pak pohybují kolem 330 miliard.

Je to vyšší hodnota než celosvětový trh s obilovinami, cukrem, vínem, pivem a tabákovým průmyslem dohromady.

Naším úkolem je tedy přinést do mediálního diskursu a veřejné debaty fakta a otevřít prostor pro férovou debatu. Také pochopitelně navrhnout řešení, byť třeba neotřelá či dokonce v jistém slova smyslu provokativní.

Česko ale patří k těm liberálnějším zemím v rámci restrikcím proti drogám. Nepřináší nám to určitá ekonomická či společenská úskalí?

Nevím, zdali je slovo liberální správným termínem. Určitě patříme z hlediska mezinárodního srovnání efektivity protidrogového snažení k těm úspěšnějším zemím. Podíváme-li se na úmrtnost mladých lidí na předávkování drogami či promořenost infekcí HIV mezi uživateli drog, tak patříme k těm nejúspěšnějším na světě. Většina civilizovaných zemí světa se od nás učí. A to bez ohledu na to, že různé statistiky ukazují také na vysoké zastoupení užívání třeba cannabinoidů mezi dospívajícími v Česku.

Jistě to není ocenění hodný fakt, na druhou stranu dopady do veřejně-zdravotnického a ekonomického prostoru jsou opravdu minimální. Užívání cannabinoidů v Česku tedy není možné podceňovat, ale na druhou stranu ani přeceňovat. Daleko významnější jsou fakta ohledně mortality či promořenosti infekcemi. Ty jsou příčinou těch největších ekonomických ztrát.

A jak se na náš přístup k drogové problematice dívá svět?

Česká protidrogová politika má velké jméno a je v mezinárodním konceptu dávána za vzor. Což byl i jeden z důvodů, proč jsem byl osloven, abych se práce na The Global Commission on Drug Policy účastnil. Člověk se nemá chválit, ale je pravdou, že jsem byl u zrodu prvních protidrogových koncepcí v České republice. A to, co GCPD dělala až do roku 2014, šlo v absolutních intencích toho, co jsme u nás prosazovali od roku 1989.

V uvolnění boje proti drogám ale musíme rozlišovat liberalizaci a dekriminalizaci...

Ano, absolutní povinnost efektivní protidrogové politiky je dekriminalizace. To znamená, že není možné a ani to nemá žádná morální či etická zdůvodnění, zavírat lidi do vězení jen proto, že užívají drogy. To je to samé jako poslat do kriminálu někoho, kdo kouří, pije, či se špatně stravuje.

Proto se Česká republika zařadila mezi státy jako Portugalsko či posléze Austrálie, Kanada nebo Německo, které dekriminalizovaly držení, případně i užívání drog. To ale neznamená, že se bavíme o otevřeném, neregulovaném a bezbřeze liberalizovaném trhu.

GCDP ve své zprávě z roku 2014 prosazuje kromě dekriminalizace také garanci dostupnosti léků pro tišení bolesti (především opiátů), které jsou v důsledku mezinárodních konvencí nedostupné pro 5,5 miliardy lidí na této planetě, tedy téměř 85 procent populace. A to nejenom v rozvojových a chudých zemích Afriky, Asie či Latinské Ameriky.

Česká protidrogová politika má velké jméno a je v mezinárodním konceptu dávána za vzor.

Existují ale substituty drog, ty nefungují?

Ze zkušeností víme, že substituty, jako jsou metadon nebo buprenorfin jsou efektivní. Ale také dobře z výzkumných studií víme, že řada uživatelů drog v substitučních programech nevydrží a vrací se k pouličnímu užívání drog s plnou závislostí na fungování černého trhu a organizovaného zločinu. Se všemi negativními důsledky, které to přináší, včetně násilí, korupce i veřejně zdravotních konsekvencí.

Uvedu jeden příklad za všechny: Švýcaři zavedli heroinově asistované programy (heroin assisted programs, pozn. red.), což není nic jiného než substituce závislosti na heroinu (z černého trhu) heroinem (podávaným lékařem). A představte si, že 50 procent nejtěžších heroinistů představuje téměř 85procentní spotřebu veškerého heroinu v této zemi, po zavedení těchto programů zmizí jako spotřebitelé či poptávka po heroinu na černém trhu. Heroinový černý trh ve Švýcarsku tak v podstatě zmizel. Mafie se díky této prosté regulaci musela dočista zbláznit. A to je jen jeden z příkladů, jak lze drogové trhy „regulovat" či jednodušeji – zničit.

Problémem také je, že pokud se zakáže jedna droga, okamžitě se objeví její náhražka...

Trh si vždy hledá vlastní alternativní cesty. Podívejme se třeba na nové psychoaktivní látky, které představují nový „postmoderní" drogový fenomén. Když Česká republika s mým přispěním zaváděla nový seznam 27 zakázaných psychoaktivních látek, tak dříve, než vše prošlo legislativním procesem na vládě či v parlamentu, se na černém trhu objevilo dalších více než 30 nových psychoaktivních drog.

Takto se za posledních 10 let zdvojnásobil počet regulovaných a zakázaných drog, které byly známé od roku 1961, kdy byla schválena první mezinárodní konvence o drogách.

A když porovnáme tradiční povolené drogy, jako je kouření a alkohol s ostatními drogami, k čemu se dopočítáme?

Například v Česku máme 2 miliony kuřáků závislých na tabákových výrobcích a kvůli tomu zde ročně umírá 23 tisíc lidí na důsledky dlouhodobého kouření. Na druhé straně zde umírá na důsledky užívání nealkoholových drog 30 až 50 lidí ročně. Takže vidíte ten nepoměr a uvědomíte si, kde leží největší ekonomické náklady spojené s užíváním návykových látek. Tabák, potom alkohol, hazardní hry, potom dlouho nic a nakonec „tráva" či tvrdé drogy.

Když se vrátíme o mnoho desítek let zpátky, za kriminalizací drog stál ve velké míře i samotný byznys. Myslím tím například nástup umělého vlákna a s tím spojenou démonizaci marihuany, jelikož tato přadná rostlina byla jeho velkým konkurentem. V současné době to vypadá, že byznys bude naopak hybnou silou, která bude stát za dekriminalizací drog...

Stoprocentně. V tom jistě máte pravdu. Když se podíváte na léčebné konopí v Kalifornii, tak roční daňové výnosy zde dosahují čtvrtiny rozpočtu, které má Česko na celé zdravotnictví.

Na druhou stranu, všude existuje a bude existovat určitá míra regulace, která bude dána kulturou i tradicí dané země. Když to zkrátím, ve Francii bude asi jiný pohled na regulaci vína než například na Islandu.

Jaká je tedy budoucnost přístupu zemí k drogám?

Budoucnost drogových politik leží v regulaci, nikoliv v bezbřehé liberalizaci drogových trhů. Tato regulace přiblíží legální drogy k těm nelegálním, či naopak, ty zakázané k povoleným. Takže budeme regulovat prostor pro národní kontrolu fungování trhu s tabákem a alkoholem, budeme omezovat reklamu, dostupnost či vlastní užívání, ale nepůjdeme určitě prohibiční či kriminalizační cestou. Ta je nejenom nesmyslná, ale také pro společnost drahá, neužitečná a škodlivá.

A naopak – v případě dnes zakázaných drog otevřeme prostor pro rozumnou a účinnou regulaci drogových trhů na úrovni národních vlád i mezinárodních organizací, jako je OSN. Jenom tak se totiž zbavíme násilí, organizovaného zločinu, mafií i terorismu, ve kterém se ročně protočí více než 330 miliard amerických dolarů.